Osmanská říše
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 |
Faktická přesnost tohoto článku je zpochybněna. Podívejte se prosím na relevantní diskusi na diskusní stránce. |
Osmanská říše (též Otomanská říše) byla jednou z největších a nejmocnějších říší v prostoru při Středozemním moři. Říše existovala v letech 1281 až 1923 a během této doby zahrnovala oblasti Malé Asie, Balkánu, Černomoří, Blízkého a Středního východu a severní Afriky. Říše měla od 16. století zcela islámský charakter Božího státu, ve kterém již od počátku vládli sultáni dynastie Osmanů. Díky své poloze byla Osmanská říše spojnicí mezi evropským a asijským kontinentem. Administativně byla dělena na tzv. Vilájety (provincie)
Obsah |
[editovat] Založení státu
Ve druhé polovině 13. století přitáhl do Malé Asie kmenový svaz Oguzů, které tlak Tatarů přiměl k odchodu z dosavadních sídel v Chórásánu. Šlo o poslední vlnu kočovných tureckých kmenů, které migrovaly na západ. Oguzové přijali již dříve islám a znali arabskou kulturu. Byli však mnohem fanatičtějšími věřícími než Arabové a svoji expanzi chápali jako svatou válku proti nevěřícím. Typická pro ně byla přísná vojenská organizace. Náčelník Oguzů Ertogrul vstoupil do služeb ikonyjského sultána proti Byzanci a získal odměnou území v severozápadní části poloostrova, které se stalo východiskem k formování pozdější mocné osmanské říše. Za jejího vlastního zakladatele je považován Osman I. Gází (1299 - 1326), který začal svěřené území rychle rozšiřovat výboji proti Byzanci a roku 1299 se prohlásil za samostatného vládce. V roce 1303 zemřel poslední příslušník ikonyjské dynastie a jeho říše se rozpadla na několik menších, mezi sebou soupeřících útvarů. Někteří seldžučtí náčelníci poté přijali Osmanovu svrchovanost. Turci si stejně jako kdysi kočovní Arabové rychle osvojili mořeplavbu a začali podnikat také pirátské nájezdy na ostrovy Egejského moře (například roku 1308 vyplenili byzantský Chios).
Osmani se rychle zmocňovali byzantských držav v Malé Asii, neboť byzantské vojsko nebylo sto jejich nápor zastavit. Roku 1326 dobyl Osmanův syn Orchan (1326 - 1359) byzantské město Brussu, která se poté stala rezidencí osmanských vládců. Ti nyní přijali titul sultán. Po bitvě u Pelekanu v roce 1329 byla mezi Turky a Byzancí uzavřena mírová smlouva, v níž si vítězný Orchan vymínil placení ročního tributu za zbylá byzantská území v Malé Asii. Roku 1331 padla do rukou Osmanů Nikáia, 1337 Nikomedie.
[editovat] Kosovo pole
Roku 1354 dobyli osmanští Turci byzantskou přístavní pevnost Gallipoli (na poloostrově se zachytili již 1352, kdy získali pevnost Cimpe), a definitivně tak zakotvili na evropském území. jeden ze spolucísařů, Jan VI., se sice pokoušel vykoupit ji nazpět, ale neuspěl. Z Gallipole zahájili Osmani dobývání Balkánu. Jejich první útoky vedly do údolí řeky Marici v Thrákii, a staly se největší zátěží pro Bulharsko. Již tehdy docházelo k velkému úbytku domácího obyvatelstva, které buď zahynulo v bojích, bylo odvlékáno do Malé Asie nebo prodáváno do otroctví (navzdory zákazům křesťanské církve kupovali zajatce od Turků především obchodníci z Benátek a Dubrovníku). Roku 1355 uzavřel bulharský car Ivan Alexandr s byzantským císařem Janem V. (Jan VI. Kantakuzenos byl 1354 přinucen abdikovat) defenzívní spolek proti Turkům. Staletí trvající boje o balkánské území a o hegemonii v tomto prostoru však spojencům nedovolily překonat vzájemné rozpory a nedůvěru, zkoordinovat vojenské akce a postavit se turecké expanzi účinně na odpor. Ze stejných důvodů nepřistoupilo k bulharsko-byzantskému spolku Srbsko. Počátkem 60.let se spojenectví rozpadlo a roku 1364 došlo dokonce mezi Bulharskem a Byzancí k válce o černomořské pobřeží. Bulharský car zareagoval dohodou se sultánem Muradem I., kterému přiznal území, jež Turci dobyli v Thrákii.
