Vandalové
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Vandalští panovníci 406 - 533 |
Vandalové byli germánský kmen, jazykově patřící k východogermánské skupině indoevropské jazykové skupiny, pocházející údajně ze Skandinávie či břehů okolo Baltského moře. Hovořili vandalštinou. Jejich sídla jsou doložena v 1. století n. l. mezi Odrou, horní Vislou a pohořím Sudety, především na území dnešního Slezska. Určité stopy zanechali ve 2. století n. l. také na území Slovenska.
Obsah |
[editovat] Migrace
Ve 2. století n. l. se Vandalové, díky migraci Gótů, rozdělili na dvě větve, Hasdingy a Silingy. Silingové se usadili ve Slezsku, Hasdingové se dostali až do okolí Tisy. Okolo roku 330 se obě větve znovu spojily, když je znovu ohrožovali Gótové. Císařem Konstantinem jim bylo přiděleno území v Panonii, zde se spojili s kočovnými Alany, původem z Persie. Okolo roku 370, po nájezdech Hunů, se Vandalové s Alany vydali na západ. V provincii Raetia jich část vstoupila do služby římskému vojevůdci Stilichonovi proti Hunům. Hlavní část se roku 406 dostala k Rýnu, zde se spojili s částí Svébů a porazili Franky. Po dočasném usídlení v Galii roku 409 překročili Pyreneje a během pár let získali vládu nad jižní částí provincie Hispania, která byla podle nich později pojmenována Andalusií (Vandalitia). Hasdingové se usídlili poblíž Svébů v Galicii, Silingové se usadili v oblasti Baetica (část Andalusie) a Alanové v Lusitanii. Roku 416 byli Silingové poraženi Vizigóty a za dva roky byli poraženi i Hasdingové s Alany. Díky stálé hrozbě se Hasdingové, Silingové a Alanové spojili do jednoho království, poté se Vizigóti z Hispánie na čas stáhli. Do roku 425 Vandalové dobyli jihovýchodní pobřeží Pyrenejského poloostrova, tím získali silnou námořní flotilu a podnikali pirátské výpravy na Baleáry a pobřeží Mauretánie (oblast severu Maroka), kde se roku 429 vylodili. Dobyli římskou provincii Africu (dnešní Tunisko a část Alžírska) s centrem v Kartágu a založili zde svoji říši. Roku 435 Valentinianus III. povolil sídlit na tomto území.
[editovat] Říše Vandalů
Vandalové se většinou chovali nepřátelsky k Římanům a později k Byzantincům a především jako ariáni pronásledovali katolíky. První známý král Godigisel padl v boji s Franky, po něm nastoupil jeho syn Gunderich, nejspíš už on chtěl podnikat vpády do Afriky, ale nedožil se toho. Tehdy na trůn nastoupil Geiserich (428-477), pod jehož vedením se Vandalové konečně přeplavili přes Gibraltarskou úživu do Afriky. Odsud Geiserich pořádal další výboje na Sicílii a ostrovy západního Středomoří. Akčí radius Vandalů se přibližoval k jihoitalským břehům, proto uzavřeli Římané roku 442 s králem Geiserichem smlouvu, kterou uznali zisky Vandalů na bývalém římském území s tím, že budou do Říma dodávat obilí. To však bylo jen dočasné opatření, kdy římské říši hrozila expanze Hunů pod Attilovým vedením. Roku 455 Vandalové dobyli Řím a po dva týdny ho plenili. To zanechalo v současnících děsivé dojmy. Výraz „vandal“ nabyl postupně významu člověka, který ničí kulturní hodnoty. Proč se Vandalové rozhodli zaútočit na Řím, není jasné. V každém případě jeho dobytí bylo znakem rostoucí Geiserichovy moci a vyvolalo obavy také ve východořímské říši. Roku 468 podnikli Římané a Byzantinci společnou akci proti Vandalům, ale ti své postavení ubránili.
Po Geiserichově smrti nastoupil na trůn jeho nejstarší syn Hunerich, který byl krutým vládcem a tvrdý zastánce ariánství. Po něm vládl od roku 484 Gunthamund. Byl to mírnější panovník než jeho předchůdce, nepronásledoval katolíky, s byzantskou říší vycházel lépe. Za jeho vlády Vandalové zpohodlněli, to byl počátek brzké krize. Po jeho smrti v roce 496 nastoupil Tharasamund, jeho bratr, tehdy katolická církev nabírala na síle a na jihu říše povstali Berbeři. Tharasamund byl poražen a krize se nadále prohlubovala, roku 523 zemřel. Král Hilderich (523–530), syn Hunericha, na rozdíl od svých předchůdců nastolil probyzantský kurs zahraniční politiky. Na trůn nastoupil jako stařec, zároveň to byl mírný a měkký panovník, za podporu katolíků byl svržen z trůnu. Za jeho nástupce Gelimera (530–533) se vztahy s Byzancí začaly opět rychle zhoršovat. To se pro císaře Justiniána I. stalo záminkou k vojenskému tažení. Rozsáhlá a promyšlená akce byla pečlivě připravena. Jejím velením pověřil císař nejschopnějšího ze svých vojevůdců Belisaria. Poté, kdy se velká část vandalského vojska vydala potlačit Byzantinky vyvolanou vzpouru na Sardinii, vylodil se Belisaris v Africe a krátce nato Vandaly porazil. V září 533 vstoupil do hlavního města říše Kartága. Král Gelimer shromáždil další vojsko, ale i tomu uštědřili Římané zdrcující porážku. Příštího roku se Belisar vrátil do Konstantinopole s obrovskou kořistí, jejíž nejcennější součástí byli zajatí vandalští velmoži v čele se samotným králem. Vandalové neznali písemnictví a nic se po nich nedochovalo, konec jejich říše znamenal také zánik tohoto germánského etnika.
[editovat] Literatura
Prokopios z Kaisareie, Války s Góty a Vandaly, Praha 1985
