Švédština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Švédština ( svenska) je severogermánský jazyk, kterým mluví přes 9 milionů lidí především ve Švédsku a části Finska, hlavně na pobřeží a na Ålandech. Je vzájemně srozumitelná s dánštinou a norštinou. Standardní švédština se v 19. století vyvinula z nářečí středního Švédska. Z původních venkovských dialektů se jich mnoho ještě dochovalo, ale mluvená a psaná švédština je jednotná a standardizovaná. Z dospělé populace je gramotných 99 %. Některá nářečí se od standardní švédštiny velmi liší jak gramatikou, tak slovní zásobou. Tato nářečí jsou omezena na venkovské oblasti, kde jimi mluví jen malý počet lidí s malou sociální mobilitou. Sice nečelí bezprostřednímu zániku, ale během posledního století upadala navzdory tomu, že jsou dobře prozkoumána a jejich používání je často podporováno místními úřady.

[editovat] Oficiální status

Švédština je ve Švédsku považována za „hlavní jazyk“ a její používání je oficiálně doporučeno pro místní i státní samosprávu. Není však ve skutečnosti dána zákonem. Pokusy uzákonit švédštinu jako oficiální jazyk nikdy nezískaly ve švédském parlamentu potřebnou většinu. Švédština je oficiálním jazykem na Ålandech, samostatné ostrovní provincii Finska, kde 95 % z 26 tisíc obyvatel používá švédštinu jako svůj první jazyk. Ve Finsku je švédština považována za druhý národní jazyk vedle finštiny, Finsko je tedy jedinou zemí, kde je švédština uznána jako úřední jazyk. Kromě toho je švédština jedním z oficiálních jazyků Evropské unie.

Neexistují žádné oficiální regulační instituce pro švédský jazyk. Rada švédského jazyka (Svenska språknämnden) má polooficiální status. Je zřízena švédskou vládou, ale nemá rozhodovací pravomoci. Mezi mnoha organizacemi, které tvoří Radu pro švédský jazyk, má největší vliv Švédská akademie, která vytváří slovníky Svenska Akademiens Ordlista a Svenska Akademiens Ordbok, dále gramatiky a další jazykové příručky. I když jsou tyto slovníky používány jako oficiální jazykové předpisy, jejich hlavní účel je popis současného stavu a používání řeči.

[editovat] Historie

Švédština se vyvinula ze staré severštiny, kterou se hovořilo přibližně v letech 200-800 n. l. V 9. století se začala rozlišovat na západní (Norsko, Island) a východní (Švédsko, Dánsko). Ve 12. století se začala odlišovat dánská a švédská nářečí. Od 13. století hovoříme o staré dánštině a staré švédštině. Během středověku byly tyto řeči silně ovlivněny dolnoněmčinou. Ačkoliv se jednotlivá období vývoje jazyka nedají od sebe ostře odlišit, popsané členění v tomto článku se mezi švédskými lingvisty běžně používá, a to hlavně z praktických důvodů.

[editovat] Stará severština

Toto je oblast přibližného rozšíření staré severštiny a příbuzných jazyků začátkem 10. století. Červená je oblast rozšíření nářečí staré západní severštiny, oranžová oblast rozšíření nářečí staré východní severštiny a zelená oblast rozšíření ostatních germánských jazyků, se kterými si stará severština zachovávala jistou vzájemnou srozumitelnost. V 8. století hlavní skandinávský jazyk, protoseverština, prošel několika změnami a vyvinul se ve starou severštinu. Tento jazyk procházel dalšími proměnami, které se však nerozšířily do všech oblastí Skandinávie. Tak se objevila dvě podobná nářečí – západní (Norsko, Island) a východní (Dánsko, Švédsko).

Stará východní severština se ve Švédsku nazývá „runová švédština“ a v Dánsku „runová dánština“, ale až do 12. století se jednalo v obou zemích o stejný dialekt. Jak napovídá název, většina textů v tomto jazyce byla napsána runovou abecedou. Zatímco protoseverština byla psána starším futharkem, stará severština se psala mladším futharkem, který měl pouze 16 písmen. Vzhledem k omezenému počtu run se některé znaky používaly pro více fonémů. Například runa pro samohlásku „u“ se rovněž používala pro hlásky „o“, „ø“ a „y“ a runa pro „i“ se používala také pro „e“.

