Uhersko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek pojednává o státním útvaru Uhersko. O obci Uhersko v okrese Pardubice si můžete přečíst v článku Uhersko (okres Pardubice).

Uhersko bylo historickým státním útvarem rozkládajícím se do roku 1918 na území dnešního:

Rozkládalo se také v částech:

Slovinska
srbské Vojvodiny
Rumunska
Polska
a jižně od Dunaje položených nezastavěných okrajových částech dolnorakouské obce Wolfsthalu a města Hainburg an der Donau (viz mapa 1 a 2)

Spolu s Rakouskem tvořilo v letech 1867–1918 Rakousko-Uhersko. Předtím, od roku 1526, bylo částí Habsburské říše.

Jeho hlavním městem byl Budín. R. 1529 ho však dobyl Sűlejman II. a velká část Uher byla obsazena Turky a hlavní sídlo tak bylo až téměř do konce 17. stol. přeneseno do Prešpurku (dnešní Bratislavy). Po spojení Budína a Pešti r. 1873 se hlavním městem Uher stala Budapešť. Území dnešního Maďarska bylo jádrem Zemí Svatoštěpánské koruny (které se často také označuje jako Uhersko či Uhry), vedle něj pod uherskou korunu po většinu jeho trvání náleželo i vlastní Chorvatsko, Rijeka, Sedmihradsko, Slavonie, a ve středověku i další oblasti.

Geograficky se Uhry dělily na Horní Uhry /převážně dnešní Slovensko/ a Dolní Uhry /převážně dnešní Maďarsko, Chorvatsko/ atd.

[editovat] Dějiny Uher

Vznik Uher je spojen s příchodem Maďarů do Panonie a Podunají. Kočovné kmeny přišly do této oblasti pod vedením Arpáda, kterého si sedm maďarských vojvodů v roce 890 zvolilo za svého panovníka.

[editovat] Vznik Uher 896 až 1000

[editovat] Vláda Arpáda

V roce 896 se Maďaři usadili v Karpatské kotlině a Arpád se stal vládcem toho území. Pod Arpádovým velením snad v roce 902 nebo 903 poráží Velkou Moravu, ale ta jím v roce nejspíše v roce 906 porážku vrací. Ovšem ještě v témže roce je Velká Morava vyvrácena. Posílení své pozice se Arpád dočkal díky Frankům, kteří pozvali na jednání a zabili maďarského velmože /či více?/. Arpád ještě v roce 906 začíná válku proti Bavorům, které v roce 907 poráží u Brezalauspurku (dnešní Bratislavy).

[editovat] Následovníci Arpádovi

Arpádovi následníci pokračují ve výbojích, které směrem na západ zastavuje až bitva na Lechu v roce 955. Maďaři poté přecházejí k usedlému způsobu života a Arpádovci pomalu upevňují po vzoru evropských mocností svou svrchovanou moc a pevně se ujímají vlády. Přijímají křesťanství za své náboženství a od dob prvního uherského krále sv. Štěpána ho také horlivě šíří po celé zemi. Původní převážně slovanské obyvatelstvo asimilovali nebo vytlačili na sever do podtatranské oblasti. Převzali pak od nich část zemědělství, řemesla a z počátku i způsob státní správy.

