Bitva na Moravském poli

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Bitva na Moravském poli byla svedena na den sv. Rufa v odpoledních hodinách 26. srpna 1278 na pravém břehu řeky Moravy mezi vesnicemi Dürnkrut (Suché Krůty) a Jedenspeigen, ležícími v Dolních Rakousích 30 km jižně od Břeclavi i Kressenbrunnu (místa Přemyslova největšího vítězství). V boji proti sobě stanula spojená vojska římského (německého) krále Rudolfa I. Habsburského a uherského krále Ladislava IV. Kumána proti vojsku českého krále Přemysla Otakara II.

[editovat] Politické spory

V bitvě šlo především o babenberské dědictví (Rakousy a Štýrsko), které původně získal Přemysl, ale o něž usiloval také Rudolf, aby se jeho potomci stali říšskými knížaty, jimiž dosud nebyli. V roce 1276 byl Přemysl nucen uzavřít s ním Vídeňský mír a zříct se tak všech nečeských držav. Další podmínky míru nedodržel a Habsburk naproti tomu začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti Přemyslovi odbojnou šlechtu.

Na obou stranách stanulo asi čtyřicet tisíc mužů a trvala přibližně tři hodiny. „Za heslo prohlášeno u českého vojště: Budějovice, Praha! U nepřátel volalo se: Řím, Kristus!“ V dlouho vyrovnaném boji se vítěztví nakonec přiklonilo na habsburskou stranu. Sám Rudolf Habsburský se ocitl v ohrožení života, ale zachránil ho rytíř Walter von Ramswag. Bitva byla proti všem pravidlům a nerozhodla ji proslulá zrada českých pánů (z nichž většina ani na místo bitvy nedorazila), ale útok Rudolfových šiků zezadu. Situaci mohly zvrátit posily českého vojska, které měl přivést Milota z Dědic a které nedorazily. Část českých ztrát způsobila rozbahněná řeka Morava, ve které se rytíři utopili. Porážka českého vojska byla natolik výrazná, že Rudolf část svých bojovníků odvolal a podmanil si Moravu.

[editovat] Důsledky bitvy

Výsledkem bitvy bylo definitivní potvrzení nově nastoleného habsburského panství v Rakousích a Štýrsku, které se staly tzv. dědičnými habsburskými zeměmi. Přetrvalo téměř šest a půl století do roku 1918. V českém království nastala po smrti krále velmi složitá situace, kterou charakterizuje anarchie a hospodářské problémy. Poručník kralevice Václava Ota V. Braniborský si počínal jako v dobyté zemi a kořistnicky se chovala i část české šlechty. Stav v zemi z části uklidnilo až svolání zemského sněmu (1281) jako protiváha královské moci. Vše navíc zkomplikovala tragická neúroda. Kronikáři proto píší o zlých létech.

[editovat] Pověry

Na poměrně krátkou bitvu se o boji na Moravském poli rozšiřilo překvapivé množství pověr. První zmiňuje, že Záviš z Falkenštejna v předvečer bitvy nabídl Přemyslovi pomoc za beztrestnost. Sám Falkenštejn se ovšem brzy po králově smrti ocitl v čele vítkovských čet, které znovu vedly útok na klášter Zlatou Korunu i na královské město České Budějovice. Druhá pověst mluví o tom, že Milota z Dědic odjel uprostřed bitvy z boje a způsobil prohru. Pan z Dědic opravdu byl dávno předtím obviněn ze zrady, ve skutečnosti to ale byl jeden z Přemyslových nejvěrnějších. Milota se snažil zachránit situaci. Se skupinou rytířů chtěl novou vlnu útočníků zezadu objet a vpadnout jim do zad. Nebyla jeho vina, že to mnozí pochopili jako ústup a útěk. Za svého života nikomu nic nevysvětloval, protože nemusel, a zrádce se z něj stal až v 19. století. Další fáma vypráví o osobním souboji mezi Přemyslem a Rudolfem Habsburským. Pravdou je, že po manévru hejtmana z Dědic se český král snažil zabránit panice a zůstal na bojišti ve složité pozici, ale do styku s Rudolfem se nedostal. Rudolf mluvil o tom, že jeho protivník zemřel v bitvě, ale kdyby se s ním osobně střetl na meče (a zvítězil), jistě by o tom nemlčel.

Poslední pověst mluví o samotném scénáři smrti Přemysla Otakara II. Neví se přesně, jak český král zemřel, verzí je víc - mezi nimi i teorie o tom, že ho na ústupu zabili jeho vlastní lidé. „Ač druhové jeho buď zahynuli, aneb jako syn jeho, kníže Mikuláš, do zajetí upadli a i kůň jeho pod ním ulehnul, on na ustoupení ani nepomysliv, dotíral na nepřítele. Tu celý umdlený, nevládna již ani smysly svými, přepaden jest od několika surových vojáků, kteří hodivše mu provaz na krk, vlekli ho dále; aby odňali mu drahou přilbici, roztloukli ji na jeho hlavě a strhli z těla celé jeho odění.“ Nejspíš se tak skutečně stalo, toto líčení se objevuje nejčastěji. Naznačuje se ovšem, že útočníci Přemysla nepoznali a měli ho za jednoho z pánů. Jenže za královraha se sám označil Bertold Schenk z Emerberku (bez zajímavosti není, že jeho bratr byl předtím popraven na králův příkaz). Jak už jeho jméno naznačuje, pan z Emerberku zastával úřad číšníka a Přemysla musel znát. Český král se Bertoldovi a jeho družině měl podle všeho vzdát, ale ti toho nedbali a ubili ho snad sedmnácti ranami. Není vyloučeno, že první z nich mu zasadil právě Schenk z Emerberku.