Španělská občanská válka
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Španělská občanská Válka (1936 – 1939), patří k nejkrvavějším, ale i nejnepřehlednějším konfliktům 20. století, zároveň jde o válku která na velmi dlouhou dobu rozdělila nejen španělskou společnost způsobem, jaký snad nemá obdoby.
Ve válce se z nepřehledného společenského a politického spektra španělské společnosti vyprofilovaly 2 strany: převážně levicoví republikáni bojující na straně oficiální vlády druhé španělské republiky (zejména socialisté, komunisté, trockisté a anarchisté, k nimž se z pragmatických důvodů připojili baskičtí a katalánští nacionalisté sledující separatistické cíle) a pravicoví povstalci (fašisté, španělští nacionalisté, křesťanští demokraté a royalisté), kteří byli později nazýváni frankisté podle generála Franka, který se v průběhu války vyprofiloval jako hlavní povstalecký vůdce.
Ačkoliv Společnost národů hájila politiku nezasahování a vyhlásila i zbrojní embargo, do konfliktu na obou straných vzýnamně zasáhly zahraniční síly. Na straně frankistů to byly Německo a Itálie, na straně republikánů pak SSSR a Mexiko. Mimo to na straně republikánů působily i dobrovolnické jednotky z dalších států - interbrigády.
Válka skončila jasným vítězstvím lépe organizovaných frankistů, po němž následovalo důkladné „očištění“ španělské společnosti od všeho „rudého“ nebo připomínajícího druhou republiku, což zahrnovalo především odbory a politické strany. Byla zničena či znepřístupněna řada archivů, nepohodlní jedninci byli často uvězněni, nuceni odejít do exilu či zavražděni. Množství obětí je sporné; odhady se obecně pohybují mezi půlmilionem a milionem mrtvých. Velká část těchto lidí nebyla výsledkem přímého boje, ale hromadných poprav prováděných oběma stranami (často čistě na základě ideologické nebo třídní příslušnosti).
Přestože válka trvala jen tři roky, poznamenala Španělsko na velmi dlouhou dobu a jeho ekonomika se vzpamatovávala ještě mnoho let. Ovlivnila politiku a veřejné mínění daleko za hranicemi Španělska a zažehla vášně mezi intelektuály a politickými spolky. Republikánští stoupenci ji označovali za zápas mezi „tyranií a demokracií“, nebo „fašismem a svobodou“, a mnoho mladých idealistů třicátých let vstoupilo k interbrigadistům. Francovi stoupenci zase tuto válku vnímali jako boj mezi „rudými hordami“ a „křesťanskou civilizací“.
Válka měla obrovský význam také pro vývoj počáteční fáze druhé světové války, protože jak síly Osy, tak Sovětský svaz si v ní vyzkoušely svoji techniku a bojové doktríny a získaným zkušenostem přizpůsobili výcvik vojáků a zbrojní programy.
Obsah |
[editovat] Předehra války
Příčiny a počátky tohoto konfliktu lze hledat v dlouhodobé společenské a ekonomické krizi, která postihla Španělsko po první světové válce a vedla k takové radikalizaci společnosti, že ta své problémy již nebyla schopna řešit jinak než válkou, vedenou na všech stranách s mimořádnou krutostí a bezohledností.
Vzhledem k tomu, že ve Španělsku už neexistovala vůle k mírovému či neextrémistickému řešení byla válka pravděpodobně nevyhnutelná. To vše bylo způsobeno i tím, že Španělsko bylo již dlouhodobě politicky nestabilní, nepřátelství rostlo velmi dlouho a obyvatelé se celou dobu jakoby „připravovali“ na válku.
[editovat] Průběh války
[editovat] Situace před válkou
V prvních všeobecných volbách ve Španělsku (19. listopadu 1933) zvítězily pravicové strany, které utvořily středo-pravou koalici (Lerroux), jež do této koalice vstoupila v říjnu 1934, po prohraných komunálních volbách, katolická strana Confederación Española de Derechas Autónomas (CEDA), což zvýšilo tehdejší napětí. Vnitřní rozpory vládních stran vedly k omezené schopnosti podniknout akci nebo učinit rozhodnutí. Koncem roku vyzvaly levicové strany ke generální stávce, ze které vzešla hornická vzpoura tzv. Španělská revoluce z 1934, která byla na rozkaz ministra obrany Diega Hidalga vojensky potlačena generálem Lópezem Ochoou a legionáři, kterým vedel podplukovník Juan Yagüe.
