Starověk
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pojem starověk označuje historické období vzniku a rozvoje prvních civilizací na Středním východě a v oblasti Středomoří, časově ohraničené jednak koncem pravěku (4. tisíciletí př. n. l.), jednak počátkem středověku (od 6./7. století). Naproti tomu pojem antika se vztahuje výlučně na řecko-římskou etapu starověku. Obsáhlejší pojem starověk tedy zahrnuje rovněž toto období v historii lidstva.
Počátek starověku lze vymezit dobou rozšíření písma na území staroorientálních říší Blízkého východu - v Mezopotámii (Sumer, Akkad, Babylon, Mittani, Asýrie), v oblasti Íránské vysočiny (Elam, Médie, Persie), v Sýrii (Ugarit), na území Malé Asii (Chetité, Frýgie, Lýdie) a v Egyptě.
Konec starověku spadá do doby rozpadu římské resp. sásánovské říše vyvolaném stěhováním národů a arabskou expanzí (zánik západořímské říše (476), smrt císaře Justiniána I. (565), smrt proroka Mohameda v roce 632). Současní především němečtí historikové označují etapu přeměny starověku ve středověk (od konce 3. až do počátku 7. století) za samostatné období tzv. pozdní antiky.
Obsah |
[editovat] Doba měděná
Starověké civilizace se plně rozvinuly v období eneolitu od 4. tisíciletí př. n. l., které se vyznačovalo rozvinutým zemědělstvím (polní hospodářství, chov dobytka), společenskou dělbou práce, základními technikami zpracování mědi, počátkem obchodu, skladováním potravin a surovin a vznikem prvních stálých sídel. Rozvoj kultury byl spojen s rozšířením znalosti písma, které nahradilo doposud užívané piktogramy a ideogramy vyskytující se již od dob paleolitu (jeskynní nástěnné malby). Používání grafických symbolů k uchování informací se v oblasti Středního východu rozšiřovalo již od poloviny 4. tisíciletí př. n. l. Jejich podoba a vznik byly nepochybně silně ovlivněny klínovým písmem v Mezopotámii a hieroglyfy v Egyptě. Tyto grafické značky se prostřednictvím Féničanů později vyvinuly v naši dnešní abecedu. Vynález písma umožnil rodícím se státům zavést stálý správní a náboženský aparát, což je pokládáno za počátek rozvoje civilizace.
[editovat] Mezopotámie
První vyspělá civilizace se vyvíjela od poloviny 4. tisíciletí v jižní Mezopotámii v sumerských městských státech, z nichž nejvýznamnějšími byly Uruk, Ur, Eridu, Larsa, Lagaš a Kiš. Především Uruk se vyznačoval oproti jiným okolním městům velikou mocí. Rozmach těchto sídel byl zapříčiněn důmyslným a složitým systémem výstavby zavlažování, který byl organizován a řízen v rámci chrámového hospodářství. Prostřednictvím hliněných střepů, pečetí a různých jiných artefaktů z této doby je prokázáno obchodní spojení s Arábií a Indií. Důležitým impulzem hospodářského rozmachu sumerských městských států bylo rovněž vynalezení kola a hrnčířského kruhu. Současně probíhající vzrůst obchodu a rozvoj zemědělství přispěly k urychlení vývoje písma, které nejprve sloužilo pouze k evidenci surovin a zemědělských produktů. Funkce písma se postupně změnila: z nástroje vedení účtů se stal prostředek osobního nebo kolektivního projevu, což je zdokumentováno nejstaršími literárními díly, jakým je například Epos o Gilgamešovi, pojednávající o mýtickém králi města Uruku z 26. století př. n. l.
Politické vedení městských států náleželo kněžím, kteří ve svých rukou třímali veškerou moc. Architektonickým projevem sumerského polyteistického náboženství byly až padesát metrů vysoké stupňovité pyramidy – Zikkuraty – které kromě toho, že sloužily jako paláce kněžích, plnily zřejmě také reprezentativní úlohu ve vztahu k poddaným. Jednotlivá města sice vedla se svými sousedy prakticky nepřetržité války o vodu, obchodní stezky a tribut, nicméně tyto války nabývaly jen lokálního charakteru a nikdy se tak nestaly impulzem ke vzniku větších říš zahrnujících celé území Mezopotámie. Od počátku 3. tisíciletí př. n. l. začalo bohatství Sumerů přitahovat nomádské kmeny ze severu. Svědčí o tom hojný výskyt semitských jmen v sumerských seznamech králů (sumerština nepatří k této jazykové větvi). V tomto období, které se vyznačovalo zničením monumentálních paláců, došlo k rozdělení doposud jednotné světské a náboženské moci. Vládcové z této doby si nechali stavět obrovské paláce s hroby, ve kterých byli pohřbíváni společně se svou družinou. Na konci tohoto protodynastického období se sumerský vliv rozšířil až do oblastí při Středozemním moři.
[editovat] Egypt – archaické období
Na rozdíl od Sumeru došlo v Egyptě již na konci 4. tisíciletí př. n. l. k politickému sjednocení země. Tomuto vývoji napomohla geograficky daná izolovanost země poskytující ochranu před vnějšími vlivy. Četná malá království, která se seskupila ve dva státy: Horní Egypt (s centrem ve městě Nekhen) a Dolní Egypt (s centrem ve městě Buto), byla během několik generací trvajícího procesu někdy v polovině 32. století př. n. l. sjednocena pod vládou hornoegyptského panovníka. V nejstarších dochovaných písemných pramenech z archaického období se vyskytují různá jména vládců jako Škorpión, Narmer a Aha. Všichni tito králové podle pozdějších pramenů označují jedinou postavu, faraóna Meniho, sjednotitele Egypta. Na konci archaického období (konec 28. století př. n. l.) sahala moc faraónů až na Sinajský poloostrov. Egypt tehdy disponoval přímým obchodním spojením s městem Byblos, ležícím až v dalekém Libanonu.
Již panovníci 1. dynastie opírali svou moc o soustavu centrálně řízených správních úřadů a kult vlastního božství, neboť se prohlašovali za ztělesnění boha nebe, Hora. Egyptské náboženství se vyznačovalo také uctíváním božských zvířat (lvi, býci a krávy). Charakteristická pro něj byla rovněž silná víra v posmrtný život. V Sakkáře poblíž Mennoferu a v Abydu byly z cihel vybudovány ohromné náboženské stavby a hrobky. Sjednocený Egypt tak již v archaickém období disponoval vysoce rozvinutou kulturou. Hieroglyfické písmo nalezlo své uplatnění v náboženských a správních záležitostech (daňový registr), při určování ročních období a rostoucí měrou také v umělecké tvorbě.
[editovat] Rozmach prvních říší v době měděné
[editovat] Mezopotámie
V oblasti sumerské kultury došlo v druhé polovině 3. tisíciletí př. n. l. k pronikavým změnám. Sargon, král města Akkadu ležícího na severu sumerského území, vytvořil mocnou říši, když pod svou vládou sjednotil celou Mezopotámii. Sargon byl zřejmě vynikající vůdce. K jeho moci mu dopomohla také vojenská reforma, díky které bylo akkadské vojsko mobilnější než vojska ostatních sumerských měst, čímž je převyšovalo. Před svou smrtí Sargon vládl říši, která se rozkládala od Perského zálivu až ke Středozemnímu moři, přičemž mu je připisováno také první nasazení námořní moci.
