Kosovo
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Kosova Kosovo |
|||
|
|||
 |
|||
| Rozloha | 10 912 km² | ||
| Počet obyvatel | 2 100 000 | ||
| Hustota zalidnění | 220 os./km² | ||
| Jazyk | albánština, srbština | ||
| Národnostní složení | Albánci (88 %), Srbové (7 %), Goranci, Makedonci, Romové | ||
| Náboženství | sunnitský islám, Pravoslaví | ||
| Nejvyšší bod | bezejmenné místo ({{{výška nejvyšší hory}}} m n. m.) | ||
| Hlavní město | Priština | ||
| Nadřazený celek | Srbsko | ||
| Druh celku | autonomní republika (pokrajina) | ||
| Podřízené celky | |||
| prezident | Fatmir Sejdiu | ||
| Hymna | [[{{{článek o hymně}}}|{{{hymna}}}]] | ||
| ISO 3166-2 | |||
| Internetová doména | [[.{{{doména}}}]] | ||
| Telefonní předvolba | |||
| Časové pásmo | UTC +1 | ||
Kosovo, (albánsky: Kosova, srbsky Косово и Метохија (Kosovo i Metohija), je autonomní oblast v jižním Srbsku; hlavním městem je Priština. Od roku 1999 je spravována OSN.
Obsah |
[editovat] Historie
 |
Neutralita tohoto článku je zpochybněna. Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. |
[editovat] Středověk
V 6. - 7. století přišli do této oblasti Slované, hlavně Srbové, kteří se stali dominujícím etnikem a původní obyvatele Kosova vytlačili na západ.
Původní historicky doložené obyvatelstvo je slovanské, původní obyvatelé před Slovany nejsou definováni jazykově ani etnicky, ale nejsou to Albánci, což se snaží dnes tvrdit někteří albánští nacionalisté. Albánci nejsou údajně ani Pelasgové, ani Ilyrové, jejich původ má být pravděpodobně na Kavkazu.
28. června (15. června dle Juliánského kalendáře) 1389 se zde odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev Srbů proti osmanským Turkům, bitva na Kosově poli. Tato krvavá bitva skončila nepříliš výrazným vítězstvím Turků. Osmanský sultán Murad I. byl zavražděn před bitvou ve svém táboře srbským vojákem. Srbský kníže Lazar byl v odvetu popraven po bitvě. V Lazarově armádě bojovali jako spojenci i Albánci - tehdy ještě křesťané. Mezi najatými vojáky byly i české oddíly. Bitva měla tragické následky pro Srby, protože zlikvidovala výkvět srbské šlechty, která mohla klást odpor postupujícím Osmanům. Pod nádvládu turecké říše se tak postupně dostala srbská knížectví i celé Bulharsko.
V oblasti, která byla jednou z kolébek srbského státu, vzniklo již v 11. století mnoho klášterů a místo se stalo symbolem boje proti expanzi islámu. Kosovo a sousední Metochii považují Srbové za svůj Jeruzalém. Z kosovského města Prizren ovládal král Dušan Veliký - vrstevník českého krále Karla IV. - velkou část Balkánu a aspiroval na byzantského císaře.
[editovat] Osmanská nadvláda a začátek moderní doby
K největšímu příchodu Albánců na Kosovo docházelo ze každé okupace jižního Srbska (např. za turecké nadvlády po každém nezdařeném povstání Srbů proti Osmanské říši, např. na konci 17. století, pak za 1. a 2. světové války), kdy se albánské elity vždy přidávaly na stranu momentálně silnějších. K masovému dosidlování Albánců na Kosovo došlo po 2. světové válce na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let za vlády maršála Tita. Tehdejší úřady jugoslávského ministerstva vnitra (MUP) zabavovaly půdu srbským kulakům a věnovaly ji stěhujícím se albánským bezzemkům. Pro tento účel byl založen a několik let fungoval finanční fond na odděleních jugoslávské policie na Kosovu.
