Vladimir Iljič Lenin
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 Komunismus |
| Ideologie |
|---|
|
| Základní témata |
|
| Politické organizace |
| Významné osobnosti (teorie) |
| Významné osobnosti (praxe) |
|
Vladimír Iljič Uljanov (rusky:
Владимир Ильич Ульянов), který přijal přezdívku Lenin (Ленин), ( 10. / 22. dubna 1870 v Simbirsku (dnes Uljanovsk) – 21. ledna 1924 Gorki u Moskvy), byl ruský komunistický politik a revolucionář, vůdce bolševické strany, první předseda vlády SSSR a teoretik leninismu, který definoval jako adaptaci marxismu v období imperialismu.
Všeobecně je označován za zakladatele komunistického Sovětského svazu. Stál v čele bolševické revoluce (1917) v Rusku.
„Lenin“ byl jeden z jeho revolučních pseudonymů. Není vyloučeno, že si toto jméno zvolil na důkaz opozice vůči Georgiji Plechanovovi, který používal pseudonym Volgin, podle řeky Volhy. Uljanov si zvolil Lenu, která je delší a teče opačným směrem. Přestože se zdá, že měl Plechanov v dotyčném období života na Lenina velký vliv, věrohodnost vysvětlení je diskutabilní. Existuje řada teorií o původu jeho jména a on sám nikdy neprozradil, proč si je vybral. Na západě je někdy chybně uváděn jako „Nikolaj Lenin“, přestože se tak nejmenoval, byl to jen jeden z jeho pseudonymů.
Obsah |
[editovat] Životopis
[editovat] Dětství a dospívání
Lenin se narodil v ruském Simbirsku jako syn Ilji Nikolajeviče Uljanova (1831 - 1886), ruského gymnaziálního ředitele, jenž usiloval o demokratizaci a vzdělání pro veškeré obyvatelstvo Ruska a vykonal mnohé pro vzdělání neruských etnik v oblasti Povolží, a jeho liberální ženy Marie Alexandrovny Blankové (1835 - 1916). Prarodiče z otcovy strany byli Kalmyci, babička jeho matky byla Volžská Němka Luteránského vyznání, a dědeček jeho matky byl žid konvertující ke křesťanství. Sám Lenin byl pokřtěn jako pravoslavný Rus.
Lenin se pilně vzdělával v latině a řečtině. Do jeho dospívání zasáhly dvě tragédie: roku 1886 mu zemřel otec na mozkovou mrtvici, a následující rok, 8. května 1887 byl popraven jeho starší bratr Alexandr Uljanov za účast při atentátu na cara Alexandra III.. Tato událost Lenina radikalizovala a koncem roku 1887 byl po čtyřech měsících studia vyloučen z právnické fakulty Kazaňské univerzity pro účast ve studentských protestech a vypovězen pod neveřejný policejní dozor do vesnice Kokuškino. Zde se seznamuje s Hegelovými díly, díky čemu získal ponětí o dialektické metodě, což mu pomohlo lépe pochopit Marxovu teorii. Studoval jako samouk a roku 1891 získal povolení vykonávat právnickou profesi.
[editovat] Revolucionář
Krátce po svém příjezdu do Petrohradu roku 1893 se místo obvyklého povolání zapojil do revolučního propagandistického hnutí a studia marxismu, stal se vůdcem místních marxistů a roku 1895 založil levicový „Svaz boje za osvobození dělnické třídy“, první zárodek radikální a extrémistické levicové marxistické strany v Rusku. V prosinci 1895 byl Lenin uvězněn a po 14 měsících poslán na tři roky do vyhnanství do sibiřské vesnice Šušenskoje. O rok později za ním přijela do Šušenského i levicová aktivistka Naděžda Krupská, která se v červenci 1898 stala jeho manželkou a setrvala s ním do konce života.
V dubnu 1899 vydal Vývoj kapitalismu v Rusku [1]. Po návratu z vyhnanství roku 1900 odešel Lenin do emigrace. V tomto období vydával extrémně levicový časopis Iskra (česky Jiskra) a řadu spisů a knih vztahujících se k revolučnímu hnutí.