[editovat] Egypt – stará říše
Nástupem 3. dynastie, který je pokládán do roku 2707 př. n. l., začíná období staré říše. Egypt se v této době dál nerušeně rozvíjel. Po ovládnutí delty řeky Nilu říše expandovala na jih – do Núbie. Vládní a správní struktury stejně jako egyptská kultura získaly svou definitivní podobu. Tato etapa vývoje starověkého Egypta se vyznačuje především stavbou monumentálních hrobek, která dosáhla svého vrcholu budováním pyramid za vlády 3. a 4. dynastie.
Nejvýznamnějšími staviteli tohoto období byli faraóni Džoser (který si jako první nechal postavit stupňovitou pyramidu), Snofru, Chufu a Rachef. O dokonalosti těchto gigantických architektonických staveb svědčí také umělecká výzdoba interiéru pyramid. Malířství a sochařství dosáhly vrcholné úrovně. V náboženství nabyl velkého významu sluneční bůh Ra. Faraón Radžedef byl prvním panovníkem, který se nazýval „synem Ra“, a v době vlády 5. dynastie Ra plně zastínil dosavadní kult boha Hora.
[editovat] Doba bronzová
Od konce 3. tisíciletí začala být měď pozvolna nahrazována bronzem. K jeho výrobě bylo vedle všudypřítomné mědi zapotřebí také cínu, který byl do Mezopotámie dovážen pravděpodobně ze západního Íránu a z území nynějšího Uzbekistánu.
V Egyptě se používání mědi i bronzu uplatnilo relativně pozdě. Měď zde nikdy nezískala na důležitosti tolik jako v Mezopotámii. Naproti tomu bronz, který se v Egyptě zřejmě vůbec nevyráběl, nýbrž se pouze dovážel, se rychle prosadil jak v umění tak ve vojenství. To však představovalo vážný problém pro další vývoj říše, neboť Egypt postrádal nerostné suroviny a musel se proto spoléhat výhradně na jejich dovoz ze zahraničí. Užívání bronzu a později také železa se zde šířilo pomaleji, což mělo za následek relativní zaostávání Egypta.
[editovat] Egypt – střední říše
Na konci 23. století př. n. l. nastalo v Egyptě první přechodné období. Stávající moc faraónů dočasně zanikla a říše se rozpadla do několika menších útvaru. Nástupem 11. dynastie o 200 let později Egypt zahájil nové období rozmachu. Faraón Amenemhet I. podporoval vzestup kultu boha Amona, jenž se brzy stal nejdůležitějším egyptským božstvem. Hranice říše byly opět posunuty hluboko na jih do Núbie. Egypt prožíval období vnitřní stability a bohatství, k čemuž přispěly jak intenzivní obchodní styky s Féničany, tak odvodnění fajjúmské oázy. Faraón Senusret III. z 12. dynastie se stal doposud nejmocnějším vládcem Egypta. Tuto epochu rozkvětu a prosperity však ukončil vpád semitských Hyksósů do delty Nilu v roce 1648 př. n. l. Egyptu trvalo další jedno století než se s touto cizí mocí vypořádal.
[editovat] Vrchol doby bronzové
[editovat] Mezopotámie
Akkadská říše zanikla již krátce po smrti svého zakladatele, krále Sargona. Vnitřní nestabilita a vnější ohrožení vedly k obnovení nezávislosti někdejších sumerských městských států. Tento stav však neměl dlouhého trvání, neboť do Mezopotámie stále více pronikaly okolní kmeny Elamitů a Amorejců, které v sousedství Sumeru vytvořily mocné říše. Konec sumerské vlády v Mezopotámii byl přesto pozvolný. Jednotliví sumerští vládci se po vzoru Sargona pokoušeli obnovit jednotu Mezopotámie. Nejmocnějším městem se nejprve stala Larsa, která však byla brzy dobyta do té doby neznámým městem Babylon, jehož králem byl Chammurapi. Chammurapi dosáhl v Mezopotámii přednostního mocenského postavení a založil zde druhou říši, která sice nedosáhla velikosti někdejší říše akkadské a krátce po Chammurapiho smrti se opět rozpadla, avšak měla značný vliv na budoucí vývoj Mezopotámie. Chammurapiho výjimečnost spočívala v tom, že nechal vytvořit jeden z nejstarších zákoníků na světě, tzv. Chammurapiho zákoník. I přes následný zánik babylonské říše, nepostihl samotný Babylon na rozdíl od Akkadu úpadek. Naopak. Brzy se stal největším a nejvýznamnějším městem v celé Mezopotámii.
V oblasti íránského vnitrozemí došlo v této době ke vzestupu kmene Kassitů, kteří podnikali stále častější vpády do Mezopotámie. Nicméně smrtící úder přišel ze západu – z Malé Asie. Chetité zde vytvořili mocnou říši a kolem roku 1530 př. n. l. přepadli Babylon. Ačkoliv město dobyli a strašlivě vydrancovali, brzy se opět stáhli na svá území. Slabosti babylonské říše však nyní využili Kassité a stali se tak pány Babylonu.
[editovat] Sýrie
V době, kdy se Kassité zmocnili vlády v Babyloně, se moc chetitské říše rozšířila na jih, čímž se Chetité dostali do konfliktu s říší Mittani, rozkládající se na severu Mezopotámie až k syrskému pobřeží Středozemního moře. V Sýrii došlo k značnému kulturnímu rozmachu, jehož počátky jsou datovány do doby po zániku akkadské říše. Nevznikl zde jednotný, centralizovaný státní útvar, nýbrž několik velkých měst (například Ugarit, Arados, Byblos a Tyros), jež se obchodem domohla značného bohatství a vlivu.
[editovat] Egypt – nová říše
Výše uvedená syrská města připadla z větší části Egyptu, který se po úspěšné expanzi do Núbie obrátil také do Přední Asie oplývající nerostnými surovinami. Kanaán, Fénicie a ostatní syrská města byla podrobena kolem roku 1500 př. n. l. Svého vrcholu dosáhla výbojná egyptská politika za vlády faraóna Thutmose III. (1479-1425 př. n. l.), který posunul hranice Egypta až k řece Eufratu. Za vlády faraónů 18. dynastie tak Egypt dosáhl svého historicky největšího rozsahu a moci. Amenhotep IV., známý spíše jako Achnaton, se snažil zavést náboženské a společenské reformy, které však vyvolaly značný odpor především v řadách vlivných kněží boha Amona. Achnaton chtěl prosadit monoteistické náboženství slunečního boha Atona. Hlavní město říše bylo z Vesetu přesunuto do nově vybudovaného Achetatonu. Odtud král udržoval výtečné diplomatické vztahy se sousedními státy. Jeho úsilí o nastolení jediného božstva však přišlo krátce po jeho smrti vniveč. Egypt se rychle navrátil k uctívání starých bohů, ve kterém ústřední postavení zaujímal kult boha Amona.
