Karel IV.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek pojednává o českém králi a římském císaři. Další významy jsou uvedeny v článku Karel IV. (rozcestník).

Dílo norimberského slévače J. D. Burgschmieta: Založení univerzity Karlem IV.

Karel IV. (14. května 1316 Praha – 29. listopadu 1378 Praha) byl jedenáctý český král (jako Karel I. – 1346–1378), lombardský král (1355), římský král (1346–1355) a císař (1355–1378), arelátský král (1365) a hrabě lucemburský (1346 – 1353) z dynastie Lucemburků.

[editovat] Na francouzském dvoře

Karel IV., křtěný jménem Václav, byl synem Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Roztržky mezi jeho rodiči vedly nejprve k tomu, že Jan syna odtrhl od matky a poté k jeho internaci na Křivoklátě. Malý Václav byl nakonec poslán do Paříže na vychování k francouzskému královskému dvoru, kam dorazil 4. dubna 1323. Téhož roku byl biřmován a od svého kmotra, jímž byl jeho strýc, francouzský král Karel IV. Sličný (1322–1328), přijal jméno Karel. Zároveň se oženil s Blankou z Valois.

V Paříži získal Karel rozsáhlé vzdělání: budoucí císař uměl německy, francouzsky, latinsky a italsky (česky se znovu naučil až po svém návratu do země roku 1333). Jeho učitelem byl Pierre de Rosieres (pozdější papež Klement VI.). V letech 1330–1331 pobýval Karel v Lucembursku, v letech 1331–1333 působil jako zástupce svého otce (generální místodržitel) v severoitalské lucemburské signorii.

[editovat] Král římský a český

Na konci října 1333 se Karel vrátil do Čech a spravoval České království místo nepřítomného otce - stalo se tak z popudu šlechty. Od ledna 1334 byl moravským markrabětem.

České korunovační klenoty (Svatováclavská koruna pochází z roku 1346, žezlo a jablko byly vyrobeny v první polovině 16. století)

Od počátku čtyřicátých let byl Karel favoritem papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi – i proto papež Klement VI. povýšil pražské biskupství 30. dubna 1344 na arcibiskupství. 21. listopadu 1344 byla zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. Dne 11. července roku 1346 byl Karel hlasy pěti kurfiřtů zvolen u Rhens na Rýně římským vzdorokrálem a 26. listopadu 1346 v Bonnu korunován.

Českým králem se Karel stal smrtí svého otce 26. srpna 1346 a korunován byl společně s Blankou arcibiskupem Arnoštem z Pardubic 2. září 1347. K této příležitosti dal Karel zhotovit novou královskou svatováclavskou korunu, později se podílel na formulování korunovačního řádu. Jako český panovník Karel téměř ve všem navazoval na přemyslovskou tradici a po desetiletích rozbrojů uklidnil rivalitu mezi králem a šlechtou. České země vnímal jako nejstabilnější součást říše.

Příbuzenstvo
otec	Jan Lucemburský
matka	Eliška Přemyslovna
manželka	Blanka z Valois
manželka	Anna Falcká
manželka	Anna Svídnická
manželka	Alžběta Pomořanská
syn	Václav IV.
syn	Zikmund Lucemburský
dcera	Anna Lucemburská
bratr	Jan Jindřich
nevlastní bratr	Václav Český
děd	Jindřich VII. Lucemburský
děd	Václav II.

Po náhlé smrti císaře Ludvíka Bavora 11. října 1347 ztratil Karel svého rivala. Bavorův syn Ludvík Braniborský sice v boji pokračoval, zajistil zvolení anglického krále Eduarda III. jako římského vzdorokrále, ale jeho boj byl marný. Eduard III. brzy na říšský trůn rezignoval. Od roku 1349 byl Karel uznáván jako jediný římský panovník.

Dne 26. března 1348 bylo zahájeno společné zasedání říšského a českého sněmu – první generální sněm. Pod vedením Karla IV. 7. dubna 1348 přijal mnoho zásadních rozhodnutí. Byla potvrzena privilegia Českého království, jako „zvlášť vznešeného článku Říše římské“, v originále ipsum regnum Boemie Romani regni membrum fore nobilius. Poprvé byl užit pojem „země Koruny české“, čímž bylo odstraněno staré pojetí jako osobního majetku panovníka a přílišná personalisace v jeho osobě. Napříště měla především země krále, nikoliv pouze král zemi. K zemím Koruny české náleželo Království české, Markrabství moravské, nově slezské knížectví a Horní Lužice; od roku 1368 Dolní Lužice a 1373 Braniborsko.