[editovat] Kosovo jako součást SFRJ
Albánci se údajně v Kosovu během 19. století stali opětovně většinovým etnikem (toto však uvádějí pouze albánské prameny). Při sčítání obyvatel v roce 1921 bylo zaznamenáno na Kosovu pouze 439 000 Albánců, tedy méně než polovina tehdejšího obyvatelstva Kosova) Mezi Albánci a Srby došlo během 80. let k rozkolu. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století vyhráli Albánci nad Srby populační válku - porodností a dostěhováním z Albánie přečíslili Srby na území Kosova. Albánci měli nižší vzdělání, získávali tak horší pozice i v samotné Jugoslávii, natož v zahraničí. V 80. letech byla v Kosovu údajně až 40% nezaměstnanost. To vyvolávalo v chudém regionu krize, které zhoršovaly vztahy mezi jednotlivými národy v oblasti. Podle ústavy z roku 1974 tvořilo Kosovo autonomní oblast v rámci Srbské republiky, kde albánská menšina právě podle ústavy SFRJ mohla zastávat důležitá místa ve správě provincie (včetně policie a soudů). Od začátku 80. let se začínali ozývat někteří Srbové, kteří se cítili utlačovaní. V komunistickém vedení Jugoslávie a Kosova však nezískali oporu. Jazyková bariéra vháněla Albánce a především albánskou mládež na Kosovu do nekritického obdivu k sousední Albánii, která byla líčena jako země, kde všichni najdou práci a mohou důstojně žít. Hodžova totalitní Albánie, její úřady, propaganda, armáda a policie podle některých zdrojů podporovaly protijugoslávskou činnost na území Kosova již od počátku 80. let. V roce 1988 došlo již k viditelnému rozkolu mezi Srby a kosovskými Albánci, který pokračuje dodnes. Srbsko zrušilo ústavu z roku 1974 údajně proto, že orgány Kosovské autonomní republiky nebyly s to čelit albánské iredentě a terorismu. Albánci, kteří byli zaměstnáni ve státních institucích, nechtěli akceptovat novou ústavu a sabotovali ji, načež byli propouštěni z práce v úřadech (u policie, u soudů, ve správních orgánech, na školách apod.). Odpovědí byl ozbrojený boj kosovských Albánců proti všem Nealbáncům na území jižního Srbska. Současně probíhala společenská separace albánského obyvatelstva od zbytku populace. Tvořila se společnost ve společnosti. 2. července roku 1990 parlament Kosova v Prištině vyhlásil nezávislost na Jugoslávii, během několika dnů byl však vedením země rozpuštěn a nahrazen novou regionální vládou, ve které byl jen jediný Albánec.
[editovat] Začátek 90. let
Výrazný podíl na rozdmýchání této krize měl budoucí jugoslávský prezident Slobodan Miloševič, který v září 1990 radikálně omezil Kosovskou autonomii změnou srbské ústavy. Jeho nacionalistické tendence pak vedly k Balkánské krizi a rozpadu celé Jugoslávie.
Faktem je, že Milošević byl první představitel Jugoslávie, který se vyháněných Srbů na Kosovu zastal. Za Miloševiće se také srbským sedlákům vracela alespoň část „združstevněné“ půdy. Za Miloševiće se také do Kosova značně investovalo, především do rozvoje průmyslu, infrastruktury a služeb. Ze srbského státního rozpočtu šlo podle některých zdrojů v 80. a 90. letech do kosovského hospodářství denně přes 1,4 milionu dolarů denně. Ty také tvrdí, že Milošević nebyl žádný srbský nacionalista, jak se ho snaží vykreslit Chorvati, bosenští muslimové či Albánci, ale typický aparátčík, který prahl po moci a tu si snažil udržet i volebními podvody a odstraňováním svých oponentů. Za „Balkánského řezníka“ ho označovala propaganda států, která divoce a často násilně vznikala na území nových států rozpadlé Jugoslávie. Tyto země byly těžce zkoušeny válkou a proto je možné, že vlády v Záhřebu či Sarajevu podporovaly protisrbskou politiku doma.
Ještě v prosinci roku 1990 proběhly volby do parlamentu, Albánci je ale bojkotovali. Nový parlament však nevydržel dlouho – v březnu roku 1991 byl odvolán, protože hlasoval proti srbskému stanovisku.
