Evangelium

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Evangelium, řecky εὐαγγέλιον euangelion, znamená dobrá zpráva. Tento význam je zachycen např. v anglickém slově gospel („god spell“). Označuje se jím text pojednávající o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Tyto texty vznikly krátce po Ježíšově smrti a začaly se velmi rychle šířit. Některé byly ve starověku přijaty do kánonu katolické církve, jiné nikoli. První nazýváme „kanonickými evangelii“, druhé „apokryfními“.

Původní význam slova evangelium, jak jej používali první křesťané či snad i Ježíš, je ve smyslu „radostné zvěsti, kterou přinesl Ježíš lidem“. Avšak záhy po Ježíšově smrti tento termín dostal posunutý význam „radostné zvěsti o Ježíši“. Pozvolný přechod významu tohoto termínu můžeme spatřit v rámci druhého, tj. Markova evangelia.

Evangelia jsou obvykle sbírkou kratších textů nejrůznějšícho charakteru, které autor/redaktor posbíral, upravil, seřadil a z nichž utvořil jeden kompaktní text. Autor evangelia se nazývá evangelista.

[editovat] Kanonická evangelia

Kanonická evangelia jsou ta, která se nacházejí v kánonu Nového zákona. Jsou čtyři a nazývají se podle tradičních jmen svých autorů: Evangelium podle Matouše, Evangelium podle Marka, Evangelium podle Lukáše, Evangelium podle Jana. Skutečnost, že se v názvu uvádí termín „podle“ (řecky κατά) připomíná skutečnost, že pro autory a první čtenáře evangelií existovalo jen jedno evangelium, tedy jedna „dobrá zpráva“, zachovaná ve čtverém různém podání podle čtyř autorů. Jinak řečeno, že autoři hovoří o jednom evangeliu a popisují jej vlastními slovy a vlastním stylem. Jako příklad může být Lukáš, jenž byl povoláním lékař, a tak v jeho popisu evangelia se zračí lékařská přesnost a obsáhlost.

Všechna čtyři evangelia mají podobnou základní strukturu: Dělí se na dvě části: první vypráví o Ježíšově životě, druhá o jeho umučení, smrti a vzkříšení z mrtvých.

První tři evangelia jsou si ve srovnání se čtvrtým velmi podobná a obsahují mnoho společného materiálu. Proto se nazývají též synoptickými (je možné je „položit vedle sebe a srovnávat“). Vzájemným literárním vztahem těchto tří evangelií se zabývá tzv. synoptická otázka. Evangelium podle Jana používá pravděpodobně jiné, synoptickým evangeliím neznámé prameny.

Do evangelií byly zahrnuty různé texty, např. vyprávění o Ježíšových skutcích, zázracích, o jeho učení, výrocích či jiné příběhy (o Janu Křtiteli, o Herodovi apod.). Evangelium podle Matouše a Evangelium podle Lukáše obsahují též vyprávění o Ježíšově narození a dětství. Z hlediska literárního druhu nejsou evangelia jen sbírkou textů, jejichž úmyslem by bylo vyprávět Ježíšův život. Evangelisté je koncipovali především jako zvěst o spáse. V případě Matoušova a Janova byly zdrojem evangelií osobní zkušenosti pisatelů. Evangelisté byli učedníci kteří se s Ježíšem stýkali po celou dobu jeho služby. Většina křesťanských církví ale předpokládá Božskou inspiraci.

Ve starověku zřejmě lidé byli nuceni se více spoléhat na svou přirozenou paměť. Tak jako domorodé národy i v dnešní době. Například spisy koránu byly zapsány několik desítek let po smrti Mohameda. Židé ve starověké době byli pravidelně vyučování v synagogách a učili se zákon zpaměti. Nebylo časté aby měli lidé doma psanou podobu písem. Eusebius o své zmínce o evangelistovi Markovi píše: „Také toto řekl presbyter. Marek byl Petrovým tlumočníkem a pečlivě zapsal všechno, co si zapamatoval. Přesto se nevázal na pořadí, co kdy Kristus mluvil a činil. Tím se Marek nedopustil žádné chyby, napsal-li něco tak, jak si to zapamatoval. Jedině se staral, aby to, co slyšel, neopomenul nebo aby neřekl něco nepravdivého.“ (Církevní dějiny, III, 39). Dále věřící předpokládají, že tam, kde paměť selhávala zasáhla Božská inspirace a podpořila pisatele. Což je principem kanonicity.

