Constantinus I.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Gaius Flavius Valerius Constantinus (27. února 272 nebo 273 v Naissu (Niš) - 22. května 337 v Achyroně u Nikomédie v Bíthýnii), zvaný též Konstantin Veliký či Constantinus I. byl římský císař, který vládl v letech 306 - 337 a jenž přeložil hlavní město říše do Byzantia, pozdější Konstantinopole.
Obsah |
[editovat] Dětství a mládí
Constantinus se narodil v Naissu v dnešním Srbsku (Niš) kolem roku 272 jako syn vysokého vojenského důstojníka Iulia Constantia (Chlora) a jeho manželky (či konkubíny) Heleny. Roku 293 se jeho otec stal caesarem neboli spoluvládcem západního císaře Maximiana v rámci první tetrarchie. Roku 289 se Constantius odloučil od Heleny, aby si vzal nevlastní Maximianovu dceru Theodoru. Constantinus byl vychováván na Východě na dvoře císaře Diocletiana v Nikomédii.
[editovat] Druhá tetrarchie a občanská válka
V roce 305 oba císařové, Diocletianus i Maximianus, abdikovali a jejich nástupci se stali caesarové Galerius a Constantius. Caesary se namísto nich stali Galerius Valerius Maximinus (Daia) na Východě a Flavius Valerius Severus na Západě. Constantius nechal k sobě povolat svého syna a společně se přeplavili do Británie, kde vedli válku až do Constantiovy smrti v Eboraku (York) roku 306.
Constantinus byl ihned po smrti svého otce svými vojáky aklamací zvolen za císaře; říše byla uvržena do občanské války, neboť této volbě se vzepřel Maximianův syn Maxentius v Římě. Maxentius s pomocí svého otce přemohl Severa, kterého Galerius prohlásil za západního císaře. Později se Maximianus od Maxentia distancoval, připojil se v Galii ke Constantinovi, avšak Constantina zradil a zřejmě byl donucen spáchat v roce 310 sebevraždu.
Roku 312 napadá Constantinus Itálii a se svým švagrem (roku 307 se oženil s Maximianovou dcerou Faustou) se 28. října střetl před branami Říma v bitvě u Milvijského mostu. Jeho 25 tisíc vojáků stálo proti přesile 100 tisíc mužů. Noc před útokem se prý Constantinovi mělo zjevit znamení kříže a nápis „V tomto (znamení) zvítězíš“. Převážně pohanské legie s Kristovými monogramy pak dosáhly v bitvě velkého vítězství; Maxentius se na útěku utopil v Tibeře.
Constantinus pak upevnil své již dříve ujednané spojenectví s Liciniem a stal se západním císařem; o Východ se dělil Licinius s Maximinem Daiou. Licinius posléze Maximina porazil a stal se jediným vladařem Východu. Po dalším napětí, které trvalo v následujících letech (spor o Balkán roku 316), napadl Constantinus roku 324 Licinia, dobyl Adrianopole a Byzantia a vládu v říši po dlouhé době sjednotil v jedněch rukou.
[editovat] Constantinova vláda
Téměř ihned po svém vítězství nad Liciniem zakládá Constantinus druhé hlavní město říše v místě, kde již od 7. století př. Kr. stála řecká osada Byzantion a 11. května 330 jej nechává vysvětit a přejmenovává jej na Constantinopolis, řecky Κονσταντινούπολις Konstantinúpolis. Řím tak ztrácí své postavení coby hlavního centra říše, které mu náleželo řadu století.
Constantinus se snažil reformovat správu říše a zlepšit její situaci. Nově říši rozděluje na čtyři prefektury (Galliae, Italia, Illyricum a Oriens), 13 diecézí a 116 provincií. Moc úředníků výrazně vzrostla, zvláště úředníků berních. Celý systém daní byl přeorganizován a po více než 400 letech byli opět zdaněni i obyvatelé města Říma. Vznikají nové daně, daň pozemková a daň z příjmu, které byly vybírány v pětiletých obdobích (annona), avšak nezřídka i výjimečně mezi těmito termíny. Constantinus dovršil přeměnu správy říše, přechod k dominátu, protože s ním zanikly poslední republikánské zákony a z republikánských úřadů zůstal jen konzulát. Senát se stal pouze symbolickým kolegiem, jak již tomu začalo být za Diocletiana.
