Čarodějnictví
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 |
Portál Náboženství |
Čarodějnictví je pojem, který měl v různých společnostech a dobách různé významy. Společné těmto významům je užití údajných nadpřirozených schopností či sil. Naopak různý je vztah k náboženství, magii, etice. Osoba, která čarodějnictví provozuje, je označována jako čaroděj nebo čarodějnice. Víra v čarodějnictví je v rozličné podobě přítomná v mnoha kulturách, je vlastní zvláště kulturám indoevropským a i v dnešní době přežívá jak ve vyspělých, tak v primitivních společenstvích.
Lze jen velmi obtížně stanovit období, kdy bylo výrazu čarodějnictví užito poprvé, stejně kdy se poprvé objevují fenomény, které jsou s čarodějnictvím spjaty: kouzlení, domnělé schopnosti létat, smlouva s temnými silami, často spojená s bizarním sexuálním chováním, představy blízké halucinacím, náboženské bludy apod. Je zároveň velmi těžké rozlišit, co se skutečně týkalo jednotlivě toho kterého fenoménu a co je pouze legendární interpretace. Téma čarodějnictví se také vždy mísí s neoprávněným užitím asociací, které dodávají tématu atraktivitu, a vlastním myšlenkovým světem autorů, kteří se snaží téma pojednat. Výrazům čarodějnictví, čaroděj a čarodějnice proto nelze systematicky přisuzovat zcela určitý obsah, nelze o nich hovořit pouze jako o psychologickém či religionistickém předmětu.
Obsah |
[editovat] Starověký Blízký východ a Středomoří
Víra v nadpřirozeno a účinnost kouzel byla pevnou součástí náhledu na svět v nejstarších civilizacích. V tomto kontextu bylo kouzlení samo o sobě eticky neutrální (kouzla mohla být dobrá i zlá). Čarodějnictví pak specificky znamenalo škodlivé užití kouzel.
Písemné prameny o čarodějnicích se vyskytují ve starověkém Sumeru, a Egyptě. Postup v případě obvinění z čarodějnictví obsahuje i Chammurapiho zákoník
Existenci čarodějnictví v antickém Řecku dokládá Homér, stejně tak jej dosvědčují i římští autoři. Podle těchto pramenů měly čarodějnice možnost ovlivňovat živé tvory a někdy i neživé věci, často jim byly přisuzována neštěstí, která se stala mimo logiku všedního dne (náhlá úmrtí dobytka i lidí, požáry, atp.). V pramenech nacházíme i návody, jak čaroděje či čarodějnici poznat a jak se jim (pomocí zaříkávání) bránit. V některých případech kouzlo škodící při čarodějném užití lidem mohlo naopak fungovat proti čarodějům.
Mnoho zmínek o čarodějnictví obsahuje také bible, mezi jimými např. čarodějnici v Endoru (1 Sam 28), zmínka o čarodějích v Egyptě (Ex 7,11). Bible se však staví vůči čarodějnictví velmi záporně; jako trest za čarodějnictví byla v Izraeli stanovena smrt (srov. „Čarodějnici nenecháš naživu“ (Ex 22,17). Hebrejské כּשׁף (kášaf, užívat čarodějnictví)'khasephah“ označuje podle některých moderních lingvistů především toho, kdo zlovolně užívá zaklínání k poškozování lidí.
[editovat] Čarodějnictví v křesťanské Evropě
Vztah k čarodějnictví ve středověké Evropě úzce souvisel s postojem církve. Čarodějnictví nabylo jiného významu - jakékoli praktikování magie, kouzel a kontakt s okultními silami je považován za špatný. Z tohoto pohledu pak ustupuje rozdíl mezi čarodějnictvím, magií a kouzlením, a obsahuje i předchozí pohanské praktiky, vůči kterým se církev vymezovala. Hodnocení čarodějnictví se v různých obdobích pohybovalo mezi dvěma odmítavými stanovisky:
- Čarodějnictví je klam a pověra, víra v čarodějnictví je nekřesťanská.
- Čarodějnictví je nebezpečné zlo, proti kterému je třeba bojovat.
Církevní Otcové mají za to, že čarodějnictví je klamem a podvodem, a že jméno Ježíše Krista je spolehlivou obranou proti jakémukoli čarodějnictví. Církev ve starověku čarodějnictví odmítala spíše z prvního hlediska.
