Ferdinand Peroutka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ferdinand Peroutka (6. února 1895 Praha – 20. dubna 1978 New York), byl český spisovatel, dramatik a publicista.

Od roku 1924 působil v Lidových novinách, kde byl až do roku 1939 politickým komentátorem. Roku 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. Od roku 1951 do r. 1961 vedl české oddělení rádia Svobodná Evropa.

Je jedním z významných představitelů III. odboje, za totality, díky uzavřenému Československu, spíše známým mimo něj. Čtení a šíření jeho politických rozborů a komentářů bylo pronásledováno.

[editovat] Dílo

• Ano a ne, 1932
• Budování státu, 1933 – 1936 toto dílo je nedokončené a zabývá se historií Československa. Toto dílo je stěžejním dílem tvorby F. Peroutky
• Demokratický manifest, 1957
• Osobnost chaos a zlozvyky
• Byl Edvard Beneš vinen? – 50./60. léta, Praha 1993

[editovat] Umělecká tvorba

• Z deníku žurnalistova, 1922 fejetony
• Šťastlivec Sula, divadelní hra
• Oblak a valčík, (1976, New York) román a divadelní hra z prostředí třetí říše
• Pozdější život Panny, (1980, New York) jedná se o smyšlený příběh Jany z Arku

Prezident Masaryk patrně nikdy neměl schopnějšího hradního mluvčího, než byl Peroutka, který postupně v žurnalistice dosáhl obrovské moci. Postupem času také vztah Masaryk-Peroutka přerostl do velmi osobního vztahu, avšak Peroutka si vždy uchoval svou určitou vlastní nezávislost a ne vždy s Masarykem souhlasil, avšak ve svém tisku dával Masarykovi prakticky neomezený prostor, trpěl i Masarykovy literární recenze, což se stalo Masarykovou velkou libůskou, avšak ty recenze spíše připomínaly školní obsahy z knih.

Věrnost a důvěra k Masarykovi však nebylo nic proti tomu, jak ctil Edvarda Beneše. Peroutka se s Benešem ztotožňoval ještě více než s Masarykem, vždy si Beneše představoval jako prezidenta, a proto jeho zvolení v r. 1935 velmi uvítal. Beneš patrně nikdy, ať už za svého života či po své smrti, neměl schopnějšího obhájce a zastánce, než byl Ferdinand Peroutka. Nejenom že za první republiky před celým národem obhajoval všechny Benešovy činy, avšak i po Benešově smrti se v exilu dal Peroutka do obhajování Mnichova a Února. Beneš na jeho podporu z prvorepublikových let nezapomněl a určitým způsobem ji i ocenil. Na smrtelném loži doporučil vznikajícímu 3. odboji za svého nástupce o jedenáct let mladšího Peroutku – stejně jako Masaryk v r. 1935 doporučil za svého nástupce Beneše.

Po třech měsících nového státu získal také Peroutka nové místo. Roku 1907 hnutí českých židů začalo vydávat týdeník Rozvoj. Týdeník byl určený i nežidům, a proto do něj, především pak za světové války, přispívali i čeští nežidovští autoři. V r. 1917 oslovil jeden redaktor Rozvoje i Peroutku, zda by také nepsal do tohoto týdeníku, Peroutka, především díky tomu, že mu monarchní úřady všemožně zabraňovaly publikovat, nabídku přijal. Když se tak v novém státě, jenž díky T. G. Masarykovi židy velmi podporoval, rozhodli židé vydávat i vlastní deník, jenž by sledoval aktuální dění v zemi, post odpovědného redaktora (tj. toho, kdož zodpovídá za obsah novin) nabídli ani ne čtyřiadvacetiletému Peroutkovi. Ten se toho ujal, a dokonce sepsal i úvodní prohlášení, ve kterém označil nový deník za nezávislý, což do té doby bylo nevídané, jelikož každé noviny tehdy sloužily nějaké politické straně. Deník dostal název Tribuna. Po Národních listech to byl tehdy složením nejkvalitnější deník. Byl to první list, v němž tisknout své fejetony Karel Poláček, vycházely v něm i politické úvahy světové proslulých autorů, jejichž přítomnost v jiných denících byla nemyslitelná. V době svého pobytu v Rusku do ní dopisoval také Jaroslav Hašek. I když deník začal vycházet z iniciativy židů a jeho vydavatelé židé byli, židovská témata se v něm objevovala jen sporadicky. Jedinou odlišností od „nežidovských“ novin bylo to, že se v něm často objevovaly články odsuzující antisemitismus, jejichž autorem byl především Peroutka.