[editovat] Kréta a Řecko
Ostrov Kréta se stal kolem roku 2000 př. n. l. centrem vyspělé kultury nazývané mínojská. Archeologické vykopávky umožňují jen omezenou rekonstrukci této vysoce rozvinuté krétské palácové kultury. Náboženské a politické struktury tamější společnosti nám zůstávají dosud zcela skryty. Jisté je, že velkého významu nabyla námořní doprava a obchod. Dokonce je pravděpodobné, že Kréťané vedli vlastní koloniální expanzi. Ve své době byla Kréta přední mocností celé oblasti Egejského moře, avšak kolem roku 1450 př. n. l. tato kultura náhle zanikla, aniž by se dochovalo jakékoliv svědectví o příčině tohoto jevu. Kolem roku 1300 př. n. l. se Kréta stala součástí oblasti působení mykénské kultury.
Mykénská kultura se však už rozvíjela především na území pevninského Řecka, které bylo tehdy rozděleno do mnoha malých království, z nichž nejvýznamnější byly Mykény, Pylos a Athény. Řecká kultura dosáhla v tomto období svého doposud největšího rozmachu, přestože Mykéňané byli zřejmě také agresivními a krutými nájezdníky. Trojská válka je prý podle některých názorů romantické líčení mykénských loupeživých výprav do Asie.
[editovat] Pozdní doba bronzová
Vzrůstající expanze Chetitů je přivedla do konfliktu s Egyptem. Poté co se Chetité zmocnili syrských měst došlo v roce 1274 př. n. l. k bitvě u Kadeše, která je považována za klíčovou událost pozdní doby bronzové. Samotná bitva neměla jasného vítěze. Z hlediska světových dějin je však významnější událostí následná první historicky doložená mírová smlouva, která zakotvovala rovnováhu sil mezi Egypťany a Chetity.
V Mezopotámii se tato doba vyznačuje úsilím Asyřanů o vybudování vlastní říše. Válečná tažení asyrských králů ze svého původního území kolem města Aššur přivedla mezi léty 1300 až 1200 př. n. l. pod jejich vládu celou Mezopotámii. Asyřané se snažili přijmout kulturu místního mezopotámského obyvatelstva, čímž se chtěli zbavit nálepky cizích vládců a dodat tak legitimitu svým nárokům na vládu. Na západě dosáhla asyrská říše řeky Eufratu, což jí přivedlo do kontaktu s Chetity. Podobně jako Egypťané dokázali i Asyřané urovnávat konflikty diplomatickou cestou. Výsledkem jejich obratné diplomacie byl vznik mocenské rovnováhy mezi Asýrií, Egyptem a Chetity. Toto uspořádání mělo však jen krátkého trvání, neboť kolem roku 1200 př. n. l. se na pobřeží východního Středomoří objevily tzv. „mořské národy“. Šlo zřejmě o velký počet drobných kmenů patrně indoevropského původu, kterým se dříve připisovala vina za zhroucení mykénské kultury a chetitské říše. Podle novějších názorů však byl pád obou těchto civilizací zapříčiněn spíše lokálními konflikty a vnitřními rozbroji.
Faktem však je, že útoky mořských národů zřejmě napomohly k rozkladu těchto kultur. Některým příslušníkům mořských národů (Filištíni) se podařilo usadit v Sýrii a v Palestině (nedlouho poté se v této zemi usadili také Židé). Krátce na to zaútočili také na Egypt. Faraón Ramesse III. je však dokázal i přes těžké ztráty odrazit. Ve stejné době museli Chetité čelit invazi Frygů, což zřejmě nakonec uspíšilo násilný zánik jejich říše. Asyrská říše upadla do vnitřního neklidu a musela se proto ve prospěch sílícího Babylonu dočasně vzdát pozice hegemona v Mezopotámii. Současně se na hranicích Mezopotámie objevily kmeny Aramejců. Pouze Egypt si dokázal, třebaže značně oslabený střetem s mořskými národy, zachovat své státní uspořádání a mocenské struktury.
[editovat] Doba železná
Na konci 2. tisíciletí př. n. l. začalo nabírat na významu zpracování železa. Přechod k používání tohoto kovu však probíhal pozvolna, teprve kolem roku 1000 př. n. l. železo zcela vytlačilo používání bronzu v celé oblasti Středního východu.
[editovat] Přední Asie
Po zániku říše Chetitů a Aramejci způsobeném rozkladu kassitské moci v Babylonu se v celém předoasijském prostoru vytvořilo mocenské vakuum, které bylo znovu vyplněno až Asyřany za Tiglatpilesara I. (1114-1076 př. n. l.). Tiglatpilesarovi se podařilo znovu rozšířit asyrskou říši až ke Středozemnímu moři. Asyrská moc se však po jeho smrti rychle zhroutila vlivem pokračujících aramejských útoků. Asyřané byli následně zatlačeni zpět do oblasti kolem města Aššúr.
Asyřané se nyní museli bránit celé řadě výbojných aramejských států. Teprve více než sto let po Tiglatpilesarově smrti dokázal král Aššurdán II. (934-912 př. n. l.) obnovit asyrskou expanzi. Asyřané opět dosáhli výsadního postavení v severní Mezopotámii a nakonec si podrobili celé území od Urmijského jezera a pohoří Zagros až k pobřeží Středozemního moře. Později si podmanili také Babylon, Sýrii a Palestinu. Zastavili také expanzi říše Urartu na severu. Na vrcholu své moci, v roce 663 př. n. l., dokonce kontrolovali Egypt až k Vesetu.
Avšak asyrská říše se ukázala příliš rozlehlá. Vnitřní problémy a nejednotnost destabilizovaly říši, jejíž vládnoucí struktura se postupně rozpadla. V Babyloně vznikla vůči dobyvatelům obrovská nenávist. Následné babylonské povstání podporované Médy vyústilo až v úplný rozklad asyrské říše. Asyrská sídelní města Aššúr a Ninive byla na konci 7. století př. n. l. zničena do základů. Po smrti posledního asyrského krále Aššurbalita II. říše zanikla.
V Babyloně se mezitím dostali k moci Chaldejci. Ve spojení s Médy dokázali rozšířit svou vládu nad značnou částí někdejšího asyrského území. Za Nabukadnezara II. byla babylonská říše svým rozsahem bezmála totožná s někdejší říší asyrských králů. V této době dosáhlo město Babylon svého největšího kulturního rozkvětu. Okázalé Nabukadnezarovy stavby jako třeba visuté zahrady byly později zahrnuty mezi sedm antických divů světa. Již od dob Chammurapiho existující kult boha Marduka zažil svůj vrchol stavbou 90 metrů vysokého zikkuratu – biblické babylonské věže. Babylon mající tehdy kolem jednoho milionu obyvatel se stal největším a nejskvělejším městem své doby. Tohoto skvostného rozmachu však mohlo být dosaženo jen na úkor podrobených národů, především Židů, kteří byli po své porážce odvlečeni do babylonského zajetí.
Na troskách říše Chetitů v Malé Asii vznikla poblíž města Gordion říše Frygů. Chetité samotní si ještě nějakou dobu udrželi nezávislost, nicméně jejich vliv byl už zanedbatelný. Frygové museli brzy bojovat se ze severu pronikajícími Kimery a Skyty. Nakonec padli za oběť rostoucí moci lýdské říše s centrem v Sardech.
