Ježíš Kristus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ježíš Kristus (pravděpodobně mezi roky 6 a 4 př. n. l. – mezi roky 29 a 33), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanského náboženství a od jeho narození je tradičně odvozován dnes používaný letopočet. Zatímco „Ježíš“ je hebrejské vlastní jméno, slovo „Kristus“ je původně řeckého původu a znamená „pomazaný“, „spasitel“, „mesiáš“, „Bohem vyvolený král“.
Obsah |
[editovat] Život Ježíše Krista
Většina informací o životě Ježíše Krista, který žil v Galileji, Judsku a Samaří na počátku 1. století, pochází ze spisů Nového zákona, které byly sepsány někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia. Zprávy z jiných zdrojů jsou spíše druhotného charakteru. Často se uvádí zmínka o Ježíšovi v díle Flavia Iosepha Židovské starožitnosti (tzv. Testimonium flavianum), která však bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku.
Většina údajů o Ježíšově životě je sporných a diskutovaných. Narodil se někdy mezi rokem 6 a 4 př. n. l.. Místem narození je podle tradice judské město Betlém, někdy se uvádí také Nazaret. Většinu svého života strávil v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona. Pro neshody s židovským vedením - farizei a zákoníky - byl (podle tradice) vydán římské moci, která jej odsoudila k smrti ukřižováním. Tak se stalo mezi roky 29 a 33. Za svého života shromáždil skupinu učedníků (apoštolů), kteří po Ježíšově smrti rozšířili jeho učení a víru v jeho vzkříšení po celém tehdy známém světě. Lidé, kteří uvěřili této zvěsti, se začali krátce nato nazývat křesťané.
[editovat] Tradiční křesťanské podání
Ježíš se podle Nového zákona narodil v Palestině za vlády židovského krále Heroda Velikého pod římskou správou a ačkoliv byl pouze synem tesaře, jeho narození bylo předem ohlašováno různými znameními (např. astronomickými úkazy - tzv. betlémská hvězda). Přibližně ve věku třiceti let přijal křest od proroka Jana Křtitele a stal se známým jako učitel a uzdravovatel. V různých podáních je považován za Mesiáše, proroka i Boha samotného. Křesťané očekávali, že přinese spásu židům i ostatním národům. Velká důležitost je přikládána událostem spojeným s Ježíšovou smrtí, kterou předpověděl. Před svátkem pesach proto uspořádal společně se svými dvanácti učedníky poslední večeři. Jidáš, jeden z učedníků, Ježíše zradil a vydal židovské veleradě (sanhedrin), která jej odsoudila za rouhání a vydala římské moci k potrestání, neboť se prohlašoval za nového židovského krále. Ježíš byl odsouzen k smrti, a to k smrti na kříži. Jeho učedníci ho z kříže sňali a pohřbili, ale tělo po třech dnech zmizelo. Někteří z učedníků oznámili, že měli zjevení andělů, kteří jim oznámili, že Ježíš byl vzkříšen a vstal z mrtvých. Nedlouho po té se údajně zjevil 10 učedníkům (kromě mrtvého Jidáše a Tomáše). Na Letnice (= svátek Seslání Ducha Svatého) - 50 dní po Velikonocích - vstoupil do nebes. Svou smrtí, podle křesťanské věrouky, vykoupil lid a přislíbil mu život věčný.
[editovat] Historicita Ježíše
O Ježíšově životě vypráví čtyři kanonická evangelia a několik evangelií apokryfních. Mnoho biblistů, filosofů nebo historiků se shoduje na tom, že dokumenty, ze kterých evangelia vychází, mohly být napsány za živé paměti Ježíšova života, nebo že se případně jedná o písemné zaznamenání poslední fáze ústní tradice (Rudolf Bultmann). Evangelia (zvláště Janovo) proto nevypovídají o životě a poslání Ježíše, ale o tom, jak je chápali křesťané v době, kdy byla napsána (poslední čtvrtina 1.století).
[editovat] Raná nekřesťanská svědectví
Existují raná svědectví římských úředníků resp. historiků ze začátku 2. století, která svědčí o tom, že v dané době se i v nekřesťanských kruzích zacházelo s Ježíšovým životem jako s faktem. Takto se dotazuje Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místodržící římské provincie Bithýnie v letech 111-113, císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého.
Římský historik Publius Cornelius Tacitus ve svých Annales píše mj. o požáru města Říma za císaře Nerona, a přitom se zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti:
- „Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu. Proto Nero, aby všemu udělal konec a utišit řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinů lidem nenáviděni a byli nazýváni christiani. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost“ (Annales 15,44,2n.).
Zřejmě nejstarším fragmentem, který se nám zachoval v díle Iulia Africana, Chronografoi, pochází z pera Tiberiova historika Thalla, s nímž Iulius polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti.