Hlavní Peroutkova sláva však teprve přišla, a to díky Masarykovi. Byl to Antonín Švehla, jenž si Peroutky všiml a tak Masarykovi jednou řekl, že v Tribuně publikuje jeden mladý talentovaný žurnalista jménem Peroutka. Právě Švehla jej chtěl nejdříve získat pro vedení agrárnického deníku Venkov. Nedlouho poté, co se Švehla zmínil, pozval si Masaryk Peroutku k sobě do Lán na „lunch“, kde mu bez dlouhých okolků prozradil myšlenku zamýšleného vzniku nového kulturně-politického týdeníku a Peroutkovi nabídl, že by mohl časopis redigovat. Peroutka si vzal nějakou dobu na rozmyšlenou a nakonec odpověděl kladně. Na rozvoj nového časopisu, který Peroutka nazval Přítomnost, Masaryk věnoval 500 tisíc Kč, což je 7, 5 mil. dnešní reálné hodnoty Koruny české. Peroutka tak opustil Tribunu, jejíž záře s Peroutkovým odchodem začala prudce klesat a stal se šéfredaktorem Přítomnosti, jejíž první číslo vyšlo 17. ledna 1924 a vydávala se až do roku 1939, poté pod nacistickým diktátem bez Peroutky. Byl to prohradní, masarykovský list, jehož politická orientace odpovídala názoru většiny prohradně orientovaných lidí, tedy „nalevo od středu.“ Ve svém úvodníku Peroutka kritizoval vytváření monopolu politických stran, které tak stále více prorůstají veřejným životem a získávají stále větší moc ve státě, čímž klesá význam dokonce i samotného prezidenta.

Jedním z prvních přispěvovatelů Přítomnosti se stal světově známý Karl Kraus, vydavatel obdobného časopisu ve Vídni, jenž se stal jedním z nejvíce invenčních časopisů vycházejících po celém evropském kontinentě. Po vzoru anglických revuí zavedla Přítomnost svou dopisní rubriku, jež se rychle stala jednou z nejlepších částí časopisu. Součástí časopisu byly také ankety, kde se odborníci, nikoliv čtenáři, vyslovovali nad Peroutkou zadaným tématem. O autory příspěvků neměl Peroutka nouzi. Pro většinu bylo čest psát do týdeníku spojeného se jménem jeho a Masarykovým. Psali do něj všichni známí novináři smýšlející demokraticky, kteří si alespoň trochu vážili Masarykovy osobnosti, mj. Karel Čapek, František Langer, Fráňa Šrámek (všichni tři byli Pátečníci a psali do Lidových novin) nebo Kamil Krofta (po r. 1936 ministr zahraničí). Jedním z nejlepších Peroutkových spolupracovníků byl Richard Weiner, kterého si Peroutka přivedl z Tribuny. Vedl v Přítomnosti francouzskou „sekci“. Přítomnost nebyla jen obyčejným politickým týdeníkem, nýbrž časopis pokrývající co nejširší spektrum zájmů moderního člověka, i proto se stal tak oblíbeným. Čtenáři mohli číst úvahy Bohuslava Martinů zamýšlejícího se nad osudem opery, Josef Čapek zas radil, jak se dívat na moderní obrazy, přední architekti se zamýšleli, zda mají v Praze stát mrakodrapy, Jan Klepetář zas psal do Přítomnosti seriál o životě prostitutek. Výkonným spolupracovníkem Přítomnosti byl také Hubert Ripka (pozdější ministr), který jako Benešův spolupracovník podporoval a obhajoval jeho politiku.

