Dějiny Španělska
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek pojednává o dějinách Španělska od dob příchodu iberských kmenů až do současnosti.
Obsah |
[editovat] Rané dějiny, Kartaginci a Římané
Nejranější důkazy osídlení Pyrenejského poloostrova jsou jeskynní malby z doby paleolitu, které byly nalezeny v oblasti kantabrijských hor (jeskyně Altamira). Od kultur charakteristických pro severní část země se výrazně odlišovala neolitická kultura Almería (kolem roku 3000 př. n. l.) vyskytující se na jihovýchodě Španělska. Almeríjská kultura se vyznačovala silnými severoafrickými vlivy, neboť právě na jihu zřejmě začalo osidlování země Ibery, kteří prý pocházeli ze severní Afriky. Podle jiné varianty byli Iberové indoevropského původu. Domněnky o příbuznosti Iberů a dnešních Basků nejsou dosud nijak potvrzeny. Kolem roku 1000 př. n. l. se Iberové vyvinuli v nejvýznamnější etnický element na poloostrově (Řekové proto dali poloostrovu název „Iberský“).
Od 11. století př. n. l. se na jižním pobřeží usazovali Féničané. Jejich kolonie Gades byla nejvýznamnější a z ní později vzniklé sídlo – dnes nazývané Cádiz – se stalo nejstarším městem Evropy. Zhruba od 7. století př. n. l. zakládali své obchodní stanice (například Málaga) na východním pobřeží také Řekové, především z Masílie (Marseille), přičemž se příležitostně plavili dokonce až za „Herkulovy sloupy“, jak nazývali Gibraltarský průliv, do Atlantiku.
Dalším národem, jenž měl rovněž velký vliv na kulturní vývoj na Iberském poloostrově, byli Keltové, kteří přišli z Galie někdy na přelomu 5. a 4. století př. n. l. Podle některých názorů však pojem Keltiberové nezahrnuje smíšené Kelty a Ibery, nýbrž se vztahuje pouze na keltské kmeny.
Po první punské válce (264-241 př. n. l.) začali severoafričtí Kartaginci, kteří již od 5. století př. n. l. rozšiřovali svůj vliv v zemi prostřednictvím fénických kolonií, systematicky zajišťovat svoji moc na Pyrenejském poloostrově. Po roce 237 př. n. l. se kartaginští vojevůdci Hamilkar Barkas, Hasdrubal Barkas a Hannibal zmocnili jihu a východu poloostrova. K upevnění svého panství založili další kolonie, z nichž nejdůležitější bylo Carthago Nova (dnešní Cartagena). V roce 226 př. n. l. uzavřel Hasdrubal s Římany pronikajícími ze severovýchodu smlouvu, v níž byla řeka Ebro stanovena za hraniční linii sfér vlivu obou mocností na Iberském poloostrově.
V roce 219 př. n. l. Hannibal oblehl a dobyl město Saguntum, římského spojence, což mělo za následek vypuknutí druhé punské války (218-201 př. n. l.). V roce 209 př. n. l. se římský vojevůdce Scipio Africanus starší zmocnil Carthaga Nova a během dalších bojů po svém vítězství v bitvě u Ilip vyhnal do roku 205 př. n. l. Kartagince z poloostrova. Na jejich místo nyní nastoupili Římané.
Podobně jako Kartaginci se i Římané pokusili zemi přivést pod svoji nadvládu, což se jim však podařilo teprve po dvou stech letech krvavých bojů proti Keltiberům a Lusitánům (viz Viriathus). Kmen Kantabrů na severovýchodě Hispánie byl Římany podroben teprve až za Augusta v roce 19 př. n. l. Jediným nezkrotným elementem na poloostrově zůstával kmen Basků na severu. Augustus nechal zreorganizovat správu poloostrova: dosavadní rozdělení do dvou provincií, Hispania Citerior a Hispania Ulterior (Bližší a Vzdálenější), bylo nahrazeno novým členěním: Lusitania, Baetica a Taraconensis. Z posledně jmenované byla za Hadriana vyčleněna čtvrtá provincie Galaecia et Asturia (rozdělení provincií bylo i nadále proměnlivé, za Diocletiana se jejich počet ustálil na šesti).
Poněvadž Římané protkali zemi množstvím silnic a nechali vybudovat četná kastra (vojenské tábory) a kolonie, kde se usazovali římští veteráni, byla Hispánie poměrně rychle romanizována a stala se vedle Itálie dalším z center římské kultury. Od 2 století př. n. l. se tyto tábory a veteránské kolonie proměňovaly v římská města. Obchod a řemesla zažívala v těchto nových sídlech svůj rozmach a počet obyvatel Hispánie vzrůstal. Císař Vespasianus udělil obyvatelům Hispánie latinské občanské právo. Z Hispánie (teprve v pozdním císařství se na místo názvu Hispania začíná ojediněle používat zkrácené Spania – Španělsko) pocházelo mnoho význačných římských císařů (Traianus, Hadrianus, rovněž Marcus Aurelius měl hispánský původ, v pozdní antice také například Theodosius I.) a také četní literáti jako Seneca Mladší, Lucanus, Martialis.
V Hispánii se stejně jako v ostatních částech říše šířilo od 1. století n. l. křesťanství. I přes občasná krvavá pronásledování křesťanů především na konci 3. století zapustilo toto nové náboženství v zemi pevné kořeny a již za panování císaře Konstantina Velikého se stalo dominantním.
[editovat] Středověk
[editovat] Vizigótské Španělsko
Na počátku 5. století byla římská říše v důsledku vnitřního rozkladu vystavena ničivým útokům germánských kmenů, které založily v různých částech impéria své nástupnické státy. 31. prosince roku 406 překročily kmeny Vandalů, Svébů a Alanů zamrzlý Rýn a pronikli do římské Galie, aniž by narazily na vážnější odpor. O tři roky později překročily Pyreneje a vpadly do Hispánie, kterou strašlivě vyplenily. Následně si rozdělily vládu nad západní polovinou poloostrova, kde se usadily a vytvořily zde krátkodobě trvající království. Království Svébů existovalo v Galícii až do konce 6. století. Někdejší římská provincie Baetica ležící v údolí řeky Guadalquivir získala v této době název Andalusie, což poukazuje na přítomnost Vandalů v tomto kraji. Římané se udrželi na východním pobřeží Hispánie až do 60. let 5. století.
V roce 418 se Vizigóti se souhlasem západořímské vlády usadili v jižní Galii jako římští spojenci (federáti). Ve spolupráci s Římany následně porazili Vandaly a Alany v Hispánii a přinutili je tak k odchodu do severní Afriky. Na přelomu 60. a 70. let 5. století Vizigóti využili definitivního rozkladu římské moci, když porušili smlouvy s Římany. Pod vedením svého krále Euricha následně znovu zaútočili na Pyrenejský poloostrov a podmanili si jej.
Hispánie, i přesto že byla nyní ovládána barbary, nezažila úpadek zájmu o klasickou kulturu v takovém rozsahu, jaký postihl Británii nebo Galii, což je významnou skutečností hovořící ve prospěch Vizigótů. Ti měli navíc tendenci udržovat staré římské instituce a rovněž si udržovali jedinečný respekt k římským zákonům a zákoníkům vůbec (viz Alarichův breviář), což umožnilo zachování převážné části někdejší římské provinciální správy po celé období vizigótské vlády. Hlavním problémem vizigótské vlády byla jednak snaha vizigótské šlechty setrvávat v izolaci vůči místní populaci. Důležitým aspektem počátku jejich vlády byla rovněž ariánská víra Vizigótů, která vyvolávala nepřátelství ze strany katolického obyvatelstva a především katolických biskupů.
Hlavním městem vizigótské říše byla nejprve Tolosa (Toulouse), ovšem po porážce v bitvě u Voillé v roce 507 a následné ztrátě téměř všech galských držav ve prospěch Franků došlo k proměně orientace Vizigótů na Španělsko, což se promítlo i do přesunu sídla jejich vlády do města Toletum (Toledo). Východním Římanům se v době panování Justiniána I. podařilo kolem roku 560 na krátkou dobu znovu dobýt jižní část poloostrova. Nového rozmachu dosáhla vizigótská říše za krále Leovigilda, který si podrobil Svéby a eliminoval moc Byzantinců. Za vlády Rekkareda I. skončila ariánská etapa vizigótských dějin, když Vizigóti přestoupili ke katolické víře, což ve svém důsledku zlepšilo vztahy krále vůči jeho hispano-římským poddaným a zároveň usnadnilo koexistenci Gótů a Římanů. Soužití obou skupin obyvatelstva zůstávalo už nadále relativně klidné, přesto se Vizigóti až do počátku muslimské nadvlády vehementně bránili svému splynutí s většinovou španělskou populací. Nejvíce viditelným jevem vizigótského období byla už z římských dob pokračující tendence deurbanizace měst. V 7. století zažila vizigótská říše své vrcholné období (posílení vazeb mezi církví a panovníkem, právní kodifikace), nicméně čas od času se vyskytující boje o trůn království neustále oslabovaly.
Nahrazení římské vlády vizigótskou mocí velká část hispano-římské společnosti nijak zvlášť nepocítila. Ani římští úředníci spravující zemi, nebyli barbary, kteří se moc nezajímali o záležitosti hospodářství a správy státu, příliš rušeni ve své činnosti. Vizigóti se starali především o svůj osobní prospěch a obohacení. To je také jeden z důvodů, proč se z tohoto období dějin Španělska zachovalo jen velmi málo literárních děl. Dokonce i v dobách kdy se země těšila určitému stupni prosperity ve srovnání s hladomory ve Francii a Německu, cítili Vizigóti jen nepatrnou povinnost přispět k zachování blahobytu a rozvoji infrastruktury svých poddaných a státu. To ostatně napomohlo ke zhroucení jejich moci, neboť při příchodu Maurů v 8. století se nemohli nikterak opírat o loajalitu místního obyvatelstva.
