Bůh

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pojem bůh odkazuje na mocnou nadpřirozenou bytost, obvykle nesmrtelnou. Pokud v náboženství existuje více druhů nadpřirozených bytostí, jako bohy označujeme ty na nejvyšších stupních hierarchie, zatímco nižší nadpřirozené bytosti se nazývají duchové, démoni, andělé a podobně.

Slovem bůh byli také označováni někteří vynikající lidé:

• Božská kvalita mohla být připisována náboženským divotvorcům a prorokům. Nejznámějším příkladem je Ježíš z Nazareta, o němž hlavní proud křesťanství věří, že je boží syn a Bůh. Jiným příkladem je šrí Dévpuridží žijící v minulém století v Himálájích (uměl vrátit život, pohybovat se vzduchem, chránil zvířata..) nebo šrí Maháprabhudží (který byl vševědoucí). O tom se traduje, že byl, rovněž jako Ježíš, boží inkarnací na zemi.
• Jako bohové byli uctíváni vládcové některých říší především ve starověku, například předkonstantinovští římští císaři nebo egyptští faraoni. Božství se zpravidla stávalo součástí jejich oficiální titulatury.
• Dnes je občas používáno zpola žertovné označení bůh pro obdivovanou osobu, idol. Příkladem může být volání fanoušků „Hašek je bůh,“ oslavující úspěchy tohoto slavného brankáře 90. let 20. století.

Obsah 1 Charakter a postavení bohů v náboženstvích 2 Filozofické pohledy na boží existenci 2.1 Důvody pro boží existenci 2.2 Důvody proti boží existenci 3 Hebrejská a arabská boží jména

[editovat] Charakter a postavení bohů v náboženstvích

• V monoteistických náboženstvích (židovství, křesťanství a islám) označuje pojem Bůh (obvykle psaný s velkým B jako projev úcty a protože se jedná o jedinečnou bytost) nejvyšší bytost, která je nadřazena osudu lidstva a vesmíru – tato náboženství Boha chápou jako stvořitele světa a jediného vládce života.
• V panteistických náboženstvích je rovněž jeden bůh, ten však není vesmíru nadřazen, nýbrž je s ním ztotožňován.
• V polyteistických náboženstvích existuje bohů více a vztahují se k různým oblastem života (božstvo války, moře, lásky apod.). Jim pak obvykle vládne bůh nejvyšší (např. v řecké mytologii Zeus).

[editovat] Filozofické pohledy na boží existenci

V dějinách myšlení nalezneme nejrůznější, často zcela neslučitelné, názory na Boha a bohy.

Jednou možnou pozicí je filozofický teismus. Podle něho je Bůh nejvyšší bytostí, která je příčinou všeho, co existuje. Bůh podle něho má atributy spojené jednak s existencí (nekonečnost, nehybnost a dokonalost) a jednak s vůlí (všemohoucnost, vševědoucnost, moudrost, spravedlnost, dobrota). V polyteismu může mít tuto funkci nejvyšší bůh, může časem mezi bohy přecházet nebo může být mezi bohy rozdělena.

Slabší verzí filozofického přitakání boží existenci je deismus. Bůh je chápán především jako odpověď na nejzákladnější otázku – proč vůbec existuje svět? Podle deistů Bůh jako První hybatel svět vytvořil, ale již do jeho vývoje nezasahuje.

Odlišným filozofickým postojem k otázce boží existence je agnosticismus. Tento názor má za to, že existence či neexistence Boha či bohů je neprokazatelná. V této otázce tedy podle něho my lidé nemůžeme mít nikdy dostatečnou jistotu.

A konečně na opačném pólu se nacházejí buddhismus a filozofický ateismus. Oba mají za jisté, že žádný bůh neexistuje. Filozofický ateismus považuje bohy za lidský vynález, jehož reálný základ může být například v psychologickém mechanismu projekce (Ludwig Feuerbach, Sigmund Freud) anebo v přání vládnoucích vrstev udržet ovládané na uzdě nadpřirozeným strašákem (Karl Marx).