Během tří let se stal časopis nejrozšířenějším českým týdeníkem. Hůř se vedlo Přítomnosti po finanční stránce: za tři roky ztráta dosáhla 400 tisíc Kč. Finanční deficit naštěstí uhradili s Peroutkou spřízněné Lidové noviny, kde byl Peroutka rovněž redaktorem a nakladatelství Fr. Borový, kde zas Peroutka vydával své knihy. Především díky příchodu Julia Firta do čela firmy Borový se finanční ztráta Přítomnosti značně snížila.

Peroutka byl také členem Pátečníků, tedy klubu (jak je ostatně uvedeno později) prvorepublikových intelektuálů scházejících se ve vile bratří Čapků. Patřil mezi základní pátečnický „kádr“, avšak pozdější schůzky se mu pro přílišný počet moc nelíbily, a tak nepatřil mezi nejaktivnější a nejznámější členy.

Peroutka má také značný odkaz na poli literárním. Ferdinand Peroutka je autorem doposud nepřekonaného čtyřsvazkového veledíla Budování státu, spisu o vzniku a „budování“ nového státu, leč je nutné podotknout, že toto dílo se nakonec stalo jen torzem, protože autor ho nikdy nedokončil, knižně skončil u roku 1922, místo původně zamýšleného roku 1928. Ovšem r. 1938 nejenom skončila první republika, ale také vydávání Budování státu. Když skončila 2. druhá světová válka a Peroutka, na rozdíl od jiných, se dostal z koncentráku bez větší zdravotní úhony, začal hledat své myšlenkové postavení v novém státě, rozhodl se, ač jako naprostý ztroskotanec, jehož dosavadní dílo bylo spáleno „strojem“ času, podobně jako u Beneše, že se opět zapojí do budování státu, že nezůstane stát opodál a bude především národ přesvědčovat, že nově budovaný socialismus není komunisty podporován o nic více, než ostatními stranami. Sám vyjádřil podporu národním socialistům, které, dá se říci i po pravdě z dnešního pohledu, považoval za největší alternativu vůči komunistům. Již v létě 1945 se uvolil jít, ač ne zrovna nadšen, do Lidových novin, které komunisté nejdříve nechtěli povolit, ale po dlouhých jednáních komunisté pod novým názvem Svobodné noviny (velmi nezáhodný název pro tehdejší dny) vydávání povolili. Ze začátku však jeden kus novin čítal pouze čtyři strany, poněvadž komunistickému ministrovi informací Kopeckému se zrovna na tento plátek papír dávat příliš nechtělo. Peroutkovi se nejprve nechtělo příliš novinářsky angažovat, chtěl se věnovat více literárním záležitostem a chtěl být stálým divadelním dramaturgem, ale nakonec, i z uvážením tehdejších (nepříliš příznivých) poměrů, se nechal přesvědčit a stal šéfredaktorem Lidových, tedy Svobodných novin, i když pro Peroutku a věrné čtenáře to byly stále Lidovky. Z počátku byly jeho články mírné, stále počítal s tím, že komunisty se podaří zapojit do budování státu společně s ostatními stranami a že nepůjdou svou cestou rudé revoluce, avšak s novým rokem 1946 poznal, že to tak nejspíš nepůjde a že bude muset jasně říci, na jaké straně je. Nakonec se Peroutka a jeho noviny staly nejaktivnějšími a nejvýznamnějšími soupeři komunistů. Brzy začaly Rudé právo a Svobodné noviny mezi sebou vést ostrou polemiku. Zatímco Svobodné noviny dávaly čtenářům argumenty, jedinou zbraní Rudého práva bylo slovní zesměšnění v podobě reakcionářů státu. Peroutka také chtěl obnovit svůj týdeník. Opět se vedly složité rozhovory a k vydávání nového týdeníku dostal svolení až v r. 1946, avšak s nutností změnit název, místo Přítomnost, tak Peroutka svůj týdeník nazval téměř synonymem: Dnešek.