[editovat] Egypt
Říše na Nilu se ocitla na konci 2. tisíciletí př. n. l. v krizi vyvolané rozkladem státní moci, následnými politickými zmatky a občanskými konflikty. Moc kněžích boha Amona vzrostla natolik, že v Horním Egyptě dokonce založili určitý druh teokratického státu. V 8. století př. n. l. upadl Egypt pod nadvládu Kušitů, kteří se pokusili zadržet vzrůstající moc Asyřanů. To však nakonec vedlo k dobytí údolí Nilu Asyřany, kteří vyhnali Kušity ze země. Po zhroucení asyrské moci byla opět nastolena vláda domácích egyptských faraónů. Poněvadž Egypťané byli Asyřanům zavázáni za vyhnání Kušitů, došlo po pádu Asýrie ke konfliktu s Babylonem, ve kterém byl ale Egypt poražen. Pokračující politická a vojenská slabost země posléze vyústila v dobytí země Peršany na konci 6. století př. n. l.
[editovat] Středomoří
V oblastech na pobřeží Středozemního moře probíhaly v této době zásadní změny. V 10. století př. n. l. začala fénická kolonizace severní Afriky a Iberského poloostrova. Nezávislá fénická města se prostřednictvím obchodu domohla značného bohatství a rozmachu, což vedlo k prudkému nárůstu obyvatelstva, které se ale ve Fénicii nebylo schopno uživit a hrozilo tak přelidnění. Nasměrování kolonizace do oblastí severní Afriky a Španělska bylo nepochybně motivováno také ekonomickými hledisky, neboť tyto oblasti byly bohaté na cenné nerostné suroviny. Úrodnost těchto oblastí a dostupnost různých obchodních komodit, včetně stříbra a zlata, přispěly k tomu, že fénické kolonie byly brzy tak bohaté jako jejich mateřská města. K nejvýznamnějším tehdy založeným městům patří například Kartágo, Utica, Gades nebo Panormos.
V oblasti Egejského moře nastaly po zániku mykénské kultury značné společenské proměny a zvraty způsobené další invazí kmenů ze severu. Tato doba se kvůli chybějícím soudobým pramenům nazývá „temným obdobím“. Na Peloponésu nastal počátek expanze jednoho ze zdejších městských států – Sparty. V jiných oblastech Řecka došlo k nahrazení dosavadní královské vlády novějšími uspořádání. Na konci tohoto procesu se ve většině poleis prosadilo demokratické zřízení. Ovšem vyskytovaly se rovněž různé autoritativní politické systémy, které se buď později vyvinuly v demokracii, anebo setrvaly i nadále ve formě tyranie, v níž stál na vrcholu státní moci jediný autoritativní vládce.
Husté osídlení se také v Řecku stalo podnětem k zámořským výpravám, jejichž důsledkem byla řecká kolonizace Středozemního a Černého moře (tzv. Velká kolonizace). Kolonizace vycházela převážně z měst Korint, Megara, Chalkis a Milétos. Mezi hlavní cíle kolonistů patřila Sicílie, jižní Itálie (Magna Graecia), severní pobřeží Egejského moře a celé Černomoří. Řecká kolonizace se však s výjimkou severozápadní Afriky dotkla prakticky všech zemí omývaných Středozemním mořem. Na Sicílii došlo ke kontaktu řeckých kolonistů s již existujícími fénickými koloniemi. Výsledkem byly trvalé konflikty mezi Řeky a Puny, které jsou pro dějiny ostrova charakteristické až do doby jeho dobytí Římany.
Také na Apeninském poloostrově došlo i pod blízkým řeckým vlivem k hlubokým sociálním změnám v rámci zdejších kmenů. Kolem roku 900 př. n. l. se zde začala rozvíjet etruská kultura. Do roku 500 př. n. l. rozšířili Etruskové svou vládu nad velkou část poloostrova včetně oblastí při řece Pádu a do Kampánie. Etruskové však dosáhli pouze kulturní jednoty nikoliv státní. Podobně jako Řekové nebo Féničané byli roztříštěni v jednotlivé soupeřící městské státy, které však navenek vystupovaly jednotně, především vůči Řekům a různým italským kmenovým svazům, jako byli Latinové, Umbrové nebo Venetové. Poněvadž jejich písmo není dosud rozluštěno, poznatky o jejich kultuře jsou čerpány převážně z objevených hrobů.
[editovat] Klasická antika
[editovat] Střední východ
Babylonská vláda v Mezopotámií a Sýrií se již brzy po svém ustavení začala drolit. Nabukadnezarovým nástupcům se nepodařilo udržet svou moc nad dobytými zeměmi. Obliba královského rodu značně upadla i v samotné Babylonii. Novou dominující mocností Blízkého východu se měla stát perská říše, jejímž zakladatelem byl Kýros II.
Kýros byl původně vládcem Persidy, vazalského státu médské říše. Když však porazil médského krále Astyaga a obsadil jeho hlavní město, stal se králem Médů a Peršanů. O několik let později si podrobil lýdskou říši krále Kroisa a řecké obce ležící na maloasijském pobřeží. V roce 539 př. n. l. mu k nohám padl samotný Babylon. Kýros se pak vydal na výpravu proti Massagetům do střední Asie, avšak v boji s nimi byl zabit. Jeho syn Kambýsés II. pokračoval ve výbojích a v roce 525 př. n. l. dobyl Egypt. Po Kambýsově nenadálé smrti v roce 522 př. n. l. a následným zmatkům hrozil říši zánik. Avšak jednomu členu Kambýsova dvora, Dareiovi I., se podařilo zmocnit se vlády. V říši záhy vypukla další vážná povstání, jejichž zvládnutí si vyžádalo dva roky, než mohl Dareios konečně upevnit svou vládu.
I přes počáteční nestabilitu dokázal Dareios během svého panování říši sjednotit a posunout její hranice až k řece Indu na východě a na poloostrov Kyrenaika na západě. Angažoval se také v oblasti Egejského moře. Nejprve proti vzbouřeným maloasijským Řekům a následně proti Athénám, které je podporovaly. Ve válce s Athéňany ale utrpěl porážku v bitvě u Marathónu v roce 490 př. n. l. Porážky Peršanů v bitvách u Salamíny v roce 480 př. n. l. a u Platají v následujícím roce během řecko-perských válek znamenaly zastavení perské expanze.
Již za Dareia I. byly zaváděny rozsáhlé politické a společenské reformy. I přes prosazení perského práva ve všech oblastech politického a z velké části i kulturního života státu nelze hovořit o naprosté dominanci perské kultury na celém území říše. Peršané zacházely s tradicemi, kulturou a politickým systémem podmaněných národů i nadále se značným respektem. Také titul „velkokrál“ nelze proto chápat jako označení krále perské říše, nýbrž spíše jako krále králů případně krále zemí a kmenů. Tento pocit sounáležitosti je vyjádřen i na četných královských nápisech a reliéfech v královských rezidencích: v Súsách, v Persepoli, v Pasargádách a v Ekbataně, stejně jako na náhrobcích v Nakš-i Rustamu.
