Feminismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Politické ideologie Součást řady Politika
Anarchismus
Fašismus
Feminismus
Islamismus
Komunismus
Komunitarismus
Konzervatismus
Křesťanská demokracie
Liberalismus
Libertarianismus
Nacionalismus
Sionismus
Socialismus
Sociální demokracie
Zelená politika
Ideologie politických stran

Feminismus je název pro komplex ideologií, sociálních teorií a politických hnutí, jejichž cílem je výzkum a potírání jevů, které lze považovat za projevy a součást utlačování ženského pohlaví. Feministické hnutí je velice různorodé a štěpí se na mnoho křídel a směrů - od umírněných hnutí prosazujících základní lidská práva pro ženy např. v radikálních muslimských zemích až po nejradikálnější směry feminismu, které jdou až k popírání jakýchkoliv rozdílů v dispozicích pohlaví nebo propagují vyloženě nepřátelský přístup k mužům.

Na akademické půdě se některé feministky zaměřují na zkoumání nerovnosti pohlaví a změny v sociálním postavení žen. Jiné argumentují, že rod (gender) nebo pohlaví jsou sociálními konstrukty a studiem těchto vztahů uvnitř společnosti se snaží dojít odpovědí vedoucích k zrovnoprávnění.

Politické vystupování feministek je zaměřeno především na kampaně o právo na děti, násilí na ženách (násilí v partnerském svazku), mateřství (právo na interupce), rovné platové podmínky, sexuální obtěžování, diskriminaci pohlaví a sexuální násilí. Témata, které feminismus pojímá jako stěžejní jsou patriarchát, stereotypy (zvláště genderové), rovný přístup (zvláště v souvislosti s pohlavím) a útlak.

V 60. a 70. letech se začaly feminismus a feministické teorie široce prezentovat. Byl zaměřen na problémy se kterými se potýká západní, bílá, žena ze střední třídy, ale zároveň se snažil odpovídat na problémy všech žen. Od té chvíle se musely řady feministických teorií vypořádat s problémem „ženství“, který pokrývá mnoho individualit se stejným zájmem. Aktivistky pocházely z různých prostředí a feministické teorie se začaly zaměřovat na souvislost mezi rodem a sexualitou s dalšími společenskými atributy jako jsou rasa nebo třída. Mnoho dnešních feministek tvrdí, že feminismus je pevně zakořeněné hnutí, které se snaží bořit hranice sestávající ze sociálních tříd, rasy, kultury a náboženství; odpovídá kultuře a reflektuje problémy žen té, které společnosti: například ženská obřízka v Súdánu či dvojí metr pro posuzování pracovního ohodnocení pohlaví na západě; debaty na témata znásilnění, incestu a mateřství jsou srozumitelné a důležité pro každého (nehledě na geografii nebo náboženství).

Dnešní mladé ženy pojímají feminismus jako něco radikálního a rodově uvědomělého. To mnoho z nich odvádí od myšlenky aktivně se do feministikého hnutí zapojit. Základní hodnoty feminismu (rovnost pohlaví před zákonem či stran příležitostí) jsou přesto hluboce vštípeny do současné Západní kultury a také většinově přijímány za správné. V praktickém životě však nedochází vždy k jejich naplňování (zejména v oblasti rovných příležitostí).

[editovat] Vývoj

Feminismus má své dějiny nové, počínající zhruba v šedesátých letech 20. století, i prehistorii, sahající do Anglie a Francie přelomu 17. a 18. století. Samotný termín pocházející z francouzštiny původně skutečně označoval „ženské hnutí“ usilující o zlepšení postavení žen ve všech oblastech společenského života. Poprvé vystoupila s požadavkem rovnosti mužů a žen Mary Wollstonecraftová (1792), zabývající se výchovou a vzděláváním děvčat a její nejznámější dílo nese titul „Obrana ženských práv“. Zde jsou již v podstatě definovány hlavní cíle a složky emancipačního hnutí.

