Samsára
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Samsára (v sanskrtu a páli „neustálé putování“) je označení pro koncept věčného znovuzrozování, rozšířený ve východních náboženstvích (hinduismu, buddhismu a džinismu).
V těchto náboženstvích je tento koloběh stále nových a nových životů považován za strastiplný. Únik z něho je možný cestou uvolnění všech pout, žádostí a tužeb, a také poznáním. Dosaženo je pak stavu „vysvobození“ (a v některých variantách i „věčného štěstí“), který hinduisté označují jako mókša a buddhisté jako nirvána.
[editovat] Samsára v buddhismu
Názorně je buddhistický pohled na samsáru předveden v tzv. „Kole života“, které je často zobrazováno v tibetském buddhismu. V centru kola jsou namalovány jeho hnací síly (kořeny neprospěšného jednání, mluvení a myšlení, „akusala-múla“) : žádostivost, zášť a klam, jako prase, had a kohout. V prostřední řadě je šest možných oblastí zrození: bozi a polobozi, lidé, zvířata, hladoví duchové a obyvatelé pekelných světů. Míra strasti je nejmenší v nebeských světech a největší v peklech. Ve vnějším okruhu je 12 členů řetězu podmíněného vznikání, který začíná nevědomostí.
Současný život je buddhisty považován jen za prchavý okamžik v nekonečném, stále znovu se opakujícím cyklu zrození, stárnutí, utrpení a smrti. V jaké formě se bytost znovu narodí, závisí na její minulé karmě. Pokud v předešlých životech bytost konala prospěšné činy, narodí se jako člověk nebo v nebeských sférách jako „božská“ bytost (déva). Tyto „božské“ bytosti zakoušejí ve svém životě méně utrpení než lidé, ale i ony jsou podrobeny stárnutí a smrti. Ve svých „šťastných světech“ mají navíc méně možností než lidé konat dobré skutky, a proto se jejich pozitivní karma časem vyčerpá a v dalším životě se zrodí opět v nižších světech. Pokud převáží negativní karma, dojde ke zrození ve zvířecí podobě, ve formě hladových duchů nebo v pekelných světech. Ani zde ovšem bytosti nezůstávají věčně, ale po vyčerpání své negativní karmy se zrodí opět ve vyšší formě. Toto věčné putování „nahoru a dolů“ probíhá znovu a znovu, dokud není přerušen řetěz příčin, který způsobuje nová zrození.
Podle buddhismu je nejlepší zrození v lidské podobě, protože je ze všech sfér nejvhodnější pro praxi Buddhova učení. I když realizace nirvány je možná i v jiných sférách existence, zejména v nebeských světech. Zde je ale vlivem převažujícícho štěstí a téměř dokonalého pohodlí duchovní cesta mnohem obížnější. Přesto není pravdou, jak se někdy na Západě mylně myslí, že buddhisté neusilují o zrození v nebeských světech. V mnoha rozpravách samotný Buddha vyučoval laiky tak, aby se po smrti zrodili jako nebeské bytosti (dévové). Avšak na rozdíl od některých náboženství buddhismus nechápe zrození v nebi jako konečný cíl, jelikož i nebeské bytosti jsou smrtelné a stále podléhají koloběhu znovuzrozování. V rámci buddhismu se tedy zrození v nebeských sférách spíše chápe jako jakési zpříjemnění cesty samsárou, hlavním ukolem je realizace konečného vysvobození ze samsáry a ukončení neustálého znovuzrozování. Protože tento úkol je nejsnáze splnitelný v lidském zrození a navíc dle buddhistické kosmologie tvoří lidé jen nepatrný zlomek všech bytostí, je v buddhismu lidský život považován ze velkou vzácnost.