Sumer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Sumer, starší transkripcí Sumir, považovaný za nejstarší stát světa (3000 př. n. l.–2000 př. n. l.), historická jižní část Mezopotámie (tehdejší ústí řeky Eufrat a Tigris do Perského zálivu). Jeho obyvateli byli Sumerové (což znamená „Černohlavci“).

Sumerové do Mezopotámie přišli kolem roku 3500 př. n. l. a mluvili sumerštinou, jazykem nepodobným kterémukoliv jinému. Jistý je jen jejich nesemitský původ, na rozdíl od všech ostatních pozdějších obyvatel Mezopotámie. Oblast byla mimořádně úrodná, ale vyžadovala stálé a vydatné zavlažování. To nešlo zařídit jinak než bez pevné organizace, a proto vznikl jeden z prvních států na světě – kolem roku 3000 př. n. l.. Ze stejné doby pocházejí i první písemné památky. Sumerové brzy z obrázkového písma vyvinuli klínopis.

Klínopisná tabulka obsahující jména některých sumerských bohů (okolo 2400–2200 př. n. l.)

Sumerové vytvořili v Mezopotámii civilizaci, která si osvojila rozvinuté formy zemědělství, sumerští zemědělci do značné míry využívali propracovaný systém zavlažování - kanály, průtoky, rezervoáry. Sumerové dále vynalezli kalendář o 12 měsících, šedesátkovou a desítkovou (dekadickou) číselnou soustavu, vůz s koly, hrnčířský kruh, v architektuře využívali obloukové klenutí.

V jižní Mezopotámii začala vznikat první města již během předsumerské obeidské kultury. Stejně jako starověké Řecko se i Sumer skládal z městských států: Eridu (nejjižnější sumerské město, pahorek Abú Šahrajn), Nippur (dnešní Nuffar, od 13. století neobývaný), Šurúppak (dnešní Fárah), Uruk (pahorek al-Warká), Kiš (nejsevernější sumerské město, dnešní al-Uhaimer), Lagaš (dnešní Telloh), Umma (dnešní Jocha) a Ur (dnešní al-Muqayyar). Podle pozdější ideologie bylo v Sumeru vždy jen jedno království (dle sídelního města, dynastie), před potopou: Eridu – Bad-tibira – Larak – Sippar – Šurúppak; po potopě: Kiš – Uruk – Ur – Awan – Kiš – Hamazi – Uruk – Ur – Adab – Mari – Kiš – Akšak – Kiš – Uruk – Akkad – Uruk – Gutejci – Uruk – Ur – Isin. Je tak opomenuta Lagaš a do značné míry Uruk.

Sumerská města mívala uprostřed zástavby terasovitý chrám (tzv. zikkurat) zasvěcený božskému ochránci města, obklopena již byla městskými hradbami. Každé z měst tvořilo samostatný městský stát, ve kterém se časem z primitivní formy demokracie vyvinul držitel absolutní politické moci – místní despota.

Počátky světové literatury lze mimo Egypt umístit také do Sumeru. Sumerové zaznamenávali informace klínovým písmem (klínopisem) na hliněné destičky pomocí jednoduchého trojhranného rydla. V sumersko-akkadské literatuře pak vznikl známý Epos o Gilgamešovi.

Sumerská civilizace postupně ztrácela na významu, v 1. pol. 2. tisíciletí př. n. l. již sumerské obyvatelstvo neexistovalo. Nadále však zůstala v užívání sumerština, která se stala liturgickým a státnickým jazykem až do 7. stol. př. n. l. (srov. s latinou).

Obsah

1 Chronologie vývoje Sumeru
- 1.1 Dodatek nejnovějších datací
2 Reference
3 Podívejte se též na

[editovat] Chronologie vývoje Sumeru

urucká kultura (kolem r. 3300 př. n. l.): vynález písma, první zikkuraty
džemdet-nasrská kultura (kolem r. 2800–2700 př. n. l.): sumerské městské státy, rozvoj obchodu
mesilimská kultura (kolem r. 2600 př. n. l.): výstavba prvních paláců
I. dynastie urská (2500–2350 př. n. l.): rozvoj městských států, zlatý věk Sumeru
akkadské období (2350–2150 př. n. l.): mocenský vzestup Akkaďanů a jejich říše pův. na sever od Sumeru
vpád cizího národa Gutejců (2150–2075 př. n. l.): podrobení Sumeru nájezdníky, posléze opětovný rozvoj sumerských městských center
III. dynastie urská (2070–1960 př. n. l.): centralizace sumerského státu, sumerští králové sídlí v Uru, závěrečný rozkvět sumerské kultury, stříbrný věk Sumeru
vláda měst Isinu a Larsy (1960–1698 př. n. l.): oslabení Sumerů vnitřním bojem mezi dynastiemi

Mytologickou potopu, kterou zachycuje Eridská genesis, přežil jediný člověk Ziusudra (Utnapištim), který postavil archu s párem zvířat od každého. První známou historickou osobností je kišský en (král) Me-baragesi, který vládl někdy mezi lety 2700 př. n. l.–2600 př. n. l., předposlední panovník 1. kišské dynastie. Jeho syn Agga byl poražen uruckým králem Gilgamešem, zakladatelem 1. urucké dynastie.

