Sigmund Freud

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Sigmund Freud – pamětní deska na rodném domě v Příboře.

Sigmund Freud

Sigmund Freud (6. května 1856 Příbor – 23. září 1939 Londýn) byl známým vídeňským lékařem a psychiatrem. Je znám především jako autor teorie psychoanalýzy.

Byl nejstarším ze šesti dětí židovského obchodníka s látkami. Od roku 1859 ale rodina žila ve Vídni. Mladý Freud absolvoval základní i střední školu jako jeden z nejlepších žáků. Poté se rozhodl studovat medicínu. Zabýval se stavbou mozku, o níž publikoval několik prací. Kromě toho si přivydělával praxí na interně a později psychiatrii vídeňské nemocnice. Roku 1884 zastával místo primáře, 1885 se stal docentem. Po návratu z ročního stipendijního pobytu v Paříži u profesora Charcota se vrátil v roce 1886 do Vídně, kde se oženil a začal se zabývat léčením neuróz a hysterických afázií. O svých výzkumech a hypotézách sepsal řadu prací. Velice významný je například Výklad snů z roku 1900. Svou metodu psychoanalýzy dále zdokonaloval až do své smrti. Její základní myšlenkou je nalezení nevědomých sexuálních příčin psychických obtíží.

Těsně před válkou uprchl před fašismem (byl žid) do Londýna, kde zemřel. Jeho čtyři sestry, které zůstaly v Rakousku, se staly obětmi holocaustu.

Freudovy teorie a metody byly nejdříve velmi kontroverzní, později velmi módní. Ač se dnes zdá, že část jeho hypotéz nebyla zcela správná (přeceňoval zřejmě například vliv sexuality), značná část jeho názorů na léčení lidské psychiky platí dodnes.

Podílel se na vývoji hlubinné psychologie, která vychází z gestaltismu a ten z nativismu. V jeho klinické praxi využíval metod, které setrvaly do dnešních dob. Myslel si, že problém je ukryt v podvědomé části mysli. Díky stylu „diagnóza + terapie“ docílil vyplynutí problému do racionální části mysli. Freud zastával teorii, že mozek je rozdělen do tří částí:

superego → osobní morálka jedince
ego → individuální zkušenosti
ID → pudová tendence, podle principu slasti

Z těchto částí byly superego a ID iracionální. Dále definoval vývoj sexuálního pudu:

orální období (0.–1. rok; kojenci)
erotogenní zóna (dále e.z.) → ústa
anální (1.–2. rok)
e.z.: vyprazdňovací funkce
falické (2.–3. roky)
e.z.: genitálie
oidipovské drama = oidipovský komplex
falický chlapec → kastrační komplex – muži se bojí o svůj penis → potlačení touhy po matce → ztotožnění se s otcem
falická dívka → strach z otcova penisu → žarlivost na matku → ztotožnění se s matkou přes občasné roztržky a stálý respekt a láska k otci
latentní (7.–12. let)
zamrzá sex. pud
(13.–… let)
zralé prožívání sexuálních zájmů