Zákon dvanácti desek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Zákon dvanácti desek (latinsky Leges duodecim tabularum) je nejstarší kodifikací římského práva. Jednalo se o dvanáct bronzových desek, které byly vystaveny na Foru Romanu.

Obsah

1 Vznik
2 Historie
3 Obsah
4 Idea
5 Význam
6 Externí odkazy

[editovat] Vznik

Podle tradice vznikl tento nejstarší zápis římského práva jako jakýsi kompromis mezi patriciji a plebeji, kteří požadovali písemné sepsání zvykového práva. Patricijové totiž nepsané právo vykládali ve svůj prospěch.

Podle římské tradice byly tyto zákony sepsány v letech 451 a 450 př. Kr. (lze se setkat i s roky 450 a 449 př. Kr. ) desetičlennou komisí decemvirů. Tuto komisi zvolilo lidové shromáždění na dobu jednoho roku, během nějž měli decemvirové všechnu politickou moc v Římě. Po roce předložili decemvirové na lidovém shromáždění deset tabulí, které vytvořili. Lidové shromáždění nabylo dojmu, že tyto tabule potřebují ještě doplnit, a vytvořilo novou skupinu decemvirů. Tato druhá skupina sepsala další dvě tabule, ale odmítla je předložit lidovému shromáždění a pokusila se ovládnout Řím. Lid se proti nim vzbouřil a vyhnal je, lidové shromáždění pak tyto dvě desky přijalo a všech dvanáct desek bylo vystaveno na Fóru.

Reálný vznik byl asi velmi podobný tomu jak to podává tradice, není známo, kdy přesně tento zákon vznikl, ale rok udávaný tradicí bývá všeobecně přijímán. Ke kodifikaci práva došlo zcela jistě po sporech mezi patricii a plebejci, kdy po tlaku plebejů došlo k sepsání zákonů.

[editovat] Historie

Další historie těchto desek je poměrně krátká, neboť se po vpádu Gallů (389 př. Kr.) do Říma ztratily, je pravděpodobné že roku 387 př. Kr. byly tyto desky zničeny a k jejich obnově již nedošlo. Tím sice končí historie bronzového originálu, ale zdaleka tím nekončí historie právní platnosti tohoto dokumentu. Jednalo se o tak základní dokument, že z něj vycházelo nejen celé období římské republiky, ale navázali na něj císařové a i za jejich vlády se jednalo o základní pramen římského práva. Praktický konec jejich platnosti byly až pozdně-římské císařské kodifikace práva jejíž začátek lze hledat v r. 439 (Theodosius II.) a za završení této snahy lze považovat Justinianův kodex Corpus Iuris Civilis, kde již vliv zákona dvanácti desek není vůbec patrný.

[editovat] Obsah

Kompletní obsah se nedochoval, ale z pozdějších citací je možno ho relativně dobře rekonstruovat. Jisté je, že se nejednalo o plnou kodifikaci zvykového práva, a velmi pravděpodobně nebyla plná kodifikace ani záměrem. Záměrem evidentně bylo jasně a stručně formulovat nejdůležitější a sporná pravidla. Každopádně je jisté, že na tyto desky obsahovaly základy práva procesního, dědického, rodinného, dále pak základní zásady trestního práva, velmi důležitá byla pravidla spojená s dlužníky. Na začátku jedenácté tabule byl i velmi známý zákaz sňatků plebejců s patricii.

Většina textu se zabývá právě dědickým, majetkovým a procesním právem, které bylo pro tehdejší společnost prioritní.

Trestní právo bylo pojmuto pouze okrajově a vymezeny byly jen základní trestné činy tj. vražda, justiční vražda, korupce soudce a zrada (především ve smyslu velezrada).

Velmi zajímavé a z hlediska dalšího vývoje římské říše i velice důležité byly předpisy, jimiž byl omezen přepych při pohřbívání (toto je z hlediska vývoje jiných starověkých říší skutečně přelomové a velmi důležité), zákon dále stanovil normy pro stavbu cest (především šířku).

[editovat] Idea

Chápání práva zde samozejmě vychází ze stavu společnosti, Řím byl v tuto dobu primitivní agrární stát, kde teprve docázelo k rozvoji směny, obchodu, ale i řemeslné výroby. Především z dědického práva je velmi dobře vidět, že funkce rodu ještě nebyla potlačena a byl to právě rod, kdo měl velmi velká práva. Je zde patrný silně patriarchátní vliv, otec rodu (paterfamilias) mohl prodávat děti do otroctví a měl nad ními úplnou moc (směl je i zabít).

Zákon je brán ve svém nejprimitivnějším pojetí, je mstou, což nejlépe dokládají pravidla kolem dlužníků. Dlužník byl zcela v moci věřitele, který ho mohl zabít či prodat do otroctví. Na druhou stranu je v tomto zákoně patrná snaha o jakousi rovnost lidí před zákonem, ačkoli je tato rovnost nedokonalá a je rozlišováno mezi zámožným a nezámožným občanem, v některých (ne ojedinělých) případech jsou pro ně stanovena jiná pravidla. Přesto lze říci, že zákon směřoval k rovnému přístupu k lidem.

[editovat] Význam

Tato kodifikace měla pro Řím obrovský význam, protože stanovila základní principy fungování zákona. Právě zde byl položen značný důraz na soukromé právo, zde také nalezneme základní zásady dědického práva, které ovlivnily chápání majetku Římanů na dlouhou dobu. Je velmi pravděpodobné, že se s těmito zásadami ztotožňovala drtivá většina římských občanů, a lze tvrdit, že právě tato kodifikace zvykového práva zahájila rozvoj římského právnictví.