Starověký Řím
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Starověký Řím je označení civilizace vzešlé z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově v osmém století př. n. l. Obecně tímto pojmem nazýváme území ovládané Římem v období zhruba od šestého století př. n. l. až do pátého resp. šestého století n. l. Státní forma Říma se v průběhu staletí změnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozšířila univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše (imperium sine fine – „říše bez hranic“). Ohraničit dobu existence antického Říma je možné jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem případně transformací v pozdější byzantskou říší.
V době svého největšího rozsahu, za císaře Traiana, se rozprostírala moc Říma do všech zemí podél Středozemního moře, dále do Galie, velké části Británie a do oblasti Černého moře. Řím vládl nad většinou zemí tehdy známého světa (orbis terrarum). Římem založená říše posloužila jako nástroj k rozšíření klasické kultury, umění a obchodu do všech těchto zemí. Tehdejší životní úrovně a počtu obyvatelstva mělo být v Evropě a Africe znovu dosaženo až o mnoho staletí později.
Řím neměl vliv pouze na území jím bezprostředně ovládaná, ale i na okolní země, které se nacházely mimo jeho kontrolu. Ve východní polovině impéria došlo k promísení latinské kultury s helénistickými a orientálními elementy. Naproti tomu západ byl zcela romanizován.
Latina, jazyk Římanů, se stala úřední řečí říše. V některých částech impéria se přesto dokázaly udržet i původní jazyky. Latina tak byla po staletí jazykem Evropanů a později až do nástupu baroka také jazykem vzdělanců. V římsko-katolické církvi zůstala latina od dob druhého vatikánského koncilu jazykem, ve kterém jsou vykonávány mše a bohoslužby. Ještě dnes jsou v mnoha vědách, jako např. v medicíně nebo biologii, uplatňovány latinské odborné výrazy a další jsou vytvářeny. Latinský je rovněž původ moderních románských jazyků Evropy (italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština a další). Velmi mnoho převzatých latinských slov se vyskytuje také v germánských a slovanských jazycích.
Evropské právo a státověda, obzvláště občanské právo, mají kořeny v někdejším římském právu.
Obsah |
[editovat] Království
[editovat] Legendy a králové
Podle starořímských pramenů se založení města Říma datuje do roku 753 př. n. l., což bylo později přijato za počátek římského letopočtu (ad urbe condita – od založení města). Již od desátého století př. n. l. pravděpodobně existovali na Kapitolu a Palatinu první sídla. Později se osady rozšířili i na okolní pahorky při řece Tiberu, z kterých pak pozvolna jejich spojováním vzniklo město, jehož náboženským a politickým centrem se stal Kapitol. Založení města uprostřed osmého století př. n. l. se zhruba kryje s počátkem řecké kolonizace Itálie.
Podle různých legend souvisí vznik Říma s dějinami Tróje. Přeživší Trójané měli prý být přivedeni na území Latia hrdinou Aeneem, synem Anchísa a bohyně Venuše. Potomky Aenea byli bratři – dvojčata – Romulus a Remus, kteří byli brzy po narození na příkaz krále města Alba Longa vhozeni do Tiberu. Dvojčata se však neutopila a poté co se ocitla na břehu, uslyšela jejich pláč vlčice, která oba chlapce odkojila. Později krále Alby porazili a založili si vlastní město, jehož vládcem se nakonec stal Romulus. Remus, který se začal Romulovi posmívat a přeskočil brázdu označující budoucí hradby města, byl nato Romulem zabit. Po Romulovi vládli městu další tři mýtičtí králové. Numa Pompilius zavedl římské náboženské obřady a zvyky. Za Tulla Hostilia Řím v roce 659 př. n. l. zničil Albu a upevnil si tím své postavení. Ancus Marcius založil přístav v Ostii.
Na konci sedmého století napadli Řím Etruskové, kterým se město zdálo příliš mocné. Za vlády etruských králů – Tarquiniů – přesto Řím rychle vyrostl v největší město Apeninského poloostrova a domohl se velkého hospodářského významu, neboť kontroloval dvě důležité obchodní cesty: Via Latina a Via Salaria. Prvním etruským králem se v roce 616 př. n. l. stal Tarquinius Priscus. Král Servius Tullius nechal vybudovat městské hradby a provedl také setninovou reformu vojska a lidového shromáždění. Poslední římský resp. etruský král, Tarqinius Superbus (Tarquinius Vzpupný) byl z Říma vyhnán aristokracií pod vedením Lucia Iunia Bruta, neboť, jak tvrdí prameny, jeho syn měl znásilnit a zavraždit ctnostnou římskou matrónu jménem Lucretia. Poté co se Řím někdy kolem roku 500 př. n. l. zbavil etruské nadvlády, jeho vliv v Itálii, nebo zatím spíše jenom v Latiu, výrazně vzrostl.
Rok 509 př. n. l., který se tradičně udává za datum této události, byl přijat až mnohem později a není příliš pravděpodobný. Zřejmě byl odvozen od vyhnání Peisistratovců z Athén (510 př. n. l.) Pravděpodobnější dobou přeměny království v římskou republiku (res publica = věc veřejná) je zřejmě počátek pátého století př. n. l.
Kulturně byli Římané pod silným vlivem Etrusků. Jejich prostřednictvím se dostali rovněž do kontaktu s řeckou kulturou. Příkladem jsou etruská čísla, od Etrusků bylo převzato také písmo, z kterého se později vyvinula latinská abeceda, ptačí perspektiva, pohřební rituály a celá řada dalších věcí.
[editovat] Republika
[editovat] Vznik republiky, dobytí Apeninského poloostrova
Určit charakter římského státu a jeho vnitřní uspořádání je obtížné, poněvadž jeho vývoj trval staletí, během nichž docházelo k mnohým změnám. Polybius, řecký historik a učenec, římskou republiku popsal jako kombinaci monarchie (magistrátské úřady), aristokracie (senát) a demokracie (comitia – lidová shromáždění). Nejvyšší moc ve státě vykonával nejprve praetor. Později však byl nahrazen dvěma každoročně volenými konzuly, kteří disponovali nejvyšší výkonnou mocí, byli veliteli vojska a stáli na vrcholu soustavy magistrátských úřadu. Jejich volba náležela lidovým shromážděním. Římské shromáždění urozených, senát (původně vznikl jako králův poradní orgán), hrál významnou roli, nicméně až do doby principátu nedisponoval zákonodárnou pravomocí. Moc senátu vycházela především z jeho autority. Vedle něho existovalo několik lidových shromáždění (comitia), která byla rovněž důležitá, neboť rozhodovala o válce a míru, schvalovala zákony a prováděla soudní moc. Ústřední místo římské republiky představuje Forum Romanum, které sloužilo k politickým, náboženským i společenským schůzím a setkáním.
V době na konci království a vzniku republiky se také utvořilo uspořádání římské společnosti, které pak v určité obměněné podobě přetrvalo po staletí. Na jejím vrcholu stály staré římské rody a majitelé půdy, patricijové, kteří byli politicky nejvlivnější. Největší část obyvatelstva se ale skládala z plebejů, kteří disponovali jen omezenými politickými právy a vůči patricijům vystupovali v postavení klientů. Klientelismus zavazoval patrona k zajištění ochrany klientovi a klienta ke službě a věrnosti patronovi. Nejnižší vrstvou na společenském žebříčku byli otroci, kteří byli považováni za pouhé věci a neměli žádná práva. Avšak mohli získat svobodu.