V letech 1934 – 1936 došlo k výrazné radikalizaci venkova, docházelo ke značnému množství stávek. Při těchto akcích běžně docházelo k násilí a úmrtím. Po několika vládních krizích, byly na 16. února 1936 vypsány volby, které přinesely velký úspěch levici sdružené do Lidové fronty. Vládu sestavil vůdce levého křídla republikánské strany Manuel Azaña, tato vláda však byla nestabilní a byla terčem kritiky jak extrémní pravice tak levice. Manuel Azaña se rozhodl napjatému stavu čelit rázným vystupováním proti fašistickým organizacím a nechal zatknout přes tisíc lidí, mezi nimi i vysoké důstojníky. Tato akce však násilnosti v ulicích spíše zvýšila. Do této situace se parlament ovládaný pravicí rozhodl odvolat prezidenta Nicetu Alcalá-Zamoru, ten se pokusil rozpustit parlament, ale jelikož jeho pokus byl chápán jako zneužití pravomocí, byl 7. dubna odvolán. Volby prezidenta byly vypsány na 26. dubna, ale pravice v nich na protest proti vládě nepostavila svého kandidáta.
Během tohoto období stoupalo napětí, podle oficiálních zdrojů, bylo 330 lidí zavražděno, 1511 zraněno v rámci politického násilí, došlo ke 113 generálním stávkám, zničení 160 náboženských staveb. Dne 12. července byl zavražděn nadporučík „Útočných strážích“ a člen Socialistické Strany José Castillo. Následující den skupina důstojníků útočných stráží, v rámci odvety, zavraždila vůdce monarchistů José Calvo Sotela.
[editovat] Začátek války
Dne 17. července 1936 vypuklo ve španělském Maroku povstání, které je považováno za začátek této občanské války. Do čela povstání se postavili generálové Manuel Goded y Llopis, Francisco Franco y Bahamonde, Emilio Mola, Gonzalo Queipo de Llano a José Sanjurjo y Sacanell. Hlavním vůdcem vzpoury byl Sanjurjo. Povstalci obsadili strategická místa ve španělském Maroku, potlačili stávku dělníků a 18. července se povstání rozšířilo do Španělska. Povstalci se mohli opřít o velkou civilní podporu, proto doufali, že se jim brzy podaří získat kontrolu nad ekonomicky důležitými oblastmi (20. července již kontrolovali Kanárské ostrovy, Baleáry a 23 významných měst jako je Pamplona, Cádiz, Córdoba a Zaragoza).
Vláda Santiaga Casarese Quirogy na tuto situaci nebyla schopna reagovat a 19. července odstoupila, ještě téhož dne sestavil vládu Diego Martinez Barrio, který ale odmítl dát zbraně demonstrujícím dělníků, tento požadavek splnila 20. července nová vláda, kterou vedl republikán José Giralo y Pereira. Ten vyzbrojil dělnické milice a rozpustil armádu. Tohoto dne se zabil vůdce nacionalistů Sanjurjo a tak nastal jeden z prvních obratů v této válce.
[editovat] Od ozbrojení lidu (20. července 1936) do obležení Madridu (listopad 1936)
Hned na počátku války docházelo na obou stranách k absolutnímu ignorování jakýchkoli konvencí, prakticky hned na počátku války bylo dle odhadů povražděno přes 50.000 lidí. Zpravidla se jednalo o civilisty, kteří byli na „špatné straně“. Počty popravených byly pravděpodobně srovnatelné na obou stranách. Tyto popravy (správněji vraždy) byly nazývány paseos (paseo = "procházka", „projížďka“) a probíhaly tak, že za město byli odvezeni lidé, které pak ozbrojení příslušníci postříleli. Nejznámější takto popravený byl básník a dramatik Federico García Lorca.
