Fašismus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Politické ideologie Součást řady Politika
|
|---|
| Anarchismus |
| Fašismus |
| Feminismus |
| Islamismus |
| Komunismus |
| Komunitarismus |
| Konzervatismus |
| Křesťanská demokracie |
| Liberalismus |
| Libertarianismus |
| Nacionalismus |
| Sionismus |
| Socialismus |
| Sociální demokracie |
| Zelená politika |
| Ideologie politických stran |
Fašismus (italsky fascismo) je ve svém nejužším pojetí (definovaném Benitem Mussolinim) totalitní ideologie, resp. politické hnutí, antidemokratického a antiliberálního zaměření. Fašistická ideologie vychází z nacionalismu, často bývá charakterizována jako záměrně iracionální. Fašistická politická teorie a praxe se poprvé výrazně prosadila v meziválečné Itálii vedené Benitem Mussolinim. Pojem „fašismus“ či „fašistický“ je dnes často vnímán v mnohem širším smyslu, v průběhu dějin 20. století se stal ofenzivním nástrojem boje různých ideologií, za fašistické či k fašismu směřující se taktéž označují formy vlády, které naplňovaly cíle původního fašistického programu jen zčásti, např. diktatury nespějící k totalitě.
Obsah |
[editovat] Původ pojmu
Pojem fašismus pochází z latinského slova fascis, které se překládá jako svazek, původně totiž označovalo jilmové pruty svázané červenou páskou s vyčnívající vetknutou sekyrou. Tento znak úředníků římského impéria si italští fašisté přivlastnili jako symbol svého hnutí. První fašistická organizace byla Mussoliniho Fasci italiani di combattimento – Svazky italských spolubojovníků.
[editovat] Vznik a příčiny šíření fašismu
Fašistická ideologie je následkem 1. světové války, převzala však myšlenky mnoha politických filozofů a teoretiků.
Jedním ze zdrojů byl Aristotelův a Hegelův organicismus, nadřazující zájmy celku nad zájmy jednotlivce. Významnou úlohu sehrála i Nietzscheho představa o nadčlověku, vůli k moci a dvojí morálce. Dále pak teorie elit Vilfreda Pareta, objasňující uplatnění vůdcovského principu.
Jako teoretikové fašismu se projevili především Benito Mussolini, Giovani Gentile a Mario Palmieri, který ve své Filosofii fašismu označuje za základní principy fašismu jednotu, autoritu a povinnost. Byli to také italští fašisté, v souvislosti s kterými byl zaveden pojem totalitarismus. V roce 1932 Mussolini společně s Gentilem popsal fašistickou ideologii v pojednání nazvaném Fašistická doktrína, kde ji uvedl jako popření předešlých ideologií socialismu, liberalismu, individualismu a dalších hodnot, které měly být nahrazeny kolektivismem, nacionalismem a všeobjímajícím totalitárním státem.
Za příčinu vítězství fašismu v evropských zemích je možné považovat nestabilitu a nejednotnost místních (většinou koaličních) vlád, přetrvávající ekonomickou, politickou a společenskou krizi, nedůvěru veřejnosti k demokratickým principům a konečně také bolševickou revoluci v Rusku a obavy vyšších a středních vrstev z rozšíření revoluce do dalších zemí a s tím související růst moci komunistických hnutí.
[editovat] Charakteristika fašismu
- Nadřazuje zájmy celku (národa, státu) nad zájmy jednotlivce
- Usiluje o totalitní stát (nikoliv však ve všech svých formách), proklamuje snahu o udržení disciplíny a plynulého chodu státu
- Vše je podřízeno jedinému zájmu: stát musí fungovat „jako hodinky“ (cit. Mussolini)
- Stojí v opozici vůči demokracii a liberalismu, spolu s cizinci a přistěhovalci je považuje za původce všeho špatného
- V čele státu požaduje silného vůdce (vůdcovský princip)
- K potlačení opozice využívá násilí a moderní metody propagandy a cenzury
- Zavádí korporativismus
[editovat] Fašistické hnutí v Itálii
Prvním politikem, kterému se podařilo aplikovat fašismus ve státní praxi, byl Benito Mussolini (1883–1945), který roku 1919 založil organizaci Fasci italiani di combattimento. Roku 1921 se tato organizace přeměnila ve fašistickou stranu nazvanou Partito nazionale fascista. Mussolini uchopil moc v Itálii 28. října 1922 při takzvaném Pochodu na Řím. Následně ho italský král Viktor Emanuel III. jmenoval ministerským předsedou.
Období do roku 1926 je označováno jako období zákonné diktatury. V první Mussoliniho vládě dokonce převažovali nefašističtí ministři. Během tohoto období, konkrétně 10. června 1924, byl zavražděn socialistický poslanec Giacomo Matteotti, ostrý kritik fašistického hnutí a Mussoliniho osoby zvlášť. Mussolini vraždu odsouhlasil. Proti tomuto legálnímu zločinu se zvedla vlna odporu. Část poslanců dokonce odmítla zasedat, navíc někteří fašisté opustili stranu. Benito Mussolini nakonec 3. ledna 1925 přiznává odpovědnost za vraždu a roku 1926 vyhlašuje fašistickou diktaturu s vládou jedné strany.
Fašismus brzy vyústil v agresivní zahraniční politiku italského státu a vedení dobyvačných válek. V roce 1935 Itálie napadla a dobyla Habeš. Před začátkem druhé světové války se Itálie stala spojencem nacistického Německa. Do války oficiálně vstoupila 10. června 1939, a již v dubnu uskutečnila další agresi, a to napadení Albánie.
