Přemysl Otakar II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (* kolem roku 1233 – 26. srpna 1278 Suché Kruty) byl pátým králem českým z rodu Přemyslovců (korunován 1261), mocným středoevropským panovníkem, který dočasně k Čechám připojil rakouské země jako dědictví po vymřelých Babenbercích avšak neudržel je proti nastupujícím Habsburkům, když padl v bitvě na Moravském poli proti římskému králi Rudolfovi I.

Byl druhorozeným synem krále Václava I. a Kunhuty Štaufské.

O vládci tvrdé pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti neudávají kroniky příliš nezaujatých faktů. Byl to hezký snědý muž nevysoké postavy, s dvorským vychováním, spíše společenský a výřečný a na svou dobu vzdělaný. Z jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou svobodomyslnost (roku 1254 například potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu a právo na ochranu majetku). Netrpěl přecitlivělostí svého otce a syna, ale někdy prý propadal bezdůvodným záchvatům vzteku a jako většina středověkých panovníků nesnášel odpor. Přemysl Otakar II. v dobře interregna (bezkráloví, respektive slabé panovnické moci) v římskoněmecké říši vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři, rodové državy téměř zdvojnásobil. Pro svou moc a bohatství byl nazýván králem železným (spíš protože měl silnou obrněnou jízdu než aureole neporazitelnosti) a zlatým (byť jeho bohatství pocházelo ze stříbra). Prokazatelně patřil k předním vládcům tehdejší Evropy. Přemyslův závratný vzestup však následoval strmý pád.

Obsah 1 Král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský 2 Krize-kolize-katastrofa 3 Potomci 4 Inspirace 5 Externí odkazy 6 Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Přemysla Otakara II. 7 Reference

[editovat] Král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský

Roku 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav a Přemysl, původně vychovávaný pro církevní kariéru, se stal jediným dědicem českého trůnu, po Vladislavovi získal titul markraběte moravského. V letech 1248–1249 se postavil v odboji svému otci. Šlo o nerozumnost ctižádostivého patnáctiletého mladíka podporovaného šlechtici, kteří chtěli v úřadech nahradit Václavovy oblíbence. Bez otcova svolení se dal zvolit mladším králem. Povstání bylo poraženo a Přemysl byl krátce vězněn na hradě Přimda. Usmíření otce a syna bylo celkem snadné, odbojní šlechtici už tak snadno nevyvázli.

Po smrti posledního vévody z rodu Babenberků Bedřicha II. si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla (1251). Svůj nárok na rakouské země a Štýrsko podpořil sňatkem s vévodovou sestrou Markétou (1252), přestože byla o více než třicet let starší. Získat babenberské dědictví si však přál také uherský král Béla IV., což vedlo k dlouholetým sporům.

Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním - v letech 1254-55 (a 1267-8) se účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupstvím spravujícím dobytá území, ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). V Pobaltí založil město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad). Po návratu (1255) se ucházel o královskou korunu v říši (po matce pocházel z císařského rodu Štaufů). Kurfiřti ani papež však nehodlali dát k Přemyslově kandidatuře svůj souhlas a Přemysl pragmaticky podporoval oba kandidáty, Alfonse Kastilského i Richarda Cornwallského. I bez císařské koruny byl nejmocnějším mužem v říši. Jeho pevný a rozlehlý stát působil jako protiklad k okolním zemím, Římské říši a Polsku, které byly rozdrobené na řadu samostatných knížectví, měst a údělů.

V roce 1258 Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. Roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu . Papež ovšem nepotvrdil následnické právo jeho syna Mikuláše na český trůn. Toho roku byla svedena i bitva u Kressenbrunnu, ve které byl český král o poznání úspěšnější než v boji s bavorským vévodou a ukončil tak létité spory o Štýrsko s Bélou IV. Rozvodem se stárnoucí Markétou si uvolnil cestu k dalšímu sňatku s Bélovou vnučkou Kunhutou Uherskou, ze kterého by mohl vzejít dědic s legitimním původem. Navíc tak byla zpečetěna mírová smlouva mezi Otakarem a Bélou IV.

• v roce 1266 připojuje Chebsko,
• v roce 1269 zdědil Korutansko, Kraňsko
• v roce 1272 připojuje Furlánsko

Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho panovníka - Přemysl až neobyčejně posílil své postavení uvnitř království na úkor šlechty. Svoji moc opíral především o nově zakládaná města (České Budějovice, Menší Město pražské – Malá Strana), do nichž zval německé kolonisty (za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst). Hned na počátku své vlády zřídil zemský soud, při němž jsou vedeny zemské desky.