Změna, která odlišila východní (runovou švédštinu/dánštinu) a západní starou severštinu, spočívala ve změně dvojhlásky æi (v západní s. s. „ei“) na jednoduché „e“, např. slovo „stæin“ se změnilo na „sten“ (kámen). To se odráží v runových zápisech, kde se dříve psalo „stain“ a později „stin“. Dále nastala změna „au“ na „ø“ (např. z „dauðr“ na“døðr“, v runových zápisech „tauþr“ a „tuþr“). Navíc dvojhláska „øy“ (v západní s. s. „ey“) se zjednodušila na „ø“, což je případ severského výrazu pro „ostrov“ (šv. „ö“).

Po roce 1100 se dánská nářečí začala odlišovat od švédských. Novinky se šířily z Dánska nerovnoměrně, což vedlo vytvoření menších nářečních hranic, izoglos, od Zélandu (dánský ostrov Sjælland) po Svealand.

[editovat] Stará švédština

Kopie Äldre Västgötalagen - zákoníku Västergötalandu z 80. let 13. století, jeden z nejstarších švédských textů napsaných latinkou.

Stará švédština je pojem užívaný pro středověký švédský jazyk po roce 1225. Mezi nejdůležitější dokumenty tohoto období, psaného latinkou, patří nejstarší z provinčních zákoníků, Västgötalagen, z něhož byly nalezeny fragmenty datované do roku 1250. Hlavní vliv té doby přišel s ustavením katolické církve a klášterních řádů, které přivedly do švédštiny mnoho řeckých a latinských slov. S růstem moci Hanzovní ligy na přelomu 13. a 14. století se projevoval i rostoucí vliv dolnoněmčiny i hornoněmčiny. Hanzovní liga dodala švédskému obchodu i samosprávě velké množství německy hovořících přistěhovalců. Mnoho z nich se stalo dosti vlivnými členy středověké švédské společnosti. Přinesli s sebou mnoho pojmů ze své mateřštiny do švédské slovní zásoby. Kromě značného počtu slov z oblasti válečnictví, obchodu a státní správy byly importovány obecné mluvnické přípony a také spojky. Z nizozemštiny byly vypůjčeny skoro všechny pojmy námořnické.

Raně středověká švédština se odlišovala značně od dnešního jazyka v tom, že měla složitější strukturu skloňování a ještě v ní nedošlo k redukci počtu mluvnických rodů. Podstatná a přídavná jména, zájmena a některé číslovky se skloňovaly ve čtyřech pádech. kromě současného nominativu a genitivu existoval ještě dativ a akuzativ. Systém rodů připomínal systém známý z němčiny, měl rod mužský, ženský a střední. Většina maskulin a feminin se později sloučila do společného rodu. Systém časování sloves byl rovněž složitější. Zahrnoval slovesné způsoby subjunktiv a imperativ a slovesa se časovala podle osoby a čísla (jako v češtině). Od 16. století se systém pádů a rodů v hovorovém jazyce a světské próze silně zredukoval na dva pády a dva rody moderní švédštiny. Stará skloňování se udržela ve stylu vyšší prózy do 18. století a v některých nářečích až do začátku 20. století.

Postupné změny v latinském písmu severských zemí vedly k tomu, že kombinace písmen „ae“ se začala psát æ – a někdy (při spěšném psaní?) jako a' – ačkoliv to se lišilo mezi jednotlivci i mezi regiony. Kombinace „aa“ se obdobně změnila na a^a a „oe“ na o^e. Z toho se postupně vyvinula samostatná písmena ä, å and ö.

[editovat] Nová švédština

Přední strana Bible Gustava Vasy z roku 1541. Titul se do češtiny překládá: „Bible / která je/ svatým písmem / ve švédštině. Tištěno v Upsale. 1541“.

Nová švédština začíná s vynálezem knihtisku a s evropskou reformací. Po nástupu na trůn nový král Gustav Vasa objednal švédský překlad Bible. Nový zákon byl vydán v roce 1526 a po něm v roce 1541 následoval úplný překlad Bible, obvykle nazývaný Bible Gustava Vasy. Tento překlad byl velmi úspěšný a ovlivňoval i následující vydání, do nichž byl s revizemi inkorporován. Stal se nejpoužívanějším překladem Bible až do roku 1917. Hlavními překladateli byli Laurentius Andreæ a bratři Laurentius a Olaus Petri.

