Faraon
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| „Per-aa“ v hieroglyfech |
||
|
Faraon - titul používaný pro vládce Egypta v hebrejském a později i (eventuelně) v řeckém prostředí. Oficiální titul zněl „král Horního a Dolního Egypta“ (k tomu viz níže).
Slovo pochází z egyptských slov per-aa - „velký dům“, tedy královský palác. Už v nejstarších pramenech má palác význam slova „vláda“, později se stal (neoficiálním) titulem krále. První doložené použití obratu v tomto významu se týká Thutmose III. (1479–1425), před kartuší se zapsaným královským jménem se poprvé objevuje za 22. dynastie.
Dnes je toto slovo široce používáno právě díky použití v bibli a u raných řeckých a římských autorů.
Obsah |
[editovat] Božský panovník
V literatuře (zejména starší) se uvádí, že faraoni byli pokládáni za potomky bohů a tedy také bohy. Tato interpretace se ovšem ve světle nových pramenů ukazuje jako zjednodušená. Dnes v egyptologii převažuje názor, že Egypťané své panovníky chápali jako bytosti dvojí podstaty - božské i lidské současně (tak to vyplývá například z Naučení krále Amenemheta I. nebo z Loajalistického naučení, významných literárních děl z doby XII. dynastie). Božství krále bylo dáno především božstvím jeho úřadu - věčné královské moci. Egyptský král tedy byl výjimečnou bytostí - jako jediný mohl přirozeně a sám ze své podstaty jako syn boha (nejobvykleji boha slunce, ale i jiných) pobývat ve společnosti bohů a v kultické sféře mu proto byla přisuzováno božství, jako individuální bytosti však patrně nikoli. Egypťané tedy nejspíše svého panovníka chápali jako reprezentaci božského principu v lidském světě, jeho jakési manifestační zpřítomnění.
S tím patrně souvisí způsob, jakým sami Egypťané svého panovníka s bohy spojovali: vždy jej důsledně označovali jako nefer neter, zatímco bohové byli titulováni jako aa neter - „velký bůh“. Termín nefer může být přeložen různými způsoby - jako „krásný“, „dobrý“, „dokonalý“, ale také jako „mladý (=mladší)“ (tak termín překládá egyptolog Jaromír Málek). To poukazuje (pro nás sice obsahově prozatím ne zcela srozumitelně, ale naprosto nepochybně) na významový posun chápání podstaty božství ve vztahu k panovníkům oproti bohům samotným.
[editovat] Titulatura
V počátečních obdobích starověku bylo panovníkovo jméno uváděno v tzv. serechu, rámečku v podobě stylizovaného paláce s opevněným průčelím. To panovníka identifikuje jako toho, kdo sídlí v paláci (eventuelně v pevnosti), tedy drží moc. Nad serechem bývá zobrazen sokol boha nebes a vládce země Hora, což znamená, že král byl pojmenováván jako „Hor XY“. Byl tedy vtělením tohoto boha (který byl panovníkovým ka). Po doplnění počtu královských jmen bylo toto jmého (v egyptologii označované jako Horovo jméno) uváděno jako první. V rozvinuté podobě titulatury panovník užíval pět jmen uvozených znaky vypovídajících o jeho podstatě. Poslední dvě jména byla zapisována do tzv. kartuší, které se poprvé objevují v době 4. dynastie. Úplná královská titulatura se ovšem využívala jen zřídka, byla vyhrazena zejména pro sakrální sféru.
O povaze královské moci a jejím vývoji v představách Egypťanů názorně vypovídá to, že za čtvrtého krále 1. dynastie Dena bylo královské titulatura rozšířena o tzv. trůnní jméno. V pozdějších dobách se stalo čtvrtým v pořadí. Právě pod nímž byl panovník uváděn v úředních dokumentech a byl tak znám svým poddaným. Toto jméno je přesněji označováno jako nesu-bijet a psáno hieroglyfy pro ostřici a včelu, které byly heraldickými symboly Horního a Dolního Egypta. To reflektuje překlad titulu do řečtiny zdůrazňující mocensko-politické postavení krále v podobě výše uvedeného titulu „král Horního a Dolního Egypta“, který ovšem v sobě obsahuje nepochopení egyptských představ o povaze panovnické moci. Druhá část titulu bijet znamená osobní, lidskou přirozenost krále, první část složeniny nesu odpovídá božské přirozenosti, která je v nitru panovníka. Král měl tedy podvojnou přirozenost, odpovídající emanaci božského přitomné v dočasném lidském rozměru (tak titul interpretuje John Ray).
Celkově panovník používal pět formálních titulů (podle pořadí):
- Horovo jméno, jímž byl ztotožňován s bohem Horem,
- jméno Obě paní, které jej spojovalo s ochrannými bohyněmi Horního a Dolního Egypta v podobě supice Nebchet a kobry Vadžet,
- jméno Zlatý Hor, jehož význam není prozatím jasný,
- tzv. trůnní jméno uváděné v první kartuši, které snad kromě výše uvedeného významu dostalo sekundárně i politický význam reflektovaný řeckým překladem „král Horního a Dolního Egypta“,
- a konečně jméno Syn Reův uváděné ve druhé kartuši, které se objevuje v době 4. dynastie a spojuje panovníka se slunečním bohem. Šlo o osobní jméno panovníka, které měl od svého narození ještě jako soukromá osoba.
