Bitva u Stalingradu
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Bitva u Stalingradu | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: Velká vlastenecká válka | |||||||||||
 Vojáci 13. střelecké divize v zákopech |
|||||||||||
|
|||||||||||
| Strany | |||||||||||
| Osa | Sovětský svaz | ||||||||||
| Velitelé | |||||||||||
| Adolf Hitler, Friedrich Paulus | Georgij Konstantinovič Žukov, Vasilij Ivanovič Čujkov | ||||||||||
| Síla | |||||||||||
| 1 000 000 mužů | 1 500 000 mužů | ||||||||||
| Ztráty | |||||||||||
| asi 850 000 mužů | 700 000 - 800 000 mužů + 40 000 - 50 000 civilistů | ||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||
Bitva u Stalingradu (1942–1943) představuje společně s bitvou před Moskvou (1941) a bitvou u Kurska (1943) největší a rozhodující střetnutí na východní frontě. Gigantická bitva se vedla o klíčové město v Povolží – Stalingrad (dnes Volgograd) a Rudá armáda v ní nakonec obklíčila a posléze zcela zničila 6. armádu maršála Pauluse a připravila Wehrmachtu natolik rozsáhlé materiální i lidské ztráty, že se z nich již nedokázal vzpamatovat. Průběh celé bitvy byl notně poznamenán zásahy Adolfa Hitlera, který byl fascinován představou dobytí města nesoucí jméno jeho protivníka a na dálku nešťastně zasahoval do řízení operací. Rudá armáda vybičovaná rozhořčením nad barbarským chováním německých jednotek v Rusku a prací agentů NKVD, kteří dostali rozkaz zastřelit každého, kdo by město opustil a prchl za Volhu, město zuřivě bránila, a dokázala se udržet na malém kousku země poblíž řeky, podporována obrovským množstvím děl rozmístěných na druhém břehu. Zatímco válečníci Osy postupně, dům od domu, obsazovali a čistili Stalingrad, Rudá armáda přemístila ke Stalingradu všechny jednotky postradatelné jinde na frontě a také síly ze Sibiře a 19. listopadu 1942 zahájila operaci Uranus – smetla rumunské, maďarské a italské jednotky nacházející se na křídlech 6. armády a obklíčila ji ve městě.
V této době se ještě 6. armáda mohla probít zpět, ale Hitler zakázal a Paulus, ani jeho formální nadřízený Manstein s tím nemohli nic udělat. Hitler nařídil generálu Hothovi, aby Stalingrad osvobodil a obnovil frontu. Hoth se tento, v dané situaci prakticky nemožný úkol, pokusil splnit a probil se se svými jednotkami na dohled od Stalingradu, ale čerstvé ruské síly jej posléze definitivně vrhly zpět. Hitler, podpořen tvrzením Göringa, že dokáže Paulusovu armádu zásobovat ze vzduchu, zakázal Paulusovi vyrazit z města naproti Hothovi. Göring však svůj slib splnit nedokázal a při pokusech o jeho splnění nechal zcela zdecimovat zásobovací a přepravní část Luftwaffe. Když Hitlerovi došlo, že Paulus a jeho vojska jsou ztraceni, nařídil jim, že musí vydržet co nejdéle a jmenoval Pauluse polním maršálem, protože žádný polní maršál se nikdy v historii nepříteli nevzdal. Paulus však odmítl zemřít a byl Rusy zajat. Organizovaný odpor 6. armády byl ukončen 2. února 1943. Bylo zajato asi 100,000 vojáků Osy, pouze 6,000 z nich se však dožilo konce války a mohlo se vrátit domů.
Obsah |
[editovat] Situace před bitvou
V původních německých plánech toto město nebylo žádným významným strategickým cílem. Dne 23. července 1942 směrnici č. 45 s kódovým označením Braunschweig, nařizující pokračovat v plánu „MODRÝ“. Přikazovala sedmnácté armádě a první tankové armádě skupiny armád A pronásledovat Sověty za velkou zátočinu Donu a za Rostovem je zničit. Šestá armáda, podporovaná čtvrtou tankovou armádou, měla mezitím vyrazit směrem ke Stalingradu a rozdrtit nepřátelské síly tam soustředěné, obsadit město a zablokovat pozemní komunikace mezi Donem a Volhou.
