Druhá světová válka v literatuře

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

Druhá světová válka v literatuře

Po roce 1945 (částečně již před ním) se téma literatury většiny světa sjednotilo na protiválečnou literaturu.

Zde se objevují stará protiválečná a protinacistická témata, dále se otevřela nová témata tj. Osvětim a Hirošima - Osvětim symbolizuje nacistické koncentrační tábory.

Obsah

1 Koncentrační tábory
2 Téma Hirošima
- 2.1 Japonsko
- 2.2 Nejaponská literatura
3 Faktografie
4 Skupina 47
5 Národní literatury
6 Odkazy

[editovat] Koncentrační tábory

Téma koncentračních táborů je dodnes živé, nejen jako faktografie, ale i jako memento:

Na prvním místě je potřeba uvést Deník - jedná se o dílo Anny Frank (vlastním jménem Anne Frank Dagboegen). A. Frank začala psát deník 12. června 1942 (den jejích 13. narozenin) a celkem pravidelně jej psala až do 1. srpna 1944, kdy byla zatčena. Po svém zatčení byla převezena do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu, počátkem roku 1945 zemřela (pravděpodobně na tyfus). Deník byl ve zkrácené podobě vydán jejím otcem v r. 1947, kompletní vyšel až v r. 1986 (v ČR 1992). A. Frank se chystala tento denník zveřejnit v románové podobě, usuzuje se podle toho, že psala již druhou verzi, kde dávala osobám pseudonymy (pro sebe chtěla používat jméno Anna Aulis, nebo Anna Robins). Deník vypráví o tom, jak je nucena se skrývat (v zadním traktu domu) před židovskými transporty. Skrývá se se svými rodiči, sestrou a s několika cizími lidmi. Tito lidé ji nejsou sympatičtí a nemá si s nimi co povídat, vymýšlí si tedy fiktivní přítelkyni - Kitty, které adresuje své poznámky. A. Frank byla holandská židovka. Po uveřejnění vzbudil tento deník velký ohlas.

Dalším významným dílem jsou Medailony od Zofie Nalkowske (1884 - 1954), jedná se o osm reportážních črt záznamů (jen fakta), které sepsala v r. 1945, kdy byla členkou komise pro vyšetřování fašistických zločinů v Polsku (kniha vyšla r. 1947).

Z děl napsaných později po válce lze jmenovat dílo Thomase Keneallyho (* 1935), Schindlerův seznam - 1982, toto dílo je dokument podaný románovou formou. Popisuje podnikatele (svým způsobem dobrodruha) ze Svitav, který zachránil asi 1200 židů. Oskar Schindler byl reálná postava, byl členem NSDAP, využíval levnou pracovní sílu ke svému obohacování. Kniha není pojata jednoznačně a mísí se v ní oba reálné pohledy na Schindlera, ale nakonec lze říci pouze to, že Schindler zachránil 1200 nevinných lidí. Podle této knihy natočil R. Spielberg stejnojmenný film.

Další významní spisovatelé:

William Styron

Drama:

[editovat] Téma Hirošima

Další z válečných témat se týká svržení atomové bomby (převážně na Hirošimu, je zajímavé, že Nagasaki se literárně moc neprosadilo), o svržení atomové bomby bylo napsáno mnoho knih, které mají různá vyznění (většina literátů však tento akt odsuzuje). Prakticky se zde projevuje velmi široké spektrum názorů od schvalování tohoto činu, až po posouvání této problematiky do jiné roviny a přehodnocování toho, kdo byl agresor a kdo se pouze bránil. Toto někdy vedlo až ke snaze líčit Japonsko jako oběť.

[editovat] Japonsko

Samozřejmě, že toto téma se nejvíce prosadilo v Japonské literatuře, kde se k tomuto tématu vyjádřilo velké množství spisovatelů, kteří v drtivé většině případů se nepokoušeli o pohled z druhé strany a prostě za to Američany odsoudili.

Publikovat cokoli o atomové bombě, směli Japonci až po roce 1951 (podepsání mírové smlouvy s USA, do té doby bylo Japonsko pod Americkou vojenskou správou). Proto zde vzniklo označení literatura atomové bomby, či literatura jednoho okamžiku.

Tato literatura paradoxně pomohla Japoncům vyrovnat se s druhou světovou válkou, a to i proto že měli na koho svalovat vinu a literární svět je podporoval.