[editovat] Al-Andalus – nadvláda Maurů
V roce 711 muslimští Arabové a Berbeři z oblasti dnešního Maroka využili jedné občanské války ve vizigótském království k překročení Gibraltarského průlivu. Jejich velitel Tárik ibn Zijád se vylodil u Gibraltaru (Džebel el Tárik – „Tárikova skála“) a v létě roku 711 přesvědčivě zvítězil v bitvě u řeky Guadalete nad vizigótským králem Roderichem (Rodrigem), který v boji padl. Muslimové rychle ovládli Toledo, odkud pokračovali v dalších výbojích na poloostrově.
Příchozí Arabové resp. Berbeři (případně souhrnné označení Maurové) sebou do Španělska přinesli také svoji kulturu a především náboženství – islám – jenž byl založen prorokem Mohamedem na počátku 7. století. V roce 716 učinil arabský místodržitel hlavním městem Al-Andalusu (jak Pyrenejský poloostrov nazývali Maurové) Córdobu. Do roku 718 ovládali muslimové většinu poloostrova kromě hornatého severozápadu, kde se místní vizigótské šlechtě úspěšně podařilo zorganizovat odpor proti dobyvatelům.
Již brzy po konsolidaci své moci ve Španělsku překročili muslimové Pyreneje a zahájili tak nájezdy do Akvitánie a Galie. V roce 732 dobyl muslimský generál Al-Ghafíki Arles a Bordeaux a pokračoval dále na sever ve směru na Tours, kde se 10. října 732 střetl v bitvě u Poitiers s franckým vojskem, jemuž velel Karel Martel. Al-Ghafíki v této bitvě padl a Arabové byli poraženi, načež se stáhli zpět na Iberský poloostrov. Muslimové se po této porážce pokusili ještě několikrát proniknout na sever, byli ale vždy odraženi. V jejich rukou zůstala pouze oblast okolo města Narbonne nazývaná Septimánie.
Místodržitelům Andalusie byla umajjovským chalífou v Damašku udělena hodnost emírů. Když byli Umajjovci poraženi v občanské válce v chalífátu Abbásovci, Abd ar-Rahmán I., jediný přeživší Umajjovec, uprchl do Španělska, kde byl s nadšením přijat místním obyvatelstvem a založil zde vlastní říši s hlavním městem v Córdobě – cordóbský emirát (v Córdobě nechal postavit unikátní Velkou mešitu – Mezquita). Al-Andalus se tak v dalších staletích stal dějištěm vnitřních bojů mezi arabskými umajjovskými vládci, Berbery ze severní Afriky a křesťanským vizigótsko-římským obyvatelstvem. Abbásovci se pokoušeli Abd ar-Rahmána porazit, avšak ten všechny jejich armády vyslané do Španělska porazil, čímž uhájil nezávislost emirátu. Mnoho Berberů, kteří obdrželi neúrodnou zemi na severu poloostrova, po několika letech slabých úrod opustilo své statky a vrátilo se zpět do Afriky. Absence muslimské vládnoucí vrstvy však v odlehlých oblastech na severu vytvořila mocenské vakuum, kterého později využili rodící se křesťanské státy ke svému rozmachu.
Na konci 8. století požádal místodržitel Zaragozy, který byl soupeřem Abd ar-Rahmána I., o pomoc Karla Velikého. Franský král proto na počátku roku 778 vytáhl do severního Španělska se svým vojskem. Během dalších let pokračovali Frankové ve svých tažení na poloostrov a odňali Maurům Septimánii a také Barcelonu.
V 10. století vyhlásil Abd ar-Rahmán III. vznik cordóbského chalífátu, čímž definitivně přerval veškeré zbývající svazky s chalífy v Sýrii a Egyptě. Za panování prvního chalífy dosáhla arabská věda a umění na pyrenejském poloostrově svého největšího vrcholu. Zemi zdobila četná veliká a bohatá města. S Córdobou, která byla tehdy největším městem Evropy, soupeřila další kvetoucí sídla jako Granada se svojí Alhambrou, Sevilla nebo Toledo. Chalífát byl zaměstnán především vybudováním své mocenské základny v severní Africe, přesto však byla jeho území postupně omezena pouze na okolí města Ceuta. Současně docházelo sice k pomalé ale vytrvalé migraci křesťanů do severních království, která tak pozvolna posilovala svoji moc. Nicméně Al-Andalus si nadále udržoval převahu na křesťanskými království jak z ekonomického a kulturního tak i vojenského hlediska. Kromě toho vzájemné vnitřní konflikty mezi křesťanskými královstvími je činili poměrně neškodnými soupeři.
Vrcholu své politické moci dosáhl chalífát kolem roku 1000 za místodržitele Abi Amira al-Mansúra (známého také jako Almanzor, to znamená „Vítězný“), kdy Maurové dobyli a vydrancovali mnohá křesťanská města včetně Barcelony v roce 985. Po smrti Almanzora se chalífát ponořil do občanských válek, během nichž se rozpadl v tzv. „taifská království“. Vládcové těchto států mezi sebou soupeřili nejen v oblasti vojenství, ale také v podpoře umění a kultury. Vůči výbojným křesťanským státům na severu poloostrova se však ukázali jako zcela bezmocní. Poté, co kastilský král Alfons VI. dobyl v roce 1085 Toledo, muslimští vládcové jen s velkou nelibostí povolali do země Almorávidy, kteří vpadli do Andalusie ze severní Afriky a vytvořili zde almorávidskou říši, která dočasně představovala záštitu španělským muslimům.
Ve 12. století se almorávidská říše zhroutila a byla v roce 1147 nahrazena vládou Almohadů. V bitvě u Las Navas de Tolosa 16. července 1212 byli Almohadé poraženi spojeným křesťanským vojskem Portugalska, Leónu, Kastílie, Navarry a Aragónu. V polovině 13. století existoval ve Španělsku už pouze jediný nezávislý muslimský stát v Granadě. 2. ledna 1492 jeho poslední sultán, Mohamed XII. Boabdil, kapituloval a předal město Isabele Kastilské a Ferdinandu Aragónskému, čímž maurská etapa v dějinách Španělska skončila, třebaže arabské a muslimské osídlení Iberského poloostrova se zachovalo až do 16. století.
Al-Andalus zůstává dodnes zachován v povědomí Arabů resp. muslimů a Evropanů jako příklad nejvyspělejší arabské a islámské kultury. Díla z doby starověkého Řecka (kromě jiných například Sokrates, Platón, Aristoteles, Pythagoras a mnoho dalších), která nebyla v soudobé křesťanské Evropě tolerována (mnoho z nich bylo za dohledu katolické církve spáleno), byla arabskými učenci přeložena do arabštiny a jejich teoretická i praktická hodnota tak byla zachována a Araby dále rozvíjena. Po vítězství v bitvě u Las Navas de Tolosa se tato díla včetně důležitých prací z oborů astronomie, hudby, filozofie, matematiky (například algebra nebo Pythagorova věta, atd.), medicíny dostala do rukou Evropanů a v pozdějších staletích tak napomohla k rozvoji renesance.
Doba před dobytím Andalusie Almorávidy se vyznačovala ovzduším vzájemné tolerance mezi vládnoucími muslimy a velkými náboženskými obcemi křesťanů a židů. Po nastolení vlády Almorávidů na poloostrově se nicméně prosadil silný náboženský dogmatismus a intolerance, takže mnoho Židů uprchlo do křesťanské části Španělska.
[editovat] Reconquista
S vyháněním Maurů ze Španělska údajně začal vizigótský šlechtic a první král Asturie, zvaný Pelayo (718-737), který s Maury svedl vítěznou bitvu (šlo spíše o šarvátku) v asturských horách u místa jménem Covadonga v roce 722. Jeho synové a pozdější nástupci pokračovali v boji proti muslimům, dokud nebyli všichni Maurové vyhnáni z poloostrova. Již Pelayův zeť, Alfonso I., dobyl téměř celou Galícii, včetně města Santiaga de Compostela, jež se stalo poutním místem kvůli hrobu svatého Jakuba, který se zde nachází.
Na konci 8. století pronikl Karel Veliký přes Pyreneje do severovýchodní části poloostrova a po dobytí Girony v roce 785 a Barcelony v roce 801 založil na území dnešní Katalánie španělskou marku, jenž měla funkci nárazníkové zóny mezi franskou říší a muslimským územím.
Samotná představa reconquisty jako určitého nepřetržitého a cílevědomého procesu trvajícího osm století je historicky nepřesná. Křesťanské státy v severním Španělsku válčily mezi sebou navzájem téměř stejně tak často jako proti muslimům. Staré asturské království se svým hlavním městem Oviedem bylo chráněno neprostupnými horami severozápadního Španělska, zatímco Baskové v Navařře si udržovali nezávislost po celou dobu maurské nadvlády, podobně jako předtím za vizigótského a římského panství. Největší asturský král Alfonso III. využil úpadku španělských umajjovců a posunul hranice království až k řece Duero. Jeho syn a nástupce García I. přemístil hlavní město na jih do Leónu a království tak bylo nadále známo pod tímto jménem.
Na počátku 10. století rozšířilo království León své území východním směrem až k městu Burgos. Na ochranu této nově dobyté země a zde usazených rolníků zde bylo vybudováno veliké množství hradů – kastelů, které daly této zemi název Kastílie. Za hraběte Ferdinanda Gonzála se pak Kastílii v roce 932 podařilo vyvázat ze své podřízenosti Leónu.