Pro feminismus bylo důležité 19. století-zaměřilo se především na získání volebního práva. První zemí, kde si ho sufražetky vybojovaly, byl Nový Zéland (1893), poslední Švýcarsko (1971). Hnutí žen v 19. a na počátku 20. století bylo vedeno pojmy práva a rovnosti. Většina jeho historiků poukazuje na souvislost s rozvojem průmyslu a kapitálu provázeným hlubokými změnami ve společenských a politických systémech. Vzniká zde příležitost a v určitých vrstvách a systémech i nutnost placené práce žen a tím možnost ekonomické nezávislosti na muži a rodině.

S nebývalou razancí se začíná prosazovat feminismus na přelomu padesátých a šedesátých let po druhé světové válce mezi bílými vzdělanými ženami v Evropě a Americe. Klíčovým heslem této poválečné vlny je „osvobození z útlaku“. Právě v šedesátých letech vzniká významná vrstva žen, kterým dosažené vysoké a kvalitní vzdělání poskytuje značný duchovní kapitál, ale relativně prosperující společnost o něj neprojevuje zájem. Ženy se touží uplatnit i mimo vlastní dům, pociťují potřebu konfrontace zkušeností… To je vede na veřejná prostranství. Spolčují se na živelných i organizovaných hromadných setkáních a otevřeně vstupují do veřejného politického života.

Pozdní sedmdesátá léta proměňují hospodářskou a kulturní situaci. Do popředí se dostávají konzervativní vlády podporující hodnoty domova a domácnosti. Tradičně chápané ženství je považováno za jejich záruku. Současně se zvedá levicová kritika feminismu. Zřetelně se v tomto období formulují východiska feministické teorie: nerovnost mezi mužem a ženou není ani biologická danost, ani boží soud, ale je kulturně a společensky vytvořena.

K označení tradičně vytvořených stereotypů chování, vztahů a přístupů ke světu, jež se spojovaly s obrazem muže a ženy, si feministky vypůjčily z gramatiky pojem rod. Zdůraznily tak, že ustrojení lidského těla, tj. pohlaví, není samo o sobě určující pro postavení muže a ženy. V dosavadních dějinách lidstva měla většina společností jeden společný rys – ženě bylo vyčleněno podřízené místo „druhého pohlaví“ ve vztahu k muži bez ohledu na to, jaká míra moci, odpovědnosti a úcty jí byla přiznána. Feministické učení chce tedy zkoumat rozdílné způsoby sociální a kulturní konstrukce mužství a ženství, aby odhalilo mechanismy útlaku, dominance a moci. Bojovnější směry zdůrazňují, že žena je vystavena dvojímu útlaku – první vyplývá z hmotných omezeních v daném společenském systému. Druhý souvisí s nerovným postavením mužů a žen ve všech oblastech života.

Myšlenková povaha feminismu a jeho společenské zázemí se opět proměňuje v osmdesátých letech, zejména v jejich druhé polovině. Důležité je zakládání kateder „ženských studií“ na předních zejména amerických univerzitách, kde se zabydluje tzv. akademický feminismus. Současně se v právních systémech a organizaci společnosti uskutečňuje velká část požadavků raného feministického hnutí. Tudíž úspěch, který umožní další posun. Feministky už nenutí ženu, aby se prosazovala v mužském světě tím, že se přestane líčit, odhodí sukni, zesílí, stane se nekompromisní, racionální a bezohlednou. Právě tradičně opovrhované „ženské slabiny“ se mají stát váženou hodnotou, citový a citlivý přístup ke světu nemá být podřízen rozumovému.

[editovat] Proudy feminismu

Feminismus je tvořen různými proudy:

1. Liberální: Tento proud se objevuje už v polovině 19. století jakožto forma boje za práva žen (zejména volební a majetková) a proti všem formám jejich diskriminace. Souvisí s rozvojem liberálních hodnot autonomie, sebenaplnění, sebeuskutečnění. Jejich ručitelem je stát zajišťující jedinci zachování občanských svobod a práv. Liberálové považují rozdíly mezi mužem a ženou za překonatelné vzhledem ke stejné lidské podstatě a rozumovým schopnostem obou pohlaví. Liberalismus byl kritizován proto, že neuvažuje konkrétní lidskou bytost, ale abstraktní jedince, pro nějž vytyčuje všeobecné závazné normy.
2. Marxistický: Tradiční marxistický feminismus od začátku odmítal liberální hodnoty a racionální filozofické metody. Lidská podstata a přirozenost jsou biologicky dány a člověk k tomu, aby přežil, využívá zdroje jsoucí mimo lidský svět. Zdroje nejen využívá, ale přetváří je a sebe v čase a prostoru. Veškeré lidské pohnutky, zájmy a schopnosti jsou určeny způsobem přetváření, způsobem výroby nástrojů k němu využívaných. Na jedné straně tyto známé teze umožňují zkoumat ženu v konkrétních dějinných souvislostech. Na straně druhé marxismus, vlastně spíše Engels než Marx, vidí ženu pouze ve výrobních vztazích, jejichž definice a působení jsou spjaty s tím, co nazývá kapitalismem. Předmětem zkoumání je přírodně historický proces, v němž žena představuje výrobní sílu. Potlačení žen vykládá marxismus jako důsledek uplatňování třídních zájmů. Paradoxně potom dělnice je svobodnější než nepracující – nevyrábějící.Specifické zájmy ženy toto učení neuznává. Žena, podobně jako muž, je určena svým třídním zařazením. Je utlačena, pokud je vyloučena z veřejné společenské výroby.
3. Radikální: Radikální feminismus na rozdíl od obou zmíněných směrů, jejichž ideové kořeny jsou staré více než sto let, se mohl objevit teprve v šedesátých letech dvacátého století. Nelze hájit právo na svobodné rozhodnutí v otázce založení rodiny a výchovy dětí, dokud není dostatečně rozvinuta moderní medicína, snížena úmrtnost dětí, vyvinuta antibiotika, umělé náhražky mateřského mléka a antikoncepční prostředky. Právě sem se řadí tolik napadaný „koníček znuděných bohatých žen“, který má však vícerozměrné dobové souvislosti. Byl spojen s alternativním kulturním hnutím šedesátých let, protestními akcemi během války ve Vietnamu a politikou ve Spojených státech. Zpočátku se vskutku obtížně prosazoval mezi dělnicemi a ženami s nižším vzděláním, z neevropských kultur a různých ras. Vedoucí tezi radikálního feminismu je, že dominantní vliv mužů nad ženami zůstane nepovšimnut, nebude-li odhalen, veřejně předveden, prezentován. Pojem rodu není považován za soubor biologických daností, ale za sociálně a kulturně vytvářený systém útlaku ženy. Na jeho konstrukci se podílí mužská záliba v ovládání. Radikální feministky oslavují hodnotu ženství, tj. citu, empatie, mimoslovní komunikace, přizpůsobivosti, ochrany druhých proti rozumu. Neomylný rozum pokládají za hlavní nástroj útlaku ženských vlastností. Vyhrocený radikalismus je vždy nebezpečný. Skupina, která si sama sebe uvědomí jako potlačenou, volá po změně a provokuje násilnou akci. Pro zdůvodnění své akce vytvoří víceméně stálá, a tudíž historická slovní schémata tak,aby se s nimi mohlo ztotožnit co nejvíce bojovníků.
4. Socialistický: Tento směr patří k nejmladším větvím feminismu rozvíjeným teprve v sedmdesátých letech. Učí se od marxismu analyzovat pomocí historicko-materialistické metody patriarchální společnost. Vedle marxismem popsaných determinant života člověka zdůrazňuje hledisko pohlaví. Socialistický feminismus odmítá ostré oddělování soukromé a veřejné sféry života a tvrdí, že pouze kapitalismus umožnil vnímat soukromý život jako něco „ přírodního“ a tudíž méně „lidského“, co je nutno ukrýt před „kulturní veřejností“. Prostor soukromého připadl ženě spolu s přívlastky iracionální živelné tělesnosti. Pojem „svobodné osobnosti“ nelze spojovat pouze se svobodnou produktivní prací, ale zahrnuje i svobodné sexuální vyjádření, možnost volby rození a výchovy dětí. Muži a ženy mají odlišný vztah k reprodukčním zdrojům společnosti. Znamená to, že mezi hodnoty, které daná společnost pokládá za významné, patří i oblast sexu a rozmnožování lidského rodu, nikoli pouze výrobní vztahy. V dějinách lidstva vždy boj o ovládání společenských zdrojů zahrnoval boj o řízení reprodukčních schopností žen.

[editovat] Viz též

• Feminacistka
• Maskulinismus