Buddhismus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 |
Portál Náboženství |
Buddhismus je nábožensko-filozofický systém, jehož základ vytvořil Gautama Buddha pravděpodobně v 5. století př. n. l. v severovýchodní Indii. Jedná se o jedno z nejrozšířenějších světových náboženství, vyznává jej přibližně 370 milionů lidí po celém světě.
Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti jeho učení vychází z tzv. pitak, které sice byly sepsány až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v nich je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy.
Někdy je buddhismus označován jako ateistické náboženství, což není přesné, jelikož i v nejstarších textech vystupuje spousta božstev žíjících na jiných úrovních existence, označovaných jako dévové. Avšak na rozdíl od teistických náboženství byla tato božstva považována za smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé, pouze je převyšující svou krásou, schopnostmi a dlouhověkostí. Jako ateistické náboženství je přesto buddhismus možné označit proto, že k dosažení osvobození není potřeba víra v Boha, jak je tomu v teistických náboženstvích, neboť Bůh jakožto pojem není v buddhismu definován. V pozdější době došlo k vytvoření systému osvícených bytostí, které bývají nesprávně přirovnáváni ke křesťanským světcům. Tyto myšlenky se však v původním, theravádovém buddhismu nijak neobjevují.
Mezi ostatními náboženstvími a filozofickými systémy zaujímá buddhismus zvláštní místo postojem k duši. Neřadí se ani k eternalistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („já“), která po smrti přetrvává, ani k nihilistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše("já"), která se smrtí zaniká. Místo toho tvrdí, že neexistuje žádná entita s níž bychom se mohli identifikovat jako s "já"(anátman) a že tedy oba výše zmíněné přístupy jsou zcestné.
K pochopení pojmu buddhismus je nutné si uvědomit, že tento termín přijali buddhisté teprve nedávno. V théravádových zemích je buddhismus, tedy Buddhovo učení, nazýváno jako sásana - učení. V Tibetu je nejčastěji používán termín nangpä čhö - náboženství zasvěcených, v Číně fo-ťiao - Buddhovo učení, v Japonsku bucodó - Buddhova cesta. Ještě v 19. století nebyl mezi stoupenci různých směrů buddhismu rozšířen pocit příslušnosti k buddhismu jako univerzálnímu náboženství, které nezdílelo ani jednotné označení. Poprvé bylo použito slovo Boudhism v Oxfordském slovníku angličtiny v roce 1801. Až v roce 1816 se změnilo na Buddhism ve větě v článku z časopisu Asiatic Journal. V roce 1829 bylo vydáno první dílo v angličtině, v jehož názvu se vyskytovalo slovo buddhismus, i když s jedním d, byla to kniha od Edwarda Uphama The History and Doctrine of Budhism (Dějiny a učení budhismu). Teprve v průběhu 19. století začali mniši různých buddhistických tradic hovořit o jediném buddhismu jako univerzálním náboženstvím, aby odvrátli útoky křesťanských misionářů a kolonilálních úředníků. Je paradoxní, že vůbec první pokus o sjednocení buddhismu učinil buddhista ze západu plukovník Henry Steel Olcott.
| Výběr článků o buddhismu
|
|
|
Historie buddhismu |
|
|
Základní pojmy |
|
|
Významné postavy |
|
|
Významné školy |
|
|
Trojí členění buddhismu |
|
|
Texty |
|
| Další články o buddhismu
|
|
|---|---|
Obsah |
[editovat] Základní myšlenky buddhismu
[editovat] Osvobození od utrpení
Gautama Buddha neměl v úmyslu vytvořit filosofický systém ve smyslu rozsáhlé interpretace světa. Jeho myšlení formovalo úsilí o vysvobození z narození a smrti. Posluchači byli buď asketi hledající jako on osvobození od utrpení, nebo lidé, kteří si kladli otázky o životě nebo posmrtné existenci. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či spásný, šťastný život. Ve všech oblastech šlo o vysvobození z egoistické žízně a žádostivosti, nenávisti a zaslepení: Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí vysvobození.