Pro komunisty začal Peroutka představovat značné nebezpečí. Stál tu nový Karel Čapek, nový vůdce inteligence, proti jeho intelektuálním schopnostem neměl nikdo z komunistů šanci, proti jeho argumentům se komunisté na nic nezmohli, zvláště je dopalovalo, že Peroutka podporoval socialismus, a tak jej nemohli označit za imperialistu nebo amerického agenta. Byl šéfredaktorem deníku Svobodných novin, týdeníku Dnešek, dramaturgem Národního divadla. Prakticky cokoliv napsal, bylo druhého dne v Rudém právu ostře kritizováno, avšak Peroutku nejvíce štvalo, že komunisté nepoužívají argumenty, že se v Rudém právu neobtěžují proti Peroutkovi vytasit jakékoliv argumenty, prostě napíšou, že ničí budování státu, nesouhlasí s národňováním atd. a tím to skončilo. Tyto demagogické reakce Peroutku ještě více popudily a ve svých komentářích začal být ještě více ironičtější. Vedl více jak roční polemiku s šéfredaktorem populárního komunistického týdeníku Tvorba Barešem.Ironie Peroutkových polemik a zesměšňování stranickosti byly tak ničivé, že předčily všechny jeho ostatní články z celého jeho života. Barešovým odpovědím, kterých do svých polemik zapojil celou redakci, se mohl Peroutka jen smát. Po myšlenkové stránce Bareše mnohonásobně předčil, avšak i přesto se Bareš prohlásil za vítěze, jenž ve svých polemikách donekonečna opakoval nazpaměť známé fráze a názorům opačné strany nevěnoval pozornost. Peroutka také svedl ostrou polemiku s Antonínem Zápotockým. Na Zápotockého „argument“, že „můj dělnický instinkt cítí ve vás škodnou,“ reagoval Peroutka tím, že Zápotocký celý život, kdy se názorově vyvíjel, prožil v totalitě, a tak nezná nic jiného: „Pan poslanec celý onen věk, kdy v člověku rodí se jeho názory, prožil v prostředí, které vyznávalo diktaturu a totalitu. My naopak onen rozhodující věk prožili v prostředí demokratických idejí.“ Ač bylo v r. 1947 představeno v Národním divadle jeho představení a na rok 1948 se chystalo další, nic to nezměnilo na tom, že ten kus svobody, který doposud v Československu zůstal, zanedlouho bude zničen. Jako vysoce postavený novinář dopředu věděl o podání demise dvanácti ministrů, a proto také věděl, že to je jeho kariérní konec v zemi, ve které se narodil, aspoň na nějakou dobu. Když tak vypukla vládní krize, Peroutka se ve svých novinách odmlčel, ač byl stále šéfredaktorem, celé noci bloudil temnou Prahou, den trávil se svými přáteli. 24. února proběhla ve Svobodných novinách revoluce: Peroutka byl vyhozen, nově nainstalovaným šéfredaktorem se stal Jan Drda. O den později byl vyhozen ze Svazu osvobozených vězňů, Syndikátu novinářů a Syndikátu českých spisovatelů, Dnešek byl zakázán a představení v Národním divadle zrušena. Dostal se tak „Peroutka do koutka“, jak znělo heslo komunistických demonstrací.

V květnu se mezi vězením a exilem rozhodl pro exil, kde prožil dalších třicet let svého života, ovšem můžeme pochybovat, zda po kariérní stránce měl vůbec nějaký smysl, protože jak se dozvěděl ze svého setkání z Václavem Havlem, v Československu Peroutku v podstatně nikdo nezná a je spojen pouze s érou prvorepublikových let, s poúnorovým působením jej v podstatě nikdo nespojuje. Zemřel 20. dubna 1978 v New Yorku.

Tak skončil největší český novinář, podobně jako Beneš nad troskami svého díla, na rozdíl od Beneše je aspoň Peroutky dnes ceněno.