Vznětový motor
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vznětový motor, běžně nesprávně nazývaný dieselový motor, nebo též Dieselův motor či zkráceně jen diesel, je nejvýznamějším dnes používaným druhem spalovacího motoru.
Byl vynalezen Rudolfem Dieselem a zdokonalen Charlesem Ketteringem.
Vznětový motor pracuje obvykle jako čtyřdobý spalovací motor. Na rozdíl od zážehových motorů je do něj palivo dopravováno odděleně od vzduchu. Palivo je do spalovacího prostoru motoru dopravováno speciálním vysokotlakým čerpadlem a vysokotlakým potrubím.
Do spalovacího prostoru se nejprve nasává vzduch. Po uzavření sacího ventilu se nasátý vzduch stlačuje a jeho teplota roste na více než 500 °C (při kompresním poměru okolo 1:20). Těsně před horní úvratí vstříkne tryska do válce přesnou dávku jemně rozprášeného paliva (nafty). Palivo začne hořet samovznícením ve vzduchu ohřátém kompresí. Ve fázi expanze je pak vzniklé teplo převedeno na mechanickou práci. V poslední fázi se otevírá výfukový ventil a spaliny jsou vytlačeny do výfuku.
Vznětové motory jsou často vybavovány mechanickým kompresorem nebo turbodmychadlem. Turbodmychadlo pracuje uspokojivě jen ve vyšších otáčkách, kdy je rychlost spalin dost vysoká. Kompresor má stejný efekt jako turbodmychadlo, ale funguje i v nízkých otáčkách, neboť je poháněno mechanicky - obvykle je řemenem spojen s motorem.
Zajímavé je i použití vysokotlakého vstřikovacího systému Common rail nebo systému čerpadlo-tryska.
Vznětové motory pohánějí lodě, lokomotivy, nákladní automobily, ale i část osobních automobilů; svého času sloužily i v letecké dopravě. Stacionární vznětové motory se využívají i pro pohon strojů, které nemají pevný přívod elektrického proudu, případně jako pohon elektrických generátorů (dieselagregáty).