[editovat] Druhá polovina 90. let
Etnické násilí páchané Albánci na Srbech za Miloševiće a dalších národnostech na Kosovu narazilo na odpor Jugoslávské armády a policie. UÇK, která se opevňovala v mnoha vesnicích centrálního Kosova a okolo Podujeva byla prakticky poražena. Podpora UÇK ze strany některých zemí NATO vyvrcholila na jaře 1999 leteckým bombardováním Jugoslávie ze strany NATO, které mělo zastavit údajné vyhánění a vraždění Albánců (hovořilo se dokonce o 100 000 zavražděných v mnoha masových hrobech, tento údaj však dodnes nebyl potvrzen a žádný masový hrob s albánskými oběťmi nebyl nalezen). Oficiální číslo (prameny OSN) hovoří o 2 600 mrtvých, padlých převážně v bojích a jako oběti bombardování.
[editovat] Současné Kosovo
Kosovo zůstává i nadále formálně součástí Srbska, fakticky je ovšem ovládané albánskou částí obyvatelstva. Místo srbské vlády jej spravuje mise OSN (UNMIK - United Nations Mission in Kosovo), na klid v Kosovu (bezpečnost srbské menšiny) dohlíží jednotky NATO pod označením KFOR (Kosovo Force).
Od druhé světové války probíhal v Kosovu neustálý tlak albánského etnika proti ostatním nealbánským etnikům, především proti Srbům. Komunistický vůdce Tito nechal u ministerstva vnitra zřídit fond, z kterého byly vypláceny prostředky přistěhovalým Albáncům z Albánie. Byla jim přidělována půda, zabavená srbským „kulakům“. Pod etnickým tlakem (slovní a fyzické napadání, znásilňování, drobná hospodářská kriminalita, vraždy apod. až po šikanování Nealbánců ze strany místních úřadů, soudů a policie, které byly převážně v rukou Albánců) v průběhu 70. a 80. let 20. století opustilo provincii Kosovo a Metochia přes 70 000 Srbů, především vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných.
Od roku 1991 probíhala na území Kosova agrese ze sousední Albánie (výcvik gerilových bojovníků, protijugoslávská velkoalbánská propaganda, ničení pohraničních zařízení na území Jugoslávie včetně zničení několika mostů, střelba přes hranici na pohraniční a policejní jednotky a stanoviště Jugoslávské armády apod.) K etnické protialbánské čistce došlo na Kosovu až s příchodem NATO, kdy v prvních dnech okupace bylo vyhnáno přes 250 000 Nealbánců, bylo zničeno přes 50 000 nealbánských domů, které byly předtím vypleněny (dodnes jsou v troskách). Majetku, především polností nealbánského obyvatelstva se zmocnili členové albánské etnické komunity. Tu dnes tvoří nejen původní kosovští Albánci, ale i několik set tisíc Albánců dosídlených ilegálně z Albánie. (Odhad OSN z roku 2005 činí až 800 000, což je jeden z důvodů, proč dodnes nejsou správní orgány OSN na Kosovu schopny provést regulerní sčítání kosovského obyvatelstva).
Dále bylo zničeno kolem 130 kostelů a klášterů, mnohé z 11. až 14. století (památky UNESCO), stejně tak ale také Srbové následně vyplenili některé albánské mešity. Například na území Kosova a Metochie jsou zničeny všechny pravoslavné hřbitovy. Na místě jednoho bylo dokonce vytvořeno parkoviště. Od příchodu NATO se ztratilo přes 1 800 občanů a přibližně stejný počet byl teroristy zavražděn. Oběti byly především z řad Srbů, Romů, Aškalijů, Egypťanů, Turků, Chorvatů, Čerkesů, Makedonců, Goranců a dalších, převážně slovanských obyvatel. Dodnes nebyl za zločiny spáchané v Kosovu nikdo postaven před soud. Celá současná situace ukazuje na fatální selhání mezinárodních instuitucí, jako jsou OSN, NATO, OBSE, Rada Evropy atd. Původních cílů stanovených rezolucí č. 1244 OSN (tzn. obnovení multietnické demokratické společnosti na území Kosova) nebylo ani po sedmi letech správy OSN na Kosovu a v Metochii dosaženo. Kosovskoalbánskou politickou scénu stejně jako policii a místní samosprávné orgány silně poznamenává infiltrace členů zakázané teroristické organizace UÇK (Kosovská osvobozenecká armáda), dále vliv albánské drogové mafie, dnes v Evropě nejsilnější, a v neposlední řadě stálý vliv extremistů ze sousední Albánie.