V 8. století odmítal čarodějnictví při své misii v Německu svatý Bonifác jako nekřesťanské. Karel Veliký prohlásil pálení domnělých čarodějnic za pohanský zvyk a nařídil trestat je smrtí. Roku 820 lyonský biskup spolu s dalšími představiteli církve odmítli přesvědčení, že čarodějnice mohou způsobovat špatné počasí, létat nebo měnit tvar.
V následujících staletích se však víra v čarodějnictví znovu začala šířit. Čarodějnictví začalo být spojováno v souvislosti s rozmachem dualismu s protibožskými silami, konkrétněji se Satanem. Myšlenkový základ pro některé představy o čarodějnictví poskytla scholastická filosofie a teologie, v jejichž rámci se rozvíjela mimo jiné angelologie a démonologie. Kupříkladu Tomáš Akvinský tak ve stěžejním díle Summa theologiae dosvědčuje existenci čarodějnictví ve 13. století a konkrétně o údajné praxi tělesného kontaktu s démony.
Postupně převládl názor, že čarodějnictví je spojeno se službou ďábelským silám, posedlostí ďáblem, herezí a odmítáním Boha. Církev se obrátile ke druhému stanovisku, a čarodějnictví se dostalo do zájmu inkvizice.
V době pozdního středověku, v 15. století, vzniká specifická západní křesťanská pověra v čarodějnictví; křesťanský Východ fenomén čarodějnictví spojený se smlouvou s temnými silami či ďáblem nezná. Obraz takovéto čarodějnice pak představuje směsku různých představ, převzatých ze starších obrazů, mezi které patří smlouva s ďáblem, škodící magie, reje čarodějnic, škodlivá kouzla vyvolávájící nepřízeň počasí, nemoci a smrt lidí či zvířat, ovládání lidi, létání apod. Čarodějnice a čarodějové jsou identifikováni jako kněžky a kněží (služebníci) Satana, předpokládá se, že mu slouží na „černých mších“ apod., a magické síly jsou odměnou za tuto službu. Z toho vyplývá také jejich domnělá spojitost s posedlostí, nadlidskými schopnostmi, které díky démonům čarodějnice nabývá, pohlavním styku s démony atd. Utříděnou syntézou těchto představ je slavná kniha Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice, 1487), která se přes přímé odmítnutí knihy církví stala velmi populární a podněcovala představy o čarodějnicích po několik staletí. Čarodějnictví také bylo díky této knize stále více ztotožňováno se světem žen.
[editovat] Hony na čarodějnice
- Podrobnější informace naleznete v článku Čarodějnické procesynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
Od pozdního středověku až do 18. století tak v Evropě dochází k silnému boji proti čarodějnictví, který přerostl v tzv. čarodějnické procesy. Trest za čarodějnictví byl většinou smrt, trest smrti byl vykonáván na základě místních poměrů, většinou se jednalo o smrt určenou kacířům (upalování, kamenování). Největší pronásledování čarodějnic nastalo v Evropě v 17. století, s nástupem osvícenství se od pronásledování čarodejnic upustilo (k poslední popravě došlo roku 1792 ve Švýcarsku).
[editovat] Praxe
Víra v čarodějnictví obsahuje víru, že existují způsoby, kterými lze ovládat druhé lidi; mezi základní takové možnosti patří následující:
- výroba předmětu symbolizujícího danou osobu a jeho ovládání (ne vždy musí tento předmět něco společného s ovládanou osobou);
- nekromantika čili využívání mrtvých;
- zaříkávání;
- lektvary.
Užitím některého z uvedených postupů či jejich kombinací mág získává zvláštní schopnosti, může měnit podobu a získávat moc nad svými nepřáteli. Další charakteristiky mágů jsou ovlivněny místními tradicemi (např. létání na koštěti), náboženstvím a obavami lidí. U čarodejnic se většinou předpokládal neobvykle dlouhý život, nikdy ne nesmrtelnost. Čarodejnice často sloužily temným silám (např. ďábel), jindy jejich chování bylo motivováno vlastním prospěchem.