Navarra byla v době vlády Sancha I. v roce 905 prohlášena královstvím a rychle expandovala na jih. Sancho III. Navarrský – panovník výjimečných vojenských schopností – ovládal Aragónii, Asturii, Kastilii a část Leónu a učinil tak z Navarry vůdčí stát křesťanského Španělska. V roce 1028 určil Sancho svého druhého syna Ferdinanda za vládce kastilského hrabství. Ferdinand byl velice moudrý a zbožný panovník, který sjednotil většinu otcových držav pod svým vedením a zahájil intenzivní postup křesťanů na jih. Za Ferdinanda zažila Kastílie významný vzrůst moci, což Ferdinandovi, jakožto nejmocnějšímu křesťanskému panovníkovi na poloostrově, umožnilo v roce 1054 přijmout titul císaře Hispánie. Protože se však ve Španělsku dosud neprosadil dědický princip primogenitury, byla Ferdinandova říše po jeho smrti v roce 1065 rozdělena mezi jeho syny, Alfonsa VI. Kastilského, Sancha II. Kastilského a Garcíu II., krále Galície a Portugalska. Alfonso se pokusil Sancha zbavit vlády, třebaže ten patrně zdědil více otcových schopností a poté, co Sancho svého bratra porazil, poslal Alfonsa do vyhnanství. García byl po krátké vládě odeslán do kláštera, kde strávil zbytek svého života.
Sanchova smrt v roce 1072 Alfonsovi umožnila vrátit se do země a zmocnit se všech někdejších domén Ferdinanda I. Alfonso byl skutečně působivou osobností, jenž byl na svoji dobu výjimečně tolerantní k muslimům. Velmi usiloval rozšířit své državy a stát se jedním z nejmocnějších evropských monarchů. Během jeho vlády byl z Kastílie vypovězen El Cid, španělský národní hrdina a hlavní postava stejnojmenného středověkého eposu, který nalezl útočiště u emíra ze Zaragozy a později dobyl na Maurech Valencii. Zhroucením córdobského chalífátu se Al-Andalus rozpadl do mnoha drobných, mezi sebou válčících států, což přispělo k úspěšné expanzi Alfonsova křesťanského království na jih, jenž vyvrcholila dobytím Toleda v roce 1085. Již v následujícím roce se však proti Alfonsovi spojili vládcové Sevilly se severoafrickými Almorávidy. Poté, co Almorávidé zvítězili nad křesťany, si rychle podmanili celé muslimské Španělsko.
Po smrti Alfonsa VII., byly Kastílie a León opět rozděleny. Nicméně nástupem syna Alfonsa IX., Ferdinanda III., na královský trůn v Leónu v roce 1230 byly obě země definitivně sjednoceny. Ferdinand III. zvaný Svatý bojoval po celou dobu své vlády proti Maurům, jejichž osud na poloostrově byl zpečetěn po bitvě u Las Navas de Tolosa, v níž je v roce 1212 porazil Ferdinandův děd Alfonso VIII. Ve 13. století byla za účelem vypuzení Maurů ze Španělska vyhlášena dokonce křížová výprava. V průběhu tohoto století byla dobyta většina území někdejšího córdobského chalífátu (Córdoba padla v roce 1236, Sevilla 1248, Cádiz 1262) s výjimkou malé Granady, jež si vykupovala svoji nezávislost každoročním tributním poplatkem. Ferdinandova vláda byla počátkem období zvýšeného vlivu Španělska na evropskou politiku. V době jeho panování byla založena univerzita v Salamance – jedna z nejstarších v Evropě – na níž se dokonce rozvinula raná škola ekonomického myšlení. Ferdinandův nástupce, Alfonso X. Moudrý, napomohl k návratu klasické vzdělanosti do křesťanské Evropy prostřednictvím zpřístupnění duchovního bohatství muslimských knihoven a univerzit. V roce 1309 byl ve spojení s Aragónií dobyt Gibraltar. Despotický a krvavý vládce Pedro I. Krutý byl v roce 1366 vyhnán a následně zavražděn. Pedrovy války proti Aragónii a vnitřní konflikty způsobily dočasné oslabení kastilské moci.
Vedle mocenského bloku Kastílie-León dominovala v severovýchodní části křesťanského Španělska rovněž Aragónie. Již v roce 1118 dobyl aragónský král Alfonso I. na Maurech Zaragozu a posunul tak hranice své říše na jih. Prostřednictvím sňatkové politiky připadla Aragónii v roce 1137 Katalánie včetně hrabství Barcelona. Do roku 1235 bylo dokončeno dobytí Maury držených Baleárských ostrovů. Expanze dále na jih na úkor Maurů byla po ovládnutí Valencie v roce 1238 znemožněna kastilskou rozpínavostí a proto aragónští králové zaměřili svou pozornost na východ. Na přelomu 13. a 14. století se tak nejprve zmocnili Sicílie a Sardinie a v roce 1442 získal Alfonso V. titul krále Neapole. Díku tomu se Katalánie a především Barcelona rozvinuly v hospodářské a obchodní centrum evropského významu.
Politicky byla aragónská říše uspořádána federalisticky, přičemž každá část říše disponovala vlastní ústavou. V samotné Aragónii stály v opozici vůči králi silné cortesy, které však mohly jen stěží omezit královu moc. Kastílie byla naproti tomu centrálně spravovaná, přesto i kastilští králové se museli potýkat s mocnou šlechtou, s níž se dostávali téměř neustále do konfliktů.
[editovat] Počátky novověku
[editovat] Španělsko na cestě ke světové říši
Obnovená snaha o křesťanské sjednocení Španělska byla využita „katolickými králi“ (Reyes Católicos) Isabelou Kastilskou a Ferdinandem II. Aragónským k ospravedlnění jejich vpádu do Granady, vyhnání Židů a násilné konverzi Maurů. Svatba dědičky Kastílie a Leónu, Isabely I., s dědicem Aragónie, Ferdinandem II., v roce 1469 znamenala počátek sjednocování Španělska. Skutečné sjednocení Španělska však z důvodu odporu šlechty v obou zemích nejdříve nepřicházelo v úvahu.
Vnitropoliticky se Isabela a Ferdinand koncentrovali na vládu v Kastílii, zde totiž mohli s podporou měst omezit vliv šlechty a cortesů snáze než v Aragónii a nastolit tak pevnou centralistickou vládu. Důležitým nástrojem, který tomu napomohl, byla inkvizice zavedena v zemi v roce 1480. Ta nejprve sloužila především v církevních záležitostech, záhy se z ní však stal prostředek politického nátlaku proti šlechtě, neboť ve Španělsku oproti jiným zemím nebyla inkvizice církevní, nýbrž státní institucí. Moc šlechty byla rovněž podlomena bouráním jejích hradů (symboly nezávislosti aristokracie na králi) a zavedením systému pravidelného výběru daní. Ferdinand a Isabela tedy položili základy náboženskému, politickému a ekonomickému sjednocení Španělska. Aragónie se získáním Sicílie a jižní Itálie stala v 15. století významnou námořní mocností Středomoří, zatímco Kastílie a Portugalsko soupeřili o dominanci v Atlantském oceánu.
Po dobytí poslední maurské pevnosti – Granady – v roce 1492 vydali Isabela a Ferdinand edikt, jímž bylo Židům nařízeno buď přijmout křest nebo opustit zemi. Na to následovala rozsáhlá vlna pronásledování, v jejímž průběhu odešly z Pyrenejského poloostrova desetitisíce španělských (sefardských) Židů, což způsobilo zemi nenapravitelné kulturní a hospodářské škody. Vůči Maurům byla zachovávána jistá míra tolerance. To se však mělo změnit na počátku 16. století. V roce 1499 bylo asi 50 000 Maurů v Granadě přinuceno kardinálem Cisnerosem v hromadném křtu ke konverzi. Během povstání, které následovalo (známé jako povstání v Alpujarras), byli všichni ti, kdož se odmítli stát katolíky nebo se nechat deportovat do Afriky, systematicky zmasakrováni. Výsledkem byl exodus Maurů, Židů a Gitanos z měst a vesnic Granady do horských a venkovských regionů. Někdy kolem roku 1500 Cisneros prohlásil, že „Zde už není žádného města, které by nebylo křesťanské, a všechny mešity jsou od nynějška kostely.“
Historicky nejzávažnější byla nejprve spíše málo významná událost. V roce 1492 podpořili Isabela a Ferdinand financování výpravy Janovana Kryštofa Kolumba k nalezení nové, západní námořní trasy do Indie. Po několikatýdenní plavbě přistál Kolumbus 12. října 1492 u jednoho z bahamských ostrovů a objevil tak Nový Svět. Kolumbovy výpravy přinesly zpočátku ovšem pouze nepatrné výsledky. Senzační expanze Španělska na americký kontinent byla zahájena teprve v prvních desetiletích 16. století zničením říše Aztéků v Mexiku Hernánem Cortésem v roce 1521 a dobytím říše Inků v Peru Franciscem Pizarrem v roce 1533. Do poloviny 16. století patřila Španělsku téměř celá střední a Jižní Amerika, Florida a dokonce Filipíny.
V důsledků politiky aliancí s ostatními evropskými monarchy a dobytí většiny území Jižní Ameriky a Západní Indie, se Španělsko stalo světovou říší. Smlouvou z Tordesillas, dojednanou v roce 1494 papežem Alexandrem VI. mezi Portugalskem a Španělskem, byla zámořská území rozdělena mezi oba tyto státy. Španělsko bohatlo z obrovského přílivu zlata a stříbra, které bylo dováženo z Nového Světa. Nicméně z dlouhodobého pohledu toto bohatství španělskému hospodářství spíše ublížilo, než pomohlo. Enormní množství neraženého kovu mělo za následek vysokou inflaci, která zlikvidovala konkurenceschopnost španělského obchodu a výroby. Španělsko se navíc stalo životně závislým na příjmech z kolonií, což mu přivodilo katastrofální ekonomické ztráty, když spojené provincie v druhé polovině 16. století začaly přepadávat španělská obchodní loďstva na cestě z Nového Světa. Tento efekt, společně s vypovězením ekonomicky nejvitálnějších vrstev obyvatelstva (především Židů a Maurů) ze země, zapříčinil hospodářský kolaps Španělska v dalších staletích a ukončil tak zlatou éru španělské historie.