To vše nepochybně vytvářelo podmínky pro další turecké úspěchy. Po nástupu sultána Murada I. (1359-1389) se významně změnil charakter výbojů na Balkánském poloostrově. Dříve převážně kořistnické nájezdy vystřídala systematická válka o dobytí a osídlení nových území. Již roku 1359 oblehla turecká vojska poprvé Konstantinopol, 1361 získali Osmani Dimotiku a poté i Adrianopolis (dnes Edirne) a přenesli sem, na evropské území, svoji rezidenci. Pro Byzanc nastala poslední fáze boje s islámem, v níž šlo tentokrát již o samu existenci státu. Ohrožena na nejvyšší míru však nebyla pouze upadající starobylá východořímská říše, živořící na zlomku svých bývalých území a rozpadající se na poloautonomní provincie. Turecká expanze představovala nanejvýše aktuální nebezpečí také pro decentralizující se státy srbský a bulharský, které samy ještě nedávno budovaly na Balkáně svoje mocenské postavení. Balkánské země nedokázaly vytvořit proti osmanským výbojům jednotnou obrannou frontu, na případnou pomoc západních křesťanů nemohly spoléhat vůbec. Naléhavost turecké hrozby pro Evropu na Západě do poslední chvíle podceňovali a někteří vládcové dokonce neváhali využít Osmany v intencích svých politických zájmů. Pokus sjednotit křesťanský Východ a Západ proti muslimským Turkům na základě církevní unie ztroskotal na náboženských protikladech mezi ortodoxními a Latiny i na partikulárních politických zájmech.
Vazalským státem osmanské říše se po roce 1371 se stala také Byzanc, jejíž panství bylo v podstatě omezeno na okolí Konstantinopole. Císař byl nucen platit tribut a poskytovat vojenské kontingenty vlastnímu nepříteli. Pomoci sultánu Muradovi I. musel například během výpravy proti zbylým seldžuckým emirátům v Malé Asii. Jeho syn Manuél se roku 1391 zúčastnil jako rukojmí tažení proti pevnosti Filadelfeia, která byla jednou z posledních maloasijských byzantských držav. Osmanští panovníci si kromě toho osobovali právo zasahovat do obsazování císařského trůnu. Murad I. začal přidělovat na dobytých územích půdu svým vojákům a usídlovat je v Evropě, zatímco zdejší obyvatelstvo bylo přesídlováno do Malé Asie. Navzdory těmto tíživým okolnostem získal byzantský státeček relativně klid, neboť turecká armáda se na svých taženích Konstantinopoli, která získala pověst nedobytného města, raději vyhýbala. V popředí zájmu Osmanů stálo nyní především bulharské, srbské a chorvatské území.
Již roku 1380 se Muradovi bojovníci vypravili proti trnovskému carství, kde se jim o něco později vzdala Sofie (1382). Roku 1385 porazili vládce srbské Zety a poté zaútočili do Srbska, kde padla Niš (1386). Současně získali zbývající severní část Makedonie, západní Albánii, pohraničí Thessálie a dočasně také Soluň (1387). Ohroženi tureckou expanzí uzavřeli slovanští vládci kníže Lazar Hrebeljanovič, který po 1371 významně upevnil své postavení v centrálním Srbsku, bosenský král Tvrtko I. a bulharský car Ivan Šišman roku 1387 protitureckou koalici. Vzápětí porazili Srbové a Bosňané (bulharské oddíly nestačily dorazit) Osmany u Pločniku nad Toplicí. Podle tureckého svědectví to prý byla právě tato porážka, co přimělo Murada I. k mohutné ofenzívě proti Srbsku.
Roku 1388 zamířilo turecké vojsko v čele se samotným sultánem nejprve do Bulharska s cílem obnovit poplatnou závislost trnovského carství. Ivan Šišman byl donucen k poslušnosti, zároveň se tureckými vazaly stali vidinský vládce Ivan Stracimir a dobrudžský despota Ivanko. Následujícího roku se obrovská turecká armáda vypravila do oblasti Kosova pole. Osudová srážka srbských a bosenských vojsk, jimž přišli na pomoc Bulhaři, Albánci, Valaši a Maďaři, s Muradovou armádou, podporovanou srbskými vazaly, předurčila osud balkánských národů na několik století. Navzdory všeobecně panující představě o národní tragédii Srbů, opředené mnoha idealizujícími mýty o velkosrbské středověké říši a jejím konci, soudí dnes historici, že bitva, která se odehrála 15.června 1389 na Kosově poli, dopadla v podstatě nerozhodně. Obě strany utrpěly těžké ztráty a o život přišli také oba vrchní velitelé, Murad I. a Lazar Hrebeljanovič. Sultána probodl zřejmě ještě před zahájením bitvy příslušník Lazarovy družiny Miloš Obilić (Kobilić), kterému se podařilo lstí proniknout do tureckého tábora. Velení poté převzal Muradův syn Bajezid I. Ildrim (1389-1402) a bitvu dovedl do konce. Zajatý kníže Lazar a další srbští velmoži byli v odvetu za sultánovo zavraždění z jeho příkazu popraveni.