[editovat] Čarodějnictví v moderní době
Pojem čarodějnice či čarodějnictví lze dnes rozdělit do čtyř skupin:
- příslušnice náboženství Wicca, kultovního společenství se vztahem k mytologickým představám a k rituálu Velké bohyně a Rohatého boha;
- okultní čarodějnické společenství, v němž jsou ženy podřízeny mužům-mágům;
- ženy, které veřejně či tajně nabízejí určitý „sortiment“ služeb (vykládání z karet, jasnovidectví, bylinkářství, zaříkávání apod.);
- ženy ovlivněné feminismem, které v duchovní souvislosti s dávným čarodějnictvím vyžadují své právo na sebeurčení vlastního života a víry; tento kult většinou lpí na základních prvcích (voda, oheň, vzduch a země) a na spolupráci s určitými energiemi (velmi blízké přírodnímu náboženství).
[editovat] Čarodějnictví v současné literatuře
V novodobé pohádce a fantasy literatuře je čaroděj nebo čarodějnice spíš označením povolání. Čarodějové a čarodějnice tedy mohou být dobří, zlí i něco mezi a často spolu vzájemně bojují čarodějové na straně dobra a čarodějové na straně zla. Zajímavým faktem je, že i v případech strašlivě mocných čarodějů a mágů na obou stranách jsou k této činnosti (resp. k vítezství) zapotřebí z ne vždy zcela pochopitelných důvodů obyčejní lidé, kteří se stávají faktorem, který pak rozhoduje o vítězství dobra či zla. Tento jev lze ještě výrazněji pozorovat u PC her, u kterých se někdy objevuje silnější příběh, který se pokouší vysvětlit, proč je čarodějnice na té či oné straně.
Čarodějové ve fantasy tráví mnoho času studiem magické literatury a výzkumem magie, někdy jsou na to zakládány celé univerzity. Nebývá ovšem pravda, že by se čarodějem mohl stát každý - a nadání pro magii, narozdíl od nadání třeba pro matematiku nebo jazyky, bývá možné odhalit magií již v dětském věku. Vzhledem ke vzácnosti tohoto nadání se proto setkáváme se situacemi, kdy je nadané dítě vyhledáno čarodějem, který ho přesvědčuje aby studovalo u něj nebo na jeho univerzitě.
Pokud se ve příslušném díle vyskytuje více ras, bývá tam alespoň jedna, která má větší nadání na magii než lidé - nejčastěji jsou to elfové.
[editovat] Čarodějnické kulty
Existují i novodobé čarodějnické kulty, např. wicca. Moderní čarodějnické spolky považují čarodějnictví za nejstarší pranáboženství - kult Velké bohyně stvořitelky. Hlavními znaky jsou smysl pro harmonii, soužití s přírodou, cit pro přírodu a živly. Čarodějnice většinou uctívají Boha (dříve lovu) i Bohyni (dříve plodnosti), případně Bohyni samotnou.
Novodobé čarodějnické kroužky (coveny) jsou vytvářeny na způsob buněk; mají zpravidla až 13 členů. Kroužky stejně jako jednotlivé čarodějnice mají ve vykonávání svých rituálů, zpěvů a zaříkávání autonomii a svobodu. Přijetí do čarodějného kruhu nastává skrze iniciaci (zasvěcování). Kroužky jsou vedeny kněžkou a knězem s rovnocenným postavením. Kněžka ani kněz nejsou vedoucí ve smyslu „big boss“, jejich úkol je spíše usměrňovat energii při rituálech.
Čarodějnický kalendář má 12-13 měsíců se svátky jako rovnodennosti, slunovraty, čtvrtletní slavnosti (těchto osm svátků se někdy označují jako sabaty), úplňky, ferálie, luperkálie a pod. Nejvyšší zákon čarodějnické magie zní: „Dělej, co chceš, pokud to nikomu neškodí.“ To mimo jiné znamená, že čarodějka nesmí ovlivňovat něčí svobodnou vůli, tj. nevyvolává u konkrétního člověka lásku a pod. Některé jednotlivé rádoby čarodějnice nabízejí prostřednictvím novinové inzerce své služby za honorář – k nim patří mj. číselná loterie, věštění z křišťálové koule, horoskopy, dohazování a zbavování se partnera na dálku magickými praktikami.
[editovat] Co není čarodějnictví
Známý postup propichování panenek nepatří mezi praktiky čarodějnictví, ale woodoo.
Uctívání Satana (Ďábla) patří do satanismu.
[editovat] Související odkazy
[editovat] Reference
- DINZELBACHER, Peter. Světice, nebo čarodějky? Praha : Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-650-6.
- Heslo „Hexen“ in Lexikon für Theologie und Kirche. Freiburg in Br.; Basel; Rom; Wien: Herder, 1996, s. 79-81.