[editovat] Španělsko za vlády Habsburků: Vrchol a pád španělské moci
Základ k tomu, aby se ze Španělska stala přední evropská mocnost, položil Ferdinand II. Aragónský, jenž k dosažení tohoto cíle využíval jak diplomatické tak vojenské prostředky. Hlavním soupeřem Španělska byla v této době Francie, s níž se Španělé střetávali na vzájemné pyrenejské hranici a také ve sporných italských zemích. V roce 1504 se Ferdinandovi podařilo znovu ovládnout Neapolsko, kontrolované předtím Francouzi. V letech 1512-1515 dobyl jižní Navarru a připojil tuto zemi ke španělské říši. Vedle toho se rovněž snažil navázat spojenectví s jinými protifrancouzsky laděnými státy v Evropě prostřednictvím dynastických sňatků. Mladší dceru Kateřinu Aragónskou tak provdal za syna anglického krále Jindřicha VII. (budoucího krále Jindřicha VIII.), zatímco starší dceru Janu dal za ženu Filipovi I. Sličnému, synovi císaře Maxmiliána I. z rodu Habsburků. Po Isabelině smrti v roce 1504 se Filip I. stal králem Kastílie. Jeho nástupem na trůn započala nová éra v dějinách země – vláda Habsburků.
Když mladý Filip v roce 1506 zemřel a jeho manželka Jana byla prohlášena za slabomyslnou, byl Ferdinand prohlášen za poručníka jejich nezletilého syna Karla, svého vnuka. Po Ferdinandově smrti v roce 1516 převzal regentství kardinál Cisneros, nicméně o rok později se Karel I. sám ujal vlády a zasloužilého státníka okamžitě propustil. Království Kastílie a Aragónie nyní připadla Karlovi I., čímž byly obě tyto země trvale spojeny. Krátce poté Karel přijal titul „španělského krále“, aniž by se však byl vzdal titulů „krále Kastílie“ a „krále Aragónie“.
[editovat] Karel V.
Již v roce 1506 zdědil Karel (1516-1556) po svém otci habsburské Burgundsko s Nizozemím. Po smrti císaře Maxmiliána I. v roce 1519 mu připadly také rakouské dědičné země (které však v roce 1521 přenechal svému bratrovi Ferdinandovi I.). Navíc byl jako Karel V. zvolen králem Svaté říše římské (v roce 1530 byl korunován císařem). Karel se tak stal nejmocnějším vládcem své doby a jak sám pravil panoval říši „nad níž slunce nikdy nezapadá“. Tato říše zahrnovala Španělsko s jeho državami v Itálii a Americe, Burgundsko, Nizozemí a rakouské země.
Karel vyrostl ve Flandrech, přičemž nebyl ve španělštině zvlášť zdatný. Ve Španělsku spoléhal na své burgundské a holandské rádce, kteří do značné míry určovali královskou politiku. Proti těmto cizincům, ale především proti Karlovým absolutistickým a centralistickým tendencím povstali v roce 1520 tzv. comuneros – obyvatelé měst jako Toledo a Segovie a nižší šlechta. Tyto vzpoury byly do roku 1522 s pomocí vyšší šlechty poraženy. Odpor proti centrální moci tak byl zlomen, což umožnilo pozvolné zavedení ústředních úřadů, které odsoudily cortesy k bezvýznamnosti.
Zahraniční politice dominoval – vedle dobývání Nového Světa – pokračující konflikt s Francií, jíž tehdy vládl Karlův úhlavní sok František I., o území v Itálii a Burgundsku a o postavení přední mocnosti kontinentu. Již po první z celkem čtyř válek proti Francii přivedl Karel v roce 1525 celou Itálii pod španělskou resp. habsburskou nadvládu. Po druhé válce musel Karel odstoupit Francii Burgundsko mírem z Cambrai. Další války už nic nezměnili na existujícím statutu quo mezi oběma mocnostmi. Další významný, zahraničněpolitický konflikt představoval boj proti osmanské říši na Balkáně a ve Středomoří. V západním Středomoří bylo ohroženo pobřeží Španělska a Itálie severoafrickými muslimy, podporovanými Osmany, kteří zde upevňovali svoji vládu cestou anexí případně vytvářením protektorátů. Karlovy podniky proti muslimům však vykazovaly jen krátkodobé úspěchy: V roce 1535 sice dobyl Tunis, nicméně jeho postup proti Alžíru v roce 1541 naprosto selhal.
Přestože Karel pobýval po většinu své vlády mimo Španělsko a přes počáteční vnitropolitické těžkosti, jímž bylo jeho panování vystaveno, se ve Španělsku těšil rostoucí oblibě. Tento paradox lze přičíst jednak rychlému vzrůstu blahobytu Španělska, který byl zapříčiněn dovozem stříbra a zlata z Ameriky, vzmáhající se výrobou a čilým obchodem, jednak pýše Španělů na význam a velmocenské postavení jejich země. Trvale spojit císařskou hodnost s osobou španělského krále se však Karlovi nepodařilo: tzv. „španělské dědění“, které mělo jeho synovi zajistit vedle španělské koruny rovněž císařskou hodnost, neuspělo na vetu německých knížat.
[editovat] Filip II.
V roce 1556 Karel V. abdikoval a přenechal španělský trůn svému synovi Filipovi II. (1556-1598), který už dříve převzal regentství v Miláně, Neapolsku a Nizozemí. V samotném Španělsku byla vnitropolitická situace v době jeho nástupu k moci relativně stabilní. Zabezpečení rozsáhlých teritorií mimo Španělsko, stejně jako Filipův důraz na provádění politiky protireformace však vyvolaly četné, zdlouhavé a stále nákladnější války.
Vyčerpávající válka proti Francii byla dočasně ukončena mírem z Cateau-Cambrésis v roce 1559. V následujících čtyřech desetiletích byla Francie zmítána hugenotskými válkami a přestala tak pro Španělsko představovat vážného protivníka. Ovšem smrtí královny Marie I. Tudorovny v roce 1558, která byla provdaná za Filipa a která energicky usilovala o rekatolizaci své země, ztratilo Španělsko v Anglii svého spojence.
V roce 1571 se Španělsko stalo vůdčím státem Svaté ligy, která v námořní bitvě u Lepanta přispěla k ničivé porážce Osmanů, čímž bylo odvráceno turecké nebezpečí ve Středozemním moři. Po smrti portugalského krále Jindřicha se Filip, který měl po své matce Isabele nárok na portugalský trůn, dokázal v roce 1580 prosadit proti ostatním uchazečům a v roce 1581 byl portugalskými cortesy uznán za krále. Sjednocením s Portugalskem s jeho rozsáhlým koloniálním územím v Asii, Africe a Jižní Americe dosáhlo Španělsko svého největšího územního rozsahu a stalo se tak největší a nejvýznamnější říší 16. století.
Filipova absolutistická politika a jeho rigidní rekatolizační úsilí však vyprovokovali protestantské holandské stavy k povstání, které se vyvinulo ve zdlouhavý nizozemský boj za nezávislost v letech 1568-1648. V průběhu této války vyhlásilo sedm severních převážně kalvínských nizozemských provincií svoji nezávislost na Španělsku (1581), zatímco deset jižních katolických provincií zůstalo jako Španělské Nizozemí součástí španělské říše. Válka proti povstalým Nizozemcům si vyžádala značné materiální rezervy Španělska, kromě toho také zostřila konflikt s Anglií, jež podporovala povstalce.
Za vlády královny Alžběty I., která nastoupila na anglický trůn po své sestře Marii I., si Anglie upevnila postavení první protestantské mocnosti Evropy. Současně se Anglie začala prosazovat také jako stále významnější námořní síla. Alžběta se stavěla benevolentně k přepadům španělských lodí a španělského území v Novém Světě anglickými korzáry jako byl Francis Drake. Pro Španělsko tak byla Anglie vážným soupeřem jak z hlediska náboženského tak i politického. Již od roku 1585 vedly proti sobě Španělsko a Anglie válku v Nizozemí. V roce 1588 vypravil Filip k anglickým břehům mocné loďstvo včetně invazního vojska – Armadu, které mělo Anglii dobýt a ukončit tak éru anglického protestantismu a podpory holandským rebelům, čímž by bylo povstání v Nizozemí zřejmě potlačeno. Armada však utrpěla v Lamanšském průlivu těžkou porážku v boji proti anglické flotile. Většina španělských lodí byla zničena nebo vážně poškozena. Zbytek loďstva byl zahnán na útěk a po zdolání namáhavé cesty kolem Skotska a Irska se trosky pyšné Armady vrátily do Španělska.