Rozdání zbraní se ukázalo jako rozhodný krok jak čelit povstání, již 23. července byli povstalci vytlačeni z velkých měst na malé území v oblasti Cádizu. Hlavním problémem povstalců byla nemožnost přepravy vojska ze španělského Maroka do Španělska (námořní síly zůstaly loajální vůči republice), tento problém jim pomohlo vyřešit Německo a Itálie, když 30. července letecky přepravili vojsko a cizineckou legii z Tetuánu do Španělska. Tato pomoc Španělsku byla prováděna tajně, neboť Německo podepsalo (24. července embargo na dovoz zbraní do Španělska). Tohoto dne vytvořili nacionalisté „vládu v Burgosu“, která zahájila nový útok. Úspěšný postup těchto vojsk vyvolal dne 4. září pád Giralovy republikánské vlády, kterou nahradila vláda lidové fronty, složená především ze socialistů a komunistů (premiér Francisco Largo Caballero), fungování této vlády bylo velmi problematické, protože uvnitř vlády neexistovala shoda na dalším postupu. Přesto se tato vláda nakonec odhodlala k razantním krokům – 1. října poskytla autonomii Baskicku, 7. října vyvlastnila půdu velkostatkářům a začala ji rozdávat malým rolníkům a konečně 10. října spojila republikánskou armádu s milicemi.
Dne 14. září dobyla armáda povstalců San Sebastian a na hlavní frontě pak 27. září dobyli Francovi falangisté Toledo, přičem osvobodili i obránce Alcazaru, kteří se později stali jednou z legend frankistického režimu. Tímto kroken si fašisté otevřeli cestu na Madrid, který v listopadu 1936 oblehli.
Narozdíl od lidové fronty se frankisté politicky stabilizovali a dne 29. září přijal Francisco Franco moc od Výboru národní obrany v Samamance a o dva dny později (1. října) obdržel titul generalisimus, čímž se stal faktickým vládcem povstalci kontrolovaných území a nejvyšším vojenským velitelem.
Neutralita a zbrojní embargo již v této době byly porušovány zcela běžně, ve Španělsku operovala německá legie Condor a italské jednotky bojující na straně generála Franca. Na straně republikánů bojovali tzv. interbrigadisté, což byli antifašističtí dobrovolníci ze 17 států. Republikánům navíc od 12. října přicházely zbraně z SSSR, za které platili zlatem ze španělských zlatých rezerv.
[editovat] Od obležení Madridu (listopad 1936) do dobytí Gijónu (21. 10. 1937)
Dne 7. listopadu se Francovy oddíly dostaly k Madridu, republikáni přeložili sídlo vlády do Valencie. Při obraně Madridu se nejvíce vyznamenali interbrigadisté, především díky jejich odhodlání skončilo toto obléhání neúspěšně a 15. ledna 1937 se frankistické oddíly musely stáhnout. O další (opět neúspěšnou) ofenzívu na Madrid se Franco pokusil v únoru.
Dne 8. února dobyli po velké bitvě frankisté Malagu, v průběhu března zahájili ofenzivu severně od Madridu, ta však nepřenesla boje k Madridu. V dubnu vyvinuli frankisté vyšší aktivitu v Baskicku, kde 28. dubna dobyli Guerenicu, která byla dva dny před tím vybombardována německými letadly.
Ve světě mezitím (21. února) nabyl účinnosti zákaz ligy národů pro nevměšování poskytovat Španělsku dobrovolníky, od tohoto okamžiku Společnost národů vyvíjela velmi silný tlak na odchod dobrovolníků. Tento krok by více postihl republikány, neboť v jejich řadách (dle odhadů) bojovalo asi 35000 interbrigadistů na straně druhé to bylo maximálně 20000 mužů. V tomto období vydal papež Pius XI. i dvě velmi důležité encykliky a to Mit brennender Sorge (14. března), kde odsoudil fašismus a Divini redemtoris (21. března) v níž odsoudil komunismus. Tyto události nepřímo ovlivnily španělské politické smýšlení.