Stal se vedoucí postavou extrémně levicového hnutí a byl aktivním členem Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDRSR) a roku 1903 se po rozchodu s menševiky stává vůdcem bolševické frakce. Roku 1906 je zvolen do předsednictva SDRSR. Obecně lze říci, že Lenin vedl radikální frakci SDRSR (kterou nazval bolševickou - většinovou) a i v jejím rámci představoval radikála prosazujícího extrémní postoje pokud šlo o kázeň ve straně. Byl to také on, kdo zaštítil a podpořil používání „banditských metod“ (tj. krádeží, loupeží a vražd, on sám ovšem používal pojem vyvlastnění) při shromažďování finančních prostředků a prosazoval ve straně jedince, kteří je neváhali použít (jako byl např. Stalin). Již v této době (ač dosud v menšině) opakovaně ignoroval ta rozhodnutí strany, se kterými nesouhlasil. Proti svým odpůrcům bojoval tvrdě, nemilosrdně a bez usmiřování, zatím je ale nemohl popravovat. Viktor Černov (vůdce eserů) jej označil za člověka „s pravdou v kapse“, s pravdou, kterou musí mít za všech okolností. Roku 1907 se z bezpečnostních důvodů přesunuje do Finska. Následně cestuje po Evropě a účastní se mnoha levicových setkání a aktivit, včetně Zimmerwaldské konference roku 1915. Když Inessa Armandová emigrovala z Ruska a usadila se v Paříži, setkala se zde s Leninem a jinými bolševiky žijícími zde v exilu. Inessa Armandová se pak stala Leninovou milenkou.
Po svržení cara Mikuláše II. se 16. dubna 1917 vrací ze Švýcarska do Petrohradu, stává se zde vedoucím představitelem bolševického hnutí a publikuje Dubnové teze [2]. Po neúspěšném červencovém dělnickém povstání se Lenin přesunuje z bezpečnostních důvodů do Finska. Vrací se v říjnu 1917, využívá slabosti Kerenského vlády a začíná intenzívně připravovat puč, který nakonec pod heslem „Všechnu moc sovětům“ uskutečnil počátkem listopadu (tzv. Velká říjnová socialistická revoluce). Vzniklo tak totalitní Sovětské Rusko. Své představy o vládě vyjádřil v eseji „Stát a revoluce“ [3], v níž se vyslovil pro novou formu vlády založenou na existenci dělnických rad, nebo sovětů.
Je velice pravděpodobné, že se Lenin dostal ze Švýcarska do Petrohradu s pomocí Německého císařství. Očití svědci potvrzují, že Lenin cestoval v uzamčeném vlaku (snad zapečetěném vagonu), který vyslali Němci. Císař Vilém II. očekával, že Lenin svojí revolucí paralyzuje bojeschopnost ruské armády a ukončí válku na východní frontě. V Leninovi pak viděl jen relativně bezvýznamnou postavu, která brzy poté ztratí moc.
[editovat] Hlava Sovětského státu
8. listopadu 1917 je Lenin zvolen předsedou rady lidových komisařů. Tváří v tvář hrozbě německé invaze usiloval Lenin o podepsání okamžité mírové smlouvy. Jiní bolševičtí vůdci, jako například Bucharin, obhajovali pokračování války jako prostředku podněcujícího revoluci v Německu. Lev Trockij, jenž vedl vyjednávání, obhajoval kompromis v podobě mírové smlouvy pouze v případě nulových územních nároků obou stran.
Po kolapsu vyjednávání započalo Německo rozsáhlou invazi, v jejímž důsledku ztratilo Rusko rozsáhlá území na západě. V důsledku těchto událostí došlo k posílení Leninových pozic v bolševické straně a v březnu 1918 Lenin nařídil svým emisarům přijmout německý návrh na ukončení války (tzv. Brest-Litevský mír), aby tak splnil slib, který pomohl jeho straně k moci, a zároveň se mohl soustředit na domácí problémy.
Nyní konečně mohl začít organizovat to, bez čeho podle něj nemohla žádná revoluce dospět k pozitivnímu výsledku: teror jakobínského stylu. Za tímto účelem nechal již dříve zřídit Čeku, znovuzavedl krátce před tím zrušený trest smrti a prosadil popravy „nepřátelských elementů“ bez soudu jako standard. Obhajoval to takto: „Jestliže nemůžeme zastřelit bělogvardějského sabotéra, jaká je to potom velká revoluce?“ Tímto způsobem bylo naloženo také s celou carskou rodinou - „popraven“ bez soudu byl car, jeho manželka a všech pět dětí, dále osobní lékař rodiny a služebnictvo, které jim zbylo. Neexistuje důkaz, že by se tak stalo na základě jeho přímého rozkazu, ovšem jisté je, že toto řešení podporoval (opakovaně v minulosti navrhoval vyhlazení celého rodu Romanovců) a že bylo v souladu s jeho instrukcemi. Někteří historici poukazují na to, že je nanejvýš nepravděpodobné, že by se někdo opovážil popravit cara a jeho rodinu bez jeho vědomí nebo alespoň předběžného souhlasu.