Proti jednomu z polních velitelů UÇK - Ramuši Haradinajovi (stál po posledních volbách v čele kosovské vlády jako premiér) je vedeno soudní řízení u mezinárodního tribulnálu v Haagu. Protože se jedná o Albánce, je řízení vedeno na svobodě. Další polní velitel - Adem Taçi (v podsvětí přezdívaný Had) - je vůdcem druhé nejsilnější politické strany na Kosovu. Je důvodně podezřelý z masových vražd srbských civilistů z let 1998 - 1999. Poslední vrchní velitel UÇK osobně odpovědný za masové vyhánění i zabíjení Nealbánců z Kosova v roce 1999 a při pogromech v následujících letech - generál Adem Çeku - byl dosazen jako současný předseda vlády Kosova (jaro 2006). Výsledkem této politiky je všeobecná atmosféra zastrašování a ozbrojeného násilí, kterému se snaží čelit přes 17 000 příslušníků jednotek KFOR. Vojáci mise KFOR chrání především gheta, v kterých žije zbytek Nealbánců (Gornji Orahovac, Velika Hoča, Gračanica, Osojane, Lipljan, Novaki, Brezovica a další) a utečenecké tábory (např. romský tábor Plementina u Obiliće) a enklávy menšinového srbského osídlení (Žlutý dům v Obilići, samoty při hranicích u Podujeva a pod.).
Představitelé OSN veřejně mluví o odtržení jihosrbských provincií Kosovo a Metochia od Srbské republiky a udělení samostatného statusu Kosova. To však odporuje všem uzavřeným mezinárodním dohodám. Srbsko přitom je dnes demokratický stát; historická nenávist mezi Srby a Albánci však stále živí násilnosti a u Albánců hlavně touhu po nezávislosti či připojení k Albánii.
[editovat] Přírodní poměry
Kosovo je hornaté, s výjimkou údolí řek, kde se nacházejí roviny. Nejvíce hor je na východě území (hřeben Šar Planina, na východě pak hřeben Metohija). Největšími řekami zde jsou Drin, a Sitnica. Nejvyšší hora, ležící u hranice s Albánií měří 2 656 m n. m.
[editovat] Obyvatelstvo
90 % obyvatel Kosova tvoří Albánci, zbytek Srbové, žijí zde ale také i Goranci (Slované, kteří přijali islám). Před válkou bylo národnostní složení bohatší, mnoho obyvatel země před obavami z UÇK ale uprchlo do zahraničí. UÇK také organizuje na zbylé národnostní menšiny útoky, při kterých rabuje a vypaluje nealbánské usedlosti, kostely a kláštery.
[editovat] Ekonomika
Před vleklými nepokoji, bombardováním a válkou byl rozvinut těžební a cementárenský průmysl, hlavní složkou ekonomiky bylo přesto ale stále zemědělství. Dnes je i dříve velmi chudá země díky válce na tom ještě hůře. Oficiálním platidlem v zemi je Euro, stejně jako v Černé Hoře, přestože Kosovo není členem eurozóny. Dříve se zde používala německá marka, a ještě před ní oficiální jugoslávský dinár.
[editovat] Externí odkazy
- Kosovské shromáždění (anglicky)
- Kosovský statistický úřad
- http://www.kosovo.com
- http://www.kosova.com
- http://www.orthodoxia.cz/jugoslav.htm
- http://www.pravoslav.or.cz/kosovo.htm
|
|
 |
||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
|||||||||||
