Franská říše
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Franská říše byla státním útvarem, rozkládajícím se na území dnešní Francie, Nizozemí, Belgie a Německa, který založili v době stěhování národů germánští Frankové. Existovala od konce 5.století do poloviny 9.století, kdy její dělení verdunskou smlouvou v roce 843 položilo základy středověkému francouzskému a německému království, a tím i dnešním moderním státům Francii a Německu.
Obsah |
[editovat] Počátky franské říše
Frankové obývali území severovýchodní galie na dolním a středním toku řeky Rýna. Na rozdíl od většiny ostatních germánských kmenů nepodnikali v době stěhování národů rozsáhlé přesuny, a proto se jejich síly netříštily. V 5. století se jim podařilo ovládnout rozsáhlé území v Galii, jež dosud patřilo k římskému impériu. Postupně vytvořili mohutnou říši, která se v politicky neklidné Evropě stala na dlouhou dobu vedle východořímské říše další pevnou a stálou silou.
Franské kmeny se postupně spojovaly do kmenových svazů a vytvářely drobná místní království. V jejich čele stáli náčelníci, kteří mezi sebou soupeřili o moc. Nejschopnější z nich, Chlodvík I. z rodu Merovejců odstranil své soupeře a sám se stal králem všech Franků (vládl 481 - 511). S pomocí své družiny si poté podmanil téměř celou Galii od Rýna až k Pyrenejím. Roku 486 ovládl tzv. Syagriovo království v severozápadní Galii, jež bylo poslední zdánlivou výspou římské moci. V roce 507 porazil Vizigóty.
V konci své vlády se vydal ještě za Rýn a dobyl germánská území na pravém břehu řeky. Tak položil základy franské říše.
Král Chlodvík byl nejen úspěšným válečníkem, ale také schopným politikem a diplomatem. Jedním z jeho prozíravých činů bylo přijetí křesťanství (Frankové byli totiž stále ještě pohany). Nepřijal však ariánskou herezi, jak si přál jeho švagr ostrogótský král Theodorich Veliký, ale ortodoxní nikájské učení. Doufal, že jako pokřtěný panovník katolického ritu bude přijatelnější pro původní křesťanské obyvatelstvo podrobené Galie. Významnou oporu mu jako křesťanovi mohli poskytnout také místní biskupové, kteří se těšili všeobecné vážnosti.
[editovat] Vláda majordomů
V 6. - 7. století ovlivnily situaci ve franské říši výrazně boje o moc mezi Merovejci. Poslední králové z této dynastie byli už jen velmi slabými panovníky. Rozhodující vliv v zemi získali správci královských paláců a statků - majordomové, kteří nakonec vládli již zcela samostatně, bez ohledu na skutečné krále. V roce 732 dosáhl franský majordomus Karel Martel v bitvě u Poitiers slavného vítězství nad Araby, kteří pronikali ze Španělska přes Pyreneje na jih dnešní Francie. Tento rozhodující úspěch byl důsledkem reorganizace královské armády, která nebyla už delší dobu v dobrém stavu. Šlechta, zaopatřená pozemky od krále, si totiž zřizovala vlastní vojenské družiny a odmítala za něj bojovat. Svobodných rolníků, kteří museli sloužit v královském vojsku, valem ubývalo. Jako poddaní podléhali totiž přímo své vrchnosti. Kromě toho se franský zemědělec - pěší bojovník mohl jen stěží postavit Arabům, kteří měli dobře vycvičenou a pohyblivou jízdu. Karel Martel proto zřídil nový typ armády. Některým z bojovníků propůjčil beneficium, malý příděl půdy s usedlými rolníky. Tím si je zavázal k povinnosti sloužit ve vojsku. Noví držitelé půdy - beneficiarii (lat. plurál; 1.os. j.č.: beneficiarius) už sami na svěřených pozemcích nepracovali a nechali se živit poddanými. Jejich jediným zaměstnáním se stala válka a vojenský výcvik. Do boje museli vystrojit sebe a svého koně z prostředků získaných na svých statcích. Tak vznikla profesionální jízda, předchůdce středověkého rytířstva.
[editovat] Nástup dynastie Karlovců
Na základě úspěchů svých předchůdců se Karlův syn Pipin zvaný Krátký (vládl 751 - 768) rozhodl, že se stane skutečným franským králem. Vyslal proto poselstvo do Říma, aby položilo papeži Zachariáši I. proslulou otázku: Je dobře, když franští králové nemají žádnou moc? Odpověď zněla, že v daném případě je lepší jmenovat králem toho, kdo má skutečnou moc. Sám papež dal tak souhlas k sesazení posledního merovejského krále. Jak nás informují letopisy, byl Pipin poté roku 751 "podle obyčeje Franků zvolen králem a pomazán z rukou arcibiskupa Bonifáce."