Mnozí lidé vytýkají evangeliím tendenci k mnoha redakčním úpravám, které mají přesvědčit čtenáře/posluchače o tom, kým Ježíš je, totiž Mesiášem, Božím synem a Spasitelem. Také v nich vidí nedostatečnou historickou věrohodnost. Lidé, odmítající existenci Boha přirozeně také nepřipouštějí, že by se o přesnost evangelií Bůh osobně postaral.

[editovat] Matoušovo evangelium

Knihu napsal bývalý výběrčí daní Matouš neboli Levi. Dodatky na konci Matoušova evangelia , které se vyskytují v mnoha rukopisech (všechny vznikly po desátém století n. l.), uvádí napsání asi v roce 41 n. l. Skutečnost, že v něm není žádná zmínka o splnění Ježísova proroctví o zničení Jeruzaléma, poukazuje na to, že bylo sepsáno před rokem 70 n. l. Vnější doklady ukazují na to, ze evangelium bylo původně napsáno v Hebrejském jazyce, neboť pro židy byla hlavně určena. Eusebius cituje Papiův výrok: „Matouš psal výroky Pána v hebrejštině.“ (Církevní dějiny, III, 39, druhé století n. l.). Na začátku třetího století se o Matoušovi pro změnu zmiňuje Origenes a při rozboru čtyř evangelií cituje Eusebia, který říká, že „Matoušovo evangelium, dřívějšího celníka a potom apoštola Ježíše Krista, bylo napsáno první a v hebrejském jazyce.“

[editovat] Markovo evangelium

Autorem je Marek (hebrejsky nazýván Jan) o němž je dalších knihách bible zmiňuje jako o bratranci Barnabáše. Marek se svou matkou zjevně patřili mezi první křesťany. Možná ještě před Ježíšovou smrtí (Skutky 12:12). Jedině Marek se zmiňuje o spoře oděnném mladém muži, který utekl v noci, když byl Ježíš zrazen, a proto je rozumné předpokládat, že tím mladým mužem byl sám Marek.

Starověká tradice uvádí, že základní informace pro Markovo evangelium poskytl Petr (jeden z Ježíšovo dvanácti apoštolů), což by odpovídalo skutečnosti, že Marek byl s Petrem v Babylóně. Origenes uvádí, že Marek své evangelium napsal „podle Petrových kázání“ (Církevní dějiny, VI, 25). Tertullianus říká, že Markovo evangelium „lze prohlásit za Petrovo a Marek byl jeho tlumočník“ (The Ante-Nicene Fathers, sv. III, s. 350).

Markova dobrá zpráva zjevně nebyla určena primárně pro židovské čtenáře. Usuzuje se, že stručnost a strohá povaha evangelia dobře odpovídaly způsobu myšlení římských čtenářů. Evangelium obsahuje některé vysvětlení, jenž pro židovského čtenáře nebyla zapotřebí. Například skutečnost, že Jordán je řeka, a že z Olivové hory bylo možno vidět chrám.

Podle tradice bylo Markovo evangelium poprvé zveřejněno v Římě. Což dosvědčují takoví raní pisatelé jako Klement, Eusebius a Jeroným. Vzhledem k tomu, že se ani Marek nezmiňuje o zničení Jeruzaléma, muselo k napsání dojít před rokem 70 n. l. Během let 60-65 n. l. byl Marek v Římě nejméně jednou či dvakrát. A je tedy možné že během této doby své texty dokončil.

[editovat] Lukášovo evangelium

Všeobecně se sepsání této zprávy přičítá lékaři Lukášovi (Kol 4:14), i když v evangeliu není jmenován. Existuje o tom písemný doklad již z Muratoriho zlomku (asi z roku 170 n. l.) kde je evangelium přičítáno Lukášovi. Některé stránky tohoto evangelia rovněž ukazují, že pisatelem byl vzdělaný lékař. Použitá slovní zásoba je daleko rozsáhlejší než v ostatních třech dohromady. Lukáš své evangelium dokončil zjevně před tím, než napsal knihu Skutky (která je mu také připisována). Lukáš se podílel na cestách apoštola Pavla. A tak měl mnoho příležitostí hovořit s očitými svědky a nahlížet se do písemných záznamů. Nejrozumější a nejpravděpodobnější je tedy usuzovat, že dokončil zápis svého evangelia v Cesareji někdy v době tamějšího Pavlova vězení (asi v letech 56-58 n.l.).