V západním myšlení posledních staletí se hlavní proud postupně přesunul od teismu přes deismus k ateismu a agnosticismu.

[editovat] Důvody pro boží existenci

Filozofické argumenty (tzv. důkazy) pro boží existenci byly jako součást přirozené teologie a teodiceje vytvořeny scholastickými filozofy, přičemž hlavní vklad přinesli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský.

• Ontologický důkaz se snaží doložit, že bůh existuje nutně či samotnou definicí boha, tj. boží existence je přímým důsledkem vlastností boží přirozenosti.
• Kosmologický důkaz se snaží doložit, že existence vesmíru je kontingentní skutečností závislou na existenci boha.
• Teleologický důkaz tvrdí, že struktura a různé vlastnosti vesmíru, např. pozorovaná vysoká míra jeho komplexity závisející na přesném nastavení fyzikálních konstant, vyžaduje boha, který vesmír takto navrhl či zamýšlel.
• Mravní důkaz zakládá boží existenci na prosté existenci konceptu dobra a zla.

Další argumenty pro boha, již nepocházející ze scholastické tradice a nemající charakter filozofického důkazu, jsou argument zkušeností (= bůh je, protože jsem pocítil jeho působení na vlastní kůži) a tzv. Pascalova sázka (viz Blaise Pascal), podle níž je životní strategie orientovaná na boha výhodnější, jelikož věřící získá víc než ateista, pokud měl pravdu a bůh opravdu existuje, a ztratí stejně tolik jako ateista, pokud se ve své víře mýlil.

[editovat] Důvody proti boží existenci

Důvody proti boží existenci, resp. argumenty snažící se vyvrátit výše uvedené důkazy boží existence, byly vypracovávány především počínaje osvícenstvím.

• Problém zla čili teodiceje nastoluje problém utrpení, které je neslučitelné s představou všemocného a laskavého boha.
• Důkaz nekonzistentních zjevení vychází z mnohosti různých náboženství, což zpochybňuje platnost pravdy přítomné v různých náboženských tradicích.
• Důkaz sporných vlastností vychází z toho, že některé vlastnosti připisované bohu se zdají být navzájem nekonzistentní.
• Důkazní břemeno je logická pozice, že boží existence je mimořádné tvrzení, které by mělo být odmítnuto, pokud není dokázáno jako pravdivé mimořádným důkazem. (Jinak řečeno, břemeno důkazu nese ten, kdo něco neobvyklého tvrdí.)

[editovat] Hebrejská a arabská boží jména

Z hlediska poznání náboženství je důležitý i způsob, jak se bůh označuje. Jméno obsahuje důležitou informaci o tom, jak jeho uživatelé chápou či chápali pojmenovaný předmět. Mnohé antické národy připisovaly jménu doslova magickou moc a nejdůležitější ze všech jmen bylo jméno boží.

• יהוה jhvh, hebrejské slovo překládané jako „Hospodin“. Toto boží jméno židé nevyslovují, avšak většinou je přepisují jiným slovem, např. אדני adonáj „pán“ či שם šem „jméno“. Více viz YHVH. Toto užití božího jména v Pentateuchu je typické pro tzv. jahvistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).

• אלהים elohím hebrejsky „Bůh“. Jde o plurálovou formu slova אל, bůh, tzv. plurál maiesticus, slovo אלהים lze přeložit správně jak Bůh, tak i bohové. Toto pojmenování Boha pochází ze starosemitského Ul, jež znamená „cíl“. Pojmenování Boha tímto jménem v Pentateuchu (Tóře) je typické pro tzv. elohistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).

• الله alláh arabsky „Bůh“.

Podrobnější informace naleznete v článku Alláhnaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Toto označení pro Boha v arabštině není typické pouze pro islám, nýbrž je obecným pojmenováním Boha, jehož užívají též např. arabští křesťané.

Portál Náboženství