Toto neúspěšné tažení přineslo Španělsko na pokraj hospodářského zhroucení a zahájilo úpadek Španělska jako námořní a hegemoniální mocnosti Evropy. Státní finance kolabovaly, což způsobilo několik bankrotů Španělska. Nepřetržité války pozřely veškeré bohatství tekoucí do Španělska z kolonií, což krále přimělo uvažovat o získání dalších prostředků k rozmnožení státních příjmů. Každý majetek (s výjimkou církevního) a každá živnost byly zatíženy vysokými daněmi. Nicméně ani to nestačilo. Gigantické dluhy si vyžádaly zhoršení mince, tituly a úřady se staly na prodej a od obyvatelstva byly vyžadovány dary a nucené půjčky. Přesto španělská reakční politika nevykázala jediný podstatný úspěch. Státní správa byla za Filipovy vlády ještě více centralizována (v roce 1561 nechal přemístit hlavní město z Toleda do Madridu). Král také odstranil poslední zbytky politické svobody a podrobil všechny stavy neomezenému despotismu. Filipova přísná náboženská politika vyprovokovala odpor a povstání i v samotném Španělsku. Paralelně k mocenskému úpadku země však španělská kultura zažívala prudký rozmach. Pro umění a literaturu ve Španělsku nastalo „zlaté období“.
[editovat] Krize a úpadek
Filip III. (1598-1621) se odklonil od politiky svého otce a po většinu své vlády zastával mírový kurs: V roce 1604 uzavřel mír s Anglií a v roce 1609 příměří s Nizozemím. V témže roce bylo ze Španělska vypovězeno 250 000 zbývajících Morisků (pokřtěných Maurů), což zasadilo další vážnou ránu španělskému hospodářství. Během jeho panování dosáhlo Španělsko největšího kulturního rozkvětu. Působili zde výjimeční jedinci jako byli Miguel de Cervantes nebo El Greco.
Filip IV. (1621-1665) dával před politikou přednost kultuře a umění. Vládní záležitosti si vzal na starost králův důvěrník Gaspar de Guzmán, hrabě de Olivares. Olivares snil o obnovení habsburské světové říše a o vítězství katolicismu. V roce 1621 vypovědělo Španělsko válku Nizozemí a zároveň se postavilo na stranu rakouských Habsburků během třicetileté války (1618-1648). Španělská vojska opět válčila v Německu a Itálii a španělský velvyslanec ve Vídni měl znovu rozhodující slovo v německých záležitostech. Nicméně brzy se jasně ukázalo, že španělské nároky na světovládu byly pouhým přeludem, neboť hospodářství Španělska bylo v této době již velmi zdevastované a nebylo schopno plnit nároky kladené na něj pokračujícími konflikty. Další bankrot a zvýšení již tak obrovských daní vedl v roce 1640 k povstání v Portugalsku a Katalánii (Portugalsko bylo ztraceno na dobro, vzpoura v Katalánii byla potlačena). Olivares značně přecenil síly své země a v roce 1643 byl propuštěn.
Přijetím vestfálského míru v roce 1648 Španělsko konečně uznalo nezávislost Nizozemí a rovnoprávnost protestantů v Německu. V pyrenejském míru, který v roce 1659 ukončil dlouhý konflikt s Francií, se Španělé zavázali odstoupit Francouzům hrabství Rousillon a Cerdagne a také část Španělského Nizozemí. Přednostní postavení Španělska tím definitivně vzalo za své a novým evropským hegemonem se stala vítězná Francie. Mocenskopolitický úpadek byl doprovázen hospodářským propadem, který byl ještě urychlen pozvolným vyčerpáváním jihoamerických stříbrných dolů.
Karel II. (1665-1700) byl slabý a nemocný vládce, jehož oblíbenci, kteří vykonávali vládu za něj, nebyli sto zastavit hroucení Španělska. Opětovné útoky Francie za vlády Ludvíka XIV. přispěli k dalším rozsáhlým územním ztrátám.
Na konci vlády Karla II. počet obyvatel Španělska značně poklesl. Obyvatelstvo opustilo četná sídla, celé pásy země se změnily v pustinu. Státní příjmy byly navzdory tvrdému daňovému útisku a téměř loupeživým finančním opatřením redukovány do té míry, že král nemohl platit vlastní služebnictvo. Svoji mzdu resp. žold nedostávali ani úředníci a vojáci. Nedostatek peněz byl tak velký, že v některých provinciích došlo k návratu směnného obchodu. 3. listopadu roku 1700 habsburská vláda smrtí bezdětného Karla II. skončila. Následovala válka o dědictví španělské, v níž se ostatní evropské královské dynastie pokoušeli urvat co největší díl ze španělské říše.
[editovat] Osvícenství: Španělsko za vlády prvních Bourbonů
Smrtí Karla II. v roce 1700 vymřela mužská linie španělských Habsburků. Ještě předtím než zemřel, určil Karel v závěti svým dědicem a nástupcem svého prasynovce Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV., z rodu Bourbonů (Karlova sestra Marie Terezie byla po uzavření pyrenejského míru provdána za Ludvíka XIV.). Po Karlově smrti nastoupil Filip jako Filip V. na španělský trůn, avšak odmítl se vzdát nároku na francouzskou korunu, jak Karlův testament předem stanovoval. Ihned poté prohlásil císař Svaté říše římské Leopold I., který mohl jakožto rakouský Habsburk uplatňovat nárok na vládu ve Španělsku, svého mladšího syna Karla, pozdějšího císaře Karla VI., za španělského krále. Podpory se mu dostalo ze strany velké koalice, v níž se spojila většina evropských států, aby tak čelily hrozícímu sjednocení Španělska a Francie a zabránily zvrácení rovnováhy sil v Evropě a v zámoří ve prospěch bourbonské hegemonie.
Válka začala lépe pro Bourbony, nicméně po porážce v bitvě u Höchstädtu v roce 1704 byli Francouzi a Španělé zatlačeni do defenzívy. V následujícím roce dobyli Habsburkové Barcelonu a zmocnili se také celé Katalánie. Poté, co se Francouzi úspěšně ubránili v bitvě u Malplaquet v roce 1709, nastal postupný rozpad protibourbonské koalice.
Na konci války byl Filip V. utrechtským mírem uznán španělským králem – ovšem za podmínky, že se Španělsko a Francie nikdy nespojí. Španělsko se navíc muselo vzdát všech svých zbývajících evropských území v Nizozemí a v Itálii, která se z větší části stala majetkem rakouských Habsburků. Katalánie zůstala součástí království na rozdíl od Gibraltaru a ostrova Menorca, jež připadly Velké Británii.
První boubonský král Filip V. (1700-1746), ačkoliv nebyl sám nijak zvlášť významný, přinesl ze své vlasti zcela nový systém vlády a dodal tím rozvrácenému Španělsku novou energii a stabilitu. Francouzi a Italové, které Filip dosadil do vrcholných funkcí ve správě a ve vojsku a mezi nimiž vynikal především Guilio Alberoni, nyní ve Španělsku zaváděli, i když jen v omezeném rozsahu, správní principy uplatňované ve Francii. Španělsko tak kráčelo ve šlépějích francouzského absolutismu. Všechny brzdící vlivy domácí státní správy byly odstraněny a současně byla omezena privilegia šlechty. Obchod, výroba, věda a umění byly nadále podporovány, přetrvávající lokální práva a výsady v Katalánii a Aragónii odstraněny a rovněž byl zaveden jednotný daňový systém a míra zdanění (Decreto de Nueva Planta).
Blahodárné účinky těchto opatření nebyly sice neomezené (státní finance zůstávaly stále v troskách), přesto se aktivní a rozvážná královská moc ukázala až překvapivě pružná. Když však chtěla vláda odstranit přílišný vliv a zneužívání moci církve, narazila u lidu na všeobecný a energický odpor, kterému Filip V. pod vlivem své druhé manželky, Alžběty Farnese, raději ustoupil. Církev slavila svůj triumf nad královskou mocí, který ve Španělsku zakonzervoval dosavadní silný vliv kurie a inkvizice na veřejné dění. Španělské zásahy na straně Francie během války o dědictví polské (1733-1735) a ve válce o dědictví rakouské (1740-1748) přispěly k opětnému získání kontroly nad Neapolskem a Sicílií. Vláda hypochondrického Ferdinanda VI. v letech 1746-1759 byla pro zemi požehnáním, neboť se vyznačovala šetrností a dlouhým obdobím míru, což přispělo k materiálnímu rozkvětu země.
Významným pokrokem ve vývoji k modernímu státu znamenala vláda osvíceného absolutisty Karla III. (1759-1788), nevlastního bratra Ferdinanda VI. Karel, ačkoliv silně nábožensky založený člověk, byl významným státníkem, jenž se snažil ze Španělska učinit stát rovnocenný ostatním evropským mocnostem. Během své proreformní vlády se mohl opírat o mnoho významných úředníků a státníků. Nešťastná účast Španělska na sedmileté válce proti Velké Británii po boku Francie v letech 1761-1762, k níž byl zavázán nevýhodnými bourbonskými rodinnými pakty, zpočátku rušila jeho reformní činnost. V této válce Španělsko sice dočasně ztratilo Floridu, ale jako náhradu obdrželo od Francie Lousianu západně od řeky Mississippi.
V roce 1767 se Karlovi podařilo ze země vypudit jezuity. Tím byly odstraněny nebo omezeny četné nešvary a přehmaty duchovenstva, což napomohlo k prohloubení spolupráce mezi státem a církví, která měla značně prospěšný vliv na vzdělanost a mravnost lidu. Mnoho reforem ovšem zůstalo pouze na papíře, poněvadž Španělsko zůstávalo nadále silně zemědělskou zemí a leckdy tedy postrádalo potřebné kapacity k provedení reforem. Třicetileté Karlovo úsilí, dosáhnout použitím nezměrných finančních prostředků rozvoje hornictví, továren a silnic a snaha o rozvinutí a uvolnění obchodu s Amerikou, proto přineslo jen částečně své ovoce. Také počet obyvatelstva vzrůstal jen velmi pozvolna. Španělská účast v boji proti Velké Británii za americké války za nezávislost (1775-1783) spolkla tak obrovské množství finančních prostředků, že bylo nezbytné vydat papírové peníze.
