Ludvík XIV.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ludvík XIV. (1638–1715) na obrazu Hyacintha Rigauda z roku 1701

Ludvík XIV. Veliký (francouzsky Louis XIV le Grand) (řečený Král Slunce - Roi Soleil) (5. září 1638 Saint-Germain-en-Laye – 1. září 1715 Versailles) byl francouzský král z rodu Bourbonů vládnoucí v letech 1643–1715. Jeho otcem byl král Ludvík XIII., matkou Anna Rakouská ze španělské linie Habsburků. Ludvík XIV. panoval plných sedmdesát dva let, nejdéle ve francouzské historii.

[editovat] Regentství

V prvních letech po roce 1643, kdy se Ludvík XIV. jako čtyřletý chlapec stal králem, řídili státní záležitosti jiní, především všemocný první ministr kardinál Jules Mazarin a regentka Anna Rakouská (1601–1666). Obratnému Mazarinovi se v letech 1652/1653 podařilo potlačit šlechtickou opozici v zemi (tzv. frondu), která jistou dobu vážně ohrožovala celou regentskou vládu. Mazarin také za Ludvíka uzavřel „pyrenejský mír“ se Španělskem, jenž ukončil letitý konflikt s králem Filipem IV. (pikantní bylo, že to byl bratr regentky). Když Ludvík po Mazarinově smrti převzal roku 1661 otěže moci, ve Francii prakticky neexistovali oponenti královské autority.

[editovat] Francie za Ludvíka XIV.

Ludvíkova politika byla od šedesátých let zaměřena na posílení velmocenského postavení Francie, což postupně způsobilo konflikt snad se všemi mocnostmi Evropy. Pod zástěrkou tzv. reunií obsadila bourbonská vojska řadu držav a panství za hranicemi, především Alsasko včetně Štrasburku, a Francie tak získala zhruba svou dnešní rozlohu. Kromě válek s Nizozemím je nejznámější Ludvíkova účast na válce o dědictví španělské, při níž prosazoval (nakonec úspěšně) na trůn v Madridu svého vnuka Filipa.

V hospodářské oblasti podporoval král rozvoj manufaktur a snažil se docílit aktivní bilance v zahraničním obchodu. Opíral se přitom o myšlenky svého spolupracovníka Jeana-Baptista Colberta, pro něž se vžil název merkantilismus. Ludvíkova náboženská politika měla za cíl dosáhnout nezávislosti francouzské církve na papeži a plnou kontrolu náboženských záležitostí ze strany státu (v této souvislosti král zrušil i Edikt nantský, povolující hugenotům vyznávat jejich víru). Pokud jde o vojenství, zde Ludvík dokázal nalézt osobnosti, jež z francouzské armády učinily nejmodernější útvar v Evropě (zavedení uniforem, nové způsoby fortifikace atd.).

Absolutismus, ztělesněný údajným Ludvíkovým výrokem „Stát jsem já“, dosáhl ve Francii během druhé poloviny 17. století svého vrcholu. Nutno ovšem dodat, že nebyl jen dílem Ludvíkovým, ale i jiných osobností – zejména Mazarina a Richelieua.

[editovat] Kultura za Ludvíka XIV.

V kulturní sféře zahájila vláda Ludvíka XIV. „zlatý věk“ Francie. Země získala na poli módy, dvorského života i písemnictví přední postavení na kontinentu a „galantní kavalír“ z Paříže definitivně vytlačil z obecného povědomí španělského "granda". Výstavba Versailles jako nové rezidence absolutního monarchy inspirovala téměř všechny evropské panovnické dvory; francouzština se stala řečí urozených kruhů.

Ludvík sám byl vzdělaný, distingvovaný muž se smyslem pro vznešené vystupování a kultivovaný projev. Plně se vžil do ceremoniální role barokního vládce a v jistém smyslu byl i jejím symbolem. Byl velkým milovníkem baletu a hudby. Jeho dvorním hudebním skladatelem byl Jean-Baptist Lully.

[editovat] Odvrácená strana královy politiky

Odvrácenou stranou Ludvíkovy politiky byl takřka nepřetržitý řetěz válek a obrovské finanční náklady na vojsko a státní reprezentaci. Nepříliš úspěšné války o dědictví španělské (Francie v nich byla de facto poražena a musela přistoupit na podmínku, že se Španělsko a Francie nikdy nespojí pod jedním panovníkem) a stavba a následný provoz Versailles zatížily státní rozpočet na neúsnou míru a vedly k postupnému zadlužování Francie, jehož důsledky v plné výši pocítili až Ludvíkovi nástupci.