Strana zelených
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Strana zelených | |
|---|---|
| Logo: | |
| Založena: | 1989 |
| Barva: | zelená [1] |
| Politické ideologie: | environmentalismus / centrismus |
| Předseda: | Martin Bursík |
| Evropská strana: | Strana evropských zelených |
| Aktuální preference: | 11 % (volební model CVVM 11/2006) |
Strana zelených (SZ) je česká politická strana zaměřená na ochranu životního prostředí; kromě ekologie se zabývá i ekonomickými a společenskými tématy.
Obsah |
[editovat] Politická orientace
Strana se profiluje jako středová. Některé body jejího programu lze vnímat spíše jako liberální (mírné snížení celkové daňové kvóty prostřednictvím snížení přímých daní a vedlejších nákladů práce jako sociální pojištění, zjednodušení a zefektivnění úřadů), jiné spíše jako levicové (úloha státu v regulaci aktivit nepříznivých vůči životnímu prostředí a trvale udržitelnému rozvoji). Základním ekonomickým nástrojem, kterým chce strana dosáhnout zlepšení stavu životního prostředí, je tzv. ekologická daňová reforma.
Zelení se orientují především na mladší vzdělané voliče, kterým chtějí nabídnout alternativu k současným parlamentním politickým stranám, u nichž ohledy na životní prostředí nejsou nijak významnými body programu. Odborné sekce ovšem pracují i na dalších tématech, například o informatice, kde strana podporuje používání svobodných a otevřených programů a formátů (Linux, OpenOffice) a kritizuje softwarové patenty. Důležitým bodem programu je ochrana lidských práv a rovných práv menšin (včetně boje proti diskriminaci na základě pohlaví). Strana má ve svých vrcholných orgánech i na kandidátkách vysoký podíl žen.
Strana je provázána s neziskovými organizacemi (především orientovanými na ochranu přírody, lidských práv, odpor proti jaderné energii a na ochranu spotřebitele), řada členů pochází z neziskového sektoru a někteří nestraníci na kandidátkách jsou aktivními členy neziskových organizací. Strana s neziskovými organizacemi také aktivně spolupracuje na přípravě volebního programu. Tento fakt někdy vede zejména u odpůrců zelených k připisování všech aktivit konaných neziskovými environmentálními organizacemi také přímo Straně zelených, nezávisle na tom, zda se SZ s takovýmito aktivitami ztotožňuje nebo ne.
Na jaře 2006 měla strana zhruba 2000 členů, nejvíc v Praze a Jihomoravském kraji, kde je také nejúspěšnější.
[editovat] Historie
Po „tmavozelené revoluci“ z přelomu let 2002 a 2003, kdy do SZ masově vstoupili lidé z prostředí ekologických občanských iniciativ, se ve Straně zelených postupně vytvořily dvě znepřátelené frakce. V letech 2003–4 měli navrch Jan Beránek (předseda strany od mimořádného sjezdu v Brně v dubnu 2003) a Jakub Patočka (hlavní ideolog a volební lídr pro volby do Evropského parlamentu). Proti nim se postavila Otevřená platforma (vzniklá v únoru 2004 a formálně rozpuštěná před zářijovým sjezdem) kolem Petra Uhla aj., obviňující je z autoritářských praktik uvnitř strany a jejich dlouhodobý politický program, publikovaný v roce 2003 pod názvem Vize ekologické demokracie a operující s vágně definovaným pojmem „novodemokracie“, z nereálného radikalismu. Na sjezdu v září 2004 ve volbách předsedy těsně zvítězil Beránek nad Petrem Štěpánkem. Vnitrostranická opozice se nakonec sjednotila kolem Martina Bursíka (ministra životního prostředí Tošovského vlády, bývalého člena Občanského hnutí, resp. Svobodných demokratů a SD-LSNS, a KDU-ČSL), neúspěšně navrhovaného jako lídr do eurovoleb a vstoupivšího do SZ v červnu 2004, a postupně získala převahu.
Na mimořádném sjezdu v Pardubicích 24.–25. září 2005 tak už Beránek znovu nekandidoval a novým předsedou se stal Bursík. Několik desítek členů sdružených kolem Literárních novin a jejich šéfredaktora Jakuba Patočky na to reagovalo vystoupením ze strany a koncem roku 2005 vytvořili odštěpenecké hnutí Zelení. Sjezd také rozhodl, že SZ půjde do parlamentních voleb 2006 samostatně a ne v koalici s menšími liberálními stranami, jak prosazoval Beránek. Martin Bursík následně zmírnil vymezování SZ proti ODS, které bylo charakteristické pro vystupování Jakuba Patočky.