Za první jakž takž pevný bod římských dějin je pokládáno sepsání zákona dvanácti desek v roce 450 př. n. l. Tímto zákonem bylo poprvé písemně zakotveno zvykové právo, především v oblasti občanského a trestního práva, stejně jako procesní řád. Kodifikace měla zamezit svévoli patricijů, kteří měli tendenci přizpůsobovat si interpretaci práva, jak jim to vyhovovalo.
K nejvyšším úřadům ve státě, které svým nositelům poskytovaly vážnost a respekt (auctoritas), měli zpočátku přístup pouze patricijové. Prakticky nepřetržitý válečný stav výrazně zatěžoval plebeje, kteří tvořili páteř vojska organizovaného na miličním principu. Nepoměr mezi rozsahem jejich povinností a sociálním statusem a reálným politickým vlivem vedl k třídnímu boji mezi plebeji a patriciji. Plebejové se nejprve zaměřili na požadavek zrovnoprávnění s patriciji a na právo spolupodílet se na závažných politických rozhodnutích. K prosazení svých cílů odešli z města a usadili se na svaté hoře (Mons sacer), čímž znemožnili obranu města a nutili tak patricije k ústupkům. Tyto secese (secessio plebis) se v následujících staletích ještě několikrát opakovali. Plebejové se tak postupem času domohli uznání úřadů tribunů lidu, legalizace manželství mezi plebeji a patriciji a přístupu k výkonu magistratur (první plebej se stal konzulem v roce 367 př. n. l.). Tribuni lidu využívali ochrany nedotknutelnosti své osoby a stavěli se v případných konfliktech na stranu plebejů. Teprve v roce 287 př. n. l. (po poslední a zároveň jediné prokázané secesi) skončil boj mezi plebeji a patriciji vydáním zákona lex Hortensia, který propůjčoval usnesením lidu sílu zákona. Přesto se jen relativně malému počtu plebejských rodin podařilo dostat se mezi římskou vládnoucí vrstvu. Výsledkem boje mezi těmito společenskými třídami byl tedy kompromis, který vedl k integraci relativně malého počtu plebejských rodin do aristokratické vládnoucí vrstvy, čímž vznikl nový typ aristokracie – nobilita.
V pátém století př. n. l. byl Řím nucen čelit Etruskům, toužícím získat jej zpět pod svou kontrolu. Řím vedl četné války jak se svými latinskými sousedy, kteří nakonec uznali jeho výsadní postavení a ve spojení s městem na Tiberu hledali ochranu před vnějším ohrožením, tak s horskými italickými kmeny, jakými byli např. Aequové nebo Volskové.
Navzdory také mnohým porážkám byl Řím z dlouhodobého hlediska úspěšný a podařilo se mu všechny své sousedy nakonec přemoci. V roce 396 př. n. l. Římané dobyli a zničili po téměř desetiletém boji svého mocného soupeře, etruské město Veje, což se stalo prvním krokem na cestě k římské hegemonii v celé Itálii. Po porážce v bitvě u řeky Allie byl však Řím dobyt a vydrancován galskými Senony vedenými náčelníkem Brennem (387 př. n. l.). Pouze Kapitol se svým opevněním dokázal čelit jejich útoku. Důležitým opatřením proti dalším vpádům Galů byla obnova městských hradeb. Příští půlstoletí se vyznačovalo neustálými boji s Galy a také spory s latinskými spojenci. Následovala první samnitská válka (343–341 př. n. l.) a druhá latinská válka (340–338 př. n. l.), po jejímž skončení byl latinský spolek rozpuštěn a většina Latinů obdržela římské občanské právo. Na přelomu čtvrtého a třetího století Římané porazili v dalších dvou válkách Samnity (326–304 př. n. l., 298–290 př. n. l.), čímž si definitivně podrobili tyto vnitrozemské horské kmeny Itálie.
Tajemství relativně rychlého římského rozmachu spočívalo v uzavírání spojenectví s kdysi mocnými, avšak nakonec poraženými nepřáteli, kteří se následně stali věrnými římskými spojenci. Podrobenou Itálii pokryli Římané sítí silnic a na strategicky významných místech byly dále zakládány latinské kolonie, což jim zajistilo upevnění kontroly nad dobytým územím a utužení spojenectví s italskými kmeny. Z tohoto období svých dějin vyšel Řím jako pevný státní útvar s mocnou armádou a značnými předpoklady k dalšímu růstu. Tím byly položeny základy k jeho dalšímu územnímu rozmachu.
[editovat] Pyrrhos, punské války - Hannibalova invaze do Itálie
Ve třetí samnitské válce se Římané dokázali prosadit proti spojenectví Samnitů, Lukánů, Sabinů, Umbrů, Galů a Etrusků. To jim umožnilo získat postupně kontrolu nad celou Itálií. V roce 282 př. n. l. se Římané zapletli do soupeření řeckých obcí v oblasti zvané „Magna Graecia“, když podporovali města Thurie a Rhegion proti zdejšímu nejmocnějšímu městu, Tarentu. Tarenťané se v boji proti Římanům spojili s epeirským králem, Pyrrhem, který se v roce 280 př. n. l. vylodil v Itálii a postavil se do čela protiřímské koalice tvořené také Lukány, Brutijci a Samnity. I přes opakované porážky Římanů se ukázala pevnost jejich politického a spojeneckého systému a místo aby přijali Pyrrhem nabízené mírové podmínky, tvrdohlavě pokračovali ve válce. Tím Římané znemožnili Epeiroťanům využít jejich příslovečně draze vykoupená „Pyrrhova vítězství“. Pyrrhovo postavení v Itálii se nakonec stalo neudržitelným. Poté co se v roce 275 př. n. l. po porážce v bitvě u Beneventa vrátil do Řecka, Římané všechna řecká města včetně Tarentu dobyli.
Válka s Pyrrhem byla jakousi předzvěstí dalších, mnohem náročnějších bojů, které měli brzy následovat. Růst římské moci na italském poloostrově vedl nevyhnutelně ke konfliktům s jinou velkou mocností v západním Středomoří, s Kartágem, které sledovalo v Itálii vlastní dalekosáhlé politické a obchodní zájmy. Předmětem sporu se stala Sicílie, kde se zájmy a vliv obou států stále více křížily. Díky fénické kolonizaci získala západní a severozápadní část ostrova punský charakter a byla pevnou součástí kartaginské námořní říše. Na východě a jihu se od osmého století př. n. l. usazovali Řekové. Zdejší nejmocnější řecké město, Syrakusy, bylo s Kartaginci v trvalém konfliktu.
Po incidentu v Messaně a následném římském zásahu se vychýlila rovnováha sil na Sicílii ve prospěch Římanů, což vyprovokovalo punskou flotilu k útoku na italské pobřeží. Původně malý spor tak v roce 264 př. n. l. přerostl v rozhořčený válečný konflikt mezi oběma mocnostmi – v první punskou válku (264–241 př. n. l.). Na souši sice Římané sklízeli jeden úspěch za druhým, avšak na moři byli proti Kartágu bezmocní. Aby narušili kartaginskou námořní dominanci, vystavěli Římané vlastní flotilu. Po několika porážkách a zvratech v průběhu války se Římané nakonec pevně usadili na Sicílii a porazili kartaginskou flotilu v námořní bitvě u Aegetských ostrovů v roce 241 př. n. l. Po této porážce požádali Kartaginci o mír. V mírově smlouvě s Římem Kartágo ztratilo Sicílii a zavázalo se k placení vysokých reparací. Kvůli tomu se mu nedostávalo peněz k vyplacení žoldnéřské armády a během jejího následného povstání, se Římané zmocnili také Sardinie. Kartágo se však přesto velice rychle znovu postavilo na nohy, k čemuž mu dopomohl vojevůdce Hamilkar Barkas a jeho nástupci z rodu Barkovců. Aby vykompenzovali ztráty Kartága v první punské válce, zaměřili své úsilí do Hispánie a během několika málo let zde zřídili novou punskou koloniální říši. Římané se jejich výboje pokusili omezit: V roce 226 př. n. l. musel Hasdrubal, Hamilkarův zeť, uznat řeku Ebro za hranici římské sféry vlivu. Římané v této době zůstávali taktéž aktivní. Nejdříve odrazili ohromný galský vpád do Etrurie a následně si podrobili celou Předalpskou Galii (dnešní severní Itálie). Po porážce ilyrských pirátů rovněž posílili své pozice na východním břehu Jaderského moře.