Tragické důsledky bitvy na Kosově poli se projevily teprve postupně. Srbsko, které ztratilo v bitvě svoje nejlepší vojenské síly, bylo vzápětí ze severu napadeno uherským králem Zikmundem Lucemburským. To donutilo kněžnu vdovu Milicu, která vládla za Lazarovy nedospělé syny, přijmout Bajezidovy mírové podmínky. Srbsko se stalo vazalským státem s povinností platit Osmanům tribut a poskytovat jim vojenskou pomoc. Kromě toho byly do srbských měst umístěny turecké posádky.
Mnohem hůře dopadlo Bulharsko, neboť Turci se po uvedení Srbska do vazalské závislosti soustředili na konečné uspořádání poměrů v jihozápadní části Balkánu. Roku 1391 překročila část tureckého vojska Dunaj a napadla Valašsko. Valašský kníže Mirča Starý se zavázal k poplatné závislosti. Poté vtrhli Turci na jih Uher, ale byli zde na hlavu poraženi Zikmundem Lucemburským. Této příležitosti využil trnovský car Ivan Šišman a požádal uherského krále o pomoc proti Turkům. Když se vypravil na jednání do Nikopole na Dunaji, rozhodl se Bajezid, že nespolehlivého vazala potrestá, a oblehl Trnovo. Po třech měsících urputné obrany padlo 17.července 1393 sídelní město druhého bulharského carství do rukou Osmanů, kteří je vyrabovali, zpustošili výstavné paláce i kostely a zdecimovali obyvatele, přestože jim Bajezid osobně zaručil bezpečí. Více než sto bojlarů bylo povražděno, mnoho významných měšťanských rodin přesídleno do Malé Asie. Zčásti vylidněné Trnovo osídlili turečtí kolonisté. Poté se Bajezid obrátil proti Nikopoli, kde zajal posledního bulharského cara Ivana Šišmana, který později buď zemřel ve vězení nebo byl popraven. Současně si turečtí dobyvatelé podmanili Dobrudžu (1393). Vidinský vládce Ivan Stracimir byl donucen vpustit do své země turecké posádky, které měly chránit její hranice před útoky z Uher. Roku 1395 se Mirčovi Starému podařilo porazit s uherskou pomocí turecké vojsko u Rovine (v této válce zahynul turecký vazal Marko z Prilepu a Osmani poté ovládli celou Makedonii). Valašsko sice zůstalo nadále poplatně závislé na osmanské říši, ale požívalo zatím značné autonomie.
[editovat] Dobytí Konstantinopole
V roce 1453 sultán Mehmed II. dobyl poslední byzantskou državu Konstantinopol a učinil ji svým hlavním městem pod jménem Istanbul. V 16. století za panování sultána Sulejmana I. dosáhla osmanská říše svého zenitu. Pod její vládu spadala území dříve samostatných křesťanských států v jihovýchodní Evropě (Bulharsko, Srbsko, Valašsko, část Uher ad.), její rozloha činila více jak 11 955 000 km². V porovnání s křesťanskou Evropou však byli Turci více tolerantní vůči svobodě náboženského vyznání a kulturní identitě národů na zabraném území, kde tak byla ponechána určitá volnost. Samotní Turci pak přejímali některé kulturní zvyky křesťanské Evropy.
Osmanští sultánové se v pozdějších letech marně snažili zabránit vzrůstající síle evropských velmocí, a to i v zámořských kolonizovaných teritoriích. V 17. století Osmanská říše válčila na východě s Persií, na severu s Ruskem a na severozápadě s habsburskou monarchií. Po prohrané druhé bitvě u Vídně roku 1683 byla již upadající moc sultánů zcela zřetelná. Uvnitř říše skutečnou moc drželi v rukou příslušníci janičářů, elitních vojenských jednotek, které v předcházejícím období pomohly sultánovi dobýt obrovská území. Proti osmanské moci se bouřily balkánské národy a v 19. století se říše jako nemocný muž na Balkáně začala definitivně rozpadat. Počátkem 20. století byla již zcela v rukou zahraničního kapitálu a na mezinárodním poli vystupovala jako polokolonie. Osmanská říše se zúčastnila první světové války na straně Ústředních mocností, po válce se v Turecku rozpoutalo národně-osvobozenecké hnutí a roku 1923 byla vyhlášena Turecká republika.
[editovat] Podívejte se též na