Bible Gustava Vasy je obvykle považována za rozumný kompromis mezi starým a novým. Ačkoliv příliš nebrala ohled na hovorový jazyk své doby, nebyla přehnaně konzervativní v používání zastaralých tvarů. Byl to velký krok ke konzistentnějšímu švédskému pravopisu. Poprvé zde byla použita písmena „å“, „ä“, „ö“ a psaní „ck“ namísto „kk“, čímž se jasně odlišila od dánské Bible. Pravděpodobně to bylo z důvodů nastupující rivality mezi těmito zeměmi. Všichni tři překladatelé pocházeli ze středního Švédska, což je obecně vidět v tom, že přidali do nové Bible specificky středošvédské rysy.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že překlad Bible se stal mocným precedentem pro pravopisné standardy, pravopis se ve skutečnosti během zbytku století stal mnohem více nekonzistentním. Až teprve od 17. století se začalo o pravopisu diskutovat a někdy v této době byly napsány první mluvnice. Pravopisné debaty se protáhly až do začátku 19. století a až v druhé polovině tohoto století dosáhl pravopis obecně uznávaných standardů.

Psaní velkých písmen (kapitalizace) nebylo v této době sjednoceno. Záleželo na autorech a jejich okolí. Ti, kteří byli ovlivněni němčinou, kapitalizovali všechna podstatná jména, zatímco ostatní používali velká písmena mnohem řídčeji. Navíc není úplně vždy jasné, která písmena jsou velká, neboť se při tisku Bible používal gotický font. Až v polovině 18. století byl nahrazen fontem latinským (často antikvou).

Některé důležité hláskové změny v nové švédštině spočívaly v asimilaci několika různých hláskových shluků do /ɧ/ a v měkčení psaného „g“ a „k“ na [j] a [ɕ]. Znělé dentální a velární frikativy „/ð/“ a „/ɣ/“ se změnily na odpovídající plozivy „d“ a „g“.

[editovat] Moderní švédština

August Strindberg, často pokládaný za zakladatele moderní švédské literatury

Období, které zahrnuje švédštinu v podobě, jakou se hovoří dnes, se v lingvistické terminologii nazývá „nusvenska“. S rozvojem švédského průmyslu a měst v posledních desetiletích 19. století zanechala svou stopu ve švédské literatuře nová generace autorů. Mnoho spisovatelů, vědců, politiků a dalších osobností mělo velký vliv na nový národní jazyk, který se objevil. Největší vliv měl August Strindberg (1849-1912).

První vydání Pravidel švédského pravopisu (Ordlista öfver svenska språket) vyšlo roku 1874. V šestém vydání z roku 1889 se začalo psát v mnoha slovech „ä“ místo „e“ (jemn -> jämn), v některých slovech též „å“ místo „o“ (fogel -> fågel). Bylo povoleno psát „kv-“ namísto „qv-“ (qvinna -> kvinna), od roku 1900 je tento způsob závazný. Radikální reformu prosadil v roce 1906 ministr školství Fridtjuv Berg. Etymologicky psané „hv-“, „-fv-“ a „-f“ bylo nahrazeno foneticky psaným „v“ (hvad, hufvud, af -> vad, huvud, av). Zakončení „-dt“ ve tvarech středního rodu přídavných jmen a supina slabých sloves bylo zjednodušeno na „-t(t)“ (älskadt -> älskat, godt -> gott). Psaní počátečního „dj-“, „gj-“, „hj-“ a „lj-“, vyslovovaného [j], se však zachovalo do současnosti (djur, gjort, hjälpa, ljus). Starý způsob psaní se zachoval v mnoha příjmeních a místních názvech, tato jména se však čtou vesměs dnešním způsobem.

Právě během 20. století se běžný, standardizovaný jazyk stal dostupným pro všechny Švédy. Pravopis se konečně ustálil v době pravopisné reformy v roce 1906 a stal se téměr úplně jednotným pouze s několika málo výjimkami (viz výše). S výjimkou plurálových tvarů sloves a lehce odlišné větné syntaxe, obzvláště v psané podobě, byl již tehdy jazyk stejný jako švédština mluvená dnes. Tvary sloves pro množné číslo se postupně přestávaly používat, udržely se hlavně ve formálním a psaném stylu do 50. let, kdy byly vypuštěny ze všech oficiálních doporučení.