Přesto byla perská nadvláda některými národy, obzvláště Egypťany, pociťována jako útlak. Společně s rostoucí slabostí perské vlády, kterou využívali někteří správci provincií – satrapové – k povstáním, to vedlo k značným ztrátám území říše na počátku 4. století př. n. l. Artaxerxovi III. (359-338 př. n. l.) se však ještě jednou podařilo upevnit moc říše a znovu připojil k perské říši většinu odpadlých pohraničních území (především Egypt). Hlubší konsolidaci říše ale zabránilo jeho zavraždění. O několik let později byla perská říše dobyta Alexandrem Velikým.
[editovat] Řecko
Politický a kulturní vývoj v Řecku na přelomu 5. a 6. století př. n. l. vedl k rozmachu během klasického období, epochy, která se vyznačovala dokonalostí filozofických, politických a kulturních myšlenek. Z politického hlediska se na počátku této doby ocitly řecké poleis v konfliktu s perskou říši. Řecko-perské války vyvolaly mezi Helény silný pocit vzájemnosti. Obyvatelé řeckých obcí se pokládali za obránce civilizace proti východním barbarům (tehdy tento pojem ještě neměl onen dnešní pejorativní nádech, nýbrž se jednalo pouze o označení pro neřecké národy). Přesto se řecký svět i nadále vyznačoval hlubokou vnitřní nejednotností, která byla jen dočasně překonána vzhledem k vnějšímu ohrožení.
Helénové se úspěšně ubránili Peršanům (viz výše) a kolem roku 477 př. n. l. osvobodili řecké obce na západním pobřeží Malé Asie. Následující období se vyznačovalo soupeřením Athén a Sparty o přednostní postavení v Řecku. V roce 431 př. n. l. vypukla mezi oběma městy peloponéská válka, která je někdy nikoliv neprávem nazývána antickou světovou válkou. Tento dlouhý a náročný konflikt skončil v roce 404 př. n. l. vítězstvím Sparty. Již o několik let později se však řecké obce střetly v tzv. korintské válce (395-386 př. n. l.), která byla ukončena teprve královským mírem. Tento mír znamenal potvrzení mocenské převahy Persie, neboť řecké obce nebyly schopny vlastními silami naleznout přijatelný modus vivendi. Tato smlouva obsahovala také prohlášení, že všechny řecké městské státy mají být nezávislé. Pro menší obce měla tato deklarace jen formální hodnotu, avšak pro Athény, Spartu nebo Théby to mělo značný význam. Sparta byla pokládána za garanta perské politické dominance v Řecku a díky perské podpoře zaujímala hegemonní postavení. Prosadit všeobecný mír, koiné eiréne, se ale Sparťanům nepodařilo, když se proti nim postavily Athény a Théby. A právě Théby porazily Spartu v bitvě u Leukter, čímž Sparťané ztratili své výsadní postavení. Thébská hegemonie ale neměla dlouhého trvání, poněvadž moc Théb byla příliš spjata s jedinou osobou, vojevůdcem Epameinóndem, který představoval vůdčí figuru thébské politiky. Avšak poté co v bitvě u Mantineie v roce 362 př. n. l. padl, nenalezly Théby nikoho podobně schopného, kdo by jej nahradil.
Mnoho Helénů žijících v této době cítilo, že někdejší lesk jejich civilizace kvůli přetrvávajícímu politickému chaosu upadá. Někteří řečníci, jako třeba Isokrates, proto vyzývali ke sjednocení řeckých obcí za účelem odvetného tažení proti Peršanům. Realizace tohoto cíle se ujal makedonský král Filip II., který v letech 359 až 338 př. n. l. dobyl téměř celé Řecko a velké části na sever a na východ od Makedonie ležících území Ilýrie a Thrákie. V roce 338 př. n. l. završil své vítězství, když v bitvě u Chaironeie ničivě porazil spojené athénské a thébské vojsko. Jako nový řecký hegemon plánoval válečné tažení proti perské říši. Jeho úmysl byl ale v roce 336 př. n. l. zmařen rukou vraha.
[editovat] Duchovní a kulturní život v Řecku
Řecké klasické období je obecně považováno za výchozí bod západní kultury a civilizace. Základem řecké literatury byly Homérovy eposy Ilias a Odysseia, které byly již Helény pokládány za posvátné. Tehdejší nejoblíbenější zábavu širokých vrstev řeckého obyvatelstva představovalo divadlo. Dramatická díla Aischyla, Aristofana, Sofokla nebo Eurípida udávala směr veškeré pozdější evropské literatuře. Historická díla Hérodota v 5. století př. n. l. znamenala počátek dějepisectví, které poprvé detailně a věrně rekonstruovalo historické událostí. Thúkýdidés, kronikář peloponéské války, se stal zakladatelem vědeckého dějepisectví.
Zřejmě nejvýznamnějším výsledkem duchovního života řecké civilizace se však jeví klasická řecká filozofie. V myšlenkách a dílech filozofů Sókrata, Platóna a Aristotela dosáhla antická filozofie svého vrcholu. Na principech a zásadách v nich obsažených je dodnes postavena celá křesťanská a evropská etika. Jiné umělecké formy jako hudba, architektura, sochařství a malířství zaznamenaly rovněž svůj rozkvět. Úspěchy dosažené Helény v těchto oblastech tvořily základní kameny pro pozdější další rozvoj umění.
[editovat] Západní Středomoří
Kartágo, založené kolem roku 800 př. n. l. na severním pobřeží Afriky, dosáhlo díky svým čilým obchodním aktivitám významného mocenského postavení v oblasti západního Středomoří. Třebaže Kartágo samo bylo původně kolonií města Tyru, dokázalo brzy získat kontrolu nad všemi okolními fénickými sídly. Kartaginské zájmy na Sicílii se brzy zkřížily se zájmy tamějších řeckých kolonií, především s mocnými Syrakusami, což následně vedlo k neustálým válkám mezi oběma městy. I přes spojenectví s Peršany a Etrusky se Kartagincům nicméně nepodařilo vynutit si rozhodnutí.
Kartágo se nevyznačovalo tak silným duchovním a kulturním rozvojem, jaký panoval v Řecku, neboť do města díky obchodním kontaktům pronikaly kulturní vlivy z celého Středomoří. Velké úspěchy slavili Kartaginci v jiné oblasti – mořeplavbě. Kartágo se odjakživa, především kvůli své někdejší závislosti na Tyru, orientovalo na Středozemní moře, což napomohlo rozvoji lodní dopravy. Kartaginci se tak stali první středomořskou civilizací, která podnikala expedice mimo oblast Středozemního moře. Již v 6. století př. n. l. se konaly objevné plavby až k pobřeží dnešního Gabunu a do Skandinávie. Herodotos připisoval Kartagincům obeplutí celého afrického kontinentu, což uskutečnili již Féničané z pověření egyptského faraóna Nekoa II.