[editovat] Uherské království 1000 až 1526

Po smrti knížete Gejzy (972-997) nastoupil na uherský stolec princ Vajk, který potlačil veškeré pokusy o rozdělení země a pevně se chopil vlády. Přijal křest a již jako Štěpán I. se stal jeho horlivým šiřitelem a zastáncem. Díky tomu také získal r. 1000 královskou korunu a stal se prvním uherským králem. Rozšířil své území a již za jeho vlády se území dnešního Slovenska začleňovalo do uherského soustátí. Slovanští velmožové si zde mohli zachovat své državy a začali se podílet na politickém životě svatoštěpánské země. Za svůj přínos křesťanství byl později král Štěpán I. uctíván a svatořečen jako sv. Štěpán. Po jeho smrti se země ocitá v příbuzenských bojích o moc a na uherském trůně se ocitá řada nepříliš schopných Arpádovců. V r. 1077 nastoupil na uherský trůn král Ladislav I. Svatý (1077-1095), jenž potlačil své protivníky o uherský trůn a chopil se pevně vlády. Stal se jedním z nejvýznamnějších panovníků raného středověku. Sjednotil zemi, vymanil ji z německé závislosti a k Uhrám připojil část Sedmihradska, Slavonie a Chorvatsko. Vydal nové obchodní zákony a upravil trestní právo. Po jeho smrti se země opět dostala do vzájemných bojů o trůn. Až Béla III. (1172-1196) opět upevnil a rozšířil moc Uher. Vymanil zemi z byzantského vlivu, ovládl s konečnou platností Chorvatsko a Dalmácii, dobil Halič a vytvořil dobře fungující královské úřady. Během 12. stol. patřili Arpádovci k nejbohatším panovníkům v Evropě díky těžbě drahých kovů. Rovněž se zlepšilo zemědělství a řemesla. Velkou měrou se na tom podíleli němečtí kolonizátoři, které uherští panovníci zvali do Uher a Sedmihradska. Za Ondřeje II. (1205-1235) došlo k významnému majetkovému a politickému vymezení Ondřejovou Zlatou bulou, kterou vydal r. 1222. Byly zde především upřesněny majetkové poměry a práva šlechty, církve a cizinců v zemi. V letech 1240-42 čelily Uhry velkým drancujícím vpádům Tatarů, kteří zemi silně zpustošili. Ve 13. století se v Uhrách začaly razit proslavené uherské zlaté dukáty (florény) a uherské groše. Béla IV. (1235-1270) se neúspěšně zapojuje do bojů o Babenberské dědictví proti českému králi Přemyslovi Otakaru II. R. 1260 byl Béla IV. poražen v bitvě u Kressenbrunnu a ztratil tak Štýrsko. Uhersko Přemyslovi oplácí porážku až r. 1278 v bitvě na na Moravském poli, kde Uhři stojí po boku Rudolfa Habsburského.