[editovat] Karel Veliký - první středověký císař v západní Evropě
Největšího rozmachu dosáhla franská říše za Pipinova syna Karla Velikého (vládl 768 - 814), podle něhož se celý rod nazývá Karlovci. Hlavní náplní Karlova panování byly výboje, za nichž se franský stát nebývale rozšířil. Přes třicet let vedli franští bojovníci urputné boje na východě za Rýnem s germánskými Sasy. Na území dnešního Maďarska se králi podařilo úplně zničit říši Avarů. Podnikl také výpravu proti Slovanům v našich zemích a přiměl je odvádět poplatky (805). Na jihu zvětšil svoji říši o severní Itálii a pronikl až na Pyrenejský poloostrov. Karlova první španělská výprava však skončila tragicky. Zadní voj franského vojska byl tehdy přepaden a všichni vojáci pobiti. Hrdinně zahynul i jeho velitel Roland. O tři století později sepsal neznámý autor nádherný hrdinský epos Píseň o Rolandovi. V něm oslavil hrdinu, který do posledního dechu bojuje za svého krále. Franská říše Karlovců se postupně stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě. Tomu odpovídal císařský titul jejího panovníka. Roku 800 korunoval papež Lev III. během vánočních bohoslužeb v Římě Karla Velikého císařem. Tak byla na západě obnovena římská říše, která se ovšem vůbec nepodobala starověkému otrokářskému impériu. Nový význam dala její existenci církev. Středověký římský císař se měl stát vládcem a ochráncem všech západních křesťanů. Tato představa byla zcela neuskutečnitelná. Přesto panovala po celý středověk.
[editovat] Správa říše
Karel se i po císařské korunovaci snažil být především vládcem Franků. Rozlehlou říši rozdělil na hrabství, která spravovala hrabata, vybíraná panovníkem. V pohraničí byly místo hrabství zřizovány marky v čele s markrabími. Marky byly obsazovány vojáky, kteří měli za úkol bránit říši před útoky zvenčí. Středisky správy byly královské dvorce s palácem, rozmístěné v různých částech země. K nim příslušely statky. Kontrolu nad celým územím prováděl král, který se svojí družinou objížděl zemi. Říše neměla hlavní město, v němž by trvale sídlil. Při tehdejší malé úrodnosti totiž početný královský dvůr rychle spotřeboval zásoby potravin i pícnin z širokého okolí. Panovník byl proto nucen cestovat po statcích, na nichž mu poddaní vždy přichystali dostatek obživy a čerstvé koně pro něho osobně i jeho družinu. Karel ovšem nejraději pobýval v Cáchách, kde si nechal postavit výstavný císařský palác. Z rozlehlého objektu se jako jediná dochovala pouze osmiboká kaple (Oktogon), v níž byl císař pohřben. Nese výrazné znaky byzantského slohu.
[editovat] Karolinská renesance
Dvůr Karla Velikého se stal významným střediskem kultury, jaké bychom v tehdejší Evropě - s výjimkou Byzance - marně hledali. Po pádu římské říše se kulturní vývoj na západě ubíral složitými cestami. Barbarské národy neuměly číst ani psát a vědění starověkého Říma upadalo pozvolna v zapomnění. Určitého vzdělání se dostávalo pouze kněžím a mnichům, kteří potřebovali číst církevní spisy, především Bibli, aby ji mohli vykládat věřícím. Teprve ve franské říši za panování Karla Velikého a mnohdy právě z jeho popudu došlo k rozkvětu vzdělanosti, výtvarného umění a stavitelství. Tato snaha po obnově kulturního života bývá nazývána karolinskou renesancí (znovuzrození, ve smyslu obnovení antické kultury). Karolinská doba však nevzkřísila ducha antické vzdělanosti, spíše se jím jen inspirovala a snažila se ho napodobit. Dala však pevné základy dalšímu vývoji kultury a umění, který později dospěl k vytvoření románského slohu.
Novými nositeli kultury se staly především kláštery. V jejich písařských dílnách (skriptoriích) se opisovaly staré rukopisy a zdobily se malbami. Jednalo se především o biblické texty, ale také o spisy antických autorů. Ty byly využívány především pro zlepšení znalostí spisovné latiny - jazyka církve. Svým obsahem byla antická díla chápání středověkých křesťanů již značně vzdálená. Díky těmto opisům se však řada z nich dochovala do pozdější doby.