[editovat] Helénismus
Po zavraždění Filipa II. převzal vládu v Makedonii jeho syn Alexandr. Poté co upevnil makedonskou hegemonii v Řecku, zahájil v roce 334 př. n. l. tažení proti perské říši. Nejprve osvobodil řecké obce v Malé Asii a následně pronikl do perského vnitrozemí. Během dvou let se zmocnil všech perských zemí podél východního pobřeží Středozemního moře, včetně Egypta. Přitom se mu v bitvě u Issu (333 př. n. l.) postavil na odpor perský velkokrál Dareios III. Makedonci v této bitvě zvítězili, ale Dareios unikl a shromáždil nové vojsko, se kterým se Alexandr utkal na rovině poblíž města Gaugamela v severní Mezopotámii v roce 331 př. n. l. Když také v této bitvě Alexandr dosáhl vítězství, ovládl následně bez větších překážek Babylon a Súsy a nakonec pronikl až do srdce samotné Persie, kde si podmanil Persepolis a Ekbatanu. Odvetné tažení proti Peršanům tak skončilo.
Alexandr však pokračoval v pronásledování Dareia na východ. K očekávané rozhodující bitvě ovšem nedošlo, neboť Dareios byl zrádně zavražděn satrapou Bessem, který si pak titul velkokrále uzurpoval pro sebe. Alexandr se rozhodl pomstít tuto zradu a postoupil až do Baktrie ve střední Asii, kde Bessu dostihl a krutě popravil. Boje ve střední Asii se proměnili v gerilovou válku s místními kmeny, kterou ukončil teprve mír v roce 327 př. n. l. Alexandr pak podnikl kampaň do údolí řeky Indu, kde se střetl s celou řadou domorodých indických králů, než ho jeho vyčerpaní vojáci nakonec donutili k návratu. Na zpáteční cestě do Persie Alexandrovo vojsko utrpělo těžké ztráty při pochodu přes poušť v Gedrosii. Po návratu se Alexandr v roce 325 př. n. l. usadil se svou družinou v Babyloně, kde během plánování tažení do Arábie o dva roky později zemřel.
Původní motiv a ideu tažení na východ – pomstu Řeků – Alexandr časem opustil a později naopak začal prosazovat myšlenku splynutí Řeků s neřeky – barbary. Alexandr proto během tažení zakládal na dobytých územích četná nová města a uspořádal hromadnou svatbu mezi makedonskými vojáky a urozenými perskými ženami, což Alexandrovu království dodávalo orientální rysy. Tím však u Makedonců vyvolal odpor. Myšlenka spojení Řeků a barbarů zemřela prakticky současně se smrtí Alexandra. Nadále však trvala snaha prosadit řeckou kulturu ve východních zemích. To ale zase naráželo na nesouhlas podrobených národů a Alexandrovi nástupci (diadochové) byli proto postupně vytlačováni z Persie. Stopy řecké civilizace se přesto zachovaly především v Baktrii a v Mezopotámii, kde se řecká přítomnost udržela nejdéle. Západněji položené země jako Sýrie, Malá Asie a Egypt byly vystaveny mnohem silnějšímu působení řeckého civilizace. V Egyptě dokonce místní a řecká kultura úplně splynuly, především v novém hlavním městě Alexandrii. V Malé Asii a částečně i v Sýrii se řecká civilizace plně prosadila na úkor původních místních kultur.
Vnitřní nesvornost a slabost helénistických říši, vedla nicméně k tomu, že veškerý helénistický svět byl postupně pohlcen rozpínající se římskou říší. Paradoxně dobytím Orientu Římany byl vliv helénistické kultury na východě ještě posílen.
[editovat] Řím
[editovat] Vzestup
Řím byl ve svých počátcích pouhým městským státem, v němž vládli králové etruského původu. Někdy na přelomu 5. a 6. století př. n. l. však Římané tyto krále svrhli (podle římské tradice se tak stalo v roce 509 př. n. l., ve skutečnosti se to ale přihodilo asi až kolem roku 475 př. n. l.) a etruská vláda v Římě tím byla ukončena. Z vlády se stala res publica – věc veřejná. Následnou postupnou římskou expanzi nezastavil ani vpád Galů, kteří Řím v roce 387 př. n. l. vydrancovali. Římané přešli brzy opět do ofenzívy. Po celé řadě zpočátku obranných válek se sousedními kmeny Etrusků, Latinů, Samnitů, Umbrů a nakonec s jihoitalskými Řeky dosáhli Římané na počátku 3. století př. n. l. kontroly nad celou Itálií.
V roce 264 př. n. l. vypukla kvůli sporům Římanů s Kartaginci na Sicílii první punská válka, ve které Římané v roce 241 př. n. l. zvítězili a Sicílii ovládli. Po svém vítězství rozšířili Římané svou moc na dřívější kartaginské ostrovy Sardinii a Korsiku, zatímco Kartaginci si vykompenzovali své ztráty dobytím Hispánie. Opětovný vzrůst napětí mezi oběma státy vyústil v druhou punskou válku, poté co kartaginský vojevůdce Hannibal dobyl římské spojenecké město Saguntum. Hannibal vedl tažení do Itálie, které vyvrcholilo drtivým kartaginským vítězstvím nad Římany v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l. Hannibal se přesto nedokázal zmocnit Říma a zůstal relativně izolován v jižní Itálii, což umožnilo Římanům obnovit své vojsko. Své válečné úsilí Římané nasměrovali proti kartaginským državám v Hispánii, které si během několika let úplně podmanili a vyrvali tak tuto zemi z kartaginské moci. Poté co po porážce v bitvě u Metauru selhal poslední kartaginský pokus o zvrat, byl Hannibal přinucen vrátit se zpět do severní Afriky, kde byl v bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l. definitivně poražen Scipiem Africanem.
Vítězstvím ve druhé punské válce se Římané stali vedoucí mocností západního Středomoří. Třetí punská válka, ke které došlo v roce 149 př. n. l., skončila úplným zničením Kartága. Město bylo srovnáno se zemí, půda prokleta a jeho území bylo jako provincie Afrika anektováno Římany.
Po roce 200 př. n. l. se Římané začali angažovat také v Řecku a ve východním Středomoří. Zpočátku vystupovali jako osvoboditelé řeckých obcí od makedonské nadvlády, během následných válek však získali kontrolu nad celým Řeckem a definitivně tak zbavili Helény svobody. V roce 133 př. n. l. zdědil Řím po smrti krále Attala III. pergamské království a získal tak pevnou základnu pro další výboje v Asii.
[editovat] Krize republiky
Na konci 2. století př. n. l. byl Řím ohrožen vpádem germánských Kimbrů a Teutonů, kteří se vydali ze svých původních sídlišť směrem na jih. Po několika vážných porážkách se Římanům pod velením Gaia Maria, který provedl zásadní reformu římského vojska, podařilo útočící kmeny porazit. Římané rovněž nově uspořádali poměry na východě po vítězství nad pontským králem Mithridatem. Sociální napětí a nedostatek vojenských sil však zapříčinily politické zmatky v samotném Římě. Pokus bratrů Gracchových vyřešit tyto problémy cestou agrární reformy neuspěl. Oba nakonec skončili násilnou smrtí. Politické uspořádání republiky se navíc ukázalo jako nedostačující k ovládání tak obrovské říše, v jakou se Řím na konci 2. století př. n. l. rozrostl. Krize republiky byla ještě zhoršována různými ambiciózními politiky a vojáky, kteří sledovali vlastní cíle. Senát byl rozpolcený bojem soupeřících frakcí – optimátů a populárů. Vůdce optimátů Lucius Cornelius Sulla uchvátil v roce 82 př. n. l. moc v Římě. Vnitřní spory byly dočasně urovnány nastolením diktatury, která trvala až do jeho odstoupení v roce 79 př. n. l.
