Katolická církev
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
- Tento článek pojednává především o církvích sjednocených s Římem. Další významy jsou uvedeny níže.
Katolická církev je pojem často zaměňovaný s katolictvím. V různých kontextech může znamenat:
- nejčastěji v běžném užívání (a ne zcela přesně) římskokatolickou církev;
- církev sjednocenou s Římem;
- východní pravoslavné církve, které se samy označují za pravoslavné katolické církve;
- jednu z katolických církví, jejichž seznam naleznete níže;
- v Nicejsko-konstantinopolském vyznání víry společenství všech křesťanů.
Označení katolická se skrývá v názvu mnoha církví (viz katolictví). Když se v češtině mluví o katolické církvi, má se na mysli většinou Církev římskokatolická, respektive soubor církví sjednocených s Římem a uznávajících autoritu papeže.
Katolická církev není sama o sobě právním subjektem, avšak pojmu se užívá ve výše uvedených významech. Jednotlivé katolické církve jsou oproti tomu samostatnými právními subjekty s vlastním zřízením a příslušností k určité rodině ritů.
Obsah |
[editovat] Charakteristika a definice
Katolické církve se chápou a definují ve společenství s dalšími církvemi jako Kristem založený lid nové smlouvy. Tvrdí a navzájem si uznávají nepřetržitou dějinnou kontinuitu s církví založenou Ježíšem Kristem, která je zaručena apoštolskou posloupností - biskupským a kněžským svěcením. Sdílejí víru, že církev byla založena sesláním Ducha svatého o letnicích (Skutky apoštolů). Založení úřadu biskupů a kněží klade katolická církev do Ježíšova ustanovení při Poslední večeři: „To konejte na mou památku.“
Římskokatolická církev uznává apoštolskou posloupnost pravoslavných církví a starokatolické církve, avšak vyslovila se negativně o apoštolské posloupnosti luteránských církví a anglikánské církve. Uznává nejvyšší autoritu papeže, římského biskupa, tvrdí, že jejich nepřerušená řada (viz Seznam papežů) sahá až k apoštolu Petrovi. Na rozdíl od mnoha jiných katolických církví (v širším slova smyslu) tvrdí, že zaslíbení daná Ježíšem Petrovi, když jej označil za skálu, neskončila jeho smrtí, ale nositeli jeho autority „klíčů“ jsou i jeho nástupci. Církve s apoštolskou posloupností pak katolická církev označuje za církve, resp. sesterské církve, církve bez ní pak za církevní společenství, neboť apoštolskou posloupnost považuje za podstatnou vlastnost církve.
[editovat] Katolické církve
Katolické církve můžeme obecně rozdělit na ty, které uznávají autoritu (primát) římského biskupa, a na ty, které jej neuznávají.
[editovat] Církve uznávající primát římského biskupa (vč. sjednocených církví)
- Římskokatolická církev
- Apoštolský exarchát Makedonie
- Arménská katolická církev
- Etiopská katolická církev
- Gruzínská katolická církev
- Chaldejská katolická církev
- Italsko-albánské církve (eparchie Lungro a Piana degli Albanesi)
- Italsko-řecké církve (Grottaferrata)
- Koptská katolická církev
- Maronitská katolická církev
- Melchitsko-řecká katolická církev
- Ruská katolická církev
- Řeckokatolické církve (Řecko, Rumunsko, Ukrajina, Podkarpatská Rus, Česko, Slovensko, Srbsko, Maďarsko, Bělorusko, Rusko, Bulharsko, Chorvatsko, Srbsko)
- Syrsko-malabarská církev
- Syrsko-malankarská církev
- Syrská katolická církev
[editovat] Katolické církve, které neuznávají primát římského biskupa
- Anglikánská církev
- Čínské katolické lidové sjednocení
- „Erneuerte Kirche“ (v Německu)
- Neuchristen (společenství kolem biskupa ve Schwertu)
- Palmariánská katolická církev
- Pravoslavné církve
- Starokatolická církev
- Starosvatá katolická církev
- členové Utrechtské unie starokatolických církví
- Palmariánská katolická církev
[editovat] Základní prvky katolické víry
Katolické církve mají určité věroučné zásady, na nichž se shodují a které je (alespoň zčásti) vyznačují. Základem jsou velká vyznání víry (kréda), mezi nimi zvláště Apoštolské vyznání víry a Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry. Mezi tyto zcela základní pravdy patří v krátkosti též následující:
- Bůh je jeden.