V polovině února 2006 překročily volební preference SZ 5 %, potřebných pro vstup do Poslanecké sněmovny; to vyvolalo značný zájem médií o stranu a zjevně další růst preferencí od nerozhodnutých voličů. V dubnu se většina agentur pro výzkum veřejného mínění shodla na 10-11% preferencích (v Praze až 17 %). Bursík se vyjádřil, že cílem strany by měl být dvouciferný výsledek ve volbách.
16. května podpořil SZ a jmenovitě středočeské kandidáty Matěje Stropnického a Danielu Matějkovou, blízké Patočkovi a vedoucí osobní kampaň z nevolitelných míst, Václav Havel [2]; následně podpořil i pražské lídry Bursíka a Kateřinu Jacques [3].
Necelý týden před volbami byla z 2. místa kandidátky Moravskoslezského kraje vyškrtnuta předsedkyně republikové rady Eva Holubová za to, že utvořila (dle některých fiktivní) levou frakci a vedla stranou neschválená jednání s předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem [4]. Na jednání republikové rady po volbách byla vyloučena ze strany [5].
Ve volbách do Poslanecké sněmovny SZ získala 6,29 % hlasů a šest poslaneckých křesel (3 % mandátů). Nejlepšího výsledku dosáhla v Libereckém kraji (9,58 %) patrně díky silné podpoře Petra Pávka (získal největší podíl preferenčních hlasů mezi kandidáty SZ, 17 % a v Jindřichovicích pod Smrkem, kde je starostou, byla SZ se ziskem 32,95 % absolutním vítězem), paradoxně tam mandát o 266 hlasů nezískala. V Královéhradeckém kraji unikl mandát Stanislavu Pencovi o 75 hlasů. V Praze získala SZ 9,19 % hlasů a dva poslance. Nepoměr mezi počtem hlasů a mandátů byl zapříčiněn většinovými prvky ve volebním systému, především počtem a velikostí 14 volebních krajů, které zvyšují tzv. přirozené kvórum pro získání mandátu v menších krajích nad 10 %. Částečný vliv měla též použitá d'Hondtova metoda přepočítávání hlasů, která zvyšuje zisk větších stran na úkor menších (viz např. [6]). Systém je nevýhodný pro menší strany s vyrovnanou podporou po celé zemi bez silné regionální základny.
[editovat] Předsedové Strany zelených
- 1990–1991: Milan Ječmínek
- 1991–1992: Aleš Mucha
- říjen 1992 – říjen 1995: Jaroslav Vlček
- říjen 1995 – březen 1999: Emil Zeman
- březen 1999 – březen 2002: Jiří Čejka
- březen 2002 – duben 2003: Miroslav Rokos
- duben 2003 – září 2005: Jan Beránek
- od září 2005: Martin Bursík
[editovat] Kritika
[editovat] Odpor Strany zelených vůči jaderné energii
Strana (a s ní spojená sdružení) je často kritizována kvůli odporu proti jaderné energii a silnému prosazování alternativních zdrojů energie. Tyto programové body jsou vnímány některými lidmi jako ideologické a za současné situace iracionální.
Strana zelených mj. deklaruje svůj odpor k výstavbě dalších jaderných reaktorů, kritizuje nevyřešený problém s ukládáním vyhořelého jaderného paliva a hodlá jednak sledovat jako střednědobý cíl vystoupení ČR z jaderné energetiky", jednak usilovat „co nejrychleji zastavit produkci dalšího vyhořelého jaderného paliva“ (volební program SZ z roku 2006). To je často označováno jako nezodpovědné a těžko splnitelné, neboť jaderná energetika má v Česku významný podíl na výrobě i spotřebě elektřiny (31 % a 47 %), přičemž bude v nejbližší době nutné rozhodnout o náhradě elektráren, které dosluhují, a to v situaci, kdy začínají docházet zásoby (především hnědého) uhlí. SZ sice nabízí jako alternativu alternativní zdroje energie – zejména pak využití biomasy (mj. rychle rostoucí rostliny pěstované k pálení), řepkového oleje, větrné a sluneční energie v kombinaci se snížením spotřeby energií, kritici těchto plánu však zdůrazňují, že v Česku jako vnitrozemském státu jsou možnosti využití alternativních zdrojů omezené, nehledě na další současné nevýhody alternativních zdrojů (většinou daleko větší cena vyráběné energie, nevyvážená výroba zejména u větrné a sluneční energie, nemožnost pokrýt celou nebo aspoň podstatnou část spotřeby energie).
