Velká francouzská revoluce
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Velká francouzská revoluce je období dějin Francie mezi lety 1789 a 1799.
Tehdejší absolutní monarchie ve Francii byla během ní nahrazena demokracií a republikánstvím; francouzská větev římskokatolické církve byla donucena k radikální restrukturalizaci. I když se Francie po pádu první republiky Napoleonovým převratem zmítala 75 let mezi republikou, císařstvím a monarchií, revoluce přesto znamenala definitivní konec pro starý režim. V lidových představách zastiňuje i následující revoluce z let 1830 a 1848. Obecně je vnímána jako hlavní přelomový bod evropských kontinentálních dějin, znamenala přechod od absolutismu k občanství a ustavení všech lidí jako hlavní politické síly.
Obsah |
[editovat] Počátek revoluce
Francie se již delší dobu potácela na pokraji státního bankrotu, a tak roku 1789 svolal král Ludvík XVI. generální stavy (přesně po 175 letech, naposledy se generální stavy sešly roku 1614). Přišli zástupci 3. stavu, kteří kromě placení daní oběma privilegovanými stavy chtěli projednávat i reformy společnosti. První dva stavy (za podpory krále) nesouhlasily, a proto třetí stav vytvořil Národní shromáždění. K tomu se připojila i část šlechty a kněží. Ludvík sice ustoupil, ale poslal k Versailles, kde se sněm konal, vojsko. Na protest proti tomu Pařížané vtrhli do královské zbrojnice, zabavili na 32 tisíc pušek, ukořistili 50 tisíc pík, sestavili milice a časně ráno 14. července 1789 napadli vězení Bastillu, symbol královského útlaku. Po pěti hodinách bylo toto vězení dobyto. Z vojenského hlediska nemělo vítězství žádný význam, ale pro psychiku lidí to mělo význam obrovský. „Půjde to!!!“ se stalo heslem dne. Vítězstvím Pařížanů je datován počátek revoluce i jejího násilí. Revoluční činnost se rozšířila po celé zemi.
[editovat] Monarchistické období
Národní shromáždění začalo plnit svůj program. Zrušilo daňová privilegia, vyhlásilo rovnost občanů před zákonem, zrušilo desátky, cechy i vrchnostenská práva. Platby šlechtě za užívání půdy však zůstaly. Markýz de La Fayette vedl revoluční vojsko, zvané Národní garda. Kontrarevoluční šlechta utekla ze země. Na venkově rolníci útočili na feudály. Plenili zámky a odmítli platit poddanské dávky. Národní shromáždění se mezitím přejmenovalo na Ústavodárné národní shromáždění.
Nová ústava z roku 1791 vycházející z Deklarace práv člověka a občana zaručovala rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví. Shromáždění v září 1791 předložilo tuto ústavu králi. Ludvík XVI. odmítl podepsat a povolal do Versailles vojsko. Lid vtrhl do paláce a přinutil krále přesídlit do Paříže. Francie se stala konstituční monarchií. Když se král pokusil uprchnout směrem na východ ze země, byl zadržen. Bylo stále více jasné, že smír s králem je nemožný.
Podle nové ústavy byli v červenci 1791 zvoleni zástupci do Zákonodárného národního shromáždění – zcela noví, protože na Robespierreův návrh nesměli poslanci Konstituanty kandidovat. Mezi poslanci převažovaly myšlenky o ústavní monarchii, ale vlivu nabývaly spíše radikálnější – republikánské – politické kluby. Jakobíni (členové se scházeli v knihovně bývalého svatojakubského kláštera, odtud pochází jejich označení) nedůvěřovali králi a snažili se omezit jeho moc. Došli k přesvědčení, že Francie by se měla stát republikou. Zákonodárné národní shromáždění vyhlásilo v dubnu 1792 válku Rakousku. To podpořilo vojensky Prusko a samotné francouzské vojsko mělo nedostatek zbraní a navíc ještě mizernou morálku. Francie se tak ocitla v nebezpečí. Na pomoc přišly dobrovolnické oddíly z celé země. Ty z Marseille zpívaly novou revoluční píseň Marseillaisu.