První zprávu o atomovém výbuchu podala Jóko Óta (1903 - 1963) v eseji Záblesk jako na dně mořském, který vyšel v japonských novinách Asaki 30. srpna 1945.

V průběhu 50. letech se toto téma proměnilo ve výzvu ke zničení atomových zbraní, tuto tendenci lze nejlépe pozorovat v díle spisovatele Sanči Tóge (1917 - 1953) např. Básně atomové bomby - 1952. Z dalších autorů jmenujme: Tamika Hara (1905 - 1951) a jeho díla Letní květy - 1947 a Předehra ke zkáze - z roku 1949. Nejvýznamnějším Japoncem zabývajícím se touto tematikou byl Kenzaburó Óe (* 1935), který se pokusil tuto tématiku zpracovat nejen umělecky, ale i faktograficky.

Tento druh literatury byl v Japonsku dlouho živý, časem bylo toto téma samozřejmě nejen oslabeno, ale i vyhraněný vztah k němu. Koncem 20. století se tento druh literatury objevoval již především při různých výročích, atp.

[editovat] Nejaponská literatura

Z nejaponské tvorby k tomuto tématu stojí za zmínku především dílo francouzské spisovatelky Marguerite Durasové (1914 - 1995) Hirošima má láska (Hirošima mon amour) - 1959, podle tohoto díla natočil o rok později Alain Resnais film, který toto dílo proslavil. V tomto díle se prolínají dva děje jeden je z r. 1944 ve francouzském městě Nevers, kde se Francouzka zamiluje do německého vojáka, kterého obyvatelé města na konci války zabijí a dívku potrestají ostříháním vlasů. Druhý děj prožívá ta samá hrdinka v Hirošimě v r. 1957, kde již není schopna takové lásky. Toto dílo není příběhem této francouzsky (nemá zde ani jméno - všude je jen Ona), ale příběh o válce. V celém díle se střídají střihy do Neveresu a Hirošimy a to jak z roku 1957 tak z roku 1945 (ačkoliv tam tou dobou hlavní hrdinka nebyla).

Tato literatura - protijaderná se znovu objevila po selhání Černobylské jaderné elektrárny (1986), kdy polemika kolem jaderné energie nabrala na síle, ačkoli se již nesla jiným směrem a netýkala se pouze Japonska, lze říci, že se jedná o příbuzný druh literatury.

[editovat] Faktografie

O druhé světové válce bylo napsáno mnoho knih, některé z nich se pouze snaží být faktografické, jiné zpracovávají data neobyčejně pečlivě a kvalitně. 2. světová válka je nejvýznamnější událost poslední doby a proto je jí i z faktografického hlediska věnována mimořádná pozornost, je zřejmé, že to byla nejen doposud nejničivější válka, ale i díky rozmachu literatury, který (díky změně životního stylu, novým technologiím a zlevnění surovin) způsobil, že tato válka je zároveň nejrozpracovanější válkou v lidských dějinách.

Velká část významných aktérů druhé světové války vydala o své činnosti svědectví nejčastěji v podobě pamětí či deníků.

Nejvýznamnějším dílem v této oblasti je:

Druhá světová válka (The Second Word War) - 1948 - 1954, jedná se o šestidílné paměti britského ministerského předsedy ve 2. světové válce Winstona Churchilla (1874 - 1965), který za toto dílo obdržel Nobelovu cenu za literaturu (1955). Toto dílo je cenné nejen po historické stránce, neboť je jedinečným svědectvím, nejen o válce, ale i o autorových pocitech a náladách. Zároveň je uměleckým vyznáním autorových hodnot. Tyto paměti byly byly, dle autora, napsány: „Pro poučení příštím generacím a jako dílo jež přispěje k poznání této války“.

George Smith Patton (1885 - 1945) napsal Válka mýma očima (War As I Knew It), 1947, jedná se o literární ztvárnění jeho deníku, který vedl od července 1942 až do prosince 1945 (zemřel).

Dále vyšlá ještě celá řada dalších pamětí, které mají spíše historickou než literární. Za spojence jich samozřejmě mnohem více, protože vítězové píší raději (např. Dwight David Eisenhower).

Dále vyšla celá řada rozborů a děl čistě historických.