Když Hamilkarův syn Hannibal napadl v roce 219 př. n. l. město Saguntum, které sice bylo římským spojencem, ale leželo jižně od řeky Ebro, žádali Římané Hannibalovo vydání. Po zamítavé reakci z Kartága vypukla mezi Římany a Kartaginci druhá punská válka (218 př. n. l.–201 př. n. l.). Hannibal podnikl namáhavou a strastiplnou cestu Hispánií a jižní Galií a po překročení Alp vpadl se svým vojskem do Itálie. Po sérii několika geniálních vítězstvích nad Římany, u Trasimenského jezera a především v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l. (jednalo se o nejtěžší porážku v římských dějinách vůbec), přivedl Hannibal Řím na pokraj záhuby. V tomto osudovém momentě se však opět osvědčila vnitřní semknutost římské společnosti a pevnost římského spojeneckého systému, takže i přes svá vítězství zůstal Hannibal v Itálii víceméně izolován. Římská protiofenzíva přivedla válku na Sicílii a do punské Hispánie. Římský vojevůdce Publius Cornelius Scipio, který dobyl na Kartagincích Hispánii, se v roce 204 př. n. l. přesunul do Afriky a v roce 202 př. n. l. porazil Hannibala v rozhodující bitvě u Zamy.
Po své porážce se Kartágo muselo vzdát veškerých svých mimoafrických území, rozpustit svoji flotilu a muselo Římanům vyplatit ohromné válečné kontribuce, čímž byla definitivně zlomena jeho moc. V zahraniční politice se stalo zcela závislým na vůli Římanů. Přesto si zachovalo významné obchodní postavení. Řím se po svém vítězství v druhé punské válce stal přední mocností západního Středomoří. Stejně jako Sicílie a Sardinie se rovněž Hispánie stala římskou provincií.
[editovat] Expanze ve východním Středomoří
Bezprostředně po vítězství nad Kartágem se obrátila římská politika na východ. Seleukovský král Antiochos III. a makedonský král Filip V. využili vnitřní krize Ptolemaiovské říše a rozdělili si její území v Malé Asii. Helénistické státy, Pergamon a Rhodos, ohrožené touto dohodou se obrátily v roce 201 př. n. l. na Řím se žádostí o pomoc. S Filipem V., který se spojil s Hannibalem, se Římané střetli již během druhé punské války (první makedonská válka) a senát se proto ochotně chopil této záminky k boji, čímž byla zahájena druhá makedonská válka. Konflikt skončil po třech letech římským vítězstvím v bitvě u Kynoskefal v roce 197 př. n. l. Makedonská hegemonie v Řecku tím byla ukončena. Na isthmických hrách v Korintě v roce 196 př. n. l. tak mohla být Titem Quinctiem Flamininem slavnostně vyhlášena svoboda Helénů.
Expanze seleukovského krále Antiocha III. v Malé Asii a Řecku přiměla Římany k dalšímu angažování se ve východních záležitostech. V letech 192–188 př. n. l. vedli boj s tímto ambiciózním a výbojným seleukovským králem. Po římském vítězství v bitvě u Magnesie se Antiochos musel vzdát většiny svých území v Malé Asii. Tím se Římu podařilo neutralizovat všechny své potencionální soupeře a stal se tak rovněž ve východním Středomoří nejmocnějším státem. Poslední pokus o obnovení makedonské hegemonie v Řecku byl potlačen po vítězství nad králem Perseem v bitvě u Pydny v roce 168 př. n. l. ve třetí makedonské válce. Makedonské království bylo následně rozděleno do čtyř států. Ve stejném roce byl římskou diplomacií odkázán do příslušných mezí také seleukovský král Antiochos IV., který se opět pokoušel zmocnit Egypta. V roce 148 př. n. l. byla Makedonie po poslední protiřímské vzpouře přeměněna v římskou provincii. Konflikt s numidským králem Massinissou, který byl spojencem Říma a svévolně napadal kartaginské území, vehnal Kartágo do třetí punské války. Na jejím konci byla punská metropole definitivně zničena a prokleta. Dobytá území byla přeměněna v provincii Afriku. V roce 146 př. n. l. skončil po porážce achájského spolku poslední řecký pokus o vzpouru. Stejný osud jako Kartágo postihl i Korint. Město bylo zničeno, jeho obyvatelé prodáni do otroctví a elity byly deportovány do Říma. V roce 133 př. n. l. se stal Pergamon na základě závěti posledního pergamského krále římským majetkem a následně byl přeměněn v provincii Asii.
V nových provinciích, především v bohatých východních zemích, byly v této době vybírány daně prostřednictvím soukromých výběrčích z řad římských jezdců a patricijů. Za to odváděli státu určitou fixní částku. Přirozeně bylo celkem běžné, že skutečné vybrané množství daní bylo mnohem vyšší. Výkon funkce státu se tak stal soukromou záležitostí. Tento nadměrný výběr daní vedl v dotčených provinciích k drancování posvěcenému zákonem, což vedlo k nespokojenosti obyvatelstva a k povstáním.
Římská vítězství byla skutečně velkolepá, uvnitř státu však současně docházelo k pozvolnému rozkladu republikánského uspořádání.
[editovat] Krize, bratři Gracchové
Vnitropoliticky provázelo římskou expanzi pokračující utváření nobility. Nejmocnější aristokratické rody, jejichž příslušníci se vyznamenávali ve válkách, získali faktický monopol v přístupu k magistraturám a tím i do senátu, který se stále více stával rozhodujícím orgánem. Prestiž lidového shromáždění naopak upadala. Nadále sice schvalovalo zákony, avšak nedisponovalo zákonodárnou iniciativou.
Republika se díky svému územnímu rozmachu, jakkoliv se to zdá paradoxní, dostala v druhé polovině druhého století př. n. l. do vnitropolitické krize, která měla nakonec vyústit v období občanských válek a v zánik dosavadní státní formy. Důvodem bylo volání po reformách, především v agrární oblasti. Jedním z důsledků římských vojensko-politických úspěchů byl příliv ohromného množství bohatství a otroků do Itálie. Drobní rolníci a řemeslníci plebejského původu byli nuceni k časté a dlouhé nepřítomnosti ve válkách mimo svůj domov, což ztěžovalo údržbu jejich hospodářství. Velcí majitelé půdy naproti tomu zvětšovali svůj majetek koupí nevýdělečných usedlostí nebo často také násilným vyhnáním jejich vlastníků. Koncentrace velkostatků (latifundia) a masivní přechod k využívání otrocké práce v zemědělství a výrobě vytvářelo tlak na drobné rolníky, kteří představovali pilíř občanského vojska. Vykořenění rolníci odcházeli do měst, kde zastávali příležitostné práce, čímž narůstala armáda nemajetných. Klesající počet rolníků vedl zároveň i k oslabování bojeschopnosti římského vojska, které bylo v této době tvořeno pouze držiteli půdy. Zchudnutí širokých vrstev obyvatelstva vedlo k vylidnění venkova a k rostoucí nespokojenosti lidu.