Dohodami se severoafrickými státy a s osmanskou říši Karel III. znovu vybudoval někdejší španělský vliv ve Středozemním moři. Španělsko tím upevnilo svoje mocenské postavení v Evropě a dokázalo alespoň zčásti získat zpět svoje někdejší renomé.
Nesporný pokrok ve vzdělávání obyvatelstva a v posilování blahobytu země mohl přinést příznivé a trvalé výsledky, pokud by Španělsku byl dopřán čas k pokračování v reformách. Nadějné začátky realizované za Karla III. však přišly za vlády jeho nástupce Karla IV. zcela nazmar a Španělsko se v důsledku zoufalé a často vysloveně zločinecké politiky přiblížilo na okraj propasti.
[editovat] Doba francouzské revoluce a napoleonských válek
[editovat] Španělsko během revoluce
Karel IV. (1788-1808), dobrácký, ale naprosto neschopný panovník, byl zcela ovládán svou chytrou a energickou manželkou Marií Luisou z Parmy. Ta nechala odstranit schopné ministry Karla III. a na jejich místo dosadila svého milence, Manuela Godoye, který tak získal rozhodující vliv na vedení státních záležitostí. Svojí politikou preferování svých oblíbenců, korupcí, intrikami a oslabováním státní správy Godoy uvedl státní finance do nepořádku a přivedl tak na zmar většinu úspěchů minulých desetiletí. Svržení Bourbonů ve Francii Španělsko pouze nečinně přihlíželo, ovšem po popravě Ludvíka XVI. v roce 1793 a urážkách konventu bylo přinuceno vyhlásit revoluční Francii válku a postavit se na stranu proti-francouzských mocností. Tato válka byla ze španělské strany vedena s bezpříkladnou neschopností. Navzdory francouzské slabosti a obětavosti španělského národa pronikli Francouzi do Navarry a Aragónu. I přesto se ale podařilo v Basileji v roce 1795 uzavřít celkem příznivý mír. Španělsko nicméně upadlo do naprosté závislosti na Francii, což lehkomyslný Godoy stvrdil v červnu 1796 smlouvou ze San Ildefonso.
Španělsko, které se ještě plně nevzpamatovalo z porážky v poslední válce, tím bylo zataženo do konfliktu s Británií. Godoy doufal, že se mu s podporou Francie podaří upevnit postavení Španělska na úkor Britů a Portugalců. Již první bitva u mysu Sv. Vincenta však jasně ukázala na nepřipravenost španělské flotily. Španělsko bylo odříznuto od svých kolonií v Americe, což mělo mít závažné důsledky pro jeho hospodářství. Aby se zavděčil Francouzům, podnikl Godoy v roce 1801 neslavnou výpravu do Portugalska. Následným mírem z Amiensu v roce 1802 Španělsko sice muselo ve prospěch Británie odstoupit pouze Trinidad, ale jeho vláda v amerických koloniích byla otřesena a státní finance zruinovány. Absence průmyslové revoluce zemi jak mocensky tak hospodářsky odsunula za státy jako Británie nebo Francie.
I přes tento neuspokojivý stav uzavřel Godoy s Francií další nevýhodnou smlouvu, která vyčerpanou zemi zapletla do nové války s Británií v roce 1803. V té přišlo Španělsko po porážkách u mysu Finisterre a u Trafalgaru (20. říjen 1805) o svoji poslední flotilu. Národ všechny tyto nezdary trpělivě snášel a nijak nepoklesl ve své bezmezné loajalitě. Nenáviděný a bezostyšný Godoy ve své zaslepenosti dokonce choval naději, že se stane regentem Španělska, případně že získá královskou korunu Portugalska. Aby toho dosáhl, spojil se v roce 1807 s Francouzi smlouvou z Fontainebleau za účelem války proti Portugalsku a dovolil Napoleonovým armádám překročit Pyreneje a vstoupit do Španělska. Na to vypuklo v březnu 1808 v Aranjuez lidové povstání. Godoy byl svržen a král Karel IV. přistoupil pod tlakem rozhořčeného lidu k abdikaci ve prospěch svého syna Ferdinanda, který byl v té době ještě dítětem.
Ten jako Ferdinand VII. vstoupil 24. března do Madridu. Karel IV. ale v dopise Napoleonovi krátce poté vzal svoji abdikaci jako vynucenou zpět. Francouzský císař pozval proto španělskou královskou rodinu do Bayonne, kde se Ferdinand po delším zdráhání vzdal královské koruny ve prospěch otce. Ten své právo vlády okamžitě postoupil Napoleonovi.
[editovat] Španělská válka za nezávislost
Napoleonův bratr a král Neapole, Josef Bonaparte, byl za přítomnosti španělských a amerických zástupců prohlášen v Bayonne za krále Španělska a v červenci 1808 vstoupil do Madridu.
Španělský národ se ale touto novou, z ciziny dosazenou vládou cítil ponížen a odmítl jí proto akceptovat. Již před Josefovým příchodem do země vypuklo proti Francouzům celonárodní povstání. Velení vzbouřenců (ústřední junta) se sice dopustilo některých chyb, když často zasahovalo nanejvýš nesmyslným způsobem do vojenských operací nebo odvolávalo schopné generály, nicméně jeho výzvou ke gerilové válce v prosinci 1808 nastal v bojích zásadní zvrat. Nepřetržité útoky guerrilleros vyčerpávaly francouzské okupanty a znemožňovaly jim tak využít jejich vítězstvích na otevřeném poli.
K podpoře povstalců přispěla také občasná tažení Britů do Španělska vedených Arthurem Wellesleyem, pozdějším vévodou z Welingtonu, třebaže Britové byli vždy po několika menších úspěších přinuceni postupujícími Francouzi k ústupu zpět do Portugalska. V lednu 1810 vstoupila francouzská vojska do Andalusie a po dobytí Almeidy vpadlo v srpnu 80 000 Francouzů do Portugalska s cílem vyhnat odsud Brity. Porážka povstalců se zdála být neodvratnou. Především vyšší a majetnější vrstvy obyvatelstva se přidávali na stranu bonapartistického krále. Do Cádizu, kam se junta uchýlila, byly svolány cortesy, jenž v roce 1812 vypracovaly první moderní, liberální ústavu Španělska, neformálně nazývanou La Pepa. Ústava počítala se vznikem konstituční monarchie, v níž by zákonodárná pravomoc náležela cortesům a kromě jiného také požadovala zrušení instituce inkvizice. Tento dokument byl ve své době nadmíru pokrokový a stal se základem pozdějšího španělského ústavního vývoje.
V Portugalsku se zatím Wellesley úspěšně ubránil francouzským útokům, jejichž dlouhé zásobovací linie byly současně napadány španělskými povstalci. Wellesley byl následně cortesem pověřen velením veškerých španělských vojenských sil. V lednu 1812 Wellesley zahájil nové tažení do Španělska a poté, co porazil Francouze u Salamancy vtáhl v srpnu 1812 do Madridu. Pod tlakem posílených francouzských vojsk byl sice znovu přinucen k ústupu za portugalské hranice a Madrid tak byl naposled obsazen Francouzi, avšak katastrofa Napoleonova vojska v Rusku měla zásadní dopad také na vývoj války na Iberském poloostrově. V červnu 1813 byli Francouzi definitivně poraženi v bitvě u Vitorie a následně se před vytrvale postupujícím Wellesleyem stáhli zpět za Pyreneje. Španělsko tak znovu nabylo svoji nezávislost.
[editovat] Krize monarchie
Po porážce Napoleona nastoupil na španělský trůn Ferdinand VII. (1814-1833). Král však odmítl přísahat věrnost ústavě, dal rozehnat cortesy a pokračoval v autoritativním stylu vládnutí svých předchůdců. Podporu přitom nacházel převážně ze strany duchovenstva a šlechty. Španělsko se tedy přinejmenším dočasně smířilo s Ferdinandovým odmítnutím ústavy, ovšem ne tak španělské kolonie v Americe.
K potlačení revoluce v koloniích byly do Ameriky posílány velké kontingenty vojáků. To ale nepřineslo valný úspěch. Španělsko, hospodářsky rozvrácené válkou s Francouzi, nebylo schopno platit své vojáky a proto v Cádizu v roce 1820 vypukla ve vojsku určenému k plavbě do Ameriky vzpoura. Povstalci, v jejichž čele stál Rafael del Riego, snadno ovládli většinu země a přinutili krále přijmout ústavu z roku 1812, zrušit inkvizici a zbavit církev části jejího rozsáhlého majetku. Během následné vlády liberálů setrvával Ferdinand ve skutečném domácím vězení.
Tři léta liberální vlády (tzv. trienio liberal v letech 1820-1823) vyústily v občanskou válku, což se stalo jakousi předzvěstí dalšího španělského vývoje po celé 19. století, kdy neustále docházelo k různým spiknutím a povstáním vojáků zvaných pronunciamiento. Vláda liberálů, kteří evropským politikům až příliš připomínali francouzské revolucionáře, nakonec paradoxně skončila po intervenci francouzského vojska, posvěcené Svatou aliancí na veronském kongresu v roce 1822. Ferdinand byl Francouzi znovu ustaven absolutistickým vládcem země. Americké kolonie však byly pro Španělsko definitivně ztraceny. V roce 1824 byla poslední španělská armáda na americkém kontinentu poražena revolucionáři vedenými Bolívarem a San Martínem v bitvě u Ayacucha v jižním Peru.
[editovat] Karlistické války
Období neklidného míru pokračovalo v celém dalším desetiletí. Jelikož Ferdinand neměl žádného mužského dědice, zdálo se, že se Ferdinandovým nástupcem stane jeho bratr Don Carlos. Ferdinand ale navzdory přání svého bratra zajistil nástupnictví své dceři Izabele vydáním pragmatické sankce v roce 1830. Carlos, známý svým postojem nerespektovat tuto sankci, uprchl do exilu v Portugalsku.
