Anattá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

	*Portál Náboženství*

Anattá (pálí), anátman (sanskrt) se skládá se z dvou slov, an = ne a attá (átman) = duše nebo trvalé já nebo metafyzická substance. Překlad tedy může znít „ne-duše“, „ne-já“, „žádné ego“, „neosobnost“ nebo „bezpodstatnost“.

Anattá tvoří základní kámen Buddhova učení. Je to také charakteristický znak buddhismu, který nemůže být nalezen v jiném náboženství. Nicméně se jedná o nejnepochopitelnější, nejmylněji vykládaný a nejpřekrucovanější pojem Buddhovy nauky.

Jde o jeden ze tří základních charakteristických znaků veškeré existence, zbylé dva jsou pomíjivost (aničča, v sans. anitja) a strastiplnost, nebo neuspokojivost (dukkha, v sans. duhkha). Narozdíl od nich se anattá vztahuje i na nirvánu.

Nejstručněji řečeno, podle této doktríny neexistuje žádná vnitřní duše, která by byla věčná, neměnná a blažená. Také není nic, co bychom mohli označit za vykonavatele autority nad přirozeností jevů . Není žádný hybatel oddělený od dění, nikdo, kdo řídí, ovládá skutečnost, protože vše je produktem neustálého vznikání a zanikání podmíněných jevů.

Jsme složeni z neustále se měnících a neosobních mentálních a tělesných procesů, které se dají rozdělit do pěti skupin neboli khand, v sans. skhand. Tyto složky se vzájemně ovlivňují, závisí jedna na druhé a vytváří to, co obvykle považujeme za svoje „já“. Není žádný dohlížitel, hybatel, nositel zkušenosti a žádná esence, kterou bychom mohli najít. Jsou jenom tyto pomíjivé, neuspokojivé a neosobní fenomény. Není nikdo, kdo cítí, existuje pouze cítění, není nikdo, kdo poznává, je jen poznávání, není nikdo, kdo jedná, je pouze jednání, není nikdo, kdo si je vědom, existuje pouze vědomí.

Slova jako „JÁ“, „MOJE“, „OSOBNOST“ jsou pouhá konvenční označení, která nelze přiřadit k ničemu skutečnému. Když si to uvědomíme, přijdeme na to, že vlastně není nikdo, koho bychom mohli nenávidět. Jsou jen složky.

Anattá se v širším smyslu vztahuje na všechny jevy. Zde označuje neexistenci žádné věčné neměnné substance. Podle většiny filosofů existuje rozdělení skutečnosti na vnějškové proměnlivé fenomény, které nejsou tou pravou realitou, a na vnitřní trvalou neměnnou substanci, kterou nelze přímo poznávat, ale která tvoří pravou podstatu věcí. Touto metafyzickou substancí jsou například Platónovy ideje nebo třeba materialistická hmota. Podle buddhismu je tento názor mylný. Za „stěnou jevů“ už nic dalšího není, tyto pomíjivé a stále se měnící fenomény jsou vše, co existuje.

Nic také nevzniká nahodile bez příčiny, každý jev je podmíněn nějakým jiným jevem (jevy). Protože tyto příčiny jsou samy pomíjivé, i jejich následek musí být pomíjivý. Jediným fenoménem, který není pomíjivý, je nirvána, která ničím dalším podmíněná není.

Tvrzení o podmíněnosti všech jevů by mohlo způsobit falešný dojem, že buddhismus hlásá fatalismus a pasivitu. Buddha ovšem opakovaně učil, že nirvány nelze dosáhnout pasivně bez vlastního vytrvalého úsilí. I ke vzniku úsilí a námahy nicméně musí být vhodné podmínky.

Anattá je blízce spojena s pojmem „prázdnoty“ (šúnjata).