Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová | |
| Logo: | |
| Založena: | 1919 |
| Barvy: | modrá, červená a bílá |
| Politické ideologie: | konzervatismus / křesťanská demokracie |
| Současný předseda: | Jiří Čunek |
| Evropská strana: | Evropská lidová strana |
| Politická skupina EP: | EPP-ED |
| Aktuální preference: | 7,2 % |
Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL) je jedna z nejstarších českých politických stran.
Obsah |
[editovat] Vývoj strany a její úloha v novodobých českých dějinách
Vznikla v lednu roku 1919 sloučením několika katolických stran, do roku 1992 nesla jméno Československá strana lidová. Její existence byla ale dvakrát přerušena: poprvé v letech 1938–1945, kdy vůbec neexistovala, podruhé v letech 1948–1989, kdy existovala ve formě tzv. „obrozené“ strany lidové začleněné v Národní frontě. Volba funkcionářů a zástupců strany v zákonodárných a výkonných orgánech ale závisela více na vůli KSČ než na vůli většiny členů strany.
Hodnocení úlohy strany v období let 1948–1989 není jednoduché: na jedné straně byla ČSL pevnou součástí komunisty ovládané Národní fronty a někteří její členové byli protežováni podobně jako komunisté, na druhou stranu se stala útočištěm např. pro osoby, které do ČSL vstupovaly, aby se vyhnuly vstupu právě do KSČ, nebo pro osoby, které tím chtěly demonstrovat odpor ke komunistickému režimu. Členství (v ČSL) mohlo přinášet výhody i nevýhody. Vrcholní zástupci ČSL pak byli členy komunistických vlád a prováděli politiku závislou na přání KSČ, se kterou se řadoví členové většinou neztotožňovali. Strana disponovala poměrně velkým majetkem a širokou členskou základnou (velikost členské základny je dodnes mezi českými politickými stranami s výjimkou komunistů ojedinělá) a zachovala si určitou kontinuitu. Na svoji přirozenou politiku strana opět navázala v listopadu 1989.
[editovat] Charakteristika strany
KDU-ČSL je středová konzervativní strana se silnými vazbami na římskokatolickou církev. Největší skupina voličů se rekrutuje mezi konzervativním a katolickým obyvatelstvem venkova a malých měst. Za její baštu lze považovat střední a jižní Moravu, naproti tomu vyloženě marginální jsou její pozice v severních Čechách.
Za své priority považuje integraci do Evropské unie, podporu rodiny, venkova a zemědělství, prosazování křesťanských hodnot a péči o životní prostředí. Ve straně má relativně silnou pozici moravské konzervativní křídlo, které v čele s Jiřím Karasem opakovaně předkládá zákony zaměřené proti interrupcím, ovšem podpora pro tyto zákony je mezi poslanci ostatních stran minimální, nehledě na to , že tyto snahy iritují i některé lidovce, kteří argumentují, že podobné zbytečné a předem neúspěšné snahy omezují voličský potenciál strany. Strana také vystupuje proti dekriminalizaci drog, legalizaci eutanasie a registrovanému partnerství homosexuálů. Je silným zastáncem restitucí soukromého a zejména církevního majetku znárodněného či násilně zcizeného státem za komunistické éry. Občas se mluví o křídlu lidovců (konzervativnější, s těžištěm na Moravě) a podstatně slabším křídle křesťanských demokratů („modernější“, soustředěném spíše v Čechách).
[editovat] Historie strany
[editovat] Do roku 1945
Československá strana lidová vznikla v lednu 1919 sloučením tří stran: Moravsko-slezské křesťanskosociální strany, Katolicko-národně konzervativní strany a Konzervativní lidové strany. Až do roku 1922 měla strana charakter relativně volného sdružení dvou center: českého a moravského, z nichž každé mělo samostatné vedení a předsedu. Centrální spojovací orgán původně neexistoval, společný byl pouze poslanecký klub. Společný Ústřední výbor vznikl až roku 1922 a měl relativně malé pravomoce, nicméně tento nedostatek byl vyvažován po většinu doby neotřesitelnou autoritou předsedy strany Jana Šrámka.
Jan Šrámek postupně vytvořil z Československé strany lidové středovou klerikální stranu, nepostradatelnou při sestavování vlády. Při stabilní 8-10% podpoře voličů byla ČSL velice vlivnou stranou, bez níž se neobešla žádná z vlád let 1921-1938. To bylo trnem v oku prezidenta Masaryka, který ji a speciálně jejího předsedu bytostně nesnášel (což souviselo s Masarykovým tíhnutím k husitství a s jeho náhledem na římskokatolickou církev jako na tmářskou organizaci), nicméně jejímu rostoucímu vlivu zabránit nedokázal. Po nástupu prezidenta Beneše se ČSL stala nedílnou součástí uskupení okolo Hradu.