V květnu se situace ještě zkomplikovala vnitrorepublikánskými střety. Jejich největší gradaci představovalo tzv. anarchistický puč v Barceloně, který započal tím, že se převážně komunistické oddíly pokusily násilím obsadit důležitá stanoviště anarchistů a POUM, což vyústilo v několik ozbrojených střetů. Socialisté a komunisté to označili za anarchistický puč a reagovali odchodem z vlády, která tímto krokem padla (15. května). Republikáni sestavili novou vládu, kterou vedl socialista Juan Negrín. Tato vláda se pokusila o zásadní kroky, které měly posílit hospodářskou situaci republikánů, dále se pokusila o některé změny v armádě, do těchto změn výrazně zasahovali sovětští poradci. Dne 18. května republikáni porazili frankisty v bitvě u Guadalajary. Po této bitvě si Franco uvědomil, že není schopen ani dobýt Madrid, ani přerušit jeho spojení s Valencií, proto zaútočil na severu.
Republikáni vítězství u Guadalajary nedokázali nijak významněji využít a zcela prosovětský J. Negrín nastolil diktaturu sovětského typu a zahájil čistky, dne 14. července byly pozatýkáni členové vedení POUMu, v červenci se republikáni ještě pokusili o silnou protiofenzívu, která však nakonec ztroskotala.
Franco zatím na severu dobyl 19. června Bilbao a 15. srpna zahájil ofenzívu, 25. srpna dobyl Santander, ale již 27. srpna byl odražen u Arogonu. Republikánská protiofenzíva však nepřinesla žádné výsledky a po dobytí Gijónu (21. října) se republikánská severní fronta zcela zhroutila, poté se (30. října) republikánská vláda přesunula do Barcelony.
Tyto úspěchy vedly k tomu, že 28. srpna Vatikán uznal Franca jako legitimního představitele Španělska.
[editovat] Od dobytí Gijónu (21. října 1937) do konce války (1. dubna 1939)
Po dobytí Gijónu došlo na obu stranách k přeskupování sil, ale již 5. prosince zahájila rapublikánská vojska protiofenzívu, na kterou frankisté bojově výrazně nereagovali a ustoupili, dne 21.prosince republikáni dobyli Teruel (Katalánsko), toto důležité město však ztratili již 15. února 1938 v bitvě o Teurel. Tato bitva měla mimořádný dopad, neboť frankisté se přiblížili svému cíli rozdělit republikánské území na dvě části. V době relativního klidu vytvořil v Burgosu (1. února generál Franco vojensko-civilní vládu. Dalším úspěchem frankistů bylo bombardování Barcelony ke kterému došlo 16. března. Při dalším postupu pronikli frankisté až k řece Ebro čímž se jim podařilo dostat k Středozemnímu moři, čímž rozdělili republikánské území na dvě části. Republikánská vláda se pokusila v květnu dojednat mír, ale jelikož Franco požadoval bezpodmínečnou kapitulaci, nezbylo republikánům nic jiného než se soustředit na Bitvu o Ebro. Republikáni a SSSR se pokusili 13. května přednést Radě Společnosti národů návrh na ukončení politiky nezasahování, tento návrh byl odmítnut a 28. července byl dohodnut odchod interbrigád ze Španělska.
Od 24. července do 26. listopadu se republikáni pokoušeli udržet stav na řece Ebro, popř. dobýt ztracené území. Po vojenské stránce si vedli víceméně úspěšně, ale po podepsání mnichovské dohody (30. září) ztratili poslední zbytky naděje na vytvoření antifašistické koalice a tím se jejich morálka definitivně zhroutila. Jelikož si však uvědomovali nutnost udržet tuto řeku, byla bráněna ze všech sil. Dne 23. prosince zahájili frankisté mohutnou invazi na Katalánsko, které dobyli během dvou měsíců Tarragona (14. ledna), Barcelona (26. ledna), Girona (5. února) a 10. února byl zlomen poslední odpor v Katalánsku. Následkem toho 27. února vlády Anglie a Francie uznaly Francův režim. Poté republikánům zůstal jen Madrid a několik pevností, 28. února se vzdala Valencie, poslední odpor byl zlomen 1. dubna.
[editovat] Účastníci konfliktu
Do občanské války byly postupně vtaženy všechny politické strany. Nacionalistická strana zahrnovala fašisty z Falangy, Carlisty, monarchisty, španělské nacionalisty, a větší část konzervativců. Jejich primární základnou byl venkov, především pak vlastníci půdy, obchodníci. Podporovala je i většina katolického duchovenstva i katolíků (mimo Baskitsko), větší část armády (především vyšších důstojníků).