Ve stejný den, tedy 7. dubna 1348, udělil Karel IV. Univerzitě Karlově imunitu před zásahy světské moci, což je mylně interpretováno jako její založení. Univerzita Karlova, nejstarší univerzita na sever od Alp, byla jako každá církevní korporace založena rozhodnutím církve, zde bullou Klementa VI., danou v Avignonu 26. ledna 1347. Její založení potvrdil Karel ještě 14. 1. 1349 jako král římskoněmecký.

České království se stalo centrem římské říše a jako takové bylo i náležitě zvelebováno – Praha se stala Karlovým sídelním městem, bylo založeno Nové Město pražské (8. března 1348) a byl postaven i nový pražský kamenný most (1357-1400), který dnes nese název Karlův most. Karel IV. založil 10. června 1348 hrad Karlštejn pro uložení říšských korunovačních klenotů.

Roku 1348 bylo z iniciativy Karla IV. založeno a vyměřeno jako hlavní veřejné a obchodní prostranství nově zakládaného Nového Města pražského dnešní Karlovo náměstí (Dobytčí trh). Za osobního dohledu Karla IV. bylo vyměřeno dnešní Václavské náměstí (Koňský trh).

[editovat] Bujnost mladého krále

Karel IV. na radnici v Cologne.

Karel nebyl v první fázi své vlády jen moudrým panovníkem, ale i klasickým středověkým válečníkem. K válčení a bitkám ho předurčovala nejen bujná povaha, ale i konstituce: na svoji dobu byl neobvykle vysoký (173 cm) a robustní, ideální „těžký rytíř“. Stejně jako když se za mladých let účastnil válečných výprav po Itálii a dalších oblastech, i když seděl na trůně, vášnivě vyhledával boj. V roce 1347 mu papež zaslal list, ve kterém ho kárá za vyhledávání soubojů a chování neodpovídající královské důstojnosti. Karel na to zareagoval tím, že se snažil být více nenápadný, nicméně v skrytu patrně pokračoval v tomtéž stylu až do roku 1350, kdy jej opustil poté, co těžce onemocněl a strávil několik měsíců na lůžku. Důvodem měla být podle legend rozšiřovanými královským dvorem otrava, po níž dočasně ochrnul na všechny 4 končetiny, ovšem skutečnost byla zcela jiná a tato historka měla patrně jen zakrýt skutečnou příčinu, kterou bylo vážné poranění krční páteře.

Neexistuje záznam, jak ke zranění došlo, nicméně je přesně takové, jaké by se dalo očekávat u rytíře v plné zbroji, který spadne z koně hodně nešťastným způsobem. Předpokládá se, že Karel se patrně zúčastnil inkognito turnaje nebo nějakého jiného podniku, během kterého byl sražen z koně a dopadl velmi nešťastně na bradu, přičemž si vykloubil a zlomil dolní čelist a vážně poranil páteř páčením krku o okruží. Poranění se časem vyhojilo a pohybové schopnosti krále se částečně obnovily, ale o účasti na dalších rytířských turnajích už nemohlo být řeči: doživotním následkem bylo vadné držení těla, omezená pohyblivost a vybočení hlavy. Jak již bylo řečeno, se zraněním páteře zřejmě souvisí i vážné poranění čelisti, které natrvalo zdeformovalo králův skus.

[editovat] Karel IV. jako císař

Zlatá bula Karla IV.

Na Hod boží velikonoční 5. dubna 1355 byl Karel (spolu s Annou Svídnickou) v Římě korunován římským císařem. Jeho oficiální titul byl latinský a zněl takto: Karolus Quartus divina favente clemencia Romanorum imperator semper augustus et Boemie rex. Karel IV. byl vyzván Petrarcou a Cola di Rienzou, aby hlavní město říše přenesl z Prahy do Říma a aby se pokusil obnovit slávu a universalitu Svaté říše římské – první požadavek Karel odmítl zcela. Co se týče druhého: pokusil se objektivně, politicky vést celou říši a stal se jedním z jejích nejvýznamnějších císařů. Na konci 60. let 14. stol. do Říma znovu a v Itálii se pokoušel scelit a propojit italsko-německé území.

V roce 1355 se Karel IV. pokusil vydat zemský zákoník Majestas Carolina, návrh však musel stáhnout pro odpor panstva (formálně jej nestáhl, ale prohlásil, že nešťastnou náhodou shořel). Koncem roku 1356 Karel vydal Zlatou bulu Karla IV., zákoník, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Platil ve Svaté říši římské až do do roku 1806.

[editovat] Cesta do Francie

Šedesátá léta znamenala mocenskou expanzi do zemí Braniborských. Není docela pravda, že Karel IV. nikdy nevedl válku. Roku 1371 se markrabí Oto Braniborský po boku polského krále Kazimíra a uherského krále Ludvíka I. pustil do sporu s císařem. Ten proti Otovi vytáhl se silnou armádou a donutil jej vzdát se jakýchkoliv nároků na Braniborsko. Za to byla Otovi dána určitá kompenzace, např. titul arcikomorníka Svaté říše římské. Roku 1373 se tedy završilo letité úsilí Karla IV. o získání země pro Lucemburky, konkrétně syna Zikmunda.

