Hereze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Hereze, kacířství či blud (z řeckého αἵρεσις hairesis volba < αἵρειν hairein vybírat, brát) označuje původně takový teologický názor, který „volí“ nebo si „vybírá“ určitý odlišný pohled, který je neslučitelný s obecnou vírou dané církve, tj. ortodoxií. Zastánce hereze je touto církví označován jako heretik, kacíř či bludař.

Téhož pojmu se užívá též v přeneseném smyslu pro pojmenování nenáboženského názoru na nenáboženskou „ortodoxní“ záležitost; kupříkladu pro esperantisty je herezí idismus, tj. používání jiného umělého jazyka.

Termín kacíř je zevšeobecněním pojmu katar (z řeckého καθαρός katharos čistý), což byl příslušník francouzského středověkého náboženského hnutí, jehož stoupenci byli vyvražděni křížovými výpravami počátkem 13. století. Pojmy kacířství a kacíř se používají pouze ve vztahu ke středověkým herezím.

Obsah

1 Vymezení pojmu
2 Přehled herezí
3 Hereze v křesťanských církvích
- 3.1 Katolická církev
- 3.2 Nekatolické církve
4 Související odkazy
5 Externí odkazy

[editovat] Vymezení pojmu

Pravověrná doktrína je vymezována církvemi prostřednictvím dogmat. Mezi herezí a schismatem (rozkolnictvím) je rozdíl v tom, že hereze se chápe jako odchylka od víry uvnitř církve, schisma je naproti tomu rozštěpení církve na dva nové subjekty.

[editovat] Přehled herezí

Heretické názory byly v historii násilím potlačovány, dnes ve vlastním smyslu je hereze příčinou ukončení společenství víry s danou církví, tedy exkomunikace - vyloučení.

Církev předpokládá, že kacířství je překážkou spásy, že kacíř bude věčně zatracen, pokud Bůh ve své nekonečné milosti nerozhodne jinak. Za prvního popraveného heretika lze považovat španělského mnicha Priscilliana z Avily, kterého nechal na formální žádost dvou biskupů popravit císař Magnus Maximus v roce 385.

I ve středověku, poté, co byla zřízena inkvizice na vyhledávání kacířství, byli zatrvzelí nebo znovu upadlí kacíři vydáváni světské moci k potrestání. Hereze byla totiž kodifikována světskou mocí jako zločin a obvykle za něj byl stanoven trest smrti upálením. Při vyšetřování kacířství byli oběti často nuceny k přiznání nelidským zacházením, včetně mučení.