Na straně Republikánů bojovala většina liberálů, Baskové a Katalánští nacionalisté, socialisté, stalinističtí a trockističtí komunisté a anarchisté. Zajímavou součástí republikánských sil byli takzvaní centristé, kteří podporovali demokracii. Mnohé z těchto stran však v rámci jednotlivých stran měly vlastní cíle a tak docházelo i k bojům mezi spojeneckými stranami. Jejich primární základnou byla nižší střední třída, především z velkých měst, dále pak rolníci a intelektuálové.
[editovat] Reakce světa na válku
Většina států se k situaci postavila politikou nevměšování, hlavním propagátorem této politiky byla od počátku války Velká Británie, přes původní pomoc republikánům tuto politiku velmi brzy přijala i Francie. Tyto dva státy prosadily tuto politiku jako celoevropský trend, navíc došlo k prosazení zbrojního embarga. Politika USA byla ovlivňová teorií izolacionismu, ale některé velké firmy obchodující s pohonnými hmotami, daly najevo svůj postoj tím, že je neprodávaly republikánským vojskům.
Přes tuto politiku poskylo frankistům nejen technickou, ale i vojenskou pomoc Německo a Itálie (Corpo Truppe Volontarie a Legión Cóndor). Dále mezi frankisty bojovali dobrovolníci z jiných států, ale počet dobrovolníků se zdaleka neblížil počtu dobrovolníků na straně republikánů.
Republikánům posílal technickou a vojenskou pomoc Sovětský svaz a Mexiko. Republikáni za tuto pomoc platili zlatými rezervami. Na stranu republikánů přešlo mnoho (asi 40.000) dobrovolníků, zpravidla mladých idealistů, kteří se organizovali do mezinárodních brigád - odtud výraz interbrigadisté. Někteří další dobrovolníci bojovali jako členové milicí CNT a POUM.
[editovat] Odraz španělské občanské války v umění
Vzhledem k faktu, že mnoho významnch osobností uměleckého života bojovalo ve Španělsku, především na straně republikánů, odrazila se tato válka poměrně masově v umění, především v literatuře. Pro velkou část spisovatelů, kteří přežili svoji činnost v interbrigádách to znamenalo rozchod s jejich ideály. Mezi nejslavnější cizince kteří bojovali na republikánské straně patřili Ernest Hemingway a George Orwell. Orwella jeho činnost zde nakonec inspirovala k napsání jeho tří nejslavnějších knih Hold Katalánsku, Farma zvířat a 1984. V Hemingwayově tvorbě se tato válka odrazila především v románu Komu zvoní hrana. Třetí část autobiografické trilogie Moment války od Laurie Lee je také založena na jeho civilních válečných zážitcích, (ačkoli správnost některých jeho vzpomínek je velmi sporná). Přes většinově levicový postoj uměleckého světa lze najít slavné dobrovolníky na Francově straně např. Ezra Pound, Gertrude Steinová a Evelyn Waugh.
[editovat] Sociální Revoluce
Především v anarchisty kontrolovaných oblastech (Aragon a Katalánsko), došlo k obrovské sociální revoluci, při které došlo ke kolektivizaci půdy a průmyslu. S touto revolucí nesouhlasili ani sovětští komunisté ani demokratičtí republikáni. Poté co republikáni porazili anarchisty, byly začleněni do republikové armády a POUM byl zakázán jako „nástroj fašistů“, což nebyla pravda. Při květnových bojích v r. 1937 se mnoho set možná i tisíc antifašistických vojáků vzájemně postřílelo, při bojích o kontrolu nad Barcelonou.
[editovat] Významní lidé
[editovat] Republikáni
- Manuel Azaña
- Joaquín Arderíus
- Norman Bethune
- Pedro García Cabrera
- Buenaventura Durruti
- Federico García Lorca
- Antonio Buero Vallejo
- José Giral Pereira
- Valentin González
- Ernest Hemingway
- Miguel Hernández
- Francisco Largo Caballero
- André Malraux
- Diego Martínez Barrio
- José Miaja
- Juan Modesto
- Juan Negrín
- George Orwell
- Indalecio Prieto
- Vicente Rojo Lluch
- Henri Rol-Tanguy (vůdce Volných Francouzských Sil během Paříž vzpoury v 1944)
- Dolores Ibarruri
- Miguel de Unamuno
- Ilya Ehrenburg
- Samuel Krafsur
- Carl Marzani
- Robert Talbott Miller III.