Tato bitva byla důsledkem německé ofenzívy, která započala po neúspěšném pokusu dobýt Moskvu (duben 1942). Cílem této ofenzívy byla ropná pole na Kavkaze a dobýt strategicky a hospodářsky významné pozice na jihu Ruska. Této ofenzívě pak bezprostředně předcházel sovětský útok poblíž Charkova, kde rudá armáda pod vedením maršála S. K. Timošenka prorazila německou frontu (12. května 1942). Tyto akce však byly zastaveny německou ofenzívou, která začala počátkem května útokem na Sevastopol (obsazen 3. července 1942) a kerčský poloostrov (obsazen 15. května 1942).
Hlavní ofenzíva byla zahájena 28. června 1942, kdy němci zaútočili směrem na Voroměž a Kursk, mezi Charkovem a Kurskem prolomili sovětskou obranu a dostali se až k Staryj Oskol-Voroměž, odkud pokračovalii směrem ke Stalingradu (dnešní Volgograd). Stalingrad byl původně jediný, ale v průběhu července se Adolf Hitler rozhodl, že dalším cílem bude ovládnutí Kavkaz, čímž oslabil tak 6. armádu (generál Friedrich Paulus), která se nacházela severně od Stalingradu. Dne 12. července vznikl tzv. „stalingradský front“, což byla snaha opevnit Stalingrad. Velením obraných akcí před Stalingradem byl pověřen generál Andrej Ivanovič Jeremenko a V. N. Gorodov. Přímo ve městě velel 62. armádě V. I. Čujkov a vrchní velení nad celým válčištěm měl Georgij Konstantinovič Žukov.
Dne 24. července padl Rostov do rukou německé 17. armády. První a čtvrtá tanková armáda uskutečnily v následujících šesti dnech průlom východním směrem přes Don a zatímco první armáda ujížděla na jih, aby dosáhla Kavkazu, čtvrtá se otočila severovýchodním směrem, aby mohla podpořit Paulusovu 6. armádu při útoku na Stalingrad. Na čele této 6. armády postupoval 14. tankový sbor generála von Weiterscheima. Byl to jediný tankový sbor v sestavě 6. armády a skládal se z 16. tankové divize, 3. a 60 pěší (motorizované) divize. Před touto „obrněnou pěstí“ Rusové ustupovali přes Don jak na sever, tak i na východ ke Stalingradu. Tento ústup, který byl zamýšlen jako operační, přerostl však u mnoha sovětských divizí, v neorganizovaný divoký úprk. Na mnoha místech se projevila panika. Ruské velení mělo jasný cíl. Udržet Stalingrad, město Stalinova jména v ohybu Volhy.
[editovat] Vlastní bitva
[editovat] Německý útok
Dne 17. června se generál Friedrich Paulus rozhodl zaútočit. Německá 6. armáda se 8. srpna dostala k „vnější obraně“ Stalingradu. Dne 21. srpna německé jednotky prolomily vnější obranu a překročili Don. Dne 23. srpna se 6. armáda dostala k Volze (severně od Stalingradu), v této fázi se A. Hitler, patrně z prestižních důvodů, rozhodl opět posílit 6. armádu. Poté Němci, prakticky na předměstí Stalingradu narazili na odpor 62. armády generála Čujkova. V této fázi bitvy německá armáda spálila dřevěné předměstské čtvrti, ale nepodařilo se jí dosáhnout výraznějších úspěchů.
