Nágárdžuna
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Nágárdžuna (నాగార్జునా) (asi mezi lety 150 n.l. – 250 n.l., některými autory je uváděno 100 n.l. - 165 n.l., ale to je zřejmě nepravdivé) byl indický filozof, zakladatel školy Madhjamaka mahájánového buddhismu a pravděpodobně nejvlivnější buddhistický myslitel po samotném Buddhovi Gautamovi.
Jeho spisy byly základem pro vytvoření školy Madhjamaka (Střední cesta), která byl přenesena do Číny pod názvem škola Tří pojednání (San-lun, TZ: 三論 ZZ: 三论). Je mu přisuzováno prohloubení filozofického systému Pradžňáparámitových súter. Vyvinul dialetickou metodu, která je založenána na dovedení antiteze ad absurdum. Hlásal, že každá věc a jev existují jen skrz svůj protiklad, a na základě toho tvrdil, že vše je relativní, tedy nereálné a prázdné (v sans. šúnja, v pálí suňňa). Byl také úzce spjat s buddhistickou univerzitou v Nálandě.
[editovat] Život
O Nágárdžunově životě je známou velice málo, co bychom mohli považovat za skutečná fakta. Na druhou stranu se zachovalo velké množství legend. Pravděpodobně se narodil v jižní Indii poblíž města Nagarjunakondy, který ležel v současném indickém státě Ándhrapradéš. Podle překladatele Kumáradžívy se Nágárdžuna narodil v brahmánské rodině, ale později konvertoval k buddhismu. Možná to bude příčinou, proč byl jedním z mála významných buddhistických mysletelů, kteří radějí psali v sanskrtu než v pálí nebo buddhistickém hybridním sanskrtu. Nágárdžunovo jméno se odvozuje od nága a ardžuna (strom druhu Terminalia arjuna). Podle tradice se Nágárdžuna narodil po takovým stromem a nágové jej svém podmořském paláci vzdělávali v okultních vědách. Potom prý v peklech objevil mahájánové sútry.
Z Nágárdžunových spisů vyplývá, že byl dobře obeznámen se učením Nikájových škol (tj. učením tzv. starých buddhistických škol), tak i s filozofií šířící se vznikající mahájány. I když je obecně považován za příslušníka mahájány, často se ve svých pracech opírá o kánon škol mahájánou označovaných jako hínajána, naopak nikdy necituje nebo neodkazuje na mahájánové texty. Jeho filozofie je v tomto ohledu velice nezávislá a je tak střední cestou mezi starými a nově vznikajícími školami buddhismu. Přesto je často považován za zakladatele směru mahájána.
[editovat] Nágárdžunova filozofie
Nágárdžunův hlavní přínos buddhistické filozofii tkví v jeho rozvinutí konceptu šúnjátá, nebo-li prázdnoty, která spojuje další klíčové buddhistické pojmy, konkrétně anátman a pratítjasamutpádu (závislé vznikání). Podle Nágárdžuny, nejsou jen živé bytosti bez jakékoli podstaty nebo duše (átman), ale všechny věci jsou bez svabháva, jinak řečeno bez “vlastní podstaty”, jsou-li bez skryté esence, jsou prázdné (šúnjata). Je tomu tak proto, že vzníkají podmíněně, nikoli svou vlastní sílou, ale v závislosti na podmínkách, které vytvářejí jejich současnou existenci. Podle zákona závislého vzníkání je všechno vzájemně zřetězeno, propojeno a spjato, kdaždá věc je vlastně průsečíkem vzájemných vztahů, věci nemohou existovat samy o sobě, jsou ovlivňovány, jsou pomíjivé, nemají svou vlastní podstatu. Věci tedy neexistují samy o sobě, jsou zbaveny vlastních cahrakterístíckých rysů, jelikož jsou jen průsečíky vzájenmých vztahů, vlastně vůbec jako takové neexistují. Ale jestliže neexistují, to neznamená, že všechno je pouhé nebytí. Právě naopak, protože není bytí (bháva), nemůže být ani nebytí (abháva) jako jeho protiklad. Jedinou skutečností je prázdnota (v sans. šúnjata, v pálí suňňata), kterou ovšem nelze ztotžňovat s nebytím. Právě relativita bytí a nebytí je projevem vesmírné prázdnoty. Podle Nágárdžuny je šúnjata (prázdnota) také šúnja (prázdná). Prázdnota (šúnjata) je v tomto významu totožná z nirvánou. Kdyby nirvána nebyla také prázdná, ale měla svou podstatu, jednalo by se o totéž, čím je hinduistický bráhma. Bráhma je poznán v okamžiku, kdy člověk zjistí, že jeho nejvnitřnější podstata (átman) je totožný s božskou vesmírnou postatou (bráhma). Nirvána je naopak prožita v okamžiku, kdy člověk zjistí, že nic nemá svou vnitřní podstatu a je tedy prázdné (šúnja). Nirvána tak není žádný konec, ani věčnost, ani nicota, ani vznik čehokoli. Nágáržuna realitu našeho běžného života chápe a vykládá jako vidinu, přelud, fatu moránu, podobně jako jí jsou nebeská města polobohů, zaječí parohy nebo syn neplodné ženy. Příčinou této vidiny je nevědomost (v sans. avidja, v pálí avidždža) o prázdnotě. Nágárdžuna neustále zdůrazňuje, že prázdnota v žádném případě neznamená nebytí a není s ním totožná. Prázdnota přesahuje bytí i nebytí (bhávábháva), je s nimi nesrovnatelná. Nebytí může existovat jen ve vztahu k bytí a naopak, naopak vesmírná prázdnota nemá žádný protiklad a je tak absolutní.
Nágárdžuna stojí také za rozvinutím tzv. učení o dvou pravdách, které tvrdí, že v buddhismu existují dvě úrovně pravdy, jedna je skutečně pravdivá a druhá je pouze konvenčí nebo účelovou pravdou. Tato konvenční pravda je v pozdějších mahájánových textech nazývaná jako upája. Nagárdžuna čerpal z předchozího pojetí této doktríny, který se nachází v Kačajanagotta Suttě (viz Pálijský kánon), které rozlišuje nítártha (jasnými) a nejárhta (skrytými) pojmy. Nagárdžuna rozlišuje mezi samvrti (konvenční) a paramártha (konečnou) pravdou. Podle Nágárdžuny je tak celá Buddhova nauka rozdělena na část ezoterickou a část exoterickou. Řekl: „Jsou dvě Buddhova učení. Jedno je tajné (sans. guhja) pro zasvěcence, druhé je zjevné (v sans. vjakta) a má cestu snadou (v sans. shadža) a cestu nesnadnou (v sans. kathina).“
 |
Portál Náboženství |