[editovat] Osobní zkušenost
Buddha se vědomě distancoval od těch, kteří vytvářeli spekulativní teorie o začátku a konci, omezenosti a nekonečnosti světa, původu člověka nebo posmrtného bytí vysvobozeného. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostává do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden slepec posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka útržkovitá a je vzhledem k pomíjivosti života promarněným časem. Blázen se ptá: „Byl jsem již dříve? Nebo jsem dříve nebyl? Co jsem byl dříve? (…) Budu příště? Nebudu příště? (…)“ Nebo pochybuje o přítomnosti: „Jsem? Nebo nejsem?“
Ale kdo o tom přemýšlí, je zapleten do pout názorů. Ten, kdo vyžaduje vysvětlení, je jako člověk zasažený otráveným šípem, který řekl lékaři: „Nenechám si vytáhnout šíp, dokud nebudu vědět, zda mě zasáhl válečník, bráhman, obchodník nebo sluha, dokud nebudu znát jeho jméno a příjmení a nebudu vědět, zda je velký, malý nebo středního vzrůstu, zda jeho kůže je černá, hnědá nebo světlá, (…) zda pera šípu pocházejí ze supa, volavky, jestřába, kohouta nebo jiného ptáka, zda tětiva pochází z dobytčete, buvola, jelena (…), jaký je hrot šípu.“ Tento člověk by zemřel dříve, než by se to všechno dozvěděl. Právě tak zahyne v nevědomosti ten, kdo zanedbává praxi, vedoucí k vysvobození, a místo ní spekuluje o takzvaných posledních věcech.
Buddha se tak vysmíval těm, kteří chtěli vysvětlení, sahající za hranice všeobecného poznání, stejně jako slepci nebo zranění, kteří nechávají svou záchranu záviset na nesmyslných otázkách. Své vlastní výroky nechápal jako interpretaci světa a člověka, nýbrž jako prostředek za účelem vysvobození. Srovnával je s vorem, který slouží k převozu přes řeku a nemá žádný smysl sám o sobě: Poutník přijde k velké vodě. Na tomto břehu je hrůza a nebezpečí, ale druhý břeh je jistý a bezpečný. Nevede k němu žádný most, nejezdí žádná loď. Tu si pomyslí: „Snad bych měl nasbírat rákosí, dřevo, větve a listy, postavit vor, abych (…) se dostal na druhý břeh.“ (…) Když tam dorazí, pomyslí si: „Tento vor je cenný. Budu ho nosit s sebou na hlavě a ramenou, kamkoli půjdu.“ Jednal by tento muž správně?
Nejkratší formulka Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všeho existujícího; z ní lze vyjít při nárysu jeho obrazu světa a člověka: (1.) Všechny sanskáry jsou pomíjivé (anitja), (2.) všechny sanskáry jsou strastné (duhkha), (3.) všechny jevy (dharmy) jsou bezpodstatné (anátman).
[editovat] Iluzornost "já"
Jelikož vše je pomíjivé, je proto strastné, a co je strastné, nemůže být považováno za pravé já. Proto bylo pro Buddhu důležité vymanit se z neustálého koloběhu existence, která je ve své podstatě strastiplná, jelikož vše, co máme rádi, budeme muset jednoho dne opustit a nikde na světě nemůžeme nalézt místo, kde bychom se mohli v bezpečí ukrýt (čili neexistuje žádné naše právé já, žádná duše atd.). Přerušení koloběhu neustálého znovuzrozování se nazývá nirvána. Původní význam tohoto slova neznamenal věčnou blaženost ve smyslu křesťanského chápání tohoto slova, jak je běžně vykládán, ale pouze stav, kdy se člověk zbavil veškerého utrpení, které s sebou přinášelo nekonečné putování v samsáře. Nirvána je tedy konečným cílem všech buddhistů, přesto Buddha neučil všechny své stoupence, jak dosáhnout okamžitého vysvobození, jelikož každý není na tuto cestu připraven. Vyjadřoval se proto k mnoha aspektům tehdejšího života. V buddhistických textech můžeme najít návody, jak dosáhnout štěstí v tomto životě, co dělat pro lepší budoucí zrození, jak se správně chovat k manželce či manželovi a udržet si tak šťastný partnerský život v tomto i budoucím životě, jak si zachovat dobré přátele, jak si udržet bohatství atd.