Sumerské státy byly dobyty ze západu příchozími semitskými Akkady, kteří se usídlili na severu. Jejich král Sargon I. (Šarrukén, 2334 př. n. l.–2279 př. n. l., střední datace), který byl místovládcem v jednom Sumerském městě, porazil posledního panovníka sumerské samostatnosti, jímž byl ensi (svatý král) Lugalzagesi (2375 př. n. l.–2350 př. n. l., dlouhá datace) a založil akkadskou říši. O původu Sargona se vykládá podobný příběh jako o Mojžíšovi. Akkadskou říši vyvrátili východní Gutejci, za nichž Sumerové zažívali nový rozkvět (2230 př. n. l.–2130 př. n. l.), zejména za krále Gudey. Závěrečným obdobím sumerských dějin je 3. urská dynastie (2112 př. n. l.–2004 př. n. l.). Utu-hegal svrhnul gutejskou nadvládu a jeho bratr Ur-Nammu (2112 př. n. l.–2095 př. n. l.) byl zakladatelem 3. urské dynastie, jež vládla království Sumeru a Akkadu. Zároveň byl autorem nejstaršího zákoníku na světě.

Konec Sumeru nastal postupně. Posledním sumerským králem byl Ibbi-Sin. Jeho bývalý služebník, akkadský uzurpátor Ishbi-Erra, generál z Mari, v průběhu 14 let podrobil jeho říši. Ur byl pak dobyt a rozvrácen elamskými a íránskými kmeny. Je zachycen ve vynikajících básních Nářek nad zkázou Sumeru a Nářek nad zkázou Uru. Ibbi-Sin beze stopy zmizel v elamském zajetí.

Období Isin (akkadské) – Larsa (amorejské) bylo jen přechodné (2017 př. n. l.–1763 př. n. l.). Za starobabylónské říše přestala být sumerština používána jako živý jazyk. Uchovala se pouze jako sakrální, právní a správní jazyk. Kolem roku 300 př. n. l. již byla sumerština zcela vymřelým jazykem. Klínopis a sumerský jazyk ztrácel svoji pozici přibližně již od doby nástupu jazyka Akkaďanů. (cca 2400–2200 př. n. l.). Akkadský jazyk převzal úlohu jazyka dorozumívacího v celé Mezopotámii po asimilaci Sumerů, včetně úlohy jazyka diplomatického a úředního. Akkadština však začala svoji pozici ztrácet po příchodu Aramejců (Chaldejců) do Mezopotámie a okolních oblastí. Prosazoval se jednodušší a variabilnější jazyk aramejský, jenž byl psán mnohem jednodušším písmem foinickým (fénickým). Proto v období novobabylónském (cca 600 př. n. l.) byla sumerština, akkadština a klínopis znám jen vzdělaným kněžím. Mezi lidem byly již neznámé, nepoužívané. Klínopis přežil pád Babylónu do rukou Peršanů i později Řeků (pol. 6. století a pol. 4. století př. n. l.), ale do začátku letopočtu vymizel. Akkadština a sumerština zmizely již dříve.

[editovat] Dodatek nejnovějších datací

Podle znalce klínopisů Blahoslava Hrušky je možné začátek urucké kultury posunout až k letopočtu 3500 př. n. l., přičemž první tabulka s obrázkovým písmem byla datována kolem roku 3200 př. n. l., v uruckém chrámu boha Ana. Kolem roku 2900 př. n. l. se mění v Uruku a Džemdet Nasru na písmo klínové a objevují se nejstarší literární skladby v sumerštině. Klínové písmo začíná být používáno také v elamských Súzách. Vláda Gilgameše se podle novějších výzkumů posouvá až k letopočtu 2800 př. n. l. Kolem roku 2355 př. n. l. omezuje lagašský uzurpátor Urukagina moc palácových úředníků a získává na svou stranu chrámy a kněze. Toto jsou dosud nejstarší známé zákony. Kolem roku 2350 př. n. l. se urucký král Lugalzagesi pokusil o sjednocení země, ale zhruba během deseti až dvaceti let se formuje první akkadský stát Sargona Akkadského a dobývá severní Mezopotámii, část Íránu, proniká do Malé Asie a východního Středomoří.