Pavel Vranický
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pavel Vranický (30. prosince 1756, Nová Říše – 26. září 1808, Vídeň) byl český hudební skladatel a houslista. Starší bratr hudebního skladatele Antonína Vranického. Ředitel obou dvorních divadel ve Vídni.
[editovat] Život
Po ukončení nižších tříd latinské školy v Nové Říši se osudy obou bratří na několik let rozdělily. Jako v každé měšťanské rodině (Nová Říše měla postavení města potvrzené králi a její svobodní občané se honosili označením „měšťan“), tak rovněž u rodičů Vranických byla ctižádost, aby nejstarší synové získali vzdělání zaručující společenský vzestup rodu. Pavel byl předurčen pro teologii a poslán na jezuitské gymnázium do Jihlavy, kde v letech 1770–1772 studoval poetiku a rétoriku, což byla pátá a šestá třída latinské školy. Na podzim roku 1772 odchází do Olomouce a na tamní univerzitě se zapisuje na filozofii, jejíž absolutorium bylo (podle nařízení Marie Terezie z roku 1747) podmínkou pro zahájení studia teologie (a také medicíny). V roce 1776 se jako dvacetiletý objevuje ve Vídni a teologii začíná skutečně studovat. V té době se seznámil s Josefem Martinem Krausem, dvorním kapelníkem a později ředitelem opery ve Stockholmu, který v mladém klerikovi poznává mimořádný talent, začíná jej vyučovat hudební teorii a kompozici a současně naléhavě přemlouvat, aby teologii opustil a věnoval se výhradně hudbě. Pavel i přes nesporné úspěchy, které jako hudebník měl nejen v kněžském semináři (zde byl jmenován seminárním ředitelem hudby), ale také ve vídeňské společnosti (byl vyhledávaným dirigentem), Krausovým slovům příliš nevěřil a studia teologie zanechal až téměř před závěrem. To bylo v roce 1780, kdy jako 24letý byl přijat na místo houslisty v kapele knížete Mikuláše Esterházyho v Eisenstadtě. A to něco znamenalo! V čele esterházyovské zámecké kapely nestál nikdo jiný než sám Joseph Haydn a ten kolem sebe soustředil pouze prvotřídní hudebníky. Není proto divu, že tento soubor, v jehož řadách hrálo nemalé množství Čechů, náležel v tehdejším rakouském mocnářství k těm nejvěhlasnějším a že kníže Esterházy byl na svoje hudebníky patřičně hrdý.
Pavlova volba mezi zajištěnou existencí příslušníka duchovního stavu a nejistým živobytím profesionálního hudebníka (vzpomeňme na neustálé existenční potíže, se kterými se potýkala řada vynikajících hudebních umělců té doby včetně Mozarta a Beethovena) představuje zajímavou a doposud nevysvětlenou kapitolu jeho života. Zdá se, že vášeň k hudbě sama o sobě tento jistě odvážný krok (udál se ještě za života otcova) uspokojivě nevysvětlí. Obojí bylo totiž velmi dobře slučitelné a nebyl by prvním ani posledním úspěšným hudebníkem-knězem. Důvody byly jistě jiné a ležely spíše v mimohudební oblasti. O Pavlovi víme, že byl zednářem a to dosti významným. Spolu s Wolfgangem Amadeem Mozartem byl členem jedné z předních vídeňských zednářských lóží („Zur gekrönten Haffnung“) a k ideovým a etickým principům zednářského hnutí se hlásil také svou tvorbou. Není proto vyloučeno, že duchem tehdy módního volnomyšlenkářství byl zasažen již v průběhu teologických studií a že zásady nového uspořádání a fungování světa imponovaly mladému klerikovi více než perspektiva života v podmínkách tuhé disciplíny. Smysl pro „nekázeň“ a nedbání společenských ohledů stojí ostatně i za jinými Pavlovými životními situacemi. Byl bezesporu silnou osobností a tento povahový rys sehrál při rozhodování o změně životní orientace jistě nezanedbatelnou roli.
V eisendstadtské kapele setrval pět let. V této době se sblížil s Josephem Haydnem, který si mladého a talentovaného hudebníka oblíbil, a jak svědčí dedikace na titulním listu Pavlovy Symfonie C dur, op. 2 (kde je Pavel Vranický označován jako "éleve du Célebre Haydn" – žák slavného Haydna), byl Pavlovi rádcem a učitelem také v jeho činnosti kompoziční. V roce 1785 – tedy ve svých 29 letech (!) – byl Pavel Vranický jmenován ředitelem obou dvorních divadel ve Vídni a stál (řečeno dnešními slovy) v čele první operní scény v tehdejším rakouském mocnářství. Tuto funkci zastával plných 23 let až do své smrti v roce 1808. Pavel Vranický byl ženatý. Oženil se poměrně pozdě, až v roce 1793, tedy ve svých 37 letech s Marií Annou rozenou Mottovou. Není známo, že by měli děti, s největší pravděpodobností nikoliv.