Na rozdíl od nacistického Německa a jeho spojenců se však ve fašistické Itálii příliš neuplatil antisemitismus. To bylo dáno nepřítomností antisemitismu ve fašistické ideologii. Mussolini sice na nátlak Hitlera přijal rasové zákony po vzoru norimberských zákonů, k výstavbě koncentračních táborů či deportacím Židů do Německa však nikdy nedošlo.
Italský fašistický režim padl 25. července 1943. Mussolini byl odvolán a uvězněn. Nový italský premiér Badoglio se rozhodl se spojenci spolupracovat. 3. září podepsal kapitulaci, která byla zveřejněna 8. září. Ve stejném měsíci Benito Mussolini za pomoci německých výsadkářů uprchl z vězení a na severu Itálie, okupovaném německými vojsky, stanul v čele socialistické republiky s vládou v Salò. Mussolini a jeho milenka byli popraveni na útěku dne 28. dubna 1945.
[editovat] Další fašistické režimy
Vliv fašistické ideologie se uplatňoval od 20. let 20. století v Německu, což vyvrcholilo vítězstvím nacistického hnutí v roce 1933.
Od roku 1928 byl částečně fašistický režim v Portugalsku vedený diktátorem Salazarem. V následujících letech se fašismus prosazoval v mnoha evropských zemích.
[editovat] Frankismus
Španělský fašismus je nazýván frankismem, podle svého vůdce generála Francisca Franca. Franco se k moci dostal díky vítězství v občanské válce, která v destabilizovaném Španělsku propukla mezi jeho fašistickou stranou a tzv. republikány, kteří představovali nesourodou směs zejména komunistických a anarchistických radikálů. Byl podporován nacistickým Německem a fašistickou Itálií, zatímco straně republikánů se dostalo podpory ze strany Francie a hlavně stalinistického Sovětského svazu. Za druhé světové války se však ke svým bývalým spojencům nepřipojil.
Hned po svém nástupu k moci zakázal Franco opoziční politické strany a začal pronásledovat své oponenty. Postupně vytvořil vysoce autoritativní systém, který se opíral o konzervativně orientovanou část obyvatelstva a španělskou katolickou církev, pro kteréžto skupiny představoval menší zlo a záruku stability a ochrany před rudým terorem.
V roce 1947 byl částečně reorganizován systém a obnovena monarchie, ale Franco se zároveň stal doživotním regentem, jenž má právo jmenovat dalšího krále. Další reorganizace následovala o deset let později, kdy se Franco stal předsedou vlády.
Frankův režim se vyznačoval zejména netolerancí k menšinovým národům, jako jsou Katalánci nebo Baskové. Jediným spisovným jazykem byla španělština (kastilština). Katalánština či baskičtina byly oficiálně zakázány. Po jeho smrti a nástupu Juana Carlose I. byly opět povoleny. Katalánie, Baskicko a jiné provincie získávají určitou autonomii.
[editovat] Perónismus
[editovat] Generál Perón
Zakladatelem perónismu byl argentinský generál Juan Domingo Perón. V roce 1943 byl jedním z vůdců červnového vojenského převratu. V období 1943–1944 byl ministrem práce, v roce 1944 se stal ministrem obrany, v červenci 1944 viceprezidentem. Hlavou státu byl v letech 1946 až 1955.
Generál Perón byl obdivovatelem italského fašismu, který si upravil na argentinské poměry. Perónismus bývá nazýván fašismem nižších vrstev, neboť je u moci držel nejen díky armádě, ale také díky podpoře dělníků, na kterých byl závislý. Vojáky, kteří mu byli věrní, povyšoval Perón na důstojníky bez důstojnických zkoušek. Tím proti sobě poštval část vojáků, kteří vyhlásili neposlušnost a páchali atentáty na dělnická shromáždění.
Perón měl ze začátku podporu v církvi, ta se proti němu však v roce 1946 také postavila. V roce 1955 Perón abdikoval. V roce 1973 byl opět zvolen do čela státu. Volební období skončilo jeho smrtí v roce 1974.
[editovat] Charakteristické znaky perónismu
- Nadřazuje zájmy celku nad zájmy jednotlivce
- Usiluje o totalitní stát
- Osvobozuje se od cizích vlivů
- V čele státu chce silného vůdce
- Považuje sám sebe za třetí cestu mezi kapitalistickou a komunistickou ekonomikou
- Svojí moc opírá o dělnickou podporu
[editovat] Dnešní perónismus
Perónismus dnes v Argentině zastupuje Strana rovnosti, která je velmi nejednotná a tudíž těžko usiluje větší vliv.
[editovat] Fašismus dnes
Na konci 20. století se objevila řada menších skupin a politických stran s neofašistickými myšlenkami, které se šíří po celém světě. Relativně významné neofašistické strany existují např. v Itálii. V Německu a v jiných zemích se vliv neofašismu překrývá s neonacismem.
[editovat] Podívejte se též na
[editovat] Externí odkazy
- Fašismus a spřízněné ideologie obecně
- Italský fašismus
- B. Mussolini: Fašistická doktrína (anglicky)
- Frankismus
- Perónismus
- Stručná charakteristika
- Argentinská krize a peronismus
- Perónismus (anglicky)
- Juan Perón (anglicky)