- Pablo Neruda
- Kim Philby
- Arthur Koestler
- Eddie August Schneider (1911-1940)
- Bert Acosta
- Frank Glasgow Tinker
[editovat] Významní nacionalisté
- Francisco Franco
- Miguel Cabanellas
- José Sanjurjo
- Emilio Mola
- Gonzalo Queipo de Llano
- Juan Yagüe
- José Enrique Varela
- Rafael García Valino
- Luis Carrero Blanco
- Fidel Dávila
- José Millán Astray
- Roy Campbell
[editovat] Politické strany a organizace
[editovat] Lidová fronta
Lidová fronta byla volební uskupení pro volby v r. 1936, které tvořila řada levicových a středových stran. Toto uskupení volby vyhrálo, ale jejich další spolupráce byla velmi obtížná.
- UR (Unión Republicana - Republikánský svaz ): Vedl je Diego Martínez Barrio, a vznikl v r. 1934 z členů PRR, kteří odstoupili na protest proti tomu, že se Alejandro Lerroux koaličně spojil s CEDA. Podporu mělo především v kvalifikovaných pracovních.
- IR (Izquierda Republicana - leví republikáni): Vedl ji bývalý premiér Manuel Azaña poté co se jeho Acción Republicana spojila se stranou Santiago Casares Quiroga PRRS (Socialistická radikální republikánská strana). Jejich členská základna se rekrutovala z kvalifikovaných pracovních sil, malých obchodníků a státního úřednictva. Azaña vedl Lidovou frontu a stal se prezidentem Španělska. IR tvořila největší stranu první vlády po vítězných volbách.
- ERC (Esquerra Republicana de Catalunya - Republikánská separatistická strana Katalánska): Katalánská frakce Azañových republikánů, vedl ji Lluís Companys.
- PSOE (Partido Socialista Obrero Español - Strana Španělských Socialistických Pracovníků): Tato strana vznikla v r. 1879, v komunálních volbách v r. 1931 se dohodl s Acción Republicana a jejich přesvědčivé vítězství vedlo k abdikaci krále a vytvoření druhé republiky. Tyto dvě strany vyhrály následující všeobecné volby, ale PSOE opustila v r. 1933 koalici. V období občanské války byla PSOE rozdělena mezi pravé křídlo Indalecia Prieta a levé křídlo Juan Negrín, Largo Caballero. Voličskou základnou byli především manuální dělníci.
- UGT (Unión Generál de Trabajadores - Obecné Spojení Pracovníků): Socialistická strana, UGT byl formálně spojený s PSOE.
- Federacion de Juventudes Socialistas (Federace Socialistického Mládí)
- PSUC (Partit Socialista Unificat de Catalunya - Sjednocené Socialistické Strany Katalánska): Aliance různých socialistických stran v Katalánsku.
- JSU (Juventudes Socialistas Unificadas - Sjednocení Socialistického Mládí): Militantní mládežnická skupina sestavená spojením socialistických a komunistických mladých uskupení. Jejím vůdcem byl Santiago Carrillo.
- PCE (Partido Comunista de España - Komunistické Strany Španělska): Vedl je José Díaz v občanské válce, to byla malá strana během, ale její člen - Negrín se stal premiérem.
- POUM (Partido Obrero de Unificación Marxista - Dělnické Skupiny Marxistického Sjednocení): Strana, kterou vytvořili bývalý trockisté v r. 1935 (Andrés Nin).
- JCI (Juventud Comunista Ibérica - Iberijští Mladí Komunisté): jednalo se o mládežnické hnutí POUMu.
- PS (Partido Sindicalista - Syndicalist Strany)
[editovat] Zastánci Lidové fronty
- Unión Militar Republicana Antifascista (Republikánský Protifašistický Vojenský Odbor): Vytvořený vojenskými důstojníky jako protiklad Unión Militar Española.
- CNT (Confederación Nacional del Trabajo - Národní Konfederece Práce): Konfederace anarchisticko-syndikalistických odborů.