[editovat] Změna v oslovování

Významná změna ve švédštině nastala v 60. letech v podobě tzv. „du-reformy“. Do té doby správný způsob oslovování lidí stejné nebo vyšší sociální skupiny byl pomocí titulu a příjmení. Použití oslovení „herr“ (pane), „fru“ (paní) nebo „fröken“ (slečno) bylo vhodné jen pro zahájení rozhovoru s cizími lidmi, u nichž člověk neznal povolání, akademický titul ani vojenskou hodnost. Skutečnost, že oslovovaný měl být oslovován ve třetí osobě vedlo k pozdějšímu komplikování komunikace mezi členy společnosti. Počátkem 20. století byl učiněn neúspěšný pokus nahradit neúprosné trvání na titulech vykáním – tedy používáním zájmene „ni“ (vy), které se nakonec ujalo jako méně arogantní místo „du“ (ty), které sloužilo k oslovení lidí nižší společenské vrstvy. S liberalizací a radikalizací švédské společnosti v 50. a 60. letech ztrácely rozdíly mezi společenskými třídami postupně na významu a oslovení „du“ se postupně stalo standardem, a to dokonce i ve formálním a oficiálním kontextu. Při rozhovoru s neznámými lidmi je vhodné vykání (oslovení „ni“).

[editovat] Slovní zásoba

Slovní zásoba švédštiny je převážně germánská, ať už tím, že jde o původem germánský jazyk, nebo přejímáním slov z němčiny a v určitém rozsahu i z angličtiny. Příkladem germánských slov ve švédštině jsou „mus“ (myš), „kung“ (král) a „gås“ (husa). Mnoho slov z oblasti vědy a náboženství je původu latinského nebo řeckého, často přejatých prostřednictvím francouzštiny a později i angličtiny. Přejímání prostřednictvím jiných germánských jazyků je též běžné, nejprve z dolnoněmčiny, lingua franca Hanzovní ligy, později z hornoněmčiny. Některé složeniny jsou doslovnými překlady (kalky) původně německých složenin, např. „bomull“ (bavlna) z německého „Baumwolle“. Finská švédština má sadu zvláštních termínů, často doslovných překladů finských protějšků, hlavně pojmů z oblasti práva a státní správy. Významné množství francouzských slov bylo přejato v 18. století. Tato slova byla přepisována v souladu se švédskými pravopisnými zvyklostmi, tím pádem si zachovala ve výslovnosti srozumitelnost pro francouzské mluvčí, např. „nivå“ (fr. „niveau“, úroveň), „ateljé“ (fr. „atelier“), „paraply“ (fr. „parapluie“, deštník). Z jazyků svých skandinávských sousedů švédština mnoho slov nemá. Z norštiny např. pochází „slalom“, z dánštiny „bagare“ (dán. „bager“, pekař), „hänsyn“ (dán. „hensyn“, ohled) nebo zkratkové slovo „bil“ (auto). Z islandštiny pochází „idrott“ (sport). Z finštiny pochází např. „pojke“ (fin. „poika“, chlapec). Přejímání mezi češtinou a švédštinou je geografických i jiných důvodů velmi vzácné. Přesto do češtiny pronikla některá švédská slova, jako např. „skansen“, „ombudsman“. Do švédštiny (jako i do mnoha jiných jazyků) proniklo české slovo „robot“.

Podobně jako v Čechách byly i ve Švédsku snahy zbavit jazyk záplavy cizích slov. Hlavním představitelem puristů byl spisovatel Viktor Rydberg. Ze slov, která sám navrhl, se mnohá ujala, např. „slöjd“ vedle „industri“ (průmysl), „flertal“ vedle „majoritet“ (většina), „kynne“ vedle „karaktär“ (povaha), „vrångbild“ vedle „karykatyr“ (karikatura).