[editovat] Cesta k osvícení
Cestu vedoucí k osvobození Buddha formuloval v tzv. ušlechtilé osmidílné stezce, která zahrnuje tyto způsoby chování: pravé pochopení, pravé myšlení, pravou řeč, pravé jednání, pravý život, pravé úsilí, pravou bdělost a pravé soustředění. Osmidílná stezka vede podle stupně uskutečnění ke vstoupení do proudu, k jedinému návratu, k nenávratu nebo ke stavu vysvobozeného arahata. Ten, kdo vstoupil do proudu, se nachází na jisté cestě k vysvobození a je v bezpečí před pádem zpět. Po omezeném počtu znovuzrození bude dokonale osvobozen od žádosti, nenávisti a zaslepení. Ten, kdo se vrátí již jen jednou, k tomu potřebuje ještě jeden, poslední pozemský život. Ten, kdo se již nevrátí, se po smrti dostane do světa bohů, kde uskuteční nirvánu. Arahat dosáhl tohoto cíle již v tomto životě. Tyto různé stupně pravděpodobně podstatně přispěly k úspěchu Buddhovy nauky. Stát se arahatem vyžadovalo přijmout životní podmínky mnicha (bhikšu), který se jako Buddha vzdal majetku a vztahů.. Mnozí stoupenci, kteří byli vázáni majetkem a vztahy, mohli například usilovat o vstoupení do proudu, a být si tak jisti budoucím vysvobozením. I v dalším vývoji buddhismu měly velký úspěch školy nabízející způsob výcviku, který zaručoval možnost duchovního pokroku i laikům, kteří žili rodinným životem.
Ušlechitlá osmidílná stezka, která vede ke konečnému vysvobození, tvoří poslední z tzv. čtyř vznešených pravd, které lze považovat za základní kámen filosofie buddhismu. Jedná se o pravdu o:
- O utrpení
- O vzniku utrpení
- O zániku utrpení
- O stezce, vedoucí k zániku utrpení (neboli ušlechtilé osmidílné stezce).
Gautama ustanovil pro všechny své stoupence pět základních pravidel, pro mnichy pak další pravidla, která se počtem i zněním v jednotlivých školách liší. Pravidla pro všechny stoupence zahrnují:
- upustit od zabíjení
- nebrat, co není dáváno
- zdržet se nesprávného jednání v sexuální oblasti
- vyhýbat se lži
- zdržovat se zneužívání omamných prostředků
Formulace i počet základních pravidel se může v jednotlivých školách lišit, ale v podstatě se vždy jedná o rozvedení nebo přispůsobení novým podmínkám výše vyjmenovaných základních zásad, proto lze říci, že těchto pět pravidel tvoří jakési základní životní zásady každého buddhisty.
[editovat] Členění buddhistického učení
Členění na hínajánu, mahájánu a vadžrajánu vychází z pozdější tradice buddhismu. Starší buddhistické školy toto dělení neznají.
[editovat] Theraváda
nauka starších, je buddhistickou školou, která se opírá o Buddhovy rozpravy zachované v jazyce palí. Théraváda je jediná z tzv. starších škol, která se zachovala do dnešní doby. Theravádový buddhismus je dnes rozšířen především v oblastech Srí Lanky, Barmy, Laosu, Thajska a částí Vietnamu a Malajsie. Mahájana a vadžrajána řadí někdy théravádu do hínajány, což je značně problematické. Termín hínajána byl poprvé použit na buddhistickém koncilu svolaném indickým králem Kaniškou v prvé polovině 2. století. V této době však théraváda už na indickém subkontinentu nepůsobila. I z hlediska nauky je řazení théravády do hínajány sporné, jelikož théraváda uznává tzv. cestu bódhisattvy a není neobvyklé, že i stoupenci théravády někdy skládají slib bódhisattvy.
[editovat] Hinajána
malý vůz, tak v mahájánových textech začali být posměšně označováni stoupenci tzv. starších škol, kteří měli údajně usilovat pouze o své vlastní osvícení. Podle vadžrajánových textů je Hinajána původní sútrické učení Buddhy o 4 vznešených pravdách, založené především na morální kázni - základem je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti. Dle Vadžrajány stoupenci tohoto směru jsou vázáni slibem zabránit jakékoliv negativní akci způsobené ať už tělesně, energií nebo i jen myšlenkou a tím se snaží uvést do praxe učení o Pravdě o utrpení. Hinajána se vnitřně člení na učení Šravaků a učení Pratjéka Buddhů.
[editovat] Mahájána
(jinýmy slovy velký vůz) je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 2. Buddhovu otočení kola Dharmy, podle některých mahájánových škol i při 3. otočením kola Dharmy. Dle legendy se jednalo o tak hluboké učení, že nemohlo být pochopeno v Buddhově době, bylo proto uchováno v říši Nágů, odkud jej později Nágárdžuna vynesl na zemský povrch. Podle většiny buddhistických badatelů začala Mahájána vznikat někdy kolem 1. století našeho letopočtu.