Zároveň podle SZ „přechodnou roli k energetické budoucnosti obnovitelných zdrojů bude hrát zemní plyn“, což je rovněž kritizováno vzhledem k nutnosti dovážení zemního plynu z nespolehlivých a politicky nestabilních zemí a z toho plynoucích rizik.
[editovat] Ostatní kritika (koaliční partner, postoj ke KSČM)
Další kritika (především od členů a voličů jiných politických stran, ale i novinářů) se soustřeďovala na skutečnost, že není zcela jasné, jakého budoucího koaličního partnera Strana zelených upřednostňuje. Za pravděpodobný povolební výsledek byla médii často označována pravostředová koalice (nebo spolupráce) ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Podle prohlášení předsedy Bursíka [7] však program strany zřejmě má blíž k programu ČSSD. Analytici i Bursík však často zdůrazňovali rozpor mezi programem sociální demokracie a jeho plněním. Martin Bursík nevylučoval ani pobyt v opozici. Po volbách (resp. krátce před volbami) se pozornost médií soustředila na vylučování některých členů tzv. levé frakce ze strany a jejich odvolávání z kandidátních listin.
V minulosti byla SZ kritizována rovněž za to, že se její představitelé odmítali jasně vyslovit proti komunistům, odpor ke spolupráci s touto stranou začal být jasný až po vítězství Bursíkovy skupiny na sjezdu v Pardubicích.
[editovat] Volební výsledky
- 1990 Česká národní rada: 4,1 % – bez mandátů
- 1992 Česká národní rada: jako součást koalice Liberálně sociální unie 6,5 % – 3 mandáty z 18
- 1996 Poslanecká sněmovna: nezúčastnila se (nezaplatila volební kauci)
- 1996 Senát: kandidáti v 21 okrscích, nejlepší výsledek 18,31 % (Jaroslav Krákora, Chomutovsko)
- 1998 Poslanecká sněmovna: 1,1 %
- 1998 Senát: Karlovy Vary 11,0 %; Praha 11 9,7 %; Praha 10 3,1 %
- 2000 Senát: České Budějovice 2,3 %
- 2002 Poslanecká sněmovna: 2,4 %
- 2002 Senát: Cheb 4,4 %; Praha 5 7,0 %; Přerov - kandidát odstoupil
- 2004 Evropský parlament: 3,2 %
- krajské volby listopad 2004: V Jihomoravském kraji SZ postavila s Liberální reformní stranou (LiRA) společnou kandidátku Zelená pro Moravu. Ta získala 5,08 % hlasů a tři křesla. Podle počtu preferenčních hlasů byli zvoleni: nestraník Mojmír Vlašín navržený SZ z 16. místa kandidátky, členka SZ a starostka MČ Brno-Nový Lískovec Jana Drápalová z 22. a volební lídr Jiří Löw, nestraník navržený LiRA.
- listopad 2004 Senát: 1 mandát, nestraník Jaromír Štětina ve volebním obvodě Praha 10 (ve 2. kole porazil kandidáta ODS)
- 2006 Poslanecká sněmovna: 6,3 % – 6 mandátů
- říjen 2006 komunální – 446 zastupitelů (0,71%, s odstupem 7. místo), 5,3 % hlasů, v přepočtu na voliče cca 4,1 % [8]; úspěch v Brně
- říjen 2006 Senát – z 19 kandidátů do 2. kola postoupil pouze nestraník MUDr. Pavel Klener v obvodu Praha 12, poražen kandidátem ODS (zisk 12,8 a 37,6 %)
V Evropském parlamentu Zelené reprezentuje Milan Horáček – byl sice zvolen za německé Bündnis 90/Die Grünen, má však české občanství, je členem Strany zelených a má v Česku svou poslaneckou kancelář.