Obnovit stabilní politické prostředí se přesto nepodařilo. Rozsáhlé povstání otroků vedené Spartakem poukázalo na vnitřní slabost republiky. V roce 60 př. n. l. uzavřeli tři významní římští vojevůdci Crassus, Pompeius a Caesar tzv. první triumvirát. Julius Caesar, byl tím, kdo dokázal z tohoto spojenectví vytěžit nejvíce. V roce 59 př. n. l. odešel do Galie, kterou během několika let celou dobyl a připojil k římské říši. Když Crassus v roce 53 př. n. l. padl v bitvě u Karrh proti Parthům, triumvirát se rozpadl.
Senát z podnětu Pompeia postavil Caesara mimo zákon, čímž byl Caesar vyprovokován k postupu na Řím a k rozpoutání občanské války. V roce 48 př. n. l. byl Pompeius poražen v bitvě u Farsalu a Caesar se stal jediným pánem Říma. V roce 44 př. n. l. byl však v senátu zavražděn a římský stát tak opět upadl do vnitropolitických zmatků. Marcus Antonius, Octavianus a Marcus Lepidus vytvořili druhý triumvirát namířený proti Caesarovým vrahům. V roce 42 př. n. l. je triumvirové porazili v bitvě u Filipp, ale zanedlouho na to obrátili zbraně proti sobě. Po vítězství nad Marcem Antoniem v bitvě u Actia v roce 31 př. n. l. získal Octavianus veškerou moc v římském státě.
[editovat] Rané a vrcholné císařství
Octavianus se snažil vzbudit dojem znovuobnovení republiky. Ve skutečnosti ale byl jediným vládcem státu, čímž nastolil nový systém vlády nazývaný principát. Stal se prvním římským císařem a přijal čestný titul Augustus („Vznešený“). Za jeho vlády byla k Římu připojena další území v Hispánii, v Malé Asii a hranice říše byly posunuty až k Dunaji a Rýnu. Také Egypt se stal součástí římské říše. Pokus dobýt Germánii nicméně selhal, když byly tři římské legie zničeny v Teutoburském lese. Během vlády jeho nástupců: Tiberia, Caliguly, Claudia a Nerona byl principát dále upevněn. Za Tiberia byl v provincii Judey ukřižován Ježíš Kristus. Říše získala další území v Británii, v severní Africe a na východě, přestože Augustovi nástupci byli jen průměrně schopní a v případě Caliguly a Nerona se jednalo o nenáviděné tyrany. Po Neronově zavraždění v roce 68 nastala krátká občanská válka, jejímž vítězem a novým císařem se stal Vespasianus.
Vespasianus reorganizoval státní finance a stabilizoval správu říše. Podobně i jeho synové Titus a Domitianus si počínali celkem úspěšně, ačkoliv Domitianus v roce 96 padl za oběť spiknutí vyvolanému jeho autoritativním způsobem vlády. Flaviovce vystřídali na trůně tzv. adoptivní císaři, za jejichž vlády se římská říše ocitla na vrcholu své moci. Za Traiana dosáhla říše dobytím Dácie, Mezopotámie, Asýrie a Arménie svého největšího územního rozsahu. Nicméně Traianův nástupce Hadrianus se většiny těchto území opět vzdal. Největší hospodářský rozkvět zažila říše za vlády Antonina Pia. Doba vlády Marca Aurelia se už ale vyznačovala masivní invazí Germánů a Sarmatů do říše. Jen s vynaložením velkého úsilí se císaři podařilo zdolat jejich příval během několika namáhavých tažení. Po smrti neschopného syna Marca Aurelia, Commoda, propukla v roce 192 občanská válka, z níž vyšel vítězně Septimius Severus. Severus ale nebyl schopen zajistit říši trvalou stabilitu a po zavraždění jeho nástupce Caracally v roce 217 se říše začala pozvolna propadat do chaosu. Vyvrcholením bylo povstání římského vojska v Mogontiacu v roce 235 a zavraždění posledního císaře z dynastie Severovců, Alexandra Severa, jeho vojáky. Následovalo kritické období v dějinách římského císařství - vláda vojenských císařů.
[editovat] Pozdní císařství
Krize říše ve 3. století přivodila římskému státu téměř úplnou zkázu. Pokračující útoky germánských kmenů na severní hranici a zesílený tlak sásánovské Persie na východě znamenaly pro Řím vážnou hrozbu, neboť současně docházelo k velkému počtu uzurpací císařského trůnu ze strany různých velitelů římských vojsk a tím k téměř permanentní občanské válce. Některá území říše byla dočasně ztracena (Galie, Británie a východní provincie). Pohraniční území v Germánii a v Dácii musela být opuštěna natrvalo. Teprve za Diocletiana se s pomocí rozsáhlých reforem podařilo v říši opět nastolit klid. Říše byla nyní spravována celkem čtyřmi císaři vládnoucími ve vzájemné shodě (tetrarchie). Za Diocletiana se také konalo poslední velké pronásledování křesťanů. Tetrarchie však nepřežila svého tvůrce. Již po Diocletianově abdikaci se říše opět propadla do občanských válek, na jejichž konci stál vítězně Konstantin Veliký. Konstantin nechal na Bosporu vybudovat nové hlavní město říše, které po něm neslo jméno Konstantinopol. V roce 313 vydal v Mediolanu edikt, jímž povoloval křesťanství. Cesta pro christianizaci celé římské říše tak byla připravena. Definitivně završena byla v roce 391, když Theodosius I. zakázal vykonávání veškerých pohanských kultů.
Od poloviny 4. století narůstala intenzita vpádů Germánů na území říše. V roce 375 byli Gótové vytlačeni Huny ze svých sídlišť severně od Dunaje a následně se uchýlili na římské území. Tato událost je tradičně považována za počátek období stěhování národů, které trvalo téměř 200 let a jemuž padla za oběť západní polovina římské říše. Germáni pronikající do říše byli částečně usazováni na římské půdě jako federáti. Jejich pokračující útoky však vedly k pozvolnému utváření germánských států na území impéria a ke ztrátě celých provincií. Třebaže Římané dokázali ubránit svou východní hranici proti výbojné sásánovské říši, taktéž v této oblasti byla někdejší římská mocenská převaha nenávratně ztracena.
