Duše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Duše (latinsky anima) je v pojetí mnoha filozofických a náboženských systémů duchovní podstatou, která je vlastní živým bytostem. Tyto systémy považují většinou duši za nesmrtelnou, často nehmotnou.

Obsah 1 Duše ve filozofii 1.1 Platón 1.2 Aristotelés 2 Duše v psychologii 3 Duše v náboženství 4 Duše v Bibli 5 Duše v pohádkách 6 Duše ve védantě 7 Viz též

[editovat] Duše ve filozofii

Ve filozofii se často rozlišuje duše (člověka) od jeho ducha. Duše je zde považována za životní princip a přisuzuje se v klasické filozofii všem živým jsoucnům, tj. rostlinám i zvířatům, ač v rozličné kvalitě či stupni (vegetativní duše, animální duše). Duch (spiritus) pak je podstatou svobodoné vůle a abstraktního poznání.

[editovat] Platón

Platón považuje duši za esenci osoby, neboť to je ona, kdo se rozhoduje, jak jednat. Podle Platóna je duše nehmotná a skládá se ze tří částí:

1. rozum (mysl či logos)
2. vůle (tělo či vášeň)
3. duch (emoce či pathos)

Každá z těchto součástí má v duši své místo. Rozum je přirovnáván k vozataji, který řídí spřežení koní – vůli a ducha. Vůle způsobuje, že člověk touží po naplnění základních tělesných potřeb. Když však člověka vášeň ovládne, svazuje jej k hédonismu ve všech jeho podobách. Duch člověka vede k tomu, aby konal skutky statečnosti a slávy. Pokud však není kontrolován, vede k pýše, kterou řecké myšlení považuje za největší selhání v životě člověka.

[editovat] Aristotelés

Aristotelés, podobně jako Platón, popisuje duši jako základní esenci jsoucna, avšak popírá, že by duše měla samostatnou existenci, která pouze spočívá v těle. Duše coby činnost těla nemůže být nesmrtelná. Přesněji, duše je „prvním hybatelem“ živého těla. Nabízí však uskutečnění možnosti. Aristotelovy názory o duši nalezneme především v Etice Nikomachově.

[editovat] Duše v psychologii

Psychologie pohlíží na duši jako součást ducha a popisuje ji jako synonymum všech pocitů a změn pocitů. Duše vyjadřuje osobitost či osobnost člověka. V tomto smyslu je součástí duševní činnosti také paměť.

[editovat] Duše v náboženství

Náboženství na duši pohlížejí jako na vyšší součást individua, v níž se může vznítit „božská jiskra“ (např. v gnózi). Některá náboženství kladou duši do souvislosti se znovuzrozením, vzkříšením, reinkarnací. Lidská duše se v mnoha náboženstvích liší od zvířecí tím, že obsahuje jakýsi božský aspekt. Existují však také náboženství, které existenci duše popírají (buddhismus, Svědkové Jehovovi).

[editovat] Duše v Bibli

Podle starozákonního pojetí je duše spojena s krví. Tomuto pojetí je cizí představa, že duše a tělo jsou dvě dělitelné součásti; člověk je považován především za jednotu. Se smrtí člověka zvláště ve starších spisech umírá i jeho duše - tato situace se mění až u mladších spisů, např. v knihách Makabejských. Pozdní židovství chápe duši jako nesmrtelnou, avšak nikoli jako samostatnou součást, která by pak mohla obývat další tělo. Židovství a křesťanství, které vzešlo z židovství přelomu letopočtu, pohlíží na člověka jako jednotu těla a duše, resp. těla, duše a ducha. Později se pak výraz „duše“ stává synonymem pro celého člověka.

[editovat] Duše v pohádkách

V pohádkách se většinou o duši přichází. A to jak posmrtně, kdy putuje duše do nebe, nebo za života kdy se setkáváme s „tělem bez duše“. Ne všechny lidské duše ale odchází do nebe či očistce. Některé bytosti je schromažďují (např. vodníci). Upsat duši ďáblu pak znamená, upsat sebe peklu.

[editovat] Duše ve védantě

Podle současných učitelů advaita védanty je pojem duše, vyvolávající dojem oddělené jednotky (kdy se každá jednotlivá duše od druhé liší) pro označení života v člověku nevhodný. Lépe označující je pojem vědomí, jež obvykle obsahuje představy o své povaze, například jako duši, a to není umístěné v těle, ale tělo se projevuje v něm, neboli, vědomí není v těle upoutáno ale obsahuje je, podobně jako představy o duši.

[editovat] Viz též

• Duch
• Vzkříšení
• Reinkarnace
• Dušičky
• Duše, „nefeš“, „psyché“