Dne 13. září byla sovětská frontová linie šest a v některých místech patnáct kilometrů od Volhy. Drželi je divize 62. armády, jež měli k dispozici asi 60 tanků. Během tohoto dne Němci prorazili tuto obranu a podařilo se jim obklíčit jádro obrany - traktorový závod a továrny Rudá barikáda a Rudý říjen. Snažili se zaměřit dělostřeleckou palbu na ústřední vyloďovací prostor, kam byli každou noc z východního břehu přiváženi vojáci a zásoby. Po 14. září se bitva rozpadla do nepřehledných pouličních bojů, které trvaly až do ruského protiútoku. Během těchto bojů však německá armáda ovládla téměř celý Stalingrad a koncem září se generál Paulus pokusil soustředěným útokem dobýt poslední bašty Stalingradu. K tak velkému manévru na obklíčení celého průmyslového komplexu mu však již nestačily síly. Poté pokračovaly vleklé pouliční boje, rusové v této době bránili především podzemí tj. tunely a bunkry vykopané do západního břehu řeky Caricy, nedaleko přístaviště na Volze.
Dne 14. října došlo k hlavnímu úderu německé armády, tento den byl nejkrvavějším dnem celé bitvy, po masivních náletech a dělostřeleckém útoku se Němci dostali do traktorového závodu, čímž postoupili o téměř dva kilometry. Po tomto útoku sovětská armáda držela pouze úzký pruh u Volhy (v některých místech pouze 300 metrů). V tuto dobu stanovilo sovětské velení doktrínu „za Volhou není žádná země“. Ze Stalingradu byli odváženi pouze boje neschopní ranění, každou noc byli přiváženy posily a munice.
V tomto období držela 6. německá armáda zhruba čtyři pětiny Stalingradu. Dne 26. října se Vestfálcům 16. tankové a pěšákům 94. pěší divize podařilo dobýt předměstí Spartakovka, o které se tvrdě bojovalo již od srpna. Po tomto úspěchu ovládala německá armáda více než devět desetin Stalingradu. V. I. Čujkov v tuto dobu bránil pouze několik továrních budov a několik málo kilometrů příkrého břehu.
Dne 11. listopadu Friedrich Paulus zaútočil znovu, uvědomoval si, že je nutné dobýt město Stalingrad do příchodu zimy, 12. listopadu se čtvrté tankové armádě podařilo výpadem dosáhnout břehů Volhy jižně od města a tím uzavřít obklíčení.
[editovat] Sovětský protiútok
Potom 19. listopadu už začal Stalinův protiútok. Aby mohl soustředit proti Stalingradu ty největší možné síly, snažil se Hitler ušetřit jednotky jinde. Spojil stepní frontu severně a jižně od města s jednotkami svých spojenců Rumunů, Maďarů a Italů.
Žukovův plán umístil dva fronty, Jihozápadní (Vatutin) a Donský (Rokossovskij) západně od města s pěti pěšími a dvěma tankovými armádami. Tyto dva fronty udeřily na němcké postavení 19. listopadu. Dne 20. listopadu se dal do pohybu Stalingradský front. Dne 23. listopadu se tyto jednotky setkaly u Kalače na Donu, západně od Stalingradu. Tento úder byl pro německou armádu velmi těžký, třetí a čtvrtá rumunská armáda byly v troskách, německá čtvrtá tanková armáda byla musela ustoupit a šestá armáda byla pohřbena v sutinách na březích Volhy. Dne 22. listopadu obdržel Paulus rozkaz vydržet a očekávat další rozkazy. Byla to zřejmě Hitlerova pojistka proti ukvapenému ústupu.
Po pečlivém zvážení situace poslal Paulus 23. listopadu ve 23 hodin 45 minut radiogram přímo Hitlerovi, ve kterém naléhavě žádal o povolení úniku z obklíčení. Hitlerova odpověď došla 24. listopadu ráno. Hitler nařizoval vytvořit frontu „kotle“ a stáhnout všechny na západ od Donu stojící části armády přes Don do „kotle.“
Dne 26. listopadu převzal velení nad skupinou armád Erich von Manstein, který se měl pokusit osvobodit 6. německou armádu. Manstein nepřivedl nové síly, jen převzal obklíčenou 6. armádu, rozbitou rumunskou 3. armádu, armádní skupinu Hollidt s posbíranými silami na Čiru a nově formovanou armádní skupinu Hoth. Jeho plánem bylo zaútočit ze západu skupinou generála Hollidta přímo na Kalač. Hothova armádní skupina měla mezitím udeřit z jihozápadu z prostoru kolem Kotelnikova a rozbít sovětské sevření. Čirská fronta měla krýt bok této záchranné akce. Pokud by to situace dovolila, měl 48. tankový sbor v součinnosti s 11. tankovou divizí, 336 pěší divizí a jednou polní divizí letectva podpořit Hothovu operaci útokem na severovýchod.
