Jiří z Poděbrad

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jiří z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 Poděbrady – 22. března 1471 Praha) byl od 27. února 1458 po zvolení českou šlechtou až do své smrti českým králem. Stal se tak jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli už pouze králové z cizích dynastií. Stranil neradikálním kališníkům. Roku 1434 se pravděpodobně jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan na straně umírněných kališníků a katolíků. V roce 1452 pak v duchu programu namířeného proti radikálním kališníkům dobyl Tábor, čímž zlikvidoval tábority jako politickou a náboženskou skupinu. Ve stejném roce se stal správcem českého království za nezletilého Ladislava Pohrobka.

Obsah 1 Jiří z Poděbrad zemským správcem 2 Husitský král 3 Z Čech až na konec světa 4 Prohlubující se rozpory mezi kališníky a katolíky 5 Rodina 6 Přečtěte si 7 Externí odkazy

[editovat] Jiří z Poděbrad zemským správcem

Jiří z Poděbrad byl původně hejtmanem mladoboleslavského kraje. V této době se sblížil s představitelem panského stavu Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna, po jehož smrti převzal vedení nad celým panským seskupením. Zaujal vůdčí postavení v kališnickém táboře. Mezitím se znovu aktivovala katolická opozice, Jiří vytušil nebezpečí a v roce 1448 přepadl Prahu a zmocnil se jí. Prohlásil se za správce království a pokoušel se o obnovu českého království, rozvráceného husitskou revolucí. Největší překážkou byla tzv. Strakonická jednota (sdružení katolického panstva).

Za této situace bylo pro Jiřího z Poděbrad nejlepším řešením uznání nezletilého Ladislava Pohrobka českým králem. Od císaře získal díky výborné diplomacii a ochotě ke kompromisu uznání svého titulu zemského správce. Ve Vídni se setkal s Ladislavem Pohrobkem a dohodl se s ním na podmínkách jeho přijetí za krále. Ladislav Pohrobek byl tedy v roce 1453 korunován českým králem, byl však nezletilý, proto si Jiří udržel výkonnou moc a nadále se snažil udržovat rovnováhu mezi kališnickým a katolickým panstvem a částečně restaurovat královský majetek. Proti svým odpůrcům neváhal použít hrubé síly, ať už se jednalo o saská knížata v severozápadních Čechách, nebo o radikálního husitu Jana Koldu ze Žampachu, své mocnější odpůrce (Rožmberky a Šternberky) Jiří z Poděbrad uspokojoval udělováním významných úřadů, čímž je zároveň odsouval do politického pozadí. Roku 1457 zemřel král na leukémii a s jeho úmrtím vyvstal problém volby nového českého krále. Zpočátku se zdálo, že králem bude zvolen některý z příslušníků panovnických dynastií (kupř. císař Fridrich III. nebo polský král Kazimír IV. Jagellonský), 2. března 1458 byl ale českým sněmem zvolen na Staroměstské radnici Jiří z Poděbrad.

[editovat] Husitský král

Důvodem Jiříkovy volby českým králem byla skutečnost, že si česká kališnická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto musela postavit do svého čela postavit „husitského krále“ (toto označení nutno chápat jako král umírněných husitů). Za pomoci úplatků a slibů (např. Janovi II. z Rožmberka), ale také výhrůžek a nátlaku mu však své hlasy dalo také české katolické panstvo. Jiříkova zvolení se ale nezúčastnili zástupci vedlejších (katolických) zemí Koruny české. Nezískal podporu ani od moravských katolíků. Nový král svědomitě dodržoval basilejská kompaktáta. Zároveň se snažil o poklidné soužití většiny kališnického obyvatelstva s katolickou menšinou. Nábožensky snášenlivý byl i v osobním životě. Obě jeho manželky, Kunhuta ze Šternberka i Johana z Rožmitálu, pocházely z katolických rodů. V předvečer své korunovace se tajně zavázal papežským legátům zachovat poslušnost papeži a pronásledovat kacíře. Zatímco římská kurie si tuto přísahu vykládala jako Jiříkovo odvrácení se od kalicha, Jiřík sám závazek neinterpretoval jako slib pronásledování kališníků, které považoval za součást římské církve, ale členů vznikající jednoty bratrské, proti které skutečně razantně zasáhl. Své přijetí za krále mimo Čechy si byl nucen zajistit uspořádáním vojenské výpravy. Vpádem do Rakous pak přinutil Albrechta VI. Habsburského vzdát se nároků na Moravu. Území Slezsko a Lužice Jiřího z Poděbrad uznala až ve druhé polovině roku 1459, resp. začátkem roku 1460.