Po smrti Theodosia I. v roce 395 byla říše rozdělena mezi jeho syny Arcadia a Honoria. Ačkoliv se jednalo o pouze formální dělení vlády nad jedinou celistvou říší, podobně jako se tak dělo často i v minulosti, především z důvodu efektivnější správy a obrany rozlehlé říše, toto rozdělení se mělo ukázat trvalým. Západní říše vystavená silnějšímu tlaku Germánů, nebyla schopna uhájit své hranice a v roce 410 Vizigóti vedení náčelníkem Alarichem vydrancovali Řím. Poté co byl z podnětu císaře Valentiniana III. zavražděn římský velitel vojska Aetius, který ve spojení s Germány dokázal uchránit říši před Huny, se západořímská obrana prakticky zhroutila. V roce 476 po abdikaci posledního císaře Romula Augusta západní říše zanikla, čímž byla historie římské říše na západě ukončena, třebaže antické tradice, kultura a vzdělanost zde přetrvaly až do 6. století. Naproti tomu východní říše disponující příznivějšími geografickými a hospodářskými podmínkami se germánským a perským úderům ubránila. Za Justiniána I. byla dokonce dobyta zpět část území někdejší západní říše. Nicméně vzrůstající vliv křesťanství a obzvláště řecké kultury společně s osudovým náporem islámu v 7. století způsobily postupnou změnu charakteru státu. Pozdně antické východořímské impérium se tak proměnilo ve středověkou Byzanc.
[editovat] Persie
Helénismus se v Íránu prosadil jen omezeně, neboť vliv řecké kultury reprezentovaný seleukovskou říší byl ukončen již ve 3. století př. n. l. vzestupem Parthů, kteří v Persii založili vlastní arsakovskou říši. Moc parthských králů byla poměrně decentralizovaná ve prospěch jejích vazalů. Tato říše působila do jisté míry jako zprostředkovatel mezi západním řecko-římským světem a východními civilizacemi v Indii a v Číně. Parthové se museli neustále bránit jak proti římské hrozbě na západě, tak proti nomádským kmenům útočícím ze severu. Obranu říše ztěžovaly především dvě skutečnosti: nestabilní vnitřní uspořádání říše a časté nástupnické spory. Jeden takový spor o trůn například Parthům znemožnil využít jejich vítězství nad Římany v bitvě u Karrh. Řím se však později ukázal jako vážný a nebezpečný soupeř Parthů, který jim často uštědřil ničivé porážky a působil značné územní ztráty.
V roce 114 napadl parthskou říši Traianus. Během svého postupu obsadil Mezopotámii, centrum parthské moci a přivodil tím Arsakovcům katastrofální porážku. Poté co se Hadrianus v roce 117 tohoto území velkoryse vzdal, mohli Parthové znovu obnovit svou moc a opět se tak stát odhodlaným nepřítelem Římanů. V roce 161 napadli Arménii (věčné jablko sváru mezi Římany a Parthy resp. později Sásánovci). V dalším roce byli poraženi vojsky vojevůdce Avidia Cassia. Římané dobyli v roce 165 parthské hlavní město Ktésifón, nicméně brzy se opět stáhli. Při svém návratu z východu zavlekli římští vojáci do říše mor. Přibližně v této době se začaly vytvářet zárodky pozdějšího pádu parthské říše. Parthský vazal a vládce Persidy z rodu Sásánovců využíval rostoucí nespokojenosti s parthskou vládou a nově probuzené národní hrdosti v Persii k posílení vlastní moci.
Tažení římského císaře Septimia Severa na konci 2. století, při kterém byl znovu vypleněn Ktésifón, znamenalo pro parthskou říši úder, ze kterého se již nevzpamatovala. V Persidě se záhy rozhořelo povstání pod vedením zdejšího knížete Ardašíra I. V roce 224 Ardašír porazil parthského krále Artabana IV. Perská dynastie Sásánovců se tak chopila moci a založila sásánovskou říši. Ardašír a jeho syn Šápúr I. získali kontrolu nad celým někdejším parthským územím a napadli římskou říši. Peršanům se podařilo dobýt Arménii a několikrát porazili římská vojska. V roce 260 byl v Edesse dokonce zajat římský císař Valerianus.
Ofenzívu proti Římanům opět obnovil Šápúr II. (309-379). Císař Julianus Apostata sice v roce 363 vpadl s velkým vojskem do Mezopotámie, avšak v jedné menší bitvě byl usmrcen. Římané museli následně uzavřít potupný mír, ve kterém se ve prospěch Peršanů vzdali některých pohraničních území. Na počátku 5. století se na severovýchodní hranici Persie objevil nový nepřítel Sásánovců – Heftalité (Bílí Hunové). V roce 484 padl v bitvě s nimi velkokrál Péróz I. Peršané byli v důsledku této porážky přinuceni Heftalitům platit tribut. V téže době vypukl v říši hladomor, který vyústil v četná povstání.
Oslabení šlechty v důsledku vzpour a hladomorů využil Husrav I., nejvýznamnější sásánovský panovník, k prosazení zásadních reforem. V roce 532 uzavřel s Římany mír, který ale již v roce 540 sám porušil. Perské vojsko vpadlo do římské Sýrie a dobylo a vydrancovalo důležité římské město Antiochii nad Orontem. Husravovi I. se rovněž podařilo zničit říši Heftalitů. Perská moc byla za jeho vlády rozšířena až do Arábie a Jemenu. Jeho vnuk, Husrav II., posunul hranice perské moci ještě dále. Dobyl římské provincie Sýrii a Egypt a v roce 626 ve spojení s Avary neúspěšně obléhal samotnou Konstantinopol. Protiúder císaře Herakleia v roce 627 však přivodil Peršanům drtivou porážku. Husrav byl následně zavražděn během palácového povstání. Persie se propadla do vnitřní anarchie a bojů o trůn, které říši silně oslabily a otevřely tak Arabům cestu k dobytí Persie po roce 634. Po smrti posledního sásánovského velkokrále Jazdkarta III. v roce 651 perská říše zanikla.
[editovat] Literatura
- BIČ, Miloš, Při řekách babylonských, Praha, Vyšehrad, 1990. ISBN 80-7021-032-X
- BURIAN, Jan, Civilizace starověkého středomoří, Praha, Svoboda, 1984
- GRANT, Michael, Dějiny antického Říma, Praha, BB art, 1998. ISBN: 80-7257-009-9
- KLÍMA, Otakar, Sláva a pád starého Íránu, Praha, Orbis, 1977
- KRAMER, Noah, Samuel, Historie začíná v Sumeru, Praha, Odeon, 1965
- NOVÁKOVÁ,Julie - PEČÍRKA,Jan: Antika v dokumentech.I.-II., Praha, SNPL 1959 a 1961
- PEČÍRKA, Jan, Dějiny pravěku a starověku, Praha, Státní pedagogické nakladatelství, 1979 (skriptum)
- PEČÍRKOVÁ, Jana, Asýrie: od městského státu k říši, Praha, Academia, 2000. ISBN 80-200-0348-7
- OLIVA, Pavel, Zrození evropské civilizace, Praha, Epocha : Arista, 2003. ISBN 80-86410-37-4
- RAY, D., John, Ve stínu pyramid, Praha, Albatros, 2003. ISBN 80-00-01228-6
- RICHTER, Stanislav, Kartágo: Po stopách Punů, Římanů a Vandalů, Praha, Vyšehrad, 1975
- ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, Řecký zázrak, Praha, Euromedia Group - Knižní klub : Erika, 2000. ISBN 80-242-0403-7
- ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, Za tajemstvím říše Chetitů, Praha, Mladá Fronta, 1964
[editovat] Podívejte se též na
- Historie
- Pravěk
- Středověk
- Novověk
- Mezopotámie
- Starověký Egypt
- Perská říše
- Starověký Orient
- Starověké Řecko
- Starověký Řím