Císařský znak Karla IV.: český lev v římskoněmecké orlici

V závěru života podnikl Karel IV. spolu se svým nejstarším synem Václavem cestu do Francie. Hovořil zde s králem Karlem V. o rozdělení sfér vlivu v Evropě a také v neposlední řadě o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. V plánu bylo, že polská koruna by měla v budoucnu připadnout Zikmundovi Lucemburskému (ten ovšem nakonec získal uherský trůn).

[editovat] 1378

Banální zlomenila nožního krčku Karla upoutala na lůžko, kde 29. listopadu 1378 císař zemřel na zápal plic. Význam Karla IV. Lucemburského pro Česko je obrovský – za jeho vlády se České království stalo centrem Evropy, Praha byla sídelním městem Svaté říše římské, celá země zažívala neobyčejný hospodářský, umělecký a kulturní rozvoj. České královstí dovedl k vrcholu, který se pak už nikdy neopakoval. Již Karlovi současníci si byli jeho významu vědomi. V pohřební řeči po jeho smrti byl císař Karel IV. poprvé nazván Otcem vlasti. Takto ho nazval jeho přítel Vojtěch Raňkův, profesor na francouzské Sorbonně. Karel IV. je pohřben v královské hrobce v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Původní hrobka, kterou skutečně založil, se nachází v prostoru mezi dnešním oltářem a oltářním stolem (viz např. National Geographic léto 2005, nebo Průzkum hrobky Karla IV.).

[editovat] Potomci

1. srpna 1348 Karlovi zemřela první žena Blanka. V březnu 1349 uzavřel sňatek s Annou Falckou a připojil tak Horní Falc (Nové Čechy), ta však zemřela již 2. února 1353. 27. května 1353 se Karel oženil s Annou Svídnickou, díky které připojil Horní a Dolní Lužici a která mu porodila prvního syna, budoucího krále Václava IV. Anna Svídnická zemřela při porodu 11. července 1362. Karel IV. se počtvrté oženil 21. května 1363 s Alžbětou Pomořanskou.

Manželka Blanka z Valois

Markéta Lucemburská (24.5.1335-2.9.1349): manžel Ludvík I. Uherský
Kateřina Lucemburká (1342-20.5.1386): manžel Rudolf IV. Habsburský a Ota V. Bavorský

Manželka Anna Falcká

Václav Lucemburský (17.1.1350-28.12.1351)

Manželka Anna Svídnická

Alžběta Lucemburská (19.4.1358-4.9.1373): manžel Albrecht III. Habsburský
Václav IV. (26.2.1361-16.8.1419)

Manželka Alžběta Pomořanská

Anna Lucemburská (11.5.1366-7.6.1394), manžel Richard II. Plantagenet
Zikmund Lucemburský (14.2.1368-9.12.1437)
Jan Zhořelecký (22.6.1370-1.3.1396)
Karel Lucemburský (13.3.1372-24.7.1373)
Markéta Lucemburská (29.9.1373-4.6.1410): manžel Jan III. Hohenzollern
Jindřich Lucemburský (1377-1378)

[editovat] Literární činnost

Karel IV., který udržoval kontakty s básníkem Petrarcou, byl mj. i literárně činný, všechna díla psal v latině, přeložena do češtiny byla ještě za jeho života.

Vita Caroli – Život Karlův, vlastní životopis. Má dva díly – první obsahuje rady nástupcům a životopis do r. 1340, druhý díl je z let 1344–1346, nezachoval se, je složen podle zápisků Karla IV.
Život svatého Václava
Výklady a naučení duchovní

Dále ještě napsal několik právnických a teologických spisů.

[editovat] Reference

Jiří Spěváček: Karel IV. Život a dílo (1316–1378). Svoboda, Praha 1980, 721 pp.
Kavka, František, Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355–1378) Díl 1. (1355-1364), Karolinum, Praha 1993, 252 pp., ISBN 8070666951.
Kavka, František, Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355–1378) Díl 2. (1364-1378), Karolinum, Praha 1993, Vyd. 1., 292 pp., ISBN 8070667605.
Kavka, František, Karel IV.: historie života velkého vladaře, Mladá fronta, Praha 1998, Vyd. 1., 361 pp., ISBN 8020407537.
Seibt, Ferdinand, Karel IV.: císař v Evropě (1346–1378), NLN, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999, 524 pp., ISBN 8071062650
Ottův slovník naučný XIII. Otto, Praha 1898, pp. 1032–1035