Václav III.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Václav III. (6. října 1289 – 4. srpna 1306 Olomouc) byl sedmým králem českým, králem polským (1305–1306) a uherským (1301–1305), poslední český panovník z dynastie Přemyslovců. Byl synem Václava II. a Guty Habsburské, dcery římského krále Rudolfa I. Habsburského.

Zbraslavská kronika o Václavovi píše, že v opilosti rozdával královský majetek a vůbec byl příliš rozmařilý. Možná byl ale autor kroniky k Václavovi příliš kritický - bujaré pitky pořádal i jeho otec, o tom však kronikář mlčí. V okamžiku smrti Václava II. Přemyslovci vládli území většímu než Římská říše, během 14 měsíců se jejich moc zhroutila úplně.

Obsah 1 Uherským králem 2 Samostatná politika Václava III. 3 4. srpna v Olomouci 4 Podívejte se také na 5 Externí odkazy

[editovat] Uherským králem

Roku 1301 zemřel poslední Arpádovec na uherském trůně Ondřej III. a Václav II., přes nesouhlas královské rady, usiloval o získání uherského trůnu. Václav III. byl již od února 1298 zasnoubený s Ondřejovou dcerou Alžbětou a byl 27. srpna 1301 ve Stoličném Bělehradě (Székesfehervár) korunován na uherského krále a v hierarchii uherských králů získává jméno Ladislav V. (Laszló V.) Faktický vliv však měl pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska. Už v září 1301 se v Budíně objevil papežský legát Mikuláš Boccasini, pozdější papež Benedikt XI., zastapující zájmy Karla z Anjou a tlumočící názor, že jen papežská kurie má právo rozhodnout o uherském králi. V červnu 1302. roku přikázal papež Bonifác VIII. českému králi Václavovi II. (zároveň ho osočil, že se neprávem zve polským králem), aby do půl roku předložil doklady svých nároků na svatoštěpánskou korunu. K tomu vyzval i Anjouovce.

Opozice v Polsku i Uhrách proti přemyslovskému soustátí stoupala. Římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský se postavil na stranu papeže Bonifáce, který jediný z něj eventuálně mohl udělat císaře (byť s Václavem II. byli dosud spojenci a český král mu pomohl k německé koruně). Václav II. se marně snažil získat vojenskou podporu francouzského krále, který také neměl s papežem dobré vztahy. 31. května 1303 přiřkl Bonifác VIII. svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou. Zprostil všechny poddané Václava III. přísah věrnosti. Dle Palackého: „Posílaje králi Václavovi (II.) papežovu bulu, připojil k ní Albrecht (I. Habsburský) vyzvání, aby mu podstoupil království uherské i polské a země krakovské a míšeňské i chebské, pak aby odevzdal mu stříbrné doly kutnohorské k užívání na šest let, aneb aby položil pokuty osmdesáti tisíc hřiven stříbra za desátek říši římské prý povinný a dosud neodvedený...“ Václav samozřejmě odmítl. V Uhersku začal Václav III. rychle ztrácet podporu šlechty ve prospěch Karla z Anjou a nakonec zůstal obležený v Budíně. Roku 1304 ho otec Václav II. musel vojensky hájit a Václav III. odjíždí i s uherskou korunou do Čech.

[editovat] Samostatná politika Václava III.

Po smrti otce zdědil jako Václav III. českou a polskou korunu. Proti králi se třemi korunami ovšem stál Albrecht I.Habsburský v Říši a v Polsku Vladislav I. Lokýtek.

Václav zrušil zasnoubení se sestrou Ondřeje III. a jeho manželkou se stala 5. října 1305 Viola Těšínská.Uherské koruny se takticky vzdal a přenechal ji svému spojenci Otovi III. Dolnobavorskému z dynastie Wittelbachů (ani ten ji však proti Karlovi Robertovi, který měl podporu papeže, nedokázal udržet). Václav uzavřel mír s Albrechtem Habsburským, kterému postoupil některá území (Chebsko, Plísensko a Míšeňsko), čímž si uvolnil ruce pro udržení polské koruny.

„Vzmáhání se moci Vladislava Lokýtka v Polsku,“ píše Palacký, „vyrušilo krále konečně z dlouhé jeho a zpustlé nečinnosti. Náměstkové jeho v oněch zemích, Mikuláš Opavský (vévoda v Krakovsku) a Jindřich z Lipé (ve Velikém Polsku) oznamovali, že jim nebude lze se udržeti, nedostane-li se jim z Čech pomoci branné.“ Vladislav Lokýtek dobyl královský hrad v Krakově.

[editovat] 4. srpna v Olomouci

Václav začal v létě 1306 sbírat zemskou hotovost. 4. srpna 1306 se zastavil v Olomouci v domě bývalého olomouckého děkanství (v sousedství dnešního dómu sv. Václava) a byl zabit třemi ranami do hrudi. Dle Zbraslavské kroniky: „Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap.“

Vražda šestnáctiletého Václava III., kterým vymřela legitimní větev Přemyslovců, sice zůstává neobjasněná, pravděpodobné ovšem je, že Konrád z Botenštejna (z Mulhova) vrahem nebyl. Pravý vrah možná podplatil stráže, aby Konráda (který snad chtěl ohlásit vraždu) ubili. Možná strážím i stačilo, když ho viděli s nožem. Ačkoliv za iniciátory vraždy byli často označováni Habsburkové, stalo se tak spíše z popudu české šlechty obávající se, že jim Václav zabaví jejich majetek.

Václav byl nejprve pohřben v kryptě kostela svatého Václava v Olomouci (1306-1326), odkud jej o dvacet let později nechala jeho sestra královna Eliška Přemyslovna převézt do zbraslavského kláštera a uložit vedle ostatků jeho otce Václava II. Pozůstatky obou českých králů se ztratily v průběhu husitských válek, při příležitosti 700 let od úmrtí Václava III. ale byly společně s ostatky královny Elišky definitivně pohřbeny právě na Zbraslavi.

[editovat] Podívejte se také na

• Seznam hlav českého státu

[editovat] Externí odkazy

• Heslo v encyklopedii KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918
• Stručný životopis Václava III.
• Poslední noc krále Václava