[editovat] Francie republikou
V noci z 9. na 10. srpna 1792 se v Paříži rozezvučely zvony na poplach. Do čela povstání se postavil Georges Danton. Lid zaútočil na královské sídlo. Ludvík byl zatčen a uvězněn. Byly vypsány volby do Národního konventu, kam již mohl kandidovat kdokoliv.
Vedení v něm získali girondisté (jméno podle francouzského departementu). Na prvním zasedání v září 1792 vyhlásil Konvent republiku. Stalo se tak nedlouho poté, co revoluční vojsko zastavilo pruskou armádu u Valmy a přinutilo ji k ústupu. Samo obsadilo Savojsko a Nice. Girondistům se ale příliš dobře nevedlo. V Paříži zavládl hladomor a ceny potravin neustále rostly. Vyšlo také najevo, že král z vězení podněcuje ostatní státy k útoku na Francii. Na základě rozhodnutí jakobínské většiny v Konventu byl tedy následně Ludvík 12. ledna 1793 popraven. To zbytek Evropy šokovalo. K Prusku a Rakousku se připojilo Španělsko, spolu s německými a italskými státy. Vůdcem této protifrancouzské koalice se stala Anglie, později se připojilo i Rusko. Revoluční armáda se musela stáhnout, aby mohla bránit Francii samotnou. Navíc v kraji Vendeé propuklo kontrarevoluční povstání rolníků, kteří nesouhlasili s dalším verbováním do vojska; novější interpretace hovoří také o nesouhlasu s celkovým postojem revolučních sil vůči církvi. Povstání bylo podporováno duchovními a šlechtici, nespokojenými se změnami a dostalo také podporu ze zahraničí, hlavně z Anglie. Bylo krvavě potlačeno.
[editovat] Jakobínská diktatura
Girondisté byli nepopulární. 2. června 1793 zněly zvony znovu. Na 80 tisíc lidí oblehlo Konvent a předáci girondistů byli zatčeni.
Do čela revoluce se dostali jakobíni. V čele diktatury stál Maxmilián Robespierre. Byl zřízen Výbor pro veřejné blaho, který řídil zásobování, obranu, zahraniční politiku a válečnou výrobu. Dalším počinem byl Výbor pro obecnou bezpečnost, bojující s vnitřním nepřítelem a dohlížející na policii. Jakobíni zrušili veškeré feudální dávky, stanovili minimální mzdu a maximální cenu obilí. Zabavovali přebytky a přerozdělovali je. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost pro muže mezi 18 a 25 lety. Armáda byla zreformována, a tak byla schopna do konce roku 1793 vpád nepřátel odrazit.
Odpůrci se dělili na radikály a umírněné. Umírnění, vedení Dantonem, chtěli smír s nepřáteli, především s Anglií, a zmírnění revolučních opatření. Radikálové prosazovali rozšíření revoluce do zahraničí a vytvoření světové revoluční republiky, chtěli také zestátnění veškeré půdy. Jakobíni také nemilosrdně popravovali své odpůrce jako „nepřátele revoluce“. Za jediný rok jich pod gilotinou padlo 40 000. V období Velkého teroru, když Robespierre vyhlásil, že brzy budou jmenováni další zrádci, byl 27. července 1794 svržen, zatknut a popraven.
Do čela Francie se pak postavilo pětičlenné Direktorium, za jehož vlády nastal „odliv revoluce“. Počátek vlády Direktoria se chápe jako konec Velké francouzské revoluce.
[editovat] Po Thermidoru
Thermidoriáni amnestovali všechny proskribované revolucionáře. Orgánem exekutivní moci se stalo Direktorium. V situaci všeobecné nestability se moci v roce 1799 chopil bývalý dělostřelec Napoleon Bonaparte.
[editovat] Podívejte se také na
- Armand Vignerod, duc d'Aiguillon
- Jean Baptiste Pierre André Amar
- Antoine Balthazar Joseph, baron d'André
- Maximin Isnard
- 286 hlav, které je nutno stít, aby bylo možné provést nezbytné reformy