Vzrůstající sociální napětí ještě více vygradovalo, když se tribun lidu Tiberius Sempronius Gracchus pokusil prosadit pozemkový zákon, kterým měly být velkostatky omezeny a takto získaná půda rozdělena potřebným (133 př. n. l.). Důvodem tohoto reformního úsilí byla krize armády vyvolaná poklesem počtu drobných rolníků, kteří jediní mohli sloužit ve vojsku. Urputný odpor většiny senátu, která přinutila Gracchova kolegu vetovat jeho návrh, se Gracchus pokusil zrušit tím, že prohlásil svého kolegu za sesazeného. Když se však ucházel o úřad tribuna lidu na další rok, byl zavražděn.
Jeho bratr Gaius Sempronius Gracchus se o deset let později pokusil pokračovat v bratrově reformním úsilí, čehož chtěl dosáhnout jednak podporou jezdců, po senátorech druhé nejbohatší třídy a jednak slibem římského občanství spojencům. Stejně jako jeho bratr ale i Gaius zemřel násilnou smrtí.
Vítězství senátní většiny (optimátů) nad lidovou stranou (populárové) přesto republice uklidnění nepřineslo. Krize státu se naopak stále více prohlubovala: Pouliční boje a politické vraždy byly na denním pořádku. Římem otřásaly povstání otroků (především Spartakovo v letech 73–71 př. n. l.), vpád Kimbrů a Teutonů (113–101 př. n. l.) a další namáhavé konflikty na hranicích říše (válka s Jugurthou).
Této krizi vděčil za svůj strmý vzestup Gaius Marius, kterému se díky reformě vojska podařilo porazit nejprve Jugurthu a posléze také germánské Teutony a Kimbry. Mariova reforma vojska však byla odlišná od toho, co prosazovali bratři Gracchové. V armádě nyní mohli sloužit i bezzemci (proletarii), kteří byli později jako veteráni odměňováni přidělením půdy. Tak vznikl mezi vojevůdcem a jeho vojáky úzký vztah. Od tohoto okamžiku už vojáci necítili povinnost být loajální vůči státu, ale spíše vůči tomu, kdo jim poskytoval půdu. Tím byly vytvářeny předpoklady k pozdějšímu propuknutí občanských válek.
[editovat] Občanské války
Kromě sporů uvnitř římské společnosti docházelo na přelomu druhého a prvního století př. n. l. také ke konfliktům se spojenci žádajícími zrovnoprávnění s Římany. V letech 91–88 př. n. l. došlo k tzv. spojenecké válce. Římští spojenci byli sice nakonec poraženi, avšak většině z nich bylo záhy uděleno římské občanské právo.
Sotva byla ukončena spojenecká válka, hrozilo Římu nové nebezpečí na východě. V roce 88 př. n. l. bylo v Malé Asii povražděno několik desítek tisíc římských a italských kolonistů. Původcem tohoto činu byl pontský král Mithridates, který se brzy na to zmocnil celé Malé Asie a dokonce se vylodil v Řecku, kde se na jeho stranu přidaly Athény.
Populárové chtěli velení ve válce proti Mithridatovi svěřit Mariovi. To přimělo vůdce optimátů, Lucia Cornelia Sullu, který se vyznamenal ve spojenecké válce, k postupu na Řím. Vzájemná rivalita mezi oběma stranami získala nyní podobu vojenského konfliktu – občanské války.
Poté co se Sulla po vítězství nad populáry vypravil na východ, převzali moc v Římě opět populárové, kteří optimátům připravili krvavou pomstu. Sullu následně prohlásili za nepřítele státu. Sulla však nekapituloval a po svém vítězném návratu z východu dosáhl nad populáry vítězství a znovu ovládl Řím, načež byl jmenován diktátorem. Své politické odpůrce nechal zmasakrovat vydáním proskripcí – seznamu občanů, které bylo možné beztrestně zabít. Senát získal vedoucí úlohu ve státě a počet jeho členů byl téměř zdvojnásoben přijetím mnoha jezdců. Sulla se ale své funkce brzy vzdal a zcela ustoupil z veřejného života, čímž uvolnil cestu dvěma dalším mužům s vysokými ambicemi: Bohatému patricijovi Marcu Liciniu Crassovi a úspěšnému vojevůdci Gnaeovi Pompeiovi. Právě Pompeius definitivně porazil Mithridata Pontského a reorganizoval uspořádání východu (vznik provincie Sýrie). Pouze slabá říše Ptolemaiovců v Egyptě, která se ale stala římským protektorátem, si zachovala nezávislost. Po porážce Catilinova spiknutí se Pompeius spojil s Crassem a ctižádostivým Gaiem Juliem Caesarem.
Tito tři muži uzavřeli mezi sebou neformální spojenectví k prosazení vlastních zájmů a vytvořili tak první triumvirát (60 př. n. l.). Caesar se s pomocí ostatních triumvirů stal v roce 59 př. n. l. konzulem a zabezpečil si velení v Galii. Tuto ohromnou zemi si pak v několika málo letech úplně podrobil (galské války), přičemž mistrně využil vnitřní rivality mezi jednotlivými místními kmeny. Když Crassus během svého tažení proti Parthům v roce 53 př. n. l. padl, rivalita mezi Caesarem a Pompeiem, který měl podporu senátu, vypukla otevřeně. Caesar, kterému v případě jeho návratu do Itálie hrozil politický proces, překročil v roce 49 př. n. l. pohraniční řeku Rubikon a se svými vojáky postupoval na Řím, čímž zahájil další fázi občanských válek. V roce 48 př. n. l. dosáhl v bitvě u Farsalu nad Pompeiem rozhodného vítězství. Pompeius uprchl do Egypta, kde byl ale na popud egyptského krále zákeřně zavražděn. Do roku 45 př. n. l. získal Caesar vládu nad celým státem do svých rukou. Caesarův pokus o institucionální zakotvení jeho samovlády však neuspěl. Krátce po svém jmenování doživotním diktátorem padl o březnových idách roku 44 př. n. l. za oběť republikánskému spiknutí v senátu vedenému Brutem a Cassiem.
Občanská válka vzplanula téměř okamžitě nanovo. Marcus Antonius a Caesarův synovec a adoptivní syn, Gaius Octavius, se v roce 43 př. n. l. spojili a s Aemiliem Lepidem utvořili druhý triumvirát namířený proti stoupencům republiky a Caesarovým vrahům. Po vítězství nad republikány v bitvě u Filipp v roce 42 př. n. l. si rozdělili vládu nad říší. Octavius obdržel vládu nad západem a Marcus Antonius se odebral na východ, kde se sblížil s egyptskou královnou Kleopatrou. Vzájemné rozpory je ale postavily proti sobě. V roce 31 př. n. l. zvítězil Octavius nad Marcem Antoniem v námořní bitvě u Actia. Marcus Antonius a Kleopatra na to spáchali sebevraždu. Tím skončilo období občanských válek a zároveň byla pohřbena i republika. Octavius se v roce 27 př. n. l. zdánlivě vzdal veškerých svých mimořádných pravomocí a vyhlásil obnovení vlády republikánské ústavy. Fakticky ale byl jediným vládcem státu.