Argumentem často užívaným pro historicitu samotného Ježíšova života je tzv. důkaz ex silentio, podle něhož o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství. Mezi ty patří např. Frontón z Kyrty či Kelsos, Flavius Iosephus a Filostratos, avšak žádný z nich, ač potírají křesťanství především na základě filozofické argumentace, nepopírá fakt Ježíšova života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské i židovské obyvatelstvo římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy.
[editovat] Zpochybnění historicity Ježíšova života
Někteří historikové se však domnívají, že osoba Ježíše nikdy neexistovala. I ti, kteří jeho existenci připouští, se neshodují na historické věrohodnosti evangelií. Někteří tvrdí, že záznamy v evangeliích nejsou důvěryhodné a objektivní prameny, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci. Ti, kteří na historii hledí jako na exaktní vědu, jsou skeptičtí ohledně některých událostí, o nichž je v evangeliích zmínka – např. vzkříšení a dalších zázraků.
Existuje několik podobností mezi příběhy Ježíše a příběhy pohanských bohů, jako je Mithra, Apollón, Attis či Osiris Dionýsos, což vede k dohadům, zda raní křesťané nepřevzali pohanské mýty.
Benjamin Urrutia tvrdí, že historickým Ježíšem ve skutečnosti byl rabín Ješua bar Aba, který vedl úspěšný nenásilný odpor proti Pilátovu plánu umístit na Chrámové hoře v Jeruzalémě římské orly, symbol Jovova kultu. Tento příběh popisuje Josef Flavius, který jméno vůdce nezmiňuje, ale v zápětí píše o tom, že Pilát nechal ukřižovat Ježíše.
[editovat] Související odkazy
[editovat] Ježíšovo učení a působení
Třebaže pozdější křesťanství navazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a společenské proudy navazující na Ježíšovo působení byly představiteli oficiálního křesťanství (hlavního proudu křesťanství) odmítnuty jako hereze a nejsou obecně pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo učení oproštěním od pozdějších kulturních nánosů a interpretací je nesnadným úkolem. Nejschůdnější cestou je historicko-kritické čtení spisů Nového zákona.
Základními důrazy jeho učení bylo
- navázání na tradici židovského náboženství, jeho obnova a reforma v rámci židovství a v návaznosti zejména na tradici proroků, např. Izajáše.
- evangelium, eu-angelion, dobrá zpráva: osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení.
- požadavky zaměřeny na odpovědnost (smýšlení) jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku
- nadřazení etických principů sounáležitosti a milosrdenství k bližním nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad servilitou vůči Bohu
- podpora pokorným, upřímným, statečným, spravedlivým, utiskovaným, nemocným atd., výstraha pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu
- milosrdenství, odpuštění, láska k nepřátelům, sebekritičnost
- smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží
- odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, Matouš 25,14 n.)
- podpora racionálního uvažování a rozeznávání "znamení doby"
- oceňování důvěry (víry) v Boží moc (pomoc). Zázraky nebyly vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti.
- extenzivnost nauky - úmyslné, promyšlené a organizované šíření příkladem i výkladem
Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství.
[editovat] Ježíš jako předmět víry
Ježíš (pro některá náboženství s titulem Kristus) byl z kulturně náboženského hlediska významnou osobou, která kromě křesťanství pronikla i do jiných náboženství.
[editovat] Křesťanství
Víra v to, kým Ježíš skutečně byl, se vyvíjela velmi intenzivně a dlouhodobě. Hlavními etapami tohoto vývoje jsou ekumenické koncily, které formulovaly hlavní christologická dogmata křesťanské víry v Ježíše Krista. Pro pochopení křesťanské víry v Ježíše Krista je pravděpodobně nejvýznamnějším čtvrtý, Chalcedonský koncil (451) a jeho formulace „jedna osoba ve dvou přirozenostech (tj. božské a lidské), bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení“. Ne všechny křesťanské církve však tento koncil přijímají.
Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry (v religionistice se někdy můžeme setkat s přisuzováním založení křesťanství sv. Pavlovi).
Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení. Veškeré dějiny spásy mají v něm svůj střed - o něm hovořili proroci a celý Starý zákon, k němu a k jeho království směřují dějiny. Řecky je někdy nazýván „Pantokrátór“, vševládný. Je též tím, kdo povede poslední soud.
Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal. Tento princip se latinsky označuje imitatio Christi (napodobování Krista) a je obdobou judaistického imitatio Dei (napodobování Boha).
[editovat] Islám
Ježíš (arabsky Isá) je pro muslimy jedním z proroků, kteří předcházeli poslednímu a největšímu Prorokovi, Muhammadovi. Muslimové nevěří, že by byl ukřižován nebo že by po své smrti byl vzkříšen, a odmítají, že by byl Božím synem. Toto tvrzení naopak považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti Boží.
[editovat] Židovství
Jelikož byl Ježíš Žid, považují ho někteří Židé za rabína a učitele, jiní za zakladatele původně židovské sekty, která se později (kolem roku 100 po Kr.) s židovstvím definitivně rozešla pro neslučitelné názory.
[editovat] Související odkazy
 |
Portál Křesťanství |