Mezi světovými válkami strana zaměřila svoji politiku na venkov, zemědělce, dělníky a otázky spojené s římskokatolickou církví (o hlasy katolíků a zamědělců přitom vedla permanentní a tvrdý boj s Agrární stranou). Díky svému širokému koaličnímu potenciálu dosahovala při prosazování svého programu úspěchů, které zdaleka neodpovídaly jejím volebním výsledkům, a její nepostradatelnost nejprve otupila a posléze zcela umlčela původní protikatolický náboj v československé politice.
V roce 1938 se strana spojila přes odpor moravského křídla a Jana Šrámka s ostatními pravicovými subjekty ve Stranu národní jednoty, nicméně tento projekt, který měl sjednotit pravicové politiky v boji proti německému nebezpečí, se příliš neosvědčil. Během let 1940-1945 byla strana osobou Jana Šrámka zastoupena v Londýnské exilové vládě.
[editovat] Období 1945-1989
V roce 1945 byla ČSL jednou z obnovených politických stran, přičemž byla mezi nimi jedinou nesocialistickou stranou. V souvislosti s tím její vedení doufalo ve vítězství ve volbách 1946, strana měla dle jeho mínění převzít prakticky všechny voliče Agrární strany a některých dalších, nicméně volby skončily neúspěchem. ČSL získala v českých zemích pouze 20 % hlasů - proti 40 % hlasů KSČ. ČSL se stala členkou vlády Národní fronty, kde se snažila spolupracovat s ostatními stranami a tlumit ty nejradikálnější výstřelky. Tato snaha společně s nutností alespoň částečně spolupracovat s KSČ však ve straně vyvolala silné pnutí mezi tzv. „starým křídlem“ Šrámka a „mladým křídlem“, které vyžadovalo a praktikovalo ostře protikomunistický kurs. Jeho nejradikálnějšími exponenty a zároveň vůdci byli Dr. Adolf Procházka, Pavel Tigrid, Felix Uhl a zejména Helena Koželuhová.
Zdrcující výsledek voleb v roce 1946 však oslabil pozici demokratických stran a lidovců zejména natolik, že v následujících letech šla ČSL od porážky k porážce. Neuspěla v zoufalém boji proti pozemkové reformě, milionářské dani, jednotné škole a dokonce ani nedokázala zabránit zrušení křesťanských odborových organizací, které pohltily komunistické odbory. Pozici strany navíc oslabila gradace konfliktu mezi oběma křídly, která vyústila v problematické vyloučení Heleny Koželuhové ze strany. V té době již komunisté protlačili svoje konfidenty na mnohé posty ve straně a měli dokonalý přehled o její činnosti a plánech.
V únoru 1948 se strana přes výhrady svého předsedy připojila k demisi demokratických ministrů, nicméně společný postup přišel pozdě. Prezident Beneš naplnil nejhorší Šrámkovy obavy a podezření, když porušil své sliby a demisi přijal. ČSL tehdy zahájila svou poslední bitvu o sama sebe, když na poslední chvíli vyloučila některé prokomunistické exponenty, zejména pak Josefa Plojhara a Aloise Petra, nicméně prokomunistické křídlo ovládlo za pomoci komunistických bojůvek násilím mnoho sekretariátů strany a zcela ji ovládlo. Vedení strany, v čele s předsedou Šrámkem a tajemníkem Hálou, rezignovalo na další boj a pokusilo se stejně jako mnoho dalších členů uprchnout do zahraničí, povedlo se to však jen některým. Dva nejvyšší představitelé strany - Jan Šrámek a František Hála měli smůlu, byli dopadeni a zbytek svého života strávili v internaci.
Celkově uprchlo za hranice 10 ze 46 poslanců ČSL (a stovky dalších členů včetně například Heleny Koželuhové), 12 jich bylo uvězněno (z toho 4 umučeni nebo popraveni - Stanislav Broj, Rostislav Sochorec, Jan Plesl, Alois Janáček) a 13 dalších bylo zbaveno madátu.