Ferdinandova smrt v roce 1833 a nástup jeho tehdy teprve tříleté dcery Izabely II. (1833-1868) na trůn zažehl konflikt, jenž se měl stát první z celkem tří karlistických válek. Carlos vpadl do Španělska, kde získal podporu reakčních a konzervativních kruhů španělské společnosti tzv. karlistů. Izabelina matka Marie Kristýna Bourbonská byla jmenována regentkou do doby než její dcera dosáhne zletilosti.
Během pouhého jednoho roku vytlačila armáda Marie Kristýny, zvaná cristinos, karlisty z většiny Baskicka a rebelie se zdála být zažehnána. Pak ale Carlos jmenoval velitelem svého vojska baskického generála Tomáse de Zumalacárregui, kterému se podařilo znovu vzkřísit karlistickou věc. Karlistické vojsko reorganizované z původních demoralizovaných tlup v profesionální armádu o síle 30 000 mužů porazilo v roce 1835 cristinos a vyhnalo je z údolí řeky Ebro. Zumalacárregui ale v témže roce zemřel. Cristinos zatím nalezli svého vůdce v generálovi jménem Baldomero Espartero, který v roce 1836 přivodil rozhodující zvrat v boji a po dalších třech letech tato dlouhá a krvavá válka konečně skončila. Kromě části konzervativních a katolických kruhů hledali karlisté v tomto konfliktu podporu také v okrajových centrální vládě vzdorujících provinciích jako bylo Baskicko, Katalánie, Navarra a Aragónie.
Aby neztratila sympatie umírněných liberálů, moderadores, vydala Marie Kristýna v roce 1834 relativně liberální ústavu. Espartero, válečný hrdina, jenž získal přízvisko „El Pacificador de España“, se stal lídrem radikálních demokratů (progresistas) a žádal od Marie Kristýny razantní reformy. Královna regentka, které se jakákoliv myšlenka reforem protivila, dala přednost rezignaci a dovolila tím Esparterovi, aby se stal regentem místo ní. Esparterovy liberální reformy ale narazily na odpor moderadores, což vyvolalo sérii menších povstání po celé zemi. Všechna byla sice krvavě potlačena, Espartera to přesto nezachránilo a v roce 1843 byl svržen umírněným liberálem, generálem Narváezem, jehož vláda se ovšem brzy stala zcela reakční. Současně vypuklo další karlistické povstání v Katalánii v roce 1846. Kvůli špatné organizaci bylo však již v roce 1849 potlačeno.
Poté, co byla v roce 1843 prohlášena plnoletou, hodlala Izabela zaujmout v politice aktivní roli. Nikdy si však nezískala příliš velkou popularitu, neboť byla až moc spjatá s dvorskými a konzervativními kruhy a projevovala jen malý zájem o problémy svých poddaných. V roce 1856 se pokusila vytvořit celonárodní vládu, toto její úsilí však selhalo, což jí připravilo o zbývající prestiž a oblíbenost v očích národa. Mírné posílení autority jí přinesla úspěšná válka proti Maroku v roce 1860. Nicméně pokus o znovudobytí Peru a Chile během španělsko-jihoamerické války skončil naprostým nezdarem.
[editovat] Konstituční monarchie, první republika
V roce 1868 vypukla slavná revoluce. Progresistas vedení generály Juanem Primem a Franciscem Serranem se vzbouřili proti královně a porazili při ní stojící moderadores, načež musela Izabela odejít do exilu v Paříži. I přes odpor republikánů prosadili Prim a Serrano přijetí ústavy, jež činila ze Španělska konstituční monarchii. Králem zvolily cortesy v roce 1870 prince Amadea, syna italského krále Viktora Emanuela II. Amadeus (1870-1873) ovšem nebyl schopen nastolit pořádek a proto – na pozadí třetí karlistické války (od roku 1872) a krvavé deset let trvající španělsko-kubánské války (1868-1878) – už po několika měsících vlády abdikoval.
V tomto okamžiku prohlásily cortesy Španělsko republikou, načež se země ponořila do naprostého chaosu. Vzájemně roztříštění republikáni nedokázali vytvořit fungující, silnou vládu, která by zamezila četným povstáním socialistů ve městech a potlačila sílící karlisty. Když v lednu 1874 provedl generál Serrano úspěšný puč, první republika po pouhých 11 měsících trvání fakticky zanikla. Serrano rozpustil cortesy a vládl jako diktátor. Po dalším úspěšném převratu v prosinci téhož roku získali nakonec navrch stoupenci restaurace vlády dynastie Bourbonů, kteří dosadili Izabelina syna Alfonse XII. zpět na španělský trůn.
[editovat] Restaurace monarchie
Vláda Alfonse XII. (1874-1885) se vyznačovala vnitřní konsolidací. V roce 1876 byla rázně ukončena třetí karlistická válka a ve stejném roce byla vypracována nová ústava, jež měla zůstat v platnosti až do roku 1931. Podle anglického vzoru byl vytvořen systém dvou parlamentních stran, který měl zajistit vysokou míru politické stability. Střídavě vládnoucí strany konzervativců a liberálů (mezi kterými ale nebyly téměř žádné podstatné rozdíly) nyní určovaly španělskou politiku. Všechna ostatní politická uskupení, jako pravicoví karlisté a levicoví radikálové, socialisté a anarchisté zůstala z politické soutěže vyloučena. Dále byly zakázány jakékoliv odborové organizace, čímž byly dány předpoklady pro pozdější opětovné propuknutí neklidu. Zpočátku ovšem Španělsko zažívalo fázi vnitřní stability doprovázenou vysokou hospodářskou prosperitou.
Po smrti Alfonse XII. byl prohlášen králem jeho syn Alfonso XIII. (1886-1931). Až do jeho plnoletosti v roce 1902 za něho řídila státní záležitosti jeho matka Marie Kristýna Rakouská. Španělsko zatím ztratilo poslední části své koloniální říše v Novém světě: Opětovné povstání na Kubě v roce 1895 vyústilo o tři roky později ve španělsko-americkou válku, v níž bylo Španělsko na hlavu poraženo. Kuba získala nezávislost a poslední španělská kolonie v Americe, Portoriko, společně s Filipínami a ostrovem Guam byly odstoupeny Spojeným státům za 20 milionů dolarů. Náhradu za tato ztracená teritoria hledalo Španělsko v severní Africe, konkrétně v Maroku. Tato pohroma roku 1898 (El Desastre) vedla ke zrodu tzv. „generace roku 1898“, tedy nové generace politiků a intelektuálů žádajících zásadní politické reformy režimu.
Již od osmdesátých let 19. století se objevovaly rostoucí nedostatky systému dvou parlamentních stran. Dělnictvo se začalo sdružovat do silných marxisticky nebo anarchisticky orientovaných odborových svazů. V roce 1910 se tyto organizace sjednotily v Národní organizaci práce (CNT). Vedle toho vystupovaly do popředí také různé regionální zájmy, jako třeba v Katalánii, která jakožto hospodářsky nejrozvinutější část země žádala pro sebe autonomii. Liberálním ani konzervativním vládám se nepodařilo nalézt řešení těchto problémů.
Vnitropolitická situace se ještě zhoršila španělským angažováním v Maroku. K prosazení své vlády v této severoafrické zemi podniklo Španělsko řadu nákladných a krvavých taženích, jež však nepřinášely kýžený výsledek a navíc narážely na stále větší odpor i v samotném Španělsku. V roce 1909 vyústil tento odpor v Katalánii v generální stávku iniciovanou anarchistickými odborovými organizacemi. Vládní vojska však tuto stávku brutálně rozdrtila. Důsledkem bylo prohloubení jak politických tak i regionálních antagonismů v zemi.
Navzdory vnějším tlakům ke vstupu do první světové války, zůstalo Španělsko po celou dobu trvání tohoto konfliktu neutrální. Jako jeden z hlavních dodavatelů válčících států zažilo Španělsko v tomto období markantní ekonomický vzestup. Rekordně rostoucí hospodářská produkce ale současně přispěla ke zvýšení inflace. Dělníci následně zintenzívnili své požadavky vyšších mezd a lepších pracovních podmínek. Vzniklé sociální napětí přerostlo v roce 1917 v generální stávku, což společně s dalšími akcemi přivedlo stát do hluboké krize. Po skončení války se hospodářské a sociální obtíže ještě dále vystupňovaly v důsledku drastického poklesu vývozu a propuknutí epidemie španělské chřipky.
[editovat] Diktatury a občanská válka
[editovat] Režim generála Primo de Rivery
Rozhodující úder, který se měl konstituční monarchii stát nakonec osudovým, přišel na počátku 20. let z Maroka. „Osvobozovací“ tažení proti berberským kmenům v pohoří al-Ríf nebyla španělská armáda schopna dovést do zdárného konce. Při postupu generála Silvestreho na jih došlo v roce 1921 v Annualu k vojenské katastrofě. Maročtí rebelové vedení svým velitelem Abd al-Karímem zde pobili kolem 12 000 španělských vojáků. Španělsko následně ztratilo všechny své pozice dobyté zde od roku 1909 s výjimkou pobřežních enkláv Ceuta a Melilla. Porážka zcela jasně odhalila rozsah slabosti a nevýkonnosti španělské vojenské mašinérie. Spoluodpovědnost krále Alfonse XIII. za tuto pohromu nicméně nebyla prokázána.
