Reinkarnace
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Reinkarnace (doslovný překlad znovuvtělování) je označení představy, že pozemský život se vícekrát opakuje.
V rámci buddhistického pojmosloví, se namísto výrazu reinkarnace vhodnějšího termínu znovuzrozování, jeliž tento pojem s ohledem na buddhistické učení o ne-já nevyvolává představu duše nebo jiné entity, která se postupně obývá různá těla.
Představa, že život jedince po jeho fyzické smrti nějakým způsobem pokračuje, je společná pro téměř všechna náboženství, většinu kultur a řadu filosofických systémů. V tomto ohledu lze mezi nimi nicméně najít dvě zásadně odlišná stanoviska.
Podle prvního pohledu, který zastává například většina vyznavačů judaismu, křesťanství a islámu, jsou život a smrt jedinečné. Bytosti se narodí, žijí a pak v okamžiku smrti jejich duše či jiná smrt přetrvávající část přesídlí do sféry, která není normálně přístupná živým bytostem, a tam zůstává navěky nebo do konce pozemského světa.
Pro jiná, kupříkladu indická náboženství, je naopak typická představa o opakování pozemské existence. Bytosti se narodí, žijí, zemřou, a posléze se znovu zrodí (ať už ve stejné nebo jiné formě), a toto se vícekrát opakuje. Konkrétní představa přitom může být buď cyklická, tedy že bytost se může opakovaným pozemským rozením dostávat do stále stejných stavů (pak mluvíme o převtělování, metempsychóze či stěhování duší), nebo lineární, tedy že bytost se postupnými životy vyvíjí (pak mluvíme o znovuvtělování, o reinkarnaci v užším slova smyslu).
Obsah |
[editovat] Buddhismus
V buddhismu se používá výraz znovuzrozování, jelikož takový termín nevyvolává představu, že se musí něco (např. duše) převtělovat z jednoho těla do druhého. Buddhismus učí, že znovuzrozování je proud neustále vznikajícího a zanikajícího vědomí, proto nelze říci, že by jedno a to samé vědomí přecházelo z jednoho života do druhého.
[editovat] Hinduismus
V hinduismusu se rozvinulo učení o reinkarnaci teprve po konci védského období s objevem upanišadové literatury (od roku 700 př.Kr.). Klasickou podobu dostalo v Bhagavadgítě.
Podle hinduistického pohledu má člověk nesmrtelné „já“ (átman), které se po smrti těla převtělí do nově narozené bytosti. Do jaké podoby se člověk převtělí, závisí na jeho minulých činech (karma). Karma je spojená s představou etického světového řádu, ve kterém všechny činy podle zákona příčiny a následku určují budoucí opětovné zrození. To se může odehrát na tomto světě, v lidském či zvířecí podobě, nebo v nebeských ale i v pekelných světech. Pobyt v nich ovšem v žádněm případě není věčný. Po nějaké době se jedinec znovu narodí na Zemi a cyklus pokračuje až do definitivního vysvobození (mókša). Tento karmický světový řád se chová jako přírodní zákon, kategorie jako trest nebo odměna zde neplatí.
Zatímco některé hinduistické směry považují karmický zákon za neoblomný a pouze jedinec sám je podle nich odpovědný za své vysvobození, jiní hinduisté důvěřují v božskou milost, která může karmické dědictví vymazat a člověka spasit. Tato božská pomoc je hlavním tématem hinduistických modliteb.
Cílem hinduistů je překonání tohoto věčného a utrpením naplněného koloběhu vznikání a zanikání. Tradice zná tři klasické cesty k vysvobození (mókša nebo mukti): Cesta vědění (Džňána márga), Cesta činu (Karma márga) a Cesta oddanosti Bhakti márga. Mnozí myslitelé (například Svámí Vivékánanda) k nim přiřazují ještě čtvrtou cestu, kterou je Rádža jóga, 'Královská jóga', která je spojena s tělesným cvičením a meditací.
[editovat] Antické Řecko a Řím
Známí řečtí filosofové zastávající reinkarnační teorii byli Pythagoras (kolem roku 600 př.Kr.), Empedoklés a Platón (oba v 5. století. př.Kr.). Všichni tvrdili, že nesmrtelná duše se musí převtělovat, až už díky své vnitřní nutnosti nebo za účelem morální očisty v nové formě, která zahrnovala i zvířecí a rostlinný svět. U Platóna hrálo roli pouze morální kritérium. Podle jeho názoru se bytost znovu zrodí pouze na základě svého minulého jednání.
Následné myšlenkové směry novoplatónismus a novopythagoreismus reinkarnační teorii zastávaly dál, ale jednotliví myslitelé se lišili v názoru, zda se převtělování do zvířat má chápat doslova (Plotinos) nebo jen metaforicky (Porphyrius). Plátónovo morální hledisko nalezneme především u Plútarcha a Vergilia.
[editovat] Judaismus
V kabale, židovské mystice je znovuzrození na Zemi Boží trest, který má sloužit k tomu, aby se duše v novém těle zdokonalila.
[editovat] Islám
V islámu nalezneme víru v reinkarnaci pouze u menšinové sekty drúzů, podle nichž se člověk může narodit opět jen jako člověk, nikoli tedy ve zvířecí podobě.
[editovat] Teosofie
V teosofii zavedla učení o převtělování poprvé Helena Petrovna Blavatská, která tento koncept východních náboženství zkombinovala s konceptem evoluce. Duše se v jednotlivých životech zdokonaluje a stoupá stále k výšším stavům bytí, přičemž zde narozdíl od hinduismu a buddhismu nejsou možné žádné návraty na nižší stupně existence. Cílem je v tomto učení dosažení dokonalosti jedince.
Tento pohled byl s menšími úpravami převzat většinou nových esoterických směrů, jako je například antroposofie nebo hnutí New Age.