V následujících letech stranu (v rozporu se stanovami) ovládlo a vedlo prokomunistické křídlo vedené Aloisem Petrem a exkomunikovaným římskokatolickým knězem Josefem Plojharem. V roce 1968 sice bylo odvoláno a na okamžik to vypadalo, že se podaří stranu osvobodit, ale srpnová invaze znamenala konec všech nadějí a uvrhla ČSL zpět do pevného područí KSČ. V letech 1948-1989 tak vedení ČSL existovalo a bylo voleno podle přání KSČ a podle ní také řídilo svoji politiku, která rozhodně neodpovídala přání členské základny strany. Přesto mnoho členů ve straně zůstalo, vyjadřujíc tak svým členstvím protest proti komunistickému režimu. Členství v ČSL bylo v této době bráno jako společenské mínus a vyjádření odporu a bylo komunistickým státem postihováno - s výjimkou vysoce prokomunisticky aktivních členů, kteří ovšem představovali výraznou mešinu. Ke své původní politice se strana vrátila až v roce 1989, kdy si do svého čela zvolila Josefa Bartončíka.
[editovat] 1990 - současnost
Volby v červnu 1990 však straně přinesly trpké zklamání nejen kvůli relativně malému volebnímu zisku, ale zejména kvůli aféře, která se rozpoutala, když Jan Ruml oznámil v předvolebním moratoriu, že Josef Bartončík byl spolupracovníkem StB. Strana na to reagovala nejdříve nedůvěrou v obvinění a protesty proti hrubému porušení volebního zákona, posléze se ale přesvědčila, že obvinění proti jejímu předsedovi jsou nejspíše pravdivá, a zvolila si nové vedení strany v čele s Josefem Luxem a začlenila do svých stanov lustrační prvky, které mají další podobné skandály znemožnit.
V roce 1992 se ČSL přejmenovala na KDU-ČSL. Zkratka KDU byla původně používána pro společnou koalici ČSL a KDS, KDS později KDU-ČSL obviňovala z uzurpování značky KDU. Strana si z důvodu zachování tradice ponechává ve jméně slovo „československá“. V následujících letech si udržovala značný vliv na politiku, který po většinu času překračoval její volební preference (zhruba 8% s velmi mírně vzestupným trendem). Byla významným členem všech vlád Václava Klause. V roce 1997 své spojenectví s ODS zrušila v reakci ma skandály okolo jejího financování a vládu opustila. Po krátkém pobytu v Tošovského úřednické vládě následoval pobyt v opozici v době trvání tzv. Opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, v této době byla nejvýznamnější složkou tzv. Čtyřkoalice (později koalice).
V červenci 2002 se strana stala koaličním partnerem ČSSD, ale koncem března 2005 podali její ministři rezignaci v souvislosti se skandálem ohledně rodinných financí premiéra Stanislava Grosse. Později se podíleli na rekonstrukci vlády pod vedením nového premiéra Jiřího Paroubka.
Na podzim roku 2005 se KDU-ČSL postavila proti novele zákoníku práce, který nakonec prosadila ČSSD a KSČM proti její vůli, což silně prohloubilo napětí v tehdejší koalici. Zvýšila se tak pravděpodobnost budoucí spolupráce KDU-ČSL s ODS.
V parlamentních volbách v roce 2006 získala 7,22 % hlasů a 13 mandátů. Po volbách se účastnili lidovci tzv. trojkoaličního projektu spolu s vítěznou ODS a stranou Zelených, avšak tento projekt nakonec zkrachoval, neboť ho odmítla ČSSD podpořit. V srpnu 2006 se předseda strany Miroslav Kalousek pokusil o vládní koalici s ČSSD, kterou by tolerovali komunisté. Členové stran však tuto vizi odmítli (v čele odporu členské základny a širšího vedení stáli zejména Jiří Stodůlka (obhajoval v té době pozici zlínského senátora) či Barbora Javorová (kandidovala v té době na primátorku Brna). Rozkol ve straně skončil odchodem Miroslava Kalouska a tří dalších místopředsedů z vedení strany.
V říjnu 2006 vládu Mirka Topolánka odmítli podpořit poslanci Ladislav Šustr, Libor Ambrozek a Miroslav Kalousek. Libor Ambrozek a Cyril Svoboda poté vyjádřili přesvědčení, že by bylo možné uvažovat o podpoře menšinové vlády ČSSD, Cyril Svoboda zároveň zpochybnil usnesení celostátního výboru z 25. srpna téhož roku, které vylučovalo podporu KDU-ČSL jakékoliv vládě, která by nějak závisela na komunistech. Jan Kasal (pověřený řízením strany po rezignaci Miroslava Kalouska) si poté vyžádal od všech poslanců písemný závazek, že usnesení dodrží, s poznámkou, že