Dne 12. prosince byla zahájena Mansteinova vyprošťovací ofenzíva. Tankové divize musely překonat zhruba 100 kilometrů zasněžených stepí. Sověty tato ofenzíva překvapila. Stalin Jeremenkovi poslal na pomoc 2. gardovou armádu. 16. prosince zaútočila Rudá armáda na italskou 8. armádu severně od Stalingradu, jejíž postavení prolomila. Mansteinovy tankové divize se zastavily 56 kilometrů od Stalingradu.
Německé letectvo nebylo schopno v zimě zásobovat celou armádu. Námraza a nejisté počasí byly příčinou leteckých nehod, které si vyžádaly více obětí než činnost nepřítele. Bylo zaznamenáno asi 550 totálních ztrát. To znamená, že třetina letounů i s osádkami se stala obětí počasí, stíhačů a protiletadlového dělostřelectva. Za celou dobu se letectvu podařilo přepravit pouze dvakrát stanovené minimální množství - 300 tun materiálu denně. Od 25. listopadu do 11. ledna se denně přepravovalo v průměru pouze 104,7 tun materiálu. Za toto období bylo zároveň odsunuto téměř 25 000 raněných. Po 10. lednu, když padlo hlavní letiště uvnitř stalingradského perimetru, bylo přistávání natolik obtížné, že většina zásob se musela shazovat na padácích a již nebylo možné pravidelně evakuovat raněné. Ke dni 24. ledna téměř 20 000 mužů leželo v improvizovaných, často nevytápěných lazaretech při venkovní teplotě -30 stupňů.
Dne 8. ledna poslali Nikolaj Nikolajevič Voronov a Konstantin Konstantinovič Rokossovskij Paulusovi výzvu ke kapitulaci, v níž slibovali lékařskou pomoc a potraviny. Paulus kapitulaci nepřijal. Adolf Hitler, jenž doufal v gesto čestného vzdoru, povýšil radiotelegraficky Pauluse 30. ledna do hodnosti polního maršála, prakticky očekával, že raději spáchá sebevraždu než by volil zajetí, neboť ještě žádný německý maršál se nevzdal nepříteli. Paulus se přesto 30. ledna vzdal. Poslední vojáci kapitulovali 2. února.
[editovat] Celkové údaje
Podle válečných deníků 6. armády a denních hlášení sborů se v kotli v polovině prosince nacházelo 230 300 Němců a jejich spojenců, z toho 13 000 Rumunů. Kromě toho k tomuto datu deníky uvádějí i 19 300 ruských zajatců a přeběhlíků. Z těchto 230 300 důstojníků a vojáků bylo k 24. lednu 1943 letecky evakuováno 42 000 raněných, nemocných a specialistů. 16 800 vojáků bylo podle sovětských hlášení od 10. do 29. ledna zajato. Při kapitulaci od 31. ledna do 3. února se podle sovětských údajů vzdalo 91 000 mužů, podle jiných údajů jich bylo na 130 000.
Celkem 80 500 německých vojáků padlo na stalingradském bitevním poli, část z tohot čísla jsou i těžce ranění, kteří zůstali v posledních dnech bez péče a stravy.
Uvádí se, že jen asi necelých 6 000 mužů ze 107 000 zajatých se vrátilo po válce zpět do Německa. V Sovětském svazu se při zprávě o Paulusově kapitulaci na oslavu prvního nesporného ruského vítězství ve válce rozezněly zvony na Kremlu.
Po této bitvě byla 62. armáda byla přejmenována na 8. gardovou armádu.
[editovat] Filmotéka
- Nepřítel před branami, režie Jean-Jacques Annaud
- Stalingrad, režie Joseph Vilsmaier
[editovat] Externí odkazy