- FAI (Federación Anarquista Ibérica - Iberianská Anarchistická Federace): Federace anarchistických skupin, její členové byli velmi aktivní v republikánských milicích.
- Mujeres Libres (Uvolnění Žen): Anarchistická, feministická organizace.
- FIJL (Federación Ibérica de Juventudes Libertarias - Iberiánská Federace Liberálního Mládí)
[editovat] Baskitští separatisté
- PNV (Partido Nacionalista Vasco - Baskitská Nacionalistická Strana): Katolická konzervativní strana, kterou vedl José Antonio Aguirre, který propagoval větší autonomii nebo nezávislost pro Basky. Podporoval Vládu Lidové fronty jak před válkou tak během ní.
- ANV (Acción Nacionalista Vasca - Baskitská Nacionalistická Akce): Socialistická strana, která propagovala nezávislost pro Baskitsko.
- STV (Solidaridad de Trabajadores Vascos - Baskitští Pracovníci)
- SRI (Socorro Rojo Internacional - Mezinárodní Červené Pomoci): Organizace spojila se s Komiternou což poskytovalo značnou pomoc republikánům.
[editovat] Nacionalisté
- Unión Militar Española (Španělský Vojenský Odbor) - konzervativní politická organizace důstojníků v ozbrojených sílách, přímí kritici Druhé republiky, podporovali Francisca Franca. Vznila v r. 1934, a navázal styky s fašístickou Itálií. Po volebním vítězství Lidové fronty, začali přiravovat vojenský převrat ve spolupráci s monarchistickými a fašistickými skupinami ve Španělsku.
- Alfonsine Monarchista (Alfonsovy monarchisté) - podporovali návrat Alfonsa XIII.. Členskou základnu tvořili armádní důstojníci, aristokraté a vlastníci, nezískali podporu veřejnosti.
- Renovación Española (Španělský Návrat) - hlavní politická strana podporující návrat krále.
- Acción Española (Španělská Akce) - fašistická strana vedl ji Jose Calvo Sotelo, vznikla v r. 1933.
- Bloque Nacional (Národní Blok) - militantní hnutí založené, které založil Jose Calvo Sotelo.
- Karlističtí Monarchisté - podporovali požadavek na španělský trůn, který vznesl Alfonso Carlos I de Borbón y Austria-Este. Po jeho smrti došlo k rozštěpení.
- Comunión Tradicionalista (Tradicionalistické Spojení) - Karlistická politická strana
- Requetés (Dobrovolníci) - milice.
- Pelayos - militantní mládežnické hnutí, pojmenované podle Pelaya z Asturie.
- Margaritas - ženského hnutí, pojmenoval podle Margarity de Borbón-Parma, manželky karlistického uchazeče o trůn Charlse VII. španělského (1868-1909).
- Falange (Falanga):
- FE (Falange Española de las JONS) vytvořena sloučením dvou fašistických organizací, falangy, kterou založil v r. 1933 José Antonio Primo de Rivera a Falangou, kterou založil, v r. 1931, a Ramiro Ledesma - Junty de Ofensiva Nacional-Sindicalista (Shromáždění Národních-Syndicalistů k Útoku). Falanga se stala masivním hnutím v r. 1936 porážkou PRR a CEDA ve volbách.
- OJE (Organización Juvenil Española) - militantní mládežnického hnutí.
- Sección Femenina (Ženská Sekce) - ženské hnutí.
- Falange Española Tradicionalista y de las JONS - vznikla sloučením FE a karlistické strany - spolupracovala s generálem Francem.
[editovat] Externí zdroje
[editovat] Literatura
- Antony Beevor:Španělská občanská válka, Pavel Dobrovský - BETA a Karel Ševčík, 2004 (ISBN 80-7306-141-4)
| Velké bitvy a tažení Španělské občanské války (1936-1939) |
|---|
|
Počátek povstání a rozdělení země | Bitva o Madrid (1936) | Bitva o Malagu | Jaramská ofenzíva | Guadalajarská ofenzíva | Brunetská ofenzíva | Bitva o Zaragozu | Bitva o Teruel | Běh k moři | Bitva na řece Ebro | Bitva o Katalánsko | Bitva o Madrid (1939) |