Současní skalní komunisté, pokud jsou vůbec ochotni uznat, že Stalin byl masovým vrahem a podněcovatelem hrůzného teroru, mají často tendenci tvrdit, že Lenin narozdíl od něj nic takového nepraktikoval a neprosazoval. To však rozhodně není pravda, Lenin stejně jako Stalin považoval teror (přesněji teror jakobínského stylu) za nutný pracovní prostředek revoluce. Pokud bylo obětí za jeho vlády méně, bylo to zapřičiněno tím, že měl méně času a teprve projekt rozjížděl. Stalin jenom pokračoval v započatém díle. Výše zmíněná fakta byla pouze začátkem. Počínaje rokem 1918 začal Lenin prosazovat veřejné popravy (soud nebyl zatím důležitý), aby „zasel strach do srdcí nepřátel revoluce“. Nejkrvavější čistky se pak rozběhly po atentátu, který byl na Lenina spáchán (30. srpen), někteří historici zpochybňují tento atentát jako zinscenovaný, důkazy ale chybí.
Roku 1919 vznikla z Leninovy iniciativy Komunistická internacionála, která mu měla sloužit k rozšíření revoluce do dalších zemí. Rudá armáda expandovala do sousedních zemí a její úspěšné tažení Polskem dávalo naději na spojení se nejen s maďarskou, ale i s německou a francouzskou revolucí. Krátce před bitvou u Varšavy poslal Lenin vzkaz italským komunistům, že je třeba bezodkladně připravit revoluci v Itálii, která by usnadnila Rudé armádě cestu do Itálie a Říma poté, kdy bude sovětizováno Československo, Polsko a Maďarsko. Tyto plány ovšem přišly vniveč poté, kdy byla Rudá armáda v bitvě u Varšavy rozdrcena. Lenin sám tím byl velmi rozhořčen, nicméně bral to pouze jako odklad nevyhnutelného. Pevně věřil, že co nevyšlo nyní, vyjde později, neboť je to vědecky předpovězená nutnost.
V roce 1921 nechal Lenin brutálně potlačit vzpouru kronštadtských námořníků a několik rolnických povstání. Poté vydal sérii brutálních rozkazů, které udělaly z poprav bez soudu standardní metodu. V roce 1922 vydal směrnice pro boj s církvemi, zejména pak s pravoslavnou církví, v nichž nařídil odstranit cenné věci z kostelů a vyzval přitom k vraždění kněží (z Leninových instrukcí Čece: „Čím větší množství reakcionářských kněží a reakcionářské buržoazie bude v této záležitosti zastřeleno, tím lépe.“) Když se objevily protesty proti popravám a krutému zacházení zejména s dětmi, Lenin poznamenal: „Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“
V ekonomické politice prosazoval kolektivizaci a tvorbu kolchozů, elektrifikaci Ruska a přestavbu průmyslu. Jako relativně úspěšný lze zhodnotit pouze projekt elektrifikace, zbytek skončil katastrofou a vedl ke zbídačení Sovětského svazu. Lenin musel nakonec přistoupit na politiku tzv. NEPu (povolení určité formy drobného ekonomického podnikání), aby zabránil úplněmu zhroucení ekonomiky, a zcela odstoupil od kolektivizace.
26. května 1922 ranila Lenina první mozková mrtvice. Částečně se po ní sice zotavil, ale neustále si stěžoval na nedostatek duševného klidu a jeho psychika byla zřejmě vážně narušena. Přesto stále zastával (oficiálně i fakticky) vedoucí úlohu ve státu až zhruba do prosince 1922, kdy se jeho stav opět zhoršil. Mezi prosincem a březnem roku 1923 sepsal tzv. závěť (Dopis sjezdu), v němž oznámkoval jednotlivé členy politbyra a pokusil se (neúspěšně) odstavit Stalina. V březnu dostal další mrtvici, po níž už z něj zbyla pouze lidská troska. Zemřel 21. ledna 1924.
Leninovo tělo bylo nabalzamováno a dodnes je vystavováno v Leninově mauzoleu.
[editovat] Citát
„Ochraňovat naši mladou republiku zavedením a prováděním tvrdých potlačení, odstranit všechny viníky a podezřelé nebo ty, kteří by mohli být podezřelí, dát do koncentračních táborů vytvořit rudý teror, potrestat smrtí všechny osoby pokládané za vinné a členy jejich rodin dát do koncentračních táborů k tomu účelu zřízených.“
- v dopise z roku 1918
[editovat] Podívejte se též
- Komunistická strana Sovětského svazu
- Seznam představitelů Sovětského svazu
- Gulag, Komunismus, Totalita
[editovat] Literatura
- Vladislav Moulis: Běsové ruské revoluce, Dokořán 2002 (ISBN 80-86569-07-1)
[editovat] Externí odkazy
- V.I.Lenin.info: voting about carrying out of a body of Lenin from the Mausoleum. (Russian) (Red - against, Dark blue - for, Grey - I abstain)