Za poraženou stranu jsou zajímavé především paměti, které vydal admirál Karl Dönitz, knižně vyšla i část deníku Heinricha Himmlera, velmi zajímavé a historicky přínosné jsou i Deníky Josefa Goebblese (1897 - 1945 - sebevražda).

Velmi významný je i přepis Hitlerových projevů k nejbližším (tj. tehdejším politickým a vojenským špičkám), které vyšly pod názvem Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941 - 1944 - většinu záznamů pořizoval Heinrich Heim a jsou psány poměrně zvláštní literární formou, nejedná se přímo o projev, většina myšlenek je uvedena větou typu: Vůdce řekl „ ....“. Toto dílo ukazuje styl Hitlerova přemýšlení.

Deník si vedl i Rudolf Hess (1894 - 1987), vzhledem k tomu, že deníky si vedl i po svém zatčení a odsouzení, mají tyto deníky zhruba 50 tisíc stran a byly vydány ve zkrácené podobě britským historikem Donaldem Irvingem.

Je zajímavé, že po válce se rozpoutaly (snad ve všech demokratických státech) diskuse, zda má či nemá být možnost vydat Hitlerovu knihu Mein Kampf, protože tato kniha hlásá rasovou nenávist, je v některých státech na indexu zakázaných knih. Vzhledem k tomu, že některé skupinky neonacistů stále považují myšlenky v knize uváděné za zajímavé je jisté, že každé vydání této knihy bude ještě dlouho konfrontační a budou o něm rozhodovat soudy.

[editovat] Skupina 47

Německy Gruppe 47, byla založena 1947 a zanikla v roce 1990.
Toto skupinu založil Hans Werner Richter, který ji charakterizoval jako politicky angažovanou skupinu, za cíl si kladl mravní obrodu německého národa. Lidé sdružení v této skupině se snažili navázat na humanisty (např. Thomas Mann), kteří byli nuceni odejít z Německa. Této skupině se podařilo dostat německou literaturu zpět na její místo a odpoutat ji od provázanosti s NSDAP.

Heinrich Böll
Siegfried Lenz
Hans Werner Richter
Gunter Grass
Martin Walser
Peter Weiss
Erich Maria Remarque
Hugo Hartung

[editovat] Národní literatury

[editovat] SSSR

V sovětském svazu byla válečná tématika zneužívána k propagaci socialismu, v celém socialistickém bloku se prosadil trend zobrazovat fašistu jako člověka se všemi špatnými vlastnostmi a sovětského vojáka jako člověka se všemi morálními klady, o západní frontě se téměř nemluvilo.
Kromě oficiální literatury existovala i literatura neoficiální a polooficiální, tyto proudy sovětské literatury však doposud nebyly řádně zpracovány.

[editovat] USA

V USA nebyla válečná tvorba - z dlouhodobého hlediska, tak populární jako v Evropě, bylo to způseobeno faktem, že se přímo nedotkla obyčejných lidí. Také lze říci, že v USA byla populárnější válka v Pacifiku (Japonsko), než válka s Německem. Později válečná literatura sklouzává k ironii a humoru.

[editovat] Anglická literatura

Anglická literatura je trochu zvláštní, svým způsobem nemá válečný román. Samozřejmě, že zde vznikla díla o válce, ale často se jedná spíše o díla debatující o morálce než zabývající se přímo válkou. Je to svým způsobem logické, protože Anglie (resp. Velká Británie) neměla po válce potřebu mravní obrody, ani touhu ospravedlňovat své postoje, spíše se musela vyrovnávat s následky toho, že vedla dost dlouhou dobu válku jako jediná. To samozřejmě znamenalo obrovské ztráty na životech ale i obrovské materiální vyčerpání země.
Do anglické literatury bývá řazena i Americká literatura ovlivněná anglickou literaturou, lze říci, že Anglo-americká literatura vychází ze stejných základů a proto tvoří jeden celek.

Eric Lambert
James Clavell
Ray Rigby - Pahorek, Pahorek z písku
Patrick Ryan - Jak jsem vyhrál válku - tato kniha humornou formou paroduje válečné deníky, paměti, atd.. Autor se staví do role zapisovatele příhod poručíka Goodbodyho. Sleduje osudy 24. čety 4. mušketýrského pluku jíž Goodbody (autor) velel. Popisuje zde organizační zmatky, chyby, lidská selhání a hledá ve válce humor.