[editovat] Veřejně známí členové strany
- Martin Bursík, předseda SZ, od roku 2006 poslanec za Prahu
- Ivan Dejmal, první porevoluční ministr životního prostředí
- Jana Drápalová, krajská zastupitelka v Jihomoravském kraji a starostka MČ Brno-Nový Lískovec
- Kateřina Dubská, nakladatelka – vydavatelství ERA a časopis ERA 21
- Milan Horáček, český emigrant žijící v Německu, zakládající člen německé strany zelených a poslanec Evropského parlamentu
- Petr Hrdina, bývalý místopředseda neziskové organizace Arnika (občanské sdružení)
- Kateřina Jacques, bývalá ředitelka sekce Úřadu vlády, od roku 2006 poslankyně za Prahu
- Věra Jakubková od roku 2006 poslankyně za Moravskoslezský kraj
- Petra Kolínská, předsedkyně pražské organizace, projektová manažerka neziskové organizace, od roku 2006 členka Zastupitelstva hl. m. Prahy
- Jan Korytář, předseda občanského sdružení Společnost přátel přírody
- Dana Kuchtová, bývalá předsedkyně hnutí Jihočeské matky, od roku 2006 místostarostka Českého Krumlova
- Ondřej Liška, od roku 2006 poslanec za Jihomoravský kraj
- Dušan Lužný, docent Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
- Petr Pávek, starosta Jindřichovic pod Smrkem a 2000–5 zastupitel Libereckého kraje za Stranu pro otevřenou společnost
- Pavel Pečínka, politolog často publikující o SZ
- Přemysl Rabas, ředitel Krušnohorského zooparku v Chomutově, od roku 2006 poslanec za Ústecký kraj
- Džamila Stehlíková, Fakulta životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, předsedkyně občanského sdružení Relikty, které realizuje projekt „Paměti Krušnohoří“ mapující osudy starousedlíků české a německé národnosti v příhraničních oblastech na severozápadu Čech, radní a místopředsedkyně Výboru pro národnostní menšiny zastupitelstva města Chomutov
- Matěj Stropnický, redaktor Literárních novin, od roku 2006 zastupitel v Praze 3
- Petr Štěpánek, místopředseda SZ, od 2006 pražský radní
- Eva Tylová, občanské sdružení Zelený kruh, bývalá náměstkyně ministra životního prostředí, od roku 2006 členka Zastupitelstva hl. m. Prahy
- Petr Uhl, novinář, člen Charty 77 a bývalý zmocněnec vlády pro lidská práva
- Olga Zubová, od roku 2006 poslankyně za Středočeský kraj
[editovat] Reference
- Pavel Pečínka: Zelená zleva? aneb Historie ekologických stran v Evropě, G plus G 2002, ISBN 80-86103-58-7
[editovat] Externí odkazy
- http://www.zeleni.cz – oficiální stránky SZ
- http://europeangreens.org – European Greens
- články
- Téma „Zelená politika“ na webu Literárních novin – propatočkovské
- Téma "Zelení" (ev. články Pavla Pečínky) na Britských listech – převážně protipatočkovské
- Beránek versus Štěpánek – ochočená revoluce? – podrobné líčení vnitrostranického konfliktu v letech 2003-4
- Tomáš Feřtek: Spor o Bursíka – článek na webu časopisu Reflex o mimořádném sjezdu v září 2003
- Jan Potůček: Zelená fraška, Reflex 40/2005 – článek o sjezdu v září 2005, kritický k postupu Bursíkova křídla
| České politické strany zastoupené v parlamentu ČR a Evropském parlamentu | ||
|---|---|---|
| Poslanecká sněmovna (2006) |
 |
|
Senát (2006) |
ODS (41) • ČSSD (12) • KDU-ČSL (11) • Klub otevřené demokracie (8 – po 1 US-DEU*, SOS*, CZ*, ODA, SZ*, LiRA*, SD–SN/ED*, nezávislý) • Senátorský klub SNK (7 – SNK ED 3, NEZÁVISLÍ 2*, HNHRM 1, NSK 1*) • nezařazení KSČM (2) | |
| Evropský parlament (2004) | ODS (9) • KSČM (6) • SNK ED (3) • ČSSD (2) • KDU-ČSL (2) • NEZÁVISLÍ (2, rozpad na Politika 21 a Nezávislí demokraté (Předseda V. Železný) po 1) | |
|
(poslední volby) |
Zdroj: ČSÚ, Senát (křesla; * pro senátory malých volebních stran, kteří nejsou jejich členy) |
|