Bohatla a sílila také šlechta. Mocné rody přebíraly do dědičné držby staré knížecí hrady i statky a rády zapomínaly, že byly jejich předkům svěřeny pouze do „knížecí vůle“. Přemysl stejně jako jeho předchůdci považoval stát za své vlastnictví. Omezování svých dosavadních výsad, prosazování magdeburského práva a pevnou královskou vládu nesla šlechta v českých i rakouských zemích velmi těžce. Svojí politikou si král znepřátelil především rozvětvený jihočeský rod Vítkovců (Rožmberků). Ti se proti němu spojili s jeho říšským rivalem, novým německým králem Rudolfem Habsburským (zvolen 1273). Římští kurfiřti nechtěli za německého krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého, sám Přemysl si ale předem nezajistil jejich podporu.

[editovat] Krize-kolize-katastrofa

Přemysl Rudolfovu volbu neuznal, navíc nebyl k volbě přizvaný a český hlas byl nahrazen hlasem bavorským, což považoval za hlubokou urážku. Svou ctižádostí se ocitl v politické izolaci, špatně odhadl situaci v říši, která směřovala k rozbití jeho panství. Habsburk začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti králi odbojnou šlechtu. Kromě toho se snažil získat Rakousy. Vítkovci (vedoucí úloha Záviše z Falkenštejna je ovšem pozdější literární výmysl) a Rýzmburkové zahájili vzpouru, která Přemysla roku 1276 donutila uzavřít s Rudolfem Vídeňský mír a vzdát se alpských zemí. Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku, přičemž z dohodnutých podmínek německý král nesplnil téměř nic. Přemysl se tento stav rozhodl řešit bitvou na Moravském poli (1278), která se ale změnila v politickou a jeho osobní katastrofu. Jeho ostatky byly nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté byly uloženy ve Znojmě. V roce 1296 byly přeneseny do Prahy, uloženy nejprve v klášteře na Františku, a poté v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373).

[editovat] Potomci

Manželství s Markétou Babenberskou zůstalo dle očekávání bezdětné, Přemysl měl několik (zřejmě šest) dětí s Kunhutou Uherskou:

• Kunhuta Přemyslovna (1265-27.11.1321), abatyše u sv. Jiří
• Anežka Přemyslovna (5.9.1269-17.5.1296), manžel Rudolf II. (Švábský)
• Václav II.

Přemysl měl prokazatelně dva nemanželské syny a několik dcer:

• Mikuláš Opavský, vévoda opavský
• Anežka (před 1260), manžel Bavor II. ze Strakonic
• Eliška (před 1260), manžel Oldřich z Drnholce
• dcera, manžel Vok z Kravař
• Alžběta (Eliška?), manžel Vikard z Polné
• Jan (†26.8.1296), vyšehradský probošt

[editovat] Inspirace

Přemysl II. a jeho úspěchy i neúspěchy inspiroval Franze Grillparzera k dramatu König Ottokars Glück und Ende a český král se objevuje i v Danteho Božské komedii – před branami očistce ve společnosti Rudolfa Habsburského. Je to mimochodem velká čest, protože Dante se o světských panovnících zmiňuje jen zřídka.

[editovat] Externí odkazy

• Přemysl Otakar II. v KDO BYL KDO
• Největší rozloha říše Přemysla Otakara II.
• Jak vypadal a jak zemřel: Osobní portrét krále Přemysla Otakara II.
• Pohřební insignie

[editovat] Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Přemysla Otakara II.

Čechy

• Písek, 1254 stál
• Kolín, 1253–1261
• Kouřim, 1253–1261
• Most, před 1257
• Menší Město pražské, 1257
• Čáslav, asi 1260
• Chrudim, asi 1260
• Klatovy, kolem 1260
• Vysoké Mýto, asi 1260
• Ústí nad Labem, kolem 1260
• Louny, po 1260
• Kadaň, před 1261
• Domažlice, asi 1262
• České Budějovice, 1265
• Polička, 1265
• Ostrov, poprvé doložen 1269
• Chotěboř, mezi 1265–1278
• Nymburk, před 1276
• Tachov, 1253–1278
• Dvůr Králové, 1253–1278
• Jaroměř, 1253–1278
• Mělník, 1253–1274
• Kutná Hora, před 1276

Morava

• Olomouc, 1253
• Uherské Hradiště, 13. říjen 1257
• Litovel, 1270

Štýrsko

• Bruck an der Mur, 1260–1263
• Leoben, 1261–1263
• Radkersburg, 1261

Dolní Rakousko

• Marchegg, 1268

[editovat] Reference

• Hoensch, J. K. , Přemysl Otakar II. von Böhmen, 1989.
• Kusternig, A., Die Zeit König Ottokars II. in Österreich, 1978.
• Kuthan, J., Zakladatelské dílo krále Přemysla Otakra II., Praha 1991.
• Kuthan, J.: Přemysl Otakar II., Vimperk 1993.
• Kuthan, J., P. Ottokar II. König, Bauherr und Mäzen, 1996.
• Žemlička, J., Století posledních Přemyslovců, Praha 1986.