[editovat] Janovo evangelium

Kniha sice neuvádí jméno pisatele, ale všeobecně se uznává, že ji napsal apoštol Jan. Od počátku nebyly o Janově autorství žádné pochybnosti; pouze malá skupina ve druhém století namítala, že nauky v Janově evangelium jsou neortodoxní. Janovo autorství bylo opět zpochybněno teprve s příchodem moderní „kritické“ vzdělanosti. Vnitřní doklady daleko převyšují všechny protiargumenty. Ostatně nechť čtenář posoudí sám:

• Pisatel byl zjevně žid, podle toho jak byl obeznámen s názory Židů. (Jan 1:21; 6:14; 7:40; 12:34)
• Byl to palestinský rodák, jak vyplývá z dokonalé znalosti země. Popisované detaily naznačují, že některá místa znal osobně.
• Pisatel byl očitým svědkem, což ukazuje jeho vlastní svědectví a faktické doklady. Jednotlivce, kteří určité věci řekli nebo udělali, představuje jménem. (Jan 1:40; 6:5, 7; 12:21; 14:5, 8, 22; 18:10). Detailně určuje dobu, kdy se staly určité události. Ve svých popisech uvádí počty přesně, nenápadně, přirozeně.
• Pisatel byl apoštolem. Nikdo jiný než apoštol nemohl být očitým svědkem tolika událostí, jež souvisely s Ježíšovou službou. Také jeho důvěrná znalost Ježíšova myšlení, jeho pocitů a důvodů k určitému jednání ukazuje, že to byl jeden ze skupiny dvanácti, kteří Ježíše doprovázeli při jeho službě.
• O pisateli se navíc hovoří jako o „učedníkovi, kterého Ježíš miloval“ (Jan 21:20, 24).

Evangelium se objevuje téměř ve všech starověkých seznamech a je přijato jako kanonické bez jakýchkoliv pochybností.

Dvanáct veršů u Jana 7:53-8:11 bylo zjevně podvrženo a k původnímu Janovu evangeliu přidáno. Sinajský rukopis ani Vatikánský rukopis č. 1209 tyto verše neobsahují.

[editovat] Různá datování

Různé zdroje uvádějí různá datování vzniku kanonických evangelií, jak ukazuje následující tabulka:

[editovat] Apokryfní evangelia

Apokryfní evangelia jsou obecně ta, která se nedostala do novozákonního kánonu, buď proto, že nebyla dostatečně rozšířená, nebo proto, že vznikla až později, po vytvoření a uzavření kánonu. Při porovnávání kanonických a apokryfních evangelií (a nejenom jich) si lze také všimnout jistého rozdílu v obsahu. Všechna čtyři evangelia, byť jsou každá trochu jiná přirozeně zapadá do celkového kontextu celé bible. Hovoří o těch samých zásadách a myšlenkách jako ostatní pisatelé. Na druhou stranu u apokryfních evangelií je často možné se setkat s myšlenkami a názory, které jsou často i v přímém rozporu s celkovým poselstvím bible.

I zde se jedná většinou o sbírky různých textů, ale jejich forma je daleko pestřejší než v případě evangelií kanonických. Většinou jsou to sbírky Ježíšových výroků. U starších evangelií se může předpokládat, že jednotlivé prvky mohou být velmi staré či autentické (např. Tomášovo evangelium), u jiných se jedná o parafrázi kanonických evangelií či výroků ve snaze jiné interpretace Ježíšovy osoby. Většina těchto evangelií pochází buď z židovsko-křesťanských sekt (pak prezentují Ježíše jako Mesiáše, nikoli však jako syna Božího a Boha), nebo z gnostických kruhů.

[editovat] Evangelia dětství

Evangelia dětství vyprávějí o Ježíšově dětství. Patří sem především Tomášovo evangelium dětství (nezaměňovat s Tomášovým -gnostickým- evangeliem), Protoevangelium Jakubovo či Matoušovo evangelium dětství (nezaměňovat s Matovušovým -kanonickým- evangeliem). Jedná se o texty pozdní, vzešlé z lidové představivosti, která vytvářela legendy o té době Ježíšova (či Mariina, jako v případě Jakubova evangelia) života, o níž kanonická evangelia z valné části mlčí. Z hlediska křesťanských církví jsou tyto texty považovány stejně jako jiná nekanonická evangelia za apokryfní a obsahují často prvky pro křesťanskou víru zcela nepřijatelné. A to i přes to, že tato evangelia byla ve středověku velmi ceněna, stála u zrodu mnoha uměleckých námětů a děl.

Portál Bible