[editovat] Starověké hereze

Gnosticismus – vlivné intelektuální helénské synkretické myšlenkové hnutí. Částečně absorbovalo i křesťanství, což dalo vyrůst mnoha křesťanským gnostickým sektám. Největšího rozkvětu dosáhl po roce 150. Proti gnostikům se postavili apologeti, kteří bránili orthodoxii.
Markionismus radikálně odmítal Starý zákon a stvoření jako dílo zlého boha, demiurga.
Monarchianismus – učení stojící na přísném monoteismu, které neuznává rozlišení tří osob v Bohu (Trojice).
- Dynamický monarchianismus neboli adopcionismus – Ježíš byl pouze přijat za Božího syna
- Modalistický monarchianismus neboli modalismus či patripassianismus – Bůh se pouze zjevuje jako různé osoby, ale zůstává striktně pouze jeden; další podobou této hereze je sabellianismus.
Ariánství – učení alexandrijského kněze Areia (Aria), že Ježíš Kristus je pouhý člověk
Apollinarismus – učení Apollinaria z Laodiceje, že Ježíš Kristus má lidské pouze tělo, ale božího ducha či rozum.
Nestoriánství – jeho podstatou je tvrzení, že Kristus má obě podstaty oddělené a navzájem nezávislé, jeho člověčenství je pouhá pláštěnka pro božství, jeho manifestací. Proto Panna Maria není Matkou Boží (θεοτόκος), neboť Syn Boží je nestvořený, přijal lidské tělo a v něm přebýval. Jako Syn Boží má božskou podstatu, jako syn Marie lidskou. S touto herezí přišel cařihradský patriarcha, Peršan Nestοrios (428 – 431). Na konci roku 428 Nestorios odmítl učení o Matce Boží jako nové ariánství. Laici však Nestoria vnímali jako propagátora teze, že Kristus je pouhý člověk nebo že v jsou v něm 2 osoby. Na teologické úrovni byl hlavním kritikem nestoriánství sv. Cyril I. (375 – 444), patriarcha alexandrijský (412 – 444), který obhajoval jednotu Bohočlověka. V srpnu 430 Nestoria odsoudil i papež sv. Celestýn I. (422 – 432). Přes odpor patriarchy antiochijského III. všeobecný sněm v Efesu (431) nestoriánství prohlásil za kacířství. Nestoriánství existuje dodnes jako orientální církev syrská (assyrská).
Monofyzitismus – tvrdí, že Syn má jen jednu přirozenost – božskou. Byl odsouzen na Chalcedonském koncilu (451). Radikální monofyzitismus Eutychův dnes nezastává nikdo; Společenství východních církví vyznává miafyzitismus (Ježíš nemá pouze jednu přirozenost, nýbrž smíšenou).
Monotheletismus – tvrdí, že Syn má jen jednu vůli – božskou. Byl odsouzen na 3. cařihradském koncilu (680 – 681), který z monotheletismu obviňoval též papeže Honoria I. (625 – 638).
Filioque – tedy víra, že Duch svatý vychází společně z Otce i Syna, je herezí z pohledu pravoslaví. Více viz hlavní článek.
Obrazoborectví (ikonoklasmus) – bylo zavedeno pod vlivem předsudku císaře Lva III. Syrského (717 – 741). Mělo dvě fáze: 730 – 787 a 814 – 843. Obnovení ctění obrazů v roce 843 je pravoslavnými a řeckými katolíky slaveno každý rok 2. neděli po Letnicích jako svátek pravoslaví. V novověku nalézáme ikonoklasmus u kalvinismu
Ekumenismus označují za kacířství starokalendářní pravoslavní.

[editovat] Středověk

Albigenští
Valdenští
Lollardi
Konciliarismus –- teze, že koncil je nadřazen papeži.
Husitství –- odsouzeno na Kostnickém koncilu (1414 – 1418). Ve snaze potlačit husitství bylo vedeno pět křížových výprav, které byly všechny odraženy. Basilejský koncil (1431 – 1449) poté dohodl s husity dočasný kompromis: kališnictví (utrakvismus).

[editovat] Novověk

Protestantství -- bylo odsouzeno jako hereze Tridentským koncilem (1545 – 1563).
Jansenismus
Modernismus
Ekumenismus -– označují za herezi starokalendářními pravoslavnými.

[editovat] Významní heretici

Podrobnější informace naleznete v článku Kategorie:Hereticinaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Mezi zatvrzelé kacíře patřil Jan Hus (upálen). Giordano Bruno byl znovu upadlý kacíř (upálen). Galileo Galilei své kacířství odvolal a byl potrestán doživotním domácím vězením.

[editovat] Hereze v křesťanských církvích

[editovat] Katolická církev

Pouze katolická církev má orgán zvlášť určený pro zkoumání a definování náboženské nauky, který posuzuje, zda určitý autor není s naukou církve v rozporu. Jde o Kongregaci pro nauku víry, dříve Svaté officium (vzniklo reformou Inkvizice), která je jedním z výkonných orgánů papeže. Není to však jediná instituce, která může označit nějaké učení za herezi. Stejnou (ale nadřazenou) pravomoc má koncil.

[editovat] Nekatolické církve

I jiné církve mají prostředky, jak deklarovat, že je nějaké učení heretické. Například anglikánská církev může požádat parlament, aby něco prohlásil za heretické. Ostaní pak mají pro podobná rozhodnutí minimálně možnost svolat koncil, pokud danou pravomoc nemají přímo sbory biskupů či rady starších.