Roku 313 byli křesťané zrovnoprávněni tzv. milánským ediktem s ostatními náboženstvími, ale prakticky byli protežováni, a to jak převody majetku, tak úřednickým postupem. Constantinus sám se však projevil jako křesťan až na samém konci života, neboť zůstal až téměř do své smrti katechumenem. Po vydání milánského ediktu se v Římě započalo se stavbou velkých, dnešních tzv. patriarchálních, bazilik. Nad hrobem apoštola Petra na Vatikánském pahorku vyrostla bazilika sv. Petra, u paláce v Lateránu bazilika sv. Jana a nad hrobem sv. Pavla bazilika sv. Pavla za hradbami.
[editovat] Závěr života
Ke konci Constantinova života se výrazně zhoršil vztah mezi římskou a perskou říší. Za nedospělosti Šápúra II. byl na vzájemných hranicích klid a obě strany dodržovaly smlouvu z roku 298. Avšak v roce 333 začalo vznikat napětí, k jehož pacifikaci byl vyslán caesar Constantius II. Roku 334 se Peršané zmocnili arménského krále, oslepili ho a odvlekli do zajetí. Constantinus se s novou situací na svých hranicích odmítl smířit, avšak neusiloval o znovunastolení Arsakovců na arménský trůn; namísto toho na něj dosadil svého synovce Hannibaliana, jemuž dal svou dceru Constantinu. Nato Šápúrovi vypověděl válku, ale dříve než mohl zaútočit, onemocněl a 22. května 337 ve ville Achyróně u Nikomédie zemřel, poté, co krátce předtím přijal křest z rukou Eusebia z Nikomédie.
[editovat] Hodnocení Constantinovy osobnosti
Constantinus patří k nejrozporuplnějším historickým postavám. Ctitelům starých antických pořádků a starého římského náboženství vadila jeho křesťanská orientace, pozdějším spisovatelům (jako např. Zósimovi kolem roku 500) se Constantinus jevil jako hubitel říše. Byla kritizována jeho nelidskost, se kterou vyvraždil své příbuzné, především svého nemanželského syna Crispa a manželku Faustu. Chválou jej oproti tomu obdařili zejména křesťanští spisovatelé, kteří vyzdvihli jeho rozhodnutí zrovnoprávnit křesťanství s ostatními náboženstvími říše. V této chvále vyčníval zejména autor Církevních dějin Eusebios z Kaisareie, který dokonce Constantina přirovnával k novodobému Mojžíšovi.
Další negativní hodnocení vnesli novověcí historikové, zvláště E. Gibbon a J. Borckhardt. Ti označují Constantina za despotu, který svému sobectví podřídil spravedlnost i víru a ke křesťanství se přiklonil z pouhého prospěchářství. Současná historiografie se vyhýbá jak jednoznačné chvále, tak jednoznačnému odsudku.
Na Východě se Constantinus zařadil velmi záhy jako světec, a pravoslaví jej dodnes označuje dokonce za isapostola, tj. rovného apoštolům. Západní církev se k jeho osobě stavěla vždy více diferencovaně a zdrženlivě. Teprve v 6. století vzniká (nepravdivá) legenda o tom, kterak Constantinus přijal křest z rukou papeže Silvestra (papežem 314 – 335), kteréžto vyprávění později (8. století) posloužilo pro vytvoření falsifikované Konstantinovy donace. Ve středověku církvi vadila na Constantinovi velmi zpráva o jeho křtu na smrtelné posteli z rukou semiariánského biskupa Eusebia.
[editovat] Reference
- ČEŠKA, J. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 8070213868.
[editovat] Externí odkazy