Kromě toho se vžila celá řada způsobů, jimiž byl panovník označován. Tato označení (např. miláček bohů, mocný býk) dnes znějí výhradně opisně, nicméně pro starověké Egypťany měla náboženský a mytologický kontext, který rozhodně nebyl pouze metaforou.
[editovat] Panovník a politická správa
Starověký Egypt je v souvislosti s výše nastíněný chápáním panovníka v literatuře charakterizován jako polobožské království, jehož autorita jako instituce zůstala po více než tři tisíciletí prakticky nezpochybněna. Jeho základní ideologickou tezí byl formální vztah mezi Egyptem (a tedy egyptským státem, zajišťujícím v osobě panovníka náboženský kult) a jeho bohy. Bohové prostřednictvím svého stvoření světa (přesněji Egypta jako zosobnění celého světa) vtiskli všemu existujícímu řád maat, jehož udržování jako jediné záruky trvání a nerušené existence strořeného světa bylo ústředním úkolem královské moci. Panovník tak činil především skrze ritualizaci své náboženské role (viz výše) v chrámovém kultu, jehož byl formálně jediným oprávněným činovníkem (jednotliví kněží ve všech chrámech vystupovali jako jeho zástupci). Z toho důvodu také byla králi dána nejvyšší politická autorita. V ideologii a po většinu období starověkého Egypta také v praxi proto panovníci vystupují jako jediný společností akceptovatelný zdroj veškeré politické aktivity.
Ilustrací tohoto principu je socha Pepiho II.: přestože se panovníkem stal jako velmi malé dítě a je zachycen na klíně své matky, je zobrazen jako miniatura dospělého krále s patřičnými atributy. Ačkoli je nepochybné, že řada králů nastoupila na trůn v době svého dětství, ani náznakem nejsou události raného období jejich vlády připisovány jiným osobám, např. jejich regentům. Nečetné výjimky z tohoto stavu, například prohlášení hodnostáře Baje z doby panovníka Siptaha, že „dosadil krále na trůn jeho otce“ (což je sdělení, které bylo za normálních okolností vkládáno do úst bohům), jej spíše potvrzují než vyvracejí.
Přestože neznáme přesná pravidla egyptského nástupnického systému, je jisté, že základem správného fungování správy bylo následnictví mladého krále (v době nezletilosti zastupovaného nejčastěji ženou z královské rodiny), který v prvním období vlády svou osobní aktivitou a mobilitou, spojenou s mobilitou královského dvora jako centra správy, udával směr celé místní i centrální administrativě. Panovníci a jejich osobní schopnost iniciativního řešení problémů tudíž do značné míry ovlivňovala chod společnosti. Názorným příkladem může být Achnaton, proti jehož reformě patrně nevznikla žádná účinná politická opozice, nebo období pozdních Ramessovců - postarších králů, jejichž vláda znamenala úpadek úrovně správy a vládnutí. K tomu autoři Cambridge History of Africa I velmi výstižně poznamenávájí, že „altruistické plnění povinností (panovníkem) bylo totožné s jeho vlastním zájmem...“, protože „slabost, neschopnost nebo neúčinnost na straně krále mohly vyvrcholit špatnou správou Egypta.“
Na druhou stranu je ovšem třeba říci, že egyptský král byl svou výlučnou vazbou na bohy také limitován: řád maat, který byl odvozován od aktu stvoření světa, tvořil pro společnost objektivní standard, jehož dodržování bylo chápáno v přímém vztahu k míře božského schválení, jemuž se konkrétní panovník těšil. Král převzal svou moc od bohů a měl ve svém jednání sledovat jejich vůli („činit maat“), takže mohl být vnímán jako jejich jakýsi nástroj, jehož prostřednictvím oni sami Egypt spravují. V této souvislosti výše citovaní autoři připomínají text Démotické kroniky z ptolemaiovské doby, která „připisuje pád některých panovníků Pozdní doby jejich selhání při uspokojení bohů“, a pro starší období „ničení památek, které byly vytvořeny určitými panovníky, jejichž činy byly považovány za urážlivé k maat“.
Všechny tyto představy byly v egyptském myšlení přítomny současně, takže jednotlivá období mohla klást důraz na různá pojetí královské moci a tím i způsoby uplatňování politické správy. Obecně lze nejpozději od konce Nové říše vysledovat postupné „polidšťování“ krále nejen jako osoby, ale také jako instituce, takže se nakonec i soukromé osoby mohou objevovat na vyobrazeních v souvislostech, které byly dříve vyhrazeny výhradně panovníkům (např. služba bohům, vyměřování základů chrámu a podobně). Královská moc však přesto v Egyptě až do nástupu nových ideových proudů (spojených s římským obdobím a nakonec zejména s křesťanstvím) měla výsostný charakter a její nositelé zůstávali nejmocnějšími činiteli ve správě.
[editovat] Panovnické regálie
[editovat] Ikonografie