Mahájána zdůrazňuje ideál bodhisattvy, který se už vyskytoval ve starších školách buddhismu. Bodhisattva na sebe bere závazek stát se zodpovědným za dobro ostatních - stát se tzv. bodhisattvou, tedy bytostí, která systematickým cvičením dokonalostí (parámí) usiluje o nejvyšší dokonalé osvícení (samjaksambódhi), aby mohly být ze samsáry osvobozeny a osvíceny všechny cítící bytosti. Na rozdíl od starších škol mahájána začala tvrdit, že takový závazek by měl na sebe vzít každý následovník Buddhy a ne jen několik silně odhodlaných jedinců. Součástí Mahájány je i zenový buddhismus, ačkoliv se spíše jedná o samostatnou školu, které sice vychází z mahájánových súter, ale má vlastní velice specifický systém výuky, v určitém směru lze najít jisté podobnosti s tantrickými školami Vadžrajány. Mahájánový buddhismus je dnes praktikován především v Číně, Japonsku, Korey a většině Vietnamu.
[editovat] Vadžrajána
(někdy se používá výraz tantrický buddhismus) je svými stoupenci považována za nejvyšší a nejhlubší formu buddhismu a je především spojována s tibetským buddhismem. Používá všech metod předchozích směrů, ale navíc ještě speciálních praxí spojených např. se zpřítomňováním buddhovských aspektů nebo recitací manter. Narozdíl od předchozích směrů dává speciální důraz na práci s energiemi. Nejvyšší učení vadžrajány je skryto v ‘posvátných’ textech (tantrách). Nezbytným předpokladem je iniciace od realizovaného učitele, který uvede žáka na přímou cestu k osvícení. Vadžrajána se vnitřně člení na vnější tantry (Krija Tantra, Charja Tantra, Joga Tantra) a vnitřní tantry (Mahajoga, Anujoga, Atijoga).
Základem vadžrajánového buddhismu je využití všech možných nástrojů na cestě k osvícení. Zatímco na malé cestě a velké cestě jde o tzv. hromadění příčin (smysluplné jednání, pozitivní činy apod.), Vadžrajánu můžeme označit za tzv. cestu plodu. To znamená, že praktikující Vadžrajány se identifikují přímo se stavem buddhy a díky svazku s učitelem (tib. lama) se mohou rozvíjet nejrychlejším způsobem.
Dnes je praktikována především na území Tibetu, Nepálu, Bhútánu, Mongolsku a některých částí Indie, Číny a Japonska. V současnosti se rychle rozšiřuje zejména na Západě (prakticky celá Evropa i Amerika), za nejrozšířenější lze považovat školu Karma Kagjü.
[editovat] Historie a šíření
Po smrti Buddhy docházelo ke shromažďování ústních tradic, ty pak byly sepisovány. Již v této době docházelo ke sporům o autentičnost jednotlivých materiálů.
Zhruba v prvním století pronikl po Hedvábné stezce do střední Asie, kde byl ovlivněn jednak zoroastrismem a poté i myšlenkami helénismu, takto pozměněný pronikl do Číny, kde byl ovlivněn místní filosofií a poté rozšířen do Koreje a Japonska. V Číně a v Japonsku se zformoval i zvláštní druh buddhismu tzv. zen-buddhismus, pro tento myšlenkový proud uvnitř buddhistického hnutí neplatí stejné zásady jako pro buddhismus a ačkoliv je zen-buddhismus považován za součást buddhismu, lze říci, že jeho prostředky i cíle jsou odlišné především od theravádového buddhismu.
V Indii byl buddhismus ovlivněn hinduismem z čehož vznikl tzv. Vadžrajána, která se kolem roku 500 dostala do Tibetu, kde se rozšířila, v samotné Indii buddhismus kolem roku 1000 zcela zanikl.
Evropa se o buddhismus začala zajímat po roce 1900, k masovějšímu rozšíření došlo po roce 1960, kdy se buddhismus rozšířil i do USA a stal se nesmírně populární a módní záležitostí.
V dnešní době se k buddhismu hlásí kolem 230 - 500 miliónů lidí (viz. adherents.com)
[editovat] Významní buddhisté
- Gautama Buddha
- Ánanda
- Gampopa
- Henry Steel Olcott
- Jašódhara
- Karmapa [1]
- Marpa
- Milaräpa
- Nágárdžuna
- Ole Nydahl [2]
[editovat] Externí odkazy
- Dalajláma
- Buddhismus Diamantové cesty
- Dzogčhen
- Karma Thegsum Čhöling
- Rabten Čhödarling
- Shambhala
- Sótó zen
- Zen dojo Plzeň
- Zenová škola Kwan Um
- Dogén sangha (zen)
- Buddha Mangala
- Bodhipála - meditační centrum
- Buddhismus Čisté země jako vaišnavismus - část 1/10
- SATI Pardubice