[editovat] Císařství
[editovat] Rané císařství
Octavius stejně jako Caesar docílil samovlády. Avšak na rozdíl od Caesara se nepokoušel potvrdit svoji pozici ve státě prostřednictvím úřadu diktátora, nýbrž zastřel své autokratické postavení samovládce do hávu republikánských institucí. Čistě formálně ponechal v platnosti starou republikánskou ústavu a své postavení si zajistil převzetím výkonu různých republikánských úřadu, nabytím zvláštních plných mocí a především díky své kontrole klíčových provincií s početnými legiemi. Jmenoval se principem (prvním) a názorně tak ukázal, že se považuje za rovného s ostatními senátory, kteří se jako úředníci, soudci, správci provincií a velitelé vojsk měli podílet na vládě. Octaviem vytvořená ústava, která se v podstatných záležitostech lišila od staré republikánské ústavy, se proto nazývá principát. Senát mu kromě mnoha jiných titulů udělil čestné jméno Augustus (vznešený).
V císařství přesto alespoň zpočátku zůstaly zachovány tradiční republikánské instituce: veškeré magistratury, senát, správa provincií a náboženské funkce (úřad pontifika však zastával císař). Ovšem význam těchto ctihodných a starých institucí postupně upadal. Namísto rozhodujících politických orgánů brzy začaly plnit funkci pouhých správních úřadů. Instituce vytvářené císařem krok za krokem přebíraly funkce starých republikánských magistratur. Jezdci a vzrůstající měrou také propuštěnci zaujímali klíčová místa v těchto úřadech. Taktéž senát, který císaři obsazovali svými oblíbenci, postupně ztrácel na významu. Jeho roli mocenského faktoru převzala armáda a především pretoriáni jako císařova tělesná garda.
Rovněž společenské zřízení republiky se začalo měnit. Od doby Augustovy vlády docházelo k vzestupu příslušníků nových společenských vrstev, obzvláště z řad Italiků a provinciálů. Rovněž jezdci byli preferováni při výkonu státní správy na úkor senátorů, což způsobilo zvýšenou fluktuaci mezi společenskými vrstvami a odstraňovalo sociální přehrady. Vedle toho měli nyní obyvatelé římské říše mnohem snadnější možnost získat římské občanské právo.
Legitimita Augustovy vlády spočívala v jeho roli ochránce míru před chaosem občanských válek. Imperium Romanum ovládalo v této době celou oblast Středozemního moře. Za Augusta nicméně římská expanze postupovala dále: Na Balkáně až k Dunaji, také v Hispánii, jejíž dobytí bylo ukončeno právě za Augusta, stejně jako v Germánii. Zde ovšem plány na zřízení provincie neuspěly, poté co byla římská armáda poražena v Teutoburském lese v roce 9 n. l. Cherusky vedenými náčelníkem Arminiem. Následně se Augustus omezil na zabezpečení stávajících hranic, podél kterých bylo rozmístěno vojsko čítající celkem asi 300 000 mužů. Říše stále více a více přecházela do obrany a soustřeďovala svůj vojenský potenciál k opevnění hranic (limes romanus). Tato jeho opatření přispěla k upevnění tzv. římského míru (pax romana). Celkově však byla Augustova vláda státu prospěšná. Nastolením principátu byla zahájena epocha vnitřní i vnější konsolidace státu: Augustus nechal vybudovat síť nových silnic a cest. Hospodářství a kultura zažily po letech válek nový rozkvět. Rovněž podporoval urbanizaci provincií zřizováním kolonií veteránů a velkorysým udělováním římského občanství. Tím napomohl rychlému rozšiřovaní řecko-římské kultury do provincií. Navzdory všem opatřením k uchování tradičních římských institucí započal již za Augustovy vlády pozvolný proces provincionalizace říše, ve kterém postupně klesal význam hlavního města říše a Itálie ve prospěch ostatních leckdy teprve nedávno dobytých zemí. Možnost vzestupu provinciálů se stále zvyšovala. Již za císaře Claudia se někteří stali senátory.
Po Augustově smrti v roce 14 n. l. nastoupil na trůn jeho adoptivní syn Tiberius, který byl lidsky komplikovanou osobností a vnitřně se zřejmě cítil spíše republikánem. Během své vlády se staral hlavně o zabezpečení hranic říše a naplnění stání pokladny. Za Tiberiova panování byl v provincii Judea ukřižován Ježíš Kristus. Už třetí princeps, Caligula, se ukázal být tyranem par excellance. Jeho vláda trvala pouhá tři léta, než byl nakonec zavražděn pretoriány. Za Claudia byla k říši připojena Británie později následovaná Thrákií, která byla již předtím klientským státem závislým na Římu. Po Claudiovi, který byl otráven svou manželkou Agrippinou, získal vládu císařovnin syn Nero. Jeho zpočátku nadějné panování se brzy změnilo v teror, během kterého nechal povraždit mnoho členů své rodiny a zřejmě také zapálil Řím. Za jeho vlády došlo rovněž k prvnímu pronásledování křesťanů. Když se nakonec proti jeho hrůzovládě vzbouřili legie, spáchal Nero sebevraždu. Neronova smrt v roce 68 znamená konec vlády julsko-klaudijské dynastie. Toto datum také představuje určitý zlom v římských dějinách. Nadále totiž jen málokterý císař pocházel ze staré římské aristokracii.
[editovat] Vrchol císařství
Po Neronově smrti nastal v říši chaos („rok čtyř císařů“). Z bojů mezi jednotlivými uchazeči o trůn vyšel vítězně vojevůdce Vespasianus a založil tak druhou císařskou dynastii Flaviovců. Vespasianus se pokoušel uspořádat rozvrácené státní finance a zajistil hranice říše na východě proti pronikání Parthů. Když Vespasianus po veskrze úspěšné vládě v roce 79 zemřel, stal se císařem jeho syn Titus, který v roce 70 převzal po svém otci velení v židovské válce a zvítězil v ní. Titovi byla dopřána jen krátká vláda, která se navíc vyznačovala převážně katastrofami (výbuch Vesuvu, morová epidemie). Po Titovi nastoupil v roce 81 jeho bratr Domitianus. Jeho vláda je v pramenech, zejména Tacitem, líčena v temných barvách. Domitianus požadoval, aby mu byla prokazována božská úcta a jmenoval se dominem (pánem nad otroky) a svým stylem vlády tak provokoval staré elity. Na druhou stranu je nutné uznat nepochybné Domitianovy úspěchy ve válkách proti Britanům, Germánům a Dákům. Rovněž vytvořil velmi efektivní správu. V roce 96 však padl za oběť palácovému převratu.
Následující období adoptivních císařů je všeobecně považováno za vrcholné období impéria, jak kulturně a hospodářsky tak ve vztahu k tehdejšímu mocenskému postavení říše. Tito císaři vládli většinou ve shodě se senátem a ten na oplátku respektoval státní uspořádání principátu. Senátem na trůn dosazený císař Nerva adoptoval vojevůdce Traiana a učinil jej tak svým nástupcem. Za Traiana dosáhla římská říše v roce 117 svého největšího rozsahu. Traianus byl vůbec prvním císařem, který nepocházel z Itálie, nýbrž z provincií (konkrétně z Hispánie). Traianus je tradičně oslavován jako optimus princeps neboli nejlepší císař. Po vítězných válkách s Dáky a úspěšném východním tažení proti Parthům se římská říše rozkládala od Skotska až po Núbii v severojižním směru a od Portugalska na západě až k Mezopotámii na východě. Zisků z výbojů východně od Eufratu se však Traianův nástupce Hadrianus prozíravě vzdal, neboť byly neudržitelné. Vláda vzdělaného helénofila Hadriana přispěla k vnitřní konsolidaci říše a k civilizačnímu, kulturnímu a technickému rozkvětu, který napomohl rozšíření tehdy ještě mladému, avšak již silně rostoucímu křesťanství. Věnoval se především výstavbě efektivního pohraničního opevnění (například Hadriánův val v Británii), nebo opevňování východní hranice. Moderní historikové mu nicméně vytýkají silné zadlužení státních financí. Ve skutečnosti se však začaly projevovat první příznaky hospodářských potíží, které si ale zatím nevyžadovaly přijetí zvláštních opatření.