Jiří si díky své skvělé diplomatické obratnosti získal přízeň císaře Fridricha III., který mu roku 1459 udělili v Brně české země v léno a pravděpodobně mu také potvrdil kurfiřtskou hodnost a výsady českého království. V následujících letech král císaři několikrát pomohl jak v Rakousích, tak v říši. To ovšem znamenalo konec jeho přátelství s Matyášem Korvínem, kterému pomohl na uherský trůn a provdal za něj svoji dceru Kateřinu (Kunhutu). Jeho volbu však Fridrich III. neuznal, neboť si sám činil nároky na uherský trůn po svém synovci Ladislavu Pohrobkovi.

[editovat] Z Čech až na konec světa

Jiří se stal úspěšným panovníkem, který u mnohých vzbuzoval respekt doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil panovnického trůnu neprávem, a dokonce prý byl nemanželského původu. Situace se dále zhoršila poté, co papež Pius II. začal na Jiřího naléhat, aby zakročil proti kacířským husitům. Král ho roku 1462 spolu se svým slibem poslušnosti žádal o potvrzení basilejských kompaktát, Pius II. je ale zrušil s odůvodněním, že nebyla římskou kurií nikdy uznána.

Jiří předvídal, že časem dojde k jeho střetu s papežem, a snažil se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající právní poradci Martin Mair, Řehoř (Gregorius) z Heimburku a Antonio Marini vytvořili projekt mezinárodní mírové organizace (sdružení evropským křesťanských panovníků). Po panovnických dvorech západní Evropy se rozjelo české poselstvo, v jehož čele stál králův švagr Zdeněk Lev z Rožmitálu. Vyzývalo nejvýznamnější panovníky, aby vytvořili spolek států, který by řešil vzájemné spory mírovou cestou. Jako důvod byla udávána společná obrana proti tureckému nebezpečí a vize uspořádání křížové výpravy a dobytí Jeruzaléma. Jiřímu šlo však především o to, aby zabezpečil svou moc v českém království proti papežství. Poslové byli sice všude přijati vlídně, ale převratná myšlenka na vytvoření středověkého „společenství národů“ nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo totiž jen stěží uspět v podobě, ve které byla ignorována právě papežská strana. Projekt rané podoby evropské politické integrace ovšem v mnohém předstihl svoji dobu.

Cestu popsal ve svém deníku Václav Šašek z Bířkova. Tato práce inspirovala českého romanopisce Aloise Jiráska k napsání díla Z Čech až na konec světa.

[editovat] Prohlubující se rozpory mezi kališníky a katolíky

Dále se prohlubující nepřátelství mezi králem a papežstvím povzbudilo k odporu nespokojené české katolické panstvo a města. Již roku 1463 vyhlásila válku proti králi Vratislav. Pius II. roku 1464 povolal Jiřího z Poděbrad před církevní soud, znovu tak učinil papež Pavel II. v roce následujícím, kdy se proti Jiřímu také zformovala Zelenohorská jednota, vedená Jiříkovým bývalým švagrem Zdeňkem ze Šternberka. Roku 1466 uvrhl papež krále jako kacíře do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Této příležitosti využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť, a postavil se do jejího čela. Jeho zprvu úspěšný útok byl však odražen nedaleko Vilémova ve východních Čechách. Zajatý Matyáš ustoupil a slíbil, že od dalšího boje upustí. Po svém propuštění se však nechal katolickou šlechtou zvolit roku 1468 v Olomouci za českého krále. Matyášova volba byla uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiříkovi tak zůstala vláda pouze nad kališnickou částí Čech.

Jiří Poděbradský za této situace pochopil, že se mu stěží podaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro rod Poděbradů a nabídl ji polským Jagelloncům, kteří o ni usilovali již od husitských válek. Krátce nato, 3. března 1471 nečekaně zemřel.

[editovat] Rodina

Antropologické průzkumy pozůstatků Jiřího z Poděbrad prováděl Emanuel Vlček a dle očekávání zjistil, že král trpěl velkou vodnatelností a obezitou, způsobenou patrně poruchou látkové výměny. Jeho portréty proto pocházejí vesměs z doby před jeho třicetinami. Měl velký žlučový kámen a změny na játrech, měřil kolem 165 centrimetrů a v mládí utrpěl zranění obličeje a srůst zlomenin obou lýtkových kostí.

Jiří z Poděbrad byl dvakrát ženatý: poprvé s Kunhutou ze Šternberka, která zemřela roku 1449 a s níž měl sedm dětí, a podruhé s Johannou z Rožmitálu. Třem svým synům udělil münsterberské knížectví. Jejich potomci tu založili vlastní dynastii. Syn Hynek z Poděbrad je známý jako básník, vnuk Bartoloměj z Münsterberka byl významným diplomatem.

[editovat] Přečtěte si

• URBÁNEK, Rudolf, Husitský král, Praha 1926
• URBÁNEK, Rudolf, Věk poděbradský, 4 svazky, Praha, 1915–1962
• URBÁNEK, Rudolf, Konec Ladislava Pohrobka, Praha, 1924
• MACEK, Josef, Jiří z Poděbrad, Praha 1967

[editovat] Externí odkazy

• Jiří z Poděbrad v KDO BYL KDO