Vasilij Ivanovič Čujkov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Vasilij Ivanovič Čujkov (12. února / 31. ledna podle juliánského kalendáře 1900 Serebrjannyje Prudy, Tulská oblast – 18. března 1982 Moskva) byl sovětský voják, maršál a dvojnásobný hrdina SSSR (březen 1944 a duben 1945), a diplomat. Hrál významnou roli v zimní válce s Finskem v letech 1939-40, obraně Stalingradu a dobývání Berlína.

Pocházel z rolnické rodiny. V roce 1917 vstoupil do Rudých gard a v letech 1918-1920 bojoval na Ukrajině, jižním Rusku a na Kavkaze a nakonec v Polsku. Na konci občanské války velel pluku. V letech 1923-1931 rotoval mezi Frunzeho vojenskou akademií, kde absolvoval některé zvláštní kursy specializované na Dálný východ, a Dálným východem, kde střídavě hrál úlohu diplomatického kurýra v Číně a člena štábu Vasilije Bljuchera.

1932-1935 vedl kurzy pro vyšší důstojníky a poté byl přeřazen k bojovým jednotkám (postupně velel mechanizované brigádě, 5. střelecké armádě a nakonec 4. armádě, se kterou se v září 1939 zúčastnil obsazení východní části Polska). Jeho dosavadní úspěchy udělaly dojem na jeho nadřízené a jelikož volných míst pro povyšování bylo po Stalinových čistkách v armádě dost, bylo jen logické, že se měl zúčastnit i přepadení Finska.

[editovat] Zimní válka

Koncem roku byl jmenován velitelem elitní 9. armády, která měla vést důležitý úder skrz severní Finsko v oblastech Lieksa, Kuhmo a Suomussalmi a rozseknout Finsko na dvě části. Čujkov to považoval za obrovskou příležitost a je zřejmé, že stejně jako ostatni sovětští velitelé očekával snadné vítězství (mnoho času věnoval přípravě přehlídky vítězné armády v Oulu po dokončení hlavních operací). Nakonec ho toto angažmá málem stálo život, neboť Stalin po následném debaklu zvažoval, že jej nechá popravit.

I když připustíme, že plán připravený Vorošilovem a Mereckovem byl od počátku zcela nerealistický, že Čujkov dostal k realizaci jednu z nejhorších částí plánu, že neměl v rozhodování úplně volné ruce a že jeho protivníkem byl muž považovaný za nejlepšího z finských polních velitelů, plukovník Hjalmar "Sivu" Siilasvuo, zůstává faktem, že prokázal nezkušenost, neschopnost a osobní zbabělost v kombinaci mimořádné i na Rudou armádu roku 1939. Půldruhého měsíce po zahájení bojů již ze čtyř jeho divizí reálně existovala pouze jediná - elitní 54. divize obklíčená v sektoru Kuhmo. 163. divize byla rozprášena v Suomussalmi (viz Bitva o Suomussalmi), elitní 44. Modrá divize byla společně s 21. tankovou brigádou zničena tamtéž a trosky 155. divize se navzdory Čujkovovým rozkazům probíjely zpět na sovětské území od Lieksa.

Čujkov nejenže nedokázal zavčas zhodnotit situaci a vydával nerealistické rozkazy v době, kdy mu už mělo být jasné, že se blíží katastrofa, ale nakonec ze strachu, aby nebyl popraven pro zradu nebo zbabělost, nepovolil svým jednotkám ústup a probití se z obklíčení. Výsledkem Čujkovova působení bylo, že 9. armáda dopadla nejhůř ze všech uskupení, které se Zimní války zúčastnily.

[editovat] Velká vlastenecká válka

Navzdory tomu však Čujkov přežil a ani dopad na jeho kariéru nebyl drastický. V roce 1940 byl již jako generálporučík vyslán do Číny jako vojenský atašé. V roce 1941 se vrátil do Moskvy, ale jeho práce se opět týkala diplomacie, navzdory opakovaným žádostem o znovupřiřazení ke frontovým jednotkám. Později byl ale jmenován zástupcem velitele rezervního sboru dislokovaného v jeho rodišti, kde řídil výcvik vojáků. Většinu času však pouze formálně, neboť jej odstavila těžká zranění utrpěná při nehodě.

V červenci 1942 dočasně velel 64. armádě přiřazené k jižnímu frontu v oblasti Stalingradu. Posléze jej nahradil generál Šumilov a Čujkov byl pověřen velením nad levým křídlem 64. armády. Jelikož se osvědčil, 8. září byl jmenován velitelem 62. armády, hlavní síly bránící Stalingrad. Velení nad ní si podržel až do konce bitvy. V březnu 1943 byla přeorganizovaná 62. druhá armáda pod Čujkovovým velením a přejmenovaná na 8. gardovou armádu nasazena do bojů na pomezí Ukrajiny a Běloruska. V polovině roku byla přemístěna pod 1. Běloruský front, s nímž osvobozovala Bělorusko a Polsko a měla klíčovou úlohu v bitvě o Berlín. 2. května převzal Čujkov jménem Vrchního velitelství Rudé armády kapitulaci berlínské posádky.

I po válce setrvával Čujkov ve Východním Německu - do roku 1949 jako zástupce velitele sovětských okupačních vojsk, poté v hodnosti armádní generál až do roku 1953 jako velitel sám. V roce 1953 se stal velitelem Kyjevské vojenské oblasti, o dva roky později získal hodnost maršál SSSR. V letech 1960-1964 byl vrchním velitelem sovětských pozemních sil. V roce 1972 odešel do důchodu. Pomáhal navrhnout památník stalingradské bitvy na Mamajově mohyle a je tam pohřben jako první maršál SSSR, který není pohřben v Moskvě.

V letech 1950-1972 sepsal mnoho knih a článků o své vojenské kariéře a zkušenostech. Jsou charakteristické zvýrazňováním vlastních zásluh, zkreslováním historických událostí v jeho prospěch a silně protižukovovským nábojem. Také se v nich vyhnul méně úspěšným obdobím své kariéry, zejména Zimní válce. V češtině vyšly tituly Začátek cesty, Nepokořené město: Ze zápisků o bojové cestě 62. armády, Hrdinové Stalingradu táhnou na západ, Konec Třetí říše, Velká vlastenecká válka 1941-1945 (spoluautor), slovensky rozsáhlé paměti příznačně nazvané Od Stalingradu po Berlín.

Maršálové Sovětského svazu