[editovat] Dílo
| Hudební ukázky | ||
|---|---|---|
| Smyčcový kvartet F dur op. 16 č. 4 - Allegro non troppo |  528 kB |
|
| Symfonie c moll sine op. - Allegretto | 634 kB |
|
| Symfonie D dur op. 36 - Finale | 638 kB |
|
Pavel Vranický byl skladatelem neobyčejně plodným a významným. Přesný soupis celého díla sice neexistuje, ale ze seznamů uváděných různými studiemi, příručkami dějin hudby, slovníky apod. zjišťujeme, že zasahoval téměř do všech oborů, tehdejší kompoziční praxe. Víme nejméně o osmi operách, pěti baletech a o hudbě k řadě činoher. Skládal kantáty, je autorem několika desítek symfonií a velkého množství skladeb komorní hudby – smyčcových a dechových, asi 58 smyčcových kvartet, řady klavírních sonát apod. Byl skladatelem velmi vyhledávaným a oblíbeným. Hudbu psal nejen pro knížete Esterházyho, ale některé skladby si u Pavla Vranického objednala sama císařovna Marie Terezie – a to muselo být před rokem 1780 (kdy umřela), tedy ještě za dob Pavlových studií teologie. Řada jeho skladeb vyšla tiskem u předních nakladatelských firem v celé Evropě, většina skladeb je však v rukopisech a leží roztroušena po soukromých sbírkách a archívech. Zvlášť výmluvným dokladem proslulosti Pavla Vranického a ocenění jeho skladatelského umění je jistě ta skutečnost, že slavný německý básník, filozof a vědec Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) požádal Pavla, aby složil hudbu na jeho text, který měl být volným pokračováním (jakýmsi druhým dílem) tehdy populární Mozartovy opery „Kouzelná flétna“. Z obou dopisů, které Goethe v této záležitosti Pavlu Vranickému napsal, se dochoval pouze první z 24. ledna 1796 a v něm můžeme číst tato lichotivá slova: „Z přiložené stati poznáte, co možno od textu opery, na nějž se ptáte, očekávat. Přeji si brzkou zprávu od Vás, jestli jsou ředitelství divadla moje podmínky vítány. Potom bych zařídil, abych práci brzy dokončil. Bylo by mi příjemné, abych se tím spojil s mužem tak dovedným. Snažil jsem se, abych skladateli poskytl nejširší pole a abych se propletl všemi básnickými způsoby od nejvyššího pocitu k nejlehčímu žertu. Zatím Vám přeji vše nejlepší.“
Skladatelského věhlasu dosáhl Pavel Vranický zejména dvěma díly: operou „Oberon, král Elfů“ a „Velkou charakteristikou symfonií na slávu míru s francouzskou republikou“. Opera Oberon byla složena pro Vídeň, kde měla v roce 1789 premiéru. Avšak již následujícího roku byla jako korunovační opera zlatým hřebem hudebního programu velkolepých oslav u příležitosti korunovace Leopolda II. na německého císaře. A být autorem korunovační opery byla tehdy pocta velmi významná. Oberonem si Pavel Vranický získal celou tehdejší Evropu. V rámci korunovačních slavností byla opera hrána během šesti týdnů nejméně čtyřiadvacetkrát (zcela zastínila např. Mozartova opera Únos ze serailu, tehdy ve Frankfurtu rovněž dávanou) a potom se rozběhla do světa: Hamburk, Královec (dnešní Kaliningrad), Varšava, Stockholm a velké uspěchy slavila v tehdejším Petrohradě a v Moskvě. Nezaslouženě stojí stranou zejména Pavlovo dílo symfonické, které svou tendencí k programovosti nese již zřetelné rysy probouzejícího se romantismu. Nacházíme v něm prvky předznamenávající některé postupy dovedené k dokonalosti až v pozdějších symfoniích Beethovenových. Již zmíněná symfonie C dur, nazývaná krátce Revoluční, je po hudební stránce zajímavá tím, že její autor nahradil volnou větu smutečním pochodem, a to deset let před vznikem 3. symfonie Ludwiga van Beethovena zvané Eroica. Známé se ovšem toto dílo stalo proto, že skladba s tak odvážným titulem (vznikla v roce 1793, tedy čtyři roky po revoluci, která otřásla sebevědomím všech evropských monarchů) byla ve Vídni policejně zakázána – byla totiž považována za politickou provokaci. Vyšla tiskem roku 1797, ale v sousedním Bavorsku.