Karel Veliký se od počátku své vlády snažil, aby duchovní získali dobré vzdělání. Podporoval proto zakládání škol při klášterech a biskupstvích. Ke svému dvoru povolal mnohé učence z Anglie, Itálie a Španělska. Ti pak působili na církevních školách i v Karlově družině. Patřil do ní například všestranně vzdělaný anglosaský mnich Alkuin z Yorku, Karlův přítel, nebo historik Langobardů Paulus Diaconus. Právě Alkuin z Yorku nepochybně podnítil vznik řady významných děl v oblasti umělecké, literární i stavební. Do okruhu rádců Karla Velikého patřil také učenec a básník Einhard (Ajnhart). Po císařově smrti sepsal jeho životopis, Vita Caroli, který se stal jedním z nejpozoruhodnějších literárních děl své doby.
Vynikající úrovně dosáhly vzácné rukopisné knihy, které byly zhotovovány v palácové dílně v Cáchách. Karel jim osobně věnoval velkou péči. Byly to hlavně Bible a evangeliáře (výňatky z evangelií). Tyto skvostné nákladné knihy vytvářeli nejlepší umělci a zdobili je malbami, především miniaturami (drobnými obrázky). Také jejich vazby byly malými uměleckými díly. Nejstarší dochovaný rukopis z palácové dílny si objednal Karel Veliký se svou manželkou Hildegardou. Je psán zlatým a stříbrným písmem na purpurovém pergamenu.
[editovat] "Umění" číst a psát
Pro karolinskou renesanci je typický nejen rozvoj učenosti mnichů, ale i rozšíření základní znalosti čtení a psaní. Týkalo se to však pouze úzkého okruhu lidí z císařova okolí. Karel vydával svá nařízení písemně, neboť to usnadňovalo správu říše. Proto vyžadoval, aby jeho úředníci a dvořané uměli číst a psát. Sám se naučil psát až v dospělém věku. Ve franských klášterech bylo v době Karla Velikého vytvořeno nové písmo, které se nazývá karolinská minuskule. Bylo velmi jednoduché, praktické a rychle se rozšířilo. Z karolinské minuskuly vznikla později malá písmena abecedy, kterou používáme dnes i my - nazývá se latinka. Velká písmena (majuskule) byla převzata z antických nápisů.
[editovat] Rozdělení franské říše
Franská říše dospěla za vlády Karla Velikého ke svému vrcholu, ale její rychlý vzestup už v sobě skrýval zárodky úpadku. Nebylo v silách ani nejschopnějšího z panovníků, aby dokázal prostředky běžnými v té době udržet tak ohromnou říši pod jedinou vládou. Výboje, které přinášely bohatství a rozšiřovaly moc krále, skončily. Bohatí a vlivní šlechtici o mocného vládce nestáli, a tak využívali každé příležitosti k odboji proti němu.
Karlův syn a nástupce císař Ludvík zvaný Zbožný (vládl 814 - 840) rozhodně energickým vládcem nebyl. Aby předešel sporům o trůn, rozhodl, že říše bude napříště rozdělena mezi jeho syny. Bez úspěchu pak usiloval o to, aby nejstaršímu z nich, Lotharovi, připadla s císařským titulem i vláda nad bratry. Rozbroje mezi Ludvíkovými syny vypukly ještě za otcova života a po jeho smrti vyvrcholily rozdělením franského státu, které bylo roku 843 potvrzeno smlouvou uzavřenou ve Verdunu. Nejmladší Ludvíkův syn Karel zvaný Holý získal západofranskou říši, jež dala základ středověkému francouzskému království. Francie se stala přímou pokračovatelkou franské říše a památku na germánské Franky si dodnes nese ve svém názvu. Ludvíkovi zvanému Němec připadla východofranská říše, budoucí Německo. Lotharovi zůstal jen nesourodý pás území mezi oběma říšemi včetně Itálie, na němž se nikdy nevytvořil jednotný státní útvar, a císařský titul, ovšem bez pravomoci nad mladšími bratry a jejich državami. Severní část Lotharovy země, nazvaná podle jeho stejnojmeného syna Lotharingia - Lotrinsko, se brzy stala předmětem častých územních sporů mezi Francií a Německem.
Karlovští vládci následujících generací byli většinou jen slabými panovníky. Později přestali usilovat o císařskou korunovaci a titul římského císaře v západní Evropě opět zanikl.