Tato událost znamenala definitivní konec existence již tak silně vratkého režimu konstituční monarchie. Vojenské nezdary, společně se strachem z anarchistů, z komunistické revoluce a ze vzestupu nacionalismu a separatismu zapříčinily velký neklid mezi vojáky a civilisty. V září 1923 provedl generál Miguel Primo de Rivera se souhlasem krále vojenský puč, v jehož důsledku byl rozpuštěn parlament a ústava z roku 1876 byla zrušena. Primo de Rivera získal takřka diktátorskou moc ve státě. Svoji vojenskou vládu přeměnil o dva roky později v civilní a sám se ujal úřadu ministerského předsedy. Činnost opozičních stran stejně jako všech anarchistických a komunistických hnutí byla zakázána. Na místo nich se Primo de Rivera pokusil shromáždit široké masy v nově založené straně Unión Patriótica Española, ovšem bez většího úspěchu. Rostoucí napětí v separatistických oblastech bylo tvrdě potlačováno.
I přes silnou počáteční podporu ze strany dělníků a intelektuálů Primo de Riverovy pokusy uklidnit vnitropolitickou situaci selhaly, třebaže válka v Maroku byla s francouzskou pomocí vítězně ukončena v roce 1926. I přes celkově zdařilý program veřejných staveb, který prospěl vnitřní infrastruktuře a snížil vysokou nezaměstnanost, politické a sociální napětí nadále přetrvávalo. Vysoké výdaje v oblasti veřejných služeb hrozily vyústit ve státní bankrot, což generála připravilo i o podporu samotné armády. Opozice – anarchisté, socialisté, republikáni, separatisté a částečně také monarchisté – nabírala na síle. V únoru 1930 byl Alfonso XIII. obrovským tlakem veřejnosti donucen Primo de Riveru propustit. Za jeho nástupce, generála Berenguera, všeobecné napětí, stávky a neklid ještě více eskalovaly. V únoru 1931 proto rovněž Berenguer rezignoval. Když o něco málo později vyšli republikáni z nově uspořádaných komunálních voleb jako jasný vítěz, opustil Alfonso XIII. zemi. Ve stejný den, 14. dubna 1931, bylo Španělsko podruhé ve své historii prohlášeno republikou.
[editovat] Druhá republika
Nastolení druhé republiky se nesetkalo s vážným odporem, ba spíše naopak – její vznik byl vítán širokými vrstvami obyvatelstva. Vládu převzala po červnových volbách koalice levicových republikánských stran a socialistů pod vedením ministerského předsedy Manuela Azañy. Ústava vydaná v prosinci 1931 zakotvovala oddělení církve od státu, včetně sekularizace církevního majetku, dále přiznávala ženám volební právo a zavedla občanský sňatek. Katalánie a Baskicko obdržely autonomii v roce 1932 resp. 1935.
Kromě toho byly zaváděny zásadní sociální reformy, přičemž připravovaný agrární zákon předpokládal vyvlastnění velkostatků a rozdělení takto získané půdy mezi drobné rolníky. Všechny tyto reformy narazily na tuhý odpor ze strany církve, velkostatkářů, buržoazie a části armády. Ovšem i mezi republikány existovaly značné názorové rozdíly ohledně tempa a rozsahu reforem. Hluboké politické a sociální konflikty zděděné z dob konstituční monarchie proto v novém režimu nabyli ještě více na intenzitě.
Hospodářské problémy vyvolané mimo jiné také právě zuřící velkou hospodářskou krizí a nedostatek politické ochoty ke kompromisům zabránily trvalé konsolidaci nové státního zřízení. Důležité reformní projekty se navíc v důsledku odporu pravicových sil realizovaly jen velmi váhavě.
Již v srpnu 1932 došlo k prvnímu pokusu o vojenský puč, který byl však zmařen. Po volbách v roce 1933 převzala moc pravicová koalice, sestávající z konzervativců a liberálů. Nová pravicová vláda zvrátila velkou část předchozích reforem, což se týkalo také agrární reformy a mnoha zákonů namířených proti církvi. V reakci na to v říjnu 1934 vypuklo několik izolovaných povstání iniciovaných levicovými uskupeními. Regionální katalánská vláda v Barceloně vyhlásila nezávislost této provincie, což bylo ale záhy potlačeno vládním vojskem, stejně jako povstání stoupenců socialistických odborů v Madridu. Největší vzpoura proběhla v Asturii, kde se místní odborové organizace železničářů a horníků spojily s anarchisty a komunisty. Rovněž toto povstání bylo brutálně rozdrceno armádou pod velením generála Franca, přičemž přišlo o život kolem 3000 lidí.
Politická nestabilita, rozjitřená aktivitami polovojenských skupin extrémistických pravicových a levicových politických stran, se ještě více prohloubila po vítězství Lidové fronty (Frente Popular) – spojenectví levicových republikánů, socialistů a komunistů – ve volbách do parlamentu v únoru 1936. Pravicoví politikové (nacionalisté, klerikálové a konzervativci) obviňovali vítěze voleb z falšování hlasování a prohlašovali, že se Španělsko pozvolna proměňuje v komunistickou diktaturu.
V tomto neklidném období docházelo takřka denně k pouličním bojům a k atentátům na osobnosti pravicového a levicového politického spektra. Zavraždění vůdce falangistů José Calva-Sotela stoupenci socialistických milicí 13. července 1936 přimělo armádní špičky o čtyři dny později k provedení již dlouho chystaného puče. Republikánskou vládu se jim sice svrhnout nepodařilo, avšak ani ta neměla dost sil k tomu, aby povstalce zcela přemohla. Tento neúspěšný pokus o převrat tak okamžitě přerostl v celonárodní konflikt – španělskou občanskou válku.
[editovat] Španělská občanská válka
Konflikt začal 17. července 1936 vzpourou Africké armády umístěné v Maroku, jíž velel generál Francisco Franco. Současně jiné jednotky na severu pod velením generála Sanjurja vyrazily směrem na Madrid s cílem převzít kontrolu nad vládními úřady. Nacionalisté usilovali získat moc ihned, v tom jim ale zabránil úspěšný odpor republikánů ve většině velkých měst (Madrid, Barcelona, Valencie), dále na východě země (především v Katalánii a Baskicku) a také v průmyslových oblastech na severu. Španělsko se tak ocitlo tváří v tvář zdlouhavé občanské válce.
Díky své vojenské převaze dokázali nacionalisté v poměrně krátké době získat do své moci rozsáhlé části země na jihu a západě a již v říjnu 1936 zřídili v Burgosu vládu do jejíhož čela se postavil právě Franco. Francův režim získal mezinárodní uznání nacistického Německa a fašistické Itálie a Portugalska, které nacionalisty vojensky, hospodářsky a politicky podporovaly již od počátku konfliktu. Republikáni naproti tomu obdrželi pomoc ze Sovětského svazu a od levicově smýšlejících dobrovolníků z celé Evropy – interbrigadistů. Západní demokratické mocnosti Francie a Velká Británie se po celou válku přidržovaly politiky „nevměšování“.
Obléhání pevnosti Alcázar v Toledu na počátku války se ukázalo být klíčovým momentem celého konfliktu. Nacionalisté navzdory dlouhému obležení zadrželi republikánskou přesilu až do doby prolomení obklíčení. I přes útok nacionalistů v listopadu 1936 však republikáni udrželi pod svou kontrolou Madrid. Třebaže republikáni následně zvítězili v několika bitvách (jako třeba u Guadalajary v březnu 1937), jejich území se pod tlakem nacionalistů začalo rychle drolit. Sever a celé Baskicko padly na konci roku 1937, aragónská fronta se zhroutila brzy poté. Bombardování Guernicy, provedené německou legií Condor, se stalo nepochybně nejhanebnější událostí celé této války. Bitva o Ebro probíhající od července do listopadu 1938 představovala poslední zoufalý pokus republikánů zvrátit situaci. Nezdar této ofenzívy otevřel nacionalistům cestu k postupu na Barcelonu, která padla do jejich rukou v lednu 1939. Od tohoto okamžiku už bylo zcela zřejmé, že válka je u konce. Zbývající republikánské armády se rozpadly a 28. března téhož roku vstoupili nacionalisté do Madridu. 2. dubna prohlásil Franco občanskou válku za ukončenou.
Příčinou porážky republikánů byla vedle nedostatečné zahraničně-politické podpory především vlastní roztříštěnost republikánského tábora, který zahrnoval prakticky všechny centristické a levicové politické síly, včetně odborových organizací UGT a CNT. Obzvláště spory mezi komunisty a anarchisty stály v cestě politické a vojenské jednotě republikánů.
Válka si vyžádala přes půl milionu lidských životů, velké části země byly zpustošeny a hospodářství se nacházelo v troskách. Dobytím Madridu a ustavením Francisca Franca diktátorem Španělska skončila druhá republika svoji krátkou existenci. Všechny pravicové politické strany sloučil Franco s falangou, zatímco levicové politické formace a odborové organizace nechal zakázat. Nacionalisté i republikáni vedli tuto válku s nevýslovnou brutalitou. Masakry civilistů a zajatců se staly obvyklou praxí obou válčících stran. Po skončení bojů byly tisíce republikánů uvězněny a v letech 1939 až 1943 skončilo kolem 150 000 z nich na popravišti. Mnoho dalších republikánů setrvávalo po celé období Francovy vlády v exilu.
[editovat] 20. století
[editovat] Druhá světová válka
V průběhu druhé světové války sice Franco uskutečnil několik drobných vstřícných kroků vůči Německu, nicméně Španělsko jako takové zůstalo neutrální (a „dluhy“ Franca vůči Hitlerovi tak zůstaly nesplaceny).
[editovat] Poválečné období
V pozdějších fázích Frankovy vlády došlo k částečnému uvolnění diktatury a obnovení monarchie. Po Francově smrti v roce 1975 se země vrátila k demokratickému uspořádnání a v roce 1981 vstoupila do Evropské unie.