[editovat] Nářečí

Mapa švédských nářečí, vysvětlení v textu

Podle lingvistické definice švédská nářečí znamenají místní varianty, které nebyly výrazně ovlivněny standardní švédštinou a u nichž je možné vystopovat oddělený vývoj až do období staré severštiny. Mnoho původních nářečí (např. Orsa v oblasi Dalarna nebo Närpes v oblasti Österbotten) má má mnoho zvláštních fonetických a mluvnických rysí, jako např. plurálové formy sloves nebo archaické skloňování podle pádů. Tato nářečí mohou být pro většinu Švédů obtížně srozumitelná, jejich mluvčí však obvykle hovoří plynně i standardní švédštinou. Tato odlišná nářečí jsou často vázána pouze na oblast určité farnosti, švédětí jazykovědci je často označují jako sockenmål, tedy jako farnostní jazyk. Rozdělují se do šesti hlavních skupin, které mají obecné charakteristické rysy v prozodii, mluvnici i slovní zásobě. Dále jsou uvedeny odkazy k ukázkám těchto nářečí. Seznam uvádí i věk a pohlaví mluvčího u každé ukázky.

• Norrländska mål — Norrland, severní polovina Švédska

1. Överkalix, Norrbotten; mladší žena

2. Burträsk, Västerbotten; starší žena

3. Aspås, Jämtland; mladší žena

4. Färila, Hälsingland; starší muž

• Sveamål — Svealand

5. Älvdalen, Dalarna; starší žena

6. Gräsö, Uppland; starší muž

7. Sorunda, Södermanland; mladší muž

8. Köla, Värmland mladší žena

9. Viby, Närke; starší muž

• Gotländska mål — Gotland

10. Sproge, Gotland; mladší žena

• Östsvenska mål — Åland a pevninské Finsko

11. Närpes, Österbotten; mladší žena

12. Dragsfjärd, Åboland; starší muž

13. Borgå, Nyland; mladší muž

• Götamål — západní a severní Götaland, s tradičním centrem ve Västergötlandu

14. Orust, Bohuslän; starší muž

15. Floby, Västergötland; starší žena

16. Rimforsa, Östergötland; starší žena

17. Årstad-Heberg, Halland; mladší muž

18. Stenberga, Småland; mladší žena

• Sydsvenska mål — jižní Švédsko, včetně Blekinge, jižního Hallandu a jižního Smålandu

19. Jämshög, Blekinge; starší žena

20. Bara, Skåne; starší muž

[editovat] Abeceda

Švédština používá latinku, rozšířenou o některé další znaky. Písmena Q a W používá jen pro některá cizí slova (například bowling). Å, Ä a Ö se považují za samostatná písmena, nikoli jen za znaky s diakritikou. V abecedě se řadí v tomto pořadí za písmeno Z. Švédská abeceda má tedy celkem 28 písmen.

[editovat] Výslovnost

Hlavní článek: Fonologie švédštiny

[editovat] Samohlásky

Dle IPA:

Švédské samohlásky se podobně jako v češtině liší svojí délkou. Dlouhé samohlásky se vyskytují pouze v přízvučných slabikách (viz Délka hlásek). Na rozdíl od češtiny se u předních samohlásek vyskytují páry se zaokrouhlenou a nezaokrouhlenou výslovností. Švédština má celkem 17 samohláskových fonémů – 9 dlouhých a 8 krátkých, výslovnost krátkého /e/ a /ä/ splývá. Redukovaná výslovnost nepřízvučného /e/ jako [ə] je běžná v hovorovém stylu.

[editovat] Souhlásky

J se nikdy nezdvojuje, a čte se dlouze (böja [bøj:a]). M a n na konci slabiky se též nezdvojují, ačkoliv se vysloví dlouze (glöm [gløm:], ale glömma [gløm:a]).

Specificky švédský je foném [ɧ], označovaný jako sje. Ve slovnících je často pro zjednodušení přepisován jako ([š/ʃ], od českého /š/ se však jeho výslovnost místně značně liší (výslovnost jako české /š/ však není chybou). V různých nářečích se vyslovuje různě a jeho výslovnost kolísá mezi [š] a [ch]. Často za ním můžeme slyšet ještě slabé [^w]. Obecně lze říci, že „temná“ výslovnost blížící se [ch] je typická hlavně pro nářečí na jihu Švédska. Směrem na sever spíše slyšíme [š]. „Temné“ [ch] se spíše vyslovuje hlavně na začátku slov před přízvučnou samohláskou (např. själv). Před nepřízvučnou samohláskou nebo na konci slova je to spíše [š] (např. dusch, kanske).