- Bůh je nejvýš spravedlivý.
- Existují tři božské osoby: Otec, Syn a Duch svatý
- Syn Boží se stal člověkem, zemřel na kříži a byl vzkříšen pro naši spásu
- lidská duše je nesmrtelná
- k lidské spáse je nezbytně zapotřebí milosti Boží
Toto katolické vyznání je shodné s mnoha jinými křesťanskými vyznáními.
[editovat] Víra a její prameny
Podle víry katolických církví Bůh postupně zjevoval v dějinách lidstvu svou blízkost a lásku (Starý zákon), až se jeho Syn stal člověkem v Ježíši Kristu. Po jeho smrti a vzkříšení Boží Syn sesílá svým apoštolům Ducha svatého jako dar, aby jeho prostřednictvím mohl být se svými učedníky až do dne, kdy znovu přijde ve slávě. Pramenem poznání o Bohu je Bůh sám, víra se v církvi předává podáním, tedy tradicí. Existuje tradice zapsaná, čili Písmo svaté, Bible a tradice, která v Písmu zapsaná není, avšak přesto tvoří víru církve. Víra katolických církví však podle jejich vlastního pochopení musí být v souladu s vírou apoštolů, a proto svou tradici nazývá apoštolskou tradicí. Učení, v této tradici obsažené, je garantováno Duchem svatým, který „má uvést učedníky do veškeré pravdy“. Dogma, tedy závazná církevní nauka, není tedy vnímáno jako něco statického, ale cosi, co se v průběhu dějin vyjadřuje různými slovy, a chápání čehož se také prohlubuje. Dogma může být vyhlášeno pouze ekumenickým koncilem nebo papežem, nástupcem apoštola Petra. Podle nauky katolické církve je církev obdařena charismatem neomylnosti v otázkách víry, zvlášť se toto charisma projevuje v osobě papeže.
[editovat] Bůh a Kristus
Katolické církve zachovávají stejné učení jako většina ostatních křesťanských církví, tak jak je definovaly velké christologické koncily prvního tisíciletí. Otázka, která zaměstnává vztahy mezi katolíky a pravoslavnými, je otázka vycházení Ducha svatého skrze Syna (filioque), která však má svůj původ v různých důrazech v pohledu na Trojici ve východní a západní církvi. K základnímu vyznání Krista jako skutečného Boha a člověka se pojí i dogma Efeského koncilu o Bohorodičce Marii (θεοτόκος).
[editovat] Člověk
Katolická církev učí, že člověk má jako bytost narušená hříchem sklon ke zlému a jako takový je vystaven působení ďábla. Ke spáse je člověku zapotřebí Boží milosti, kterou Bůh v člověku působí. Člověk je sto dojít poznání Boha i svým vlastním rozumem. Člověk je odpovědný za své činy; je ospravedlněn vírou, avšak tato víra není pouhým duševním aktem, nýbrž nasazením celého člověka, které se projevuje i v tom, co člověk koná. Posledním cílem člověka je společenství s Bohem v jeho slávě.
[editovat] Církev
- Podrobnější informace naleznete v článku Ekleziologienaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
[editovat] Život v církvi
Základním posláním církve je hlásat Krista světu. Život křesťana se projevuje i účastí na svátostech, kterých církev uznává sedm. Církevní rok rozděluje život církve na různá období, která se soustředí na různé momenty vztahu Boha a člověka či událostí z Ježíšova života – mezi hlavní svátky patří Vánoce, Velikonoce a Letnice. Katolíci mají v úctě Ježíšovu matku, Pannu Marii a další svaté, kteří se za křesťany u Boha přimlouvají. Člověk má prostřednictvím Krista přístup k Bohu, takže základem života křesťana je modlitba, která v katolické církvi nabývá různých forem – společných i soukromých, liturgických i neliturgických.
[editovat] Katolická církev v ČR
V České republice existuje a působí římskokatolická a řeckokatolická církev; každá z nich má svou strukturu a organizaci.
Římskokatolická církev se v Česku dělí na dvě církevní provincie (česká a moravská), osm diecézí (Praha, Plzeň, České Budějovice, Litoměřice, Hradec Králové, Olomouc, Brno, a Ostrava-Opava. Každá diecéze se člení na farnosti, které mají svou vlastní odvozenou právní subjektivitu.
Řeckokatolická církev má v Česku jeden exarchát, jehož biskup se nazývá exarcha.
Mimo tuto organizační strukturu stojí ještě mnišské řády a řeholní kongregace obou církví, pokud spadají pod tzv. papežské právo (což je v Česku většina).