Za posledního Arpádovce krále Ondřeje III. (1290-1301) dochází k politickému rozvratu v zemi. Ondřej III. čelí domácí opozci, která podporuje na uherský královský stolec Karla Roberta z Anjou, vnuka neapolského krále Karla II. a Marie, dcery uherského krále Štěpána V. a další rakouská strana v Uhrách zase podporuje Albrechta Habsburského, syna císaře Rudofa I. Ondřej nakonec r. 1301 umírá a jím vymírají i Arpádovci. Na uherský trůn se tak po četných politických intrikách dostává Přemyslovec Václav III. (1301-1305), který v Uhrách vládne jako Ladislav V. Jeho vláda však není stabilní a vysokou politiku v Uhrách nezvládá. Při tažení do Polska je pak r. 1306 zavražděn v Olomouci a tím vymírají i Přemyslovci v Čechách. Na uvolněný uherský trůn se po dalších politických bojích krátce dostává vévoda Ota III. Dolnobavorský (1306-1308) a po něm již zmiňovaný Karel Robert z Anjou (1308-1342). Ten se po delší době pevně chopil moci, omezil vliv magnátů, přinesl do země italsko-francouzké kulturní vlivy a uskutečni řadu reforem. Mnohem svlavnějším a významnějším se však stal jeho syn Ludvík I. Veliký z Anjou (1342-1382), důstojný protějšek Karla IV. Lucemburského. Tito dva panovníci také spolu uzavřeli spojenectví, řadu výhodných smluv a vzájemně se podporovali. Ludvík I. v Uhrách potvrdil a upevnil práva šlechty, podporoval vzdělanost, r. 1367 založil univerzitu v Pécsi (Pětikostelí) a podrobil si Dalmácii, Valašsko, Bosnu, Srbsko a Bulharsko. R. 1370 získal i polskou korunu. Uspořádal křížovou výpravu proti Litevcům a dobyl Červenou Rus, kterou proti nelibosti polské šlechty připojil k Uhrám. V r. 1374 zahájil tažení proti Turkům a porazil sultána Murada I. Uhersko za jeho vlády získalo statut velmoci a prožívalo nebývalý rozkvět. Po jeho smrti byla zvolena uherskou královnou jeho dcera Marie Uherská (1382-1387), manželka Zikmunda Lucemburského (1387-1437). Ten musel o uherskou korunu bojovat a čelil silné opozici, která ho dokonce v letech 1401-1403 opkaovaně zajala. Jeho vláda v Uhrách se vyznačovala především bojem proti Turkům na jihu země a Husitům v Čechách. Právě proto také založil prestižní rytířský řád Draka, jímž vyznamenával své přívržence a bojovníky proti „nevěřícím“. R. 1411 získal Zikmund římskou korunu a r. 1420 se nachal v Praze korunovat za asistence jemu věrných českým králem. R. 1433 získal císařský titul a r. 1436 po bitvě u Lipan i českou královskou korunu. Po krátké vládě Albrechta Habsburského (1437-1439) vládl zemi za nezletilého Ladislava Pohrobka (1439-1457) Vladislav III. Jagellonský (1440-1444), jenž ovšem nebyl uznán královnou Alžbětou a jejími přívrženci, kteří bránili nároky malého Ladislava Pohrobka. Vladislav III. padl r. 1444 v bitvě u Varny proti Turkům a uherští magnáti rozhodli, že vládu za nezletilého Ladislava bude vykonávat 7 hejtmanů a r. 1446 zvolili uherským správcem jednoho z nejmocnějších magnátů Jana Hunyadiho, který se proslavil v boji proti Turkům. Po smrti Jana Hunyadiho nechal Ladislav Pohrobek popravit jeho prvorozeného syna Ladislava a druhorozeného Matyáše Korvína vzal sebou jako rukojmí do Prahy. Po Pohrobkově smrti se Matyáš Korvín (1458-1490), vrátil do Uher a hned r. 1458 byl zvolen uherským králem. Vypořádal se s opozicí v zemi, rozprášil bratříky v Horních Uhrách a pevně se chopil moci. Byl jedním z nejvýznamnější uherských panovníků. Přivedl díky sňatku s jeho druhou manželkou neapolskou princeznou Beatrix Aragonskou do země renesanční život a umění. Byl zastáncem vzdělání, kultury a provedl řadu reforem. Jeho vláda se vyznačovala snahou získat císařskou korunu. Vedl boje se střídavými úspěchy s českým králem Jiřím z Poděbrad a následně i s Vladislavem II. Jagelonským, římským císařem Fridrichem III. i Turky na jihu země. R. 1469 se nechal korunovat v Olomouci na českého krále. Připojil k Uhrám Moravu, Slezsko a Lužici. R. 1485 porazil Matyáš i císaře Fridricha III., zmocnil se Dolních Rakous a svůj dvůr přesunul z Budína do Vídně. Na základě dřívějších dohod se uherským králem stal Vladislav II. Jagellonský (1490-1516). Stejně jako v Čechách i zde čelil rostoucímu vlivu šlechtické opozice. Vladislav II. přesídlil z Prahy do Budína a uherská a česká koruna pak zůstaly spojeny v rámci personální unie až do r. 1918. R. 1514 vypuklo v Uhrách tzv. Dószovo povstání, které bylo tvrdě potlačeno sedmihradským vévodou Janem Zápolským a sněm pak přijal řadu zákonů proti poddaným. Nový panovník Ludvík II. Jagellonský (1516-1526) nebyl příliš schopným a silným panovníkem a od počátku své vlády čelil turecké hrozbě i domácím magnátům. R. 1521 dobyl sultán Sűleyman Bělehrad a další uherské državy na jihu země. Ludvík svolal r. 1526 zemskou hotovost mezi Budín a Moháč. Následná tragédie u Moháče měla pro Uhry a střední Evropu katastrofální následky. V bitvě u Moháče bylo uherské vojsko katastrofálně poraženo a část velmožů na čele s Ludvíkem utonulo při útěku v močálech. Turecká vojska se pak nezadržitelně valila do Evropy a Uhry byly bezprostředně konfrontovány s muslimským světem.