V polovině druhého století za vlády císaře Antonina Pia dosáhlo impérium svého vrcholu, ale již za vlády „filozofa na trůně“ Marca Aurelia (161–180) se vyskytly první závažné problémy. Ohromná masa germánských a sarmatských kmenů překročila prakticky podél celého Dunaje hranice říše a ohrožovala i samotnou Itálii. Podle jednoho z těchto kmenů, Markomanů, jsou tyto boje nazývány markomanskými válkami. Současně Parthové napadli v roce 161 východní provincie říše. Vítězná římská vojska z východu zavlekla do Itálie mor nazývaný „antoniniánská epidemie“. Vedle těchto vážných vnějších ohrožení říše, která si ke svému zvládnutí vyžádala vynaložení četných zdrojů státu, se objevily také první známky rozkladu uvnitř římského státu. Státní finance se ocitly v nerovnováze, která mohla být napravena jen zhoršením mince. Po Marcu Aureliovi nastoupil jeho syn Commodus, druhý Nero. Když už senátoři nebyli schopní snášet jeho vládu, byl v roce 192 zavražděn, načež následovala další občanská válka.
[editovat] Severovci a vojenští císaři
Teprve Severovci na počátku třetího století dokázali vrátit říši dočasnou stabilitu. Septimius Severus, který se v roce 193 dokázal prosadit v boji o moc, byl prvním císařem pocházejícím z Afriky. Podařilo se mu zvítězit nad Parthy (zřízení římské provincie Mezopotámie), zároveň ale již od doby jeho vlády počíná nebezpečný vzrůst moci armády. Caracalla, který byl lidem a armádou značně oblíben, avšak uvnitř senátu a také ve své rodině měl četné nepřátelé, padl za oběť atentátu během parthského tažení. Následovala krátká Elagabalova vláda, která se vyznačovala neúspěšným pokusem o zavedení stejnojmenného orientálního božstva jako oficiálního státního náboženství. V roce 222 byl nenáviděný a výstřední Elagabal zavražděn a císařem se stal Alexandr Severus. Marně se pokoušel osvědčit ve válkách na východě proti Sásánovcům a na Rýně proti Germánům. V roce 235 byl nespokojenými vojáky zavražděn.
Aby si císaři při svém nástupu na trůn zajistili loajalitu armády, udělovali vojákům peněžité dary, jejichž výše neustále stoupala. Tak došlo k tomu, že po smrti Commoda bylo císařství regulérně vydražováno. Armáda a především pretoriánská garda se staly hlavním faktorem při destabilizaci vlády. Septimius Severus se tomu snažil čelit zrušením těchto darů, zároveň ale tak drastickým způsobem zvýšil pravidelný žold, že se výdaje na armádu staly nesnesitelnými. Výše žoldu rozhoupala spirálu zvyšování cen a znehodnocování mince a přivodila tak hospodářský úpadek s ničivými následky pro stabilitu státu.
Současně došlo k přesunutí ekonomického a mocenského těžiště v říši z Itálie na provincie. Z nich se nyní rekrutovaly římské vládnoucí vrstvy. Tento trend ještě posílilo rozhodnutí Septimia Severa zpřístupnit důstojnické hodnosti v armádě všem vojákům bez ohledu na občanství. Itálie pozvolna ztrácela své privilegované postavení a za Caracally obdrželi v roce 212 všichni svobodní obyvatelé říše římské občanství (Constitutio Antoniniana). Již za Severovců se proměnilo také zahraničněpolitické okolí římské říše: Na východě nastoupila od roku 224 na místo slabé parthské říše dynastie Sásánovců. Takřka zároveň začal mezi Rýnem a Dunajem proces vzniku zcela nových, mocných svazů germánských kmenů, které útočili na římské hranice a pronikali hluboko do říše.
Koncem severovské dynastie bylo zahájeno neblahé období vlády vojenských císařů sestávající z celé řady uzurpací, vzpour a vraždění císařů. Občanské války se staly trvalým jevem, který oslabil obranu říše a otevřel ji tak nájezdům a útokům jejích nepřátel. Během padesáti let mezi zavražděním Alexandra Severa a nástupem Diocletiana se na trůně v rychlém sledu vystřídalo celkem dvacet jedna legitimních císařů a nesčíslné množství nelegitimních uzurpátorů. Vojenští císaři se museli vypořádávat s útoky Germánů na Rýně a Dunaji. Gótové sídlící při Černém moři podnikali ničivé nájezdy na Balkán a do Řecka a dokonce útočili i na města v Malé Asii. Na západě Alamani v šedesátých letech třetího století vydrancovali Galii a Itálii. K nejtěžším bojům došlo s novoperskou sásánovskou říší na východní hranici. Sassánovci se brzy ukázali jako mnohem nebezpečnější protivník římské říše než jakým kdy byli Parthové. Nejvýznamnější perský sassánovský velkokrál Šápúr I. vpadl několikrát do Sýrie a dokázal porazit několik římských armád. V roce 260 padl do jeho rukou dokonce i sám císař Valerianus, který pak zemřel v zajetí. Zatímco se Řím zoufale snažil udržet východní provincie v Sýrii a v Malé Asii, začala se římská vláda rozpadat i na západě. Správci provincií, kteří z titulu své funkce veleli mnoha legiím, je čím dál více využívali k získání moci. Přitom docházelo k neustálým uzurpacím a dokonce k odpadnutí některých provincií (galské císařství). Vnitřní konflikty a vnější ohrožení přivedlo říši na pokraj katastrofy.
Prohlubování chaosu pokračovalo až do vlády císaře Claudia II. Gothica, kterému se v roce 268 podařilo zvítězit nad Góty v krvavé bitvě u Naissu (dnešní Niš). V roce 272 si císař Aurelianus podrobil Palmyru, někdejšího římského spojence, jehož královna Zenobia se pokoušela využít římské slabosti a dočasně se zmocnila téměř všech římských východních provincií. Aurelianus rovněž definitivně odrazil germánské vpády a obnovil římskou kontrolu v Galii. Krize vedla k značným změnám, které však nezasáhly všechna území říše stejně. Římanům se tak nakonec podařilo odvrátit hrozící zánik říše.
Nestabilita a chaos vytvářeli příznivé podmínky pro šíření křesťanství hlásající mír a spásu. Křesťané oproti ostatním náboženstvím a pohanským kultům však neprojevovali takový respekt instituci císařství, jaký někteří císaři vyžadovali. Císař Decius pokoušející se obnovit uctívání starých božstev žádal, aby jim všichni obyvatelé říše obětovali. Když se tomu křesťané vzpírali, nařídil jejich pronásledování. Po Deciovi pronásledovali křesťany také císaři Valerianus a Diocletianus.
[editovat] Nástup pozdní antiky
Nástupem Diocletiana v roce 284 byl zahájen přechod k pozdní antice, která se oproti předchozímu období vyznačovala silnější centralizací a byrokratizací říše a později také vítězstvím křesťanství. Diocletianovi se podařilo celou řadou opatření odvrátit hrozící zánik říše. Dosavadní formu vlády – principát – přitom postavil na zcela nových základech. Diocletianus provedl reformu státní správy. Zvýšil počet provincií. V každé z nich byla oddělena civilní a vojenská správa, což mělo zabránit jejich správcům v povstání proti ústřední vládě. Stanovením nejvyšších možných cen se Diocletianus neúspěšně pokusil bojovat s hospodářským poklesem a utlumit inflaci, která v říši řádila už po celé třetí století. K zajištění hranic říše provedl reformu armády, což si ale vyžádalo zvýšení už tak vysokých daní.
Diocletianus vytvořil nový systém vlády zvaný tetrarchie (čtyřvládí). Za svého kolegu a druhého augusta povolal svého přítele Maximiana. Oba císaři jmenovali později po jednom caesarovi jako svých zástupcích (Constantius Chlorus a Galerius). Důvodem této reformy byla jednak snaha zabránit uzurpacím velitelů pohraničních armád a jednak skutečnost, že nebylo v silách jednoho člověka vládnout efektivně celé říši. Myšlenka rozdělení vlády nebyla úplnou novinkou, avšak teprve za Diocletiana byla důsledně prosazena. Současně to ale nelze považovat za rezignaci na ideu říšské jednoty. Řím zůstal aspoň zdánlivě centrem říše, i když jednotliví císařové přemístili své rezidence blíže hranicím, aby tak mohli lépe zasahovat proti nepřátelům říše.
Diocletianus se rovněž snažil utužit autoritu státu a císaře u říšského obyvatelstva. Přijal přízvisko Iovius podle boha Jupitera. Křesťany, kteří odmítali císaři vzdávat božské pocty, považoval za neloajální vůči říši a nechal proto během své vlády rozpoutat poslední a nejtěžší pronásledování křesťanů. Po vzoru orientálních vládců si Diocletianus vsadil na hlavu diadém a obklopil se ohromným císařským dvorem. Na rozdíl od principátu, kdy se císaři snažili alespoň zdánlivě vládnout ve shodě se senátem, Diocletianus na senát nebral žádné ohledy a vládl zcela neomezeně (dominus et deus). V tomto systému vlády vystupovali občané čím dál více jako poddaní císaře. Tomu napomohl také již od prvního století se rozvíjející nový sociální fenomén – kolonát. Postupný útlum přílivu otroků nutil velkostatkáře k poskytování svých pozemků do nájmu pachtýřům, kolónům. Jako pachtovné museli kolóni odvádět statkářům odvádět nejprve peníze a později část své úrody. Tím se kolóni, třebaže byli římskými občany, stávali závislými na velkostatkářích a ztráceli svoji svobodu. Tento trend se ještě více prohloubil za Diocletianova nástupce Konstantina, kdy byli kolóni dědičně připoutáni k půdě.
Poté co v roce 305 Diocletianus odešel do ústraní, vzal však systém tetrarchie rychle za své. Bez jeho autority propukly mezi jednotlivými tetrarchy konflikty. Během následných zmatků a občanských válek byl v roce 306 svými vojáky prohlášen za císaře syn jednoho z Diocletianových caesarů, Konstantin Veliký, načež ho císař Galerius s nevolí uznal za svého spoluvládce. Poté co Konstantinovi vojáci s Kristovým monogramem na štítech zvítězili v roce 312 v bitvě u Milvijského mostu nad císařem Maxentiem, vydal Konstantin v následujícím roce v Miláně edikt, kterým uznal křesťanství za rovnocenné náboženství. Přijetím křesťanství, které se stalo formálně pouze tolerovaným, ve skutečnosti ale preferovaným náboženstvím, získal stát novou jednotící ideologii. Církev se svoji složitou hierarchií rychle prorostla do římské správního systému a již za Konstantina se stala pilířem říšské moci. V roce 312 dosáhl vlády nad západem a v roce 324 se stal po vítězství nad Liciniem jediným vládcem celého impéria. Kromě uznání křesťanství byla jeho vláda významná ještě jednou událostí: Založením Nového Říma – Konstantinopole. Tím se těžiště říše s definitivní platností přesunulo do její bohatší a stabilnější východní poloviny. Konstantin pokračoval v Diocletianových správních reformách zavedením nových územních jednotek. Říši rozdělil na čtyři prefektury, které se pak dále členili na třináct diecézí, čímž docílil zvýšení výkonnosti státní správy.
Diocletianovy a Konstantinovy reformy sice přispěly ke stabilizaci říše – poskytly státu nové finanční zdroje, které dovolily zvětšit vojsko a tím zajistily lepší obranu ohrožených hranic. Avšak enormně vyšroubovaná daňová zátěž podlamovala sílu hospodářství říše a stále více poddaných nutila k úniku od tohoto tíživého břemena. Římskou společnost především v západních částech říše zachvátila v této době vlna deurbanizace.
Po smrti Konstantina v roce 337 se mezi jeho třemi syny brzy rozhořel boj o moc. V roce 353 se poslední z nich Constantius II. stal opět jediným vládcem říše. Jeho nástupcem se v roce 361 stal jeho bratranec, Julianus, zvaný Apostata (Odpadlík), neboť se pokoušel o návrat k pohanství. Obnova starých kultů však neměla dlouhého trvání. Julianovou smrtí během tažení v Persii v roce 363 konstantinovská dynastie zanikla.
Za Valentiniana I. byla říše ze správních důvodů dočasně (364) a po smrti císaře Theodosia I. trvale rozdělena (395). Valentinianus se podělil o vládu nad říší se svým bratrem Valentem. Po vpádu Hunů do východní Evropy v roce 375, který vyvolal stěhování národů, překročili Gótové hranice na Dunaji a byli usazeni v říši. Kvůli nesnesitelným životním podmínkám se ale brzy vzbouřili. Valens se je pokusil zpacifikovat, avšak v roce 378 byl poražen a zabit v bitvě u Adrianopole, která je po bitvě u Kann považována za druhou nejtěžší porážku Římanů v historii. Nový císař Theodosius byl nucen uzavřít s Góty smlouvu, která jim umožnila pobývat na římském území jako foederati. Přítomnost barbarů na římském území se tak od tohoto okamžiku stala trvalým jevem. V roce 394 se Theodosius po zdolání poslední z mnoha uzurpací a vzpour, ke kterým došlo na západě, stal jediným vládcem říše. Současně byl posledním císařem, který měl vládnout nad celým územím impéria. Během jeho vlády bylo křesťanství oficiálně ustanoveno jediným státním náboženstvím. Po jeho smrti v roce 395 byla římská říše rozdělena mezi jeho dva neschopné syny: Honoria (na západě) a Arcadia (na východě). Ačkoliv toto rozdělení se mělo ukázat jako definitivní, myšlenka říšské jednoty přesto trvala nadále – zákony vydané jedním z císařů byly proto běžně uznávány i druhým vládcem.
[editovat] Zánik říše na západě
Východořímská říše byla ekonomicky zdravější a hustěji obydlenou polovinou říše, která přežila chaos období stěhování národů. Naproti tomu západní polovina impéria v průběhu pátého století pozvolna upadala. Postup Hunů uvolnil dominový efekt pohybu kmenů, který zásadně změnil podobu Evropy. V období po bitvě u Adrianopole říše rychle ztratila kontrolu nad většinou svých západních provincií. Při pokusu zadržet útoky Germánů do Itálie stáhli Římané na počátku století armádu z rýnské hranice. Nechráněný Rýn následně překročily germánské a íránské kmeny Svébů, Vandalů a Alanů, které do poloviny pátého století obsadily velkou část Galie a Hispánie. Sídlo západořímské vlády bylo na přelomu století přesunuto z ohroženého Milána do Ravenny. V roce 410 vydrancovali Vizigóti pod vedením náčelníka Alaricha Řím, což mělo tvrdý dopad na římskou psychiku. Vizigóty se sice nakonec podařilo vytlačit z Itálie do jižní Galie, přesto však do budoucna představovali vážné nebezpečí. Vandalové zatím pronikli do Afriky a v roce 438 po pádu Kartága dobyli tuto pro říši tolik důležitou provincii. V roce 455 se jim pak podařilo podruhé během několika desetiletí vyplenit Řím (v osmnáctém století se kvůli tomu jejich jméno stalo nadávkou).
Úpadek a zánik římské říše měl více příčin. Které procesy vedly ve svém konečném důsledku k přeměně západořímské říše v řadu germánských království, které jsou nejpozději od sedmého století považovány za suverénní, je již velice dlouhou dobu předmětem diskuzí historiků. Za jednu z hlavních příčin je pokládána barbarizace římské armády, neboť římské vojsko bylo v pátém století z větší části tvořeno převážně germánskými žoldnéři na místo římských občanů. Také velikost vojska nebyla dostačující k tomu, aby dokázalo zabezpečit hranice říše. Státní správa se ocitla v rozkladu. Hospodářství bylo rozvráceno příliš vysokým daněmi, které zároveň zbavovali obyvatelstvo loajality vůči římskému státu.
Třebaže Římané ve spojení s Vizigóty dokázali v bitvě na Katalaunských polích v roce 451 odrazit Huny vedené Attilou při vpádu do Galie, římská říše na západě spěla ke svému rychlému konci. Tehdejší slabí císaři nebyli schopní zastavit tento proces, neboť byli často pouhými loutkami v rukou svých velitelů. Když v roce 476 sesadil Germán Odoaker císaře Romula Augusta (posledním uznaným císařem západu byl Julius Nepos), znamenalo to fakticky zánik západořímské říše. Třebaže Odoaker sám sebe viděl jako „Germána v římských službách“ a svou vládu se snažil interpretovat jako správu Itálie ve jménu římského císaře v Konstantinopoli. Itálie byla tedy čistě formálně stále součástí říše. Také Odoakerův nástupce, ostrogótský král Theodorich Veliký, se snažil o císařovo uznání svého postavení.
Situace na východě byla odlišná. Východní říše nebyla tak ničivě zasažena germánskými nájezdy. Kromě toho disponovala mnohem většími finančními zdroji a vedla velmi obratnou diplomacii. Disponovala také geograficky lépe bránitelnými hranicemi. Především mocná pohoří Anatolie (Taurus) a Propontida tvořili přirozenou překážku proti pronikání nepřátelských kmenů a národů. Hunům ani Germánům se tak nikdy nepodařilo překročit Hellespont. Bohaté provincie v Malé Asii, Sýrii a Egyptě proto zůstali ušetřeny jejich vpádů. Germánské elementy v armádě, které tak osudově přispěly k zániku západní říše, byly ještě v pátém století potlačeny a již na počátku šestého století byly víceméně eliminovány. Příznačné je, že se tak mohlo stát jen s využitím jiných barbarů – Isaurů. I přes těžké boje s Huny a Góty na Balkáně se tak chaos pátého století východní říše víceméně nedotkl.
Za vlády Justiniána I., posledního císaře, jehož mateřským jazykem byla latina, dokázal římský vojevůdce Belisar znovu dobýt velké části západu (severní Afrika, Itálie, jižní Španělsko). Současně se s velkým vypětím podařilo zadržet útoky Sásánovců na východních hranicích. Ovšem už od doby krále Husrava I. byly sassánovské útoky stále prudší, neboť Peršané po zániku západní říše cítili možnost dobýt římské východní provincie a obnovit tak říši Achaimenovců v celém jejím někdejším rozsahu. Tím bylo v šestém století ukončeno mírové období koexistence obou říší a nastal počátek etapy dlouhých a namáhavých římsko-perských válek, které probíhaly prakticky po celé století. Justinián se i přesto během své vlády stal opět nejmocnějším vládcem Středomoří a východořímská říše ovládla většinu někdejšího římského území (s výjimkou Británie, Galie a větší části Hispánie). Ovšem již brzy po Justiniánově smrti (565) se západní území ukázala jako dlouhodobě neudržitelná. Tak se Langobardi po roce 568 zmocnili téměř celé Itálie a také hispánská území se po několika desetiletích znovu ocitla pod vizigótskou vládou.
[editovat] Konec antického impéria
V druhé polovině šestého století byla východořímská říše zmítána náboženskými spory mezi ortodoxními křesťany a monofyzity. To společně s vysokou daňovou zátěží způsobenou neustávajícími válkami vyvolávalo nespokojenost značné části obyvatelstva a vedlo k oslabení jeho loajality, především v Sýrii a Egyptě. Na začátku sedmého století Sásánovci dočasně dobyli velké části říše. Perské armády krále Husrava II. dokonce dvakrát postoupily až k samotné Konstantinopoli. Peršané také z Jeruzaléma odcizili svatý kříž, který údajně nalezla Helena, matka císaře Konstantina, a který představoval nejdůležitější relikvii říše. Císař Herakleios tuto dlouhou a náročnou válku sice nakonec vítězně ukončil, vyčerpaná říše však nedokázala čelit islámské expanzi Arabů, jež následovala jen několik let poté a ztratila celou Sýrii a Afriku. Obzvláště ztráta bohatého Egypta, který se vzdal Arabům téměř bez boje zradou monofyzitského alexandrijského patriarchy Kyra, rozhodným způsobem oslabila východořímskou říši.
Herakleios v rozporu s římskými tradicemi přijal namísto latinského titulu imperator starý řecký královský titul basileus a řečtinu učinil oficiálním úředním jazykem říše. Říše v průběhu sedmého století postupně ztratila svůj římský a antický charakter. Hluboké vnitřní a vnější změny tak vedli také na východě k nástupu středověku. Východořímská říše se svým hlavním městem Konstantinopolí přetrvala až do patnáctého století. Třebaže se její obyvatelstvo nadále považovalo za rhomaioi, tedy Římany, ve vnitřních strukturách říše došlo po roce 640 k tak zásadní proměně, že se zdá celkem oprávněné hovořit nejpozději od tohoto data o východořímské říši jako o Byzanci.
[editovat] Podívejte se také na
- Římská literatura
- Římské právo
- Seznam římských králů
- Seznam římských císařů
- Seznam římských konzulů
- Římská republika
- Římské císařství
- Byzantská říše
- Západořímská říše
- Chronologie dějin starověkého Říma
[editovat] Literatura
- Appiános: Krize římské republiky, 1989.
- Jan Burian: Římské impérium, 1994.
- Josef Češka: Římský dominát, 1976.
- Edward Gibbon: Úpadek a pád římské říše, 1983.
- Michael Grant: Dějiny antického Říma, 1999.
- Titus Livius: Dějiny I-VII, 1971-1979.
- Ammianus Marcellinus: Soumrak římské říše, 1975.
- Prokopios z Kaisareie: Válka s Góty, 1985.
- Publius Cornelius Tacitus: Z dějin císařského Říma, 1974.
- Gaius Suetonius Tranquillus: Životopisy dvanácti císařů, 1974.
- Vojtěch Zamarovský: Dějiny psané Římem, 2005.