[editovat] Charitativní činnost
Velmi rozsáhlá je charitativní činnost katolické církve. Katolická charita (Caritas) patří k největším charitativním organizacím na světě, i když není největší ani absolutně ani relativně vzhledem k počtu členů církve.
V ČR má katolická charita roční obrat přes 1,3 mld. korun (2003, z toho církevní sbírky asi 1 %), a provozuje velkou řadu sociálních zařízení, na jejichž provoz jí z velké části přispívá stát. V některých zemích (Čína, Indie) je naopak katolická charita omezována jako forma propagace katolického náboženství.
Těžiště činnosti katolické charity se ovšem nachází ve Třetím světě, v některých chudých afrických zemích provozuje a financuje většinu nemocnic a sociálních ústavů.
[editovat] Ritus
Ritus neboli obřad je způsob slavení liturgie. Katolických rilů existuje v současné době ve světě celkem dvaadvacet. Na území České republiky se lze setkat s těmito dvěma:
- římskokatolický (latinský, užívaný římskokatolickou církví - a to v jazyce latinském či národním)
- řeckokatolický (původně řecká liturgie sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého, užívaná řeckokatolickými církvemi)
[editovat] Vztahy s nekatolickými církvemi
[editovat] Spor s pravoslavnými
Stálým zdrojem konfliktů mezi katolictvím a pravoslavím, ale i východními církvemi, je existence východních katolických církví, z nichž nejvýznamnější je církev řeckokatolická. Tyto odnože katolické církve obvykle vznikly připojením se části východních církví zpět ke katolictví. Ty si ponechaly východní ritus, ale zároveň došly dogmatické shody a především církevní jednoty s římskokatolickou církví. V liturgii se katolické a pravoslavné církve východních obřadů liší pouze v tom, že pravoslavní zmiňují při ekteniích a v anafoře jméno patriarchy, kdežto katolíci jméno římského biskupa, tj. papeže.
V současné době vyniká spor s ruskou pravoslavnou církví, která vystupuje proti činnosti katolické církve na ruském území, které ona považuje za své „kanonické“ území, své výhradní teritorium. Ruská pravoslavná církev přesto sama působí i mimo území Ruska. Staletí trvající nepřátelství je ještě podpořeno moderními dějinami: ve většině států komunistického bloku byla řeckokatolická církev násilně spojena s církví pravoslavnou. Po pádu komunistických režimů byla řeckokatolická církev obnovena, ale pravoslavní jí odmítli majetek vrátit s poukazem na dřívější křivdy. Výsledkem jsou vášnivé soudní spory, občas doprovázené i vzedmutím nálad mezi řadovými věřícími, které mohou vygradovat až na blokování si vstupu do kostelů.
[editovat] Vztahy s protestanty
Zuřivé nepřátelství těchto větví křesťanství, jež naplnilo evropské dějiny raného novověku válkami, dnes již do značné míry pominulo. Ještě v šedesátých letech dvacátého století ale bylo pro mnoho amerických protestantů nepřijatelné, když se stal John Fitzgerald Kennedy jako první katolík prezidentem. Dnes je situace zcela odlišná a obě strany spíše kladou důraz na morální postoje, než na deklarovanou náboženskou příslušnost. Tak se stalo, že protestant George W. Bush dostal podle průzkumů ve volbách 2004 více hlasů praktikujících katolíků než katolík Kerry, který se v jejich očích zdiskreditoval benevolentním postojem k potratům.
[editovat] Etické otázky
[editovat] Interrupce
Katolická církev definuje interrupci jako obzvláště odporný druh vraždy. Římskokatolická církev jej trestá svým nejtěžším trestem - automatickou exkomunikací všech zúčastněných. Tato exkomunikace latae sententiae se vztahuje i na všechny politiky, kteří podporují zákony povolující provádění interrupce, a všechny lidi, kteří by volili stranu, která usiluje o zákonné povolení interrupcí či blokuje jeho zrušení, měli-li přitom přijatelnou alternativu.
Exkomunikace se nevztahuje na případ, ve kterém je důvodem vážná zdravotní indikace matky. Nicméně jako morálně zcela nezávadný se považuje pouze ten případ, kdy potracený plod neměl šanci přežít též, záchrana matky potracením plodu, který by jinak přežil, se za naprosto nezávadný přístup nepovažuje.
[editovat] Související odkazy
 |
Portál Křesťanství |