R se obvykle vyslovuje jako v češtině, v některých nářečích na jihu Švédska se vyslovuje hrdelní. Ve slabikách rd [ɖ], rl [ɭ], rn [ɳ], rs [ʂ] a rt [ʈ] se r nevyslovuje, ale ovlivní výslovnost následující souhlásky, která se vysloví se se špičkou jazyka obrácenou dozadu a vzhůru (tzv. retroflexní hlásky). Skupina rs [ʂ] zní asi jako české /š/, přesněji tuto hlásku vystihuje polské /sz/.

Ve švédštině neexistují hlásky odpovídající českému /c, č, ď, dž, ch, ň, ř, ť, z, ž/.

[editovat] Délka hlásek

Ve švédštině se na rozdíl od češtiny rozlišují i souhlásky na dlouhé a krátké. Dlouhé souhlásky se vyskytují v přízvučných slabikách po samohlásce. Dlouze se vyslovuje souhláska, která je v písmu zdvojená, nebo první ze skupiny souhlásek na konci přízvučné slabiky. Přízvučné slabiky jsou vždy dlouhé. Buď je dlouhá samohláska následována krátkou nebo žádnou souhláskou, nebo po krátké samohlásce následuje dlouhá souhláska. Jiné kombinace nejsou možné. Příklady:

• illa [ˈɪl:a] - špatný (zdvojená souhláska je dlouhá, předcházející samohláska je krátká)
• önska [ˈøn:ska] – přát si (první ve skupině souhlásek je dlouhá, předcházející samohláska je krátká)
• god [ˈgu:d] – dobrý (dlouhá samohláska následovaná jednou souhláskou)
• tala [ˈtɑ:la] - mluvit (totéž, v otevřené slabice je dlouhá samohláska)
• ö [ˈø:] - ostrov (v otevřené slabice je dlouhá samohláska)

Nepřízvučné slabiky jsou vždy krátké, tj. obsahují pouze krátké samohlásky i souhlásky.

[editovat] Intonace

Pro správnou švédskou výslovnost je třeba naučit se u každého slova intonaci, která je ve švédštině dvojí. Pravidla pro použití intonace jsou komplikovaná. Intonace se může lišit v jednotlivých nářečích. 1. intonace (akutová) je klesavá, stejná jako v češtině. 2. intonace (gravisová) se vysloví tak, že přízvučná slabika se vysloví s klesající intonací, následující slabika se však vysloví vyšším tónem.

Intonací se často odlišují homonyma, tedy různé významy slov, která se stejně píší:

• anden [ánden] – (ta) kachna (od „and“) 1. intonace
• anden [ànden] – (ten) duch (od „ande“) 2. intonace

[editovat] Přízvuk

Ve švédštině je přízvuk nejčastěji na první slabice slova. Přízvuk na jiné slabice se někdy označuje čárkou, která zároveň znamená i délku. To se nejčastěji týká příjmení (Linné) a slov cizího původu (idé - myšlenka).

Ve slovech domácího původu se přízvuk nachází na první slabice s výjimkou slov s nepřízvučnými předponami be–, ent–, för– a ge– (např. beskriva [beˈskriːva], popsat). Ve výpůjčkách z jiných jazyků se přízvuk nachází často na poslední nebo předposlední slabice podle původního jazyka (např. nivå [nɪˈvoː], úroveň, pochází z francouzštiny, kde se přízvuk nachází na poslední slabice).

[editovat] Gramatika

Hlavní článek: Švédská gramatika

Švédská mluvnice je ve srovnání s českou velmi jednoduchá. Vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků. Pro její pochopení je výhodou znalost jiného germánského jazyka, např. angličiny nebo němčiny. Minimální flexe dává současné švédštině převažující charakter izolačního (analytického) jazyka.

[editovat] Vzorový text

[editovat] Všeobecná deklarace lidských práv

Pro srovnání uvádíme i německý a anglický text.

[editovat] Podívejte se také na

Jazykový portál

[editovat] Reference

• Švédská a
• anglická verze článku o švédštině
• Mencák F., Frydrich M., Švédština pro samouky, SPN, Praha, 1991, ISBN 80-04-24005-4

[editovat] Externí odkaz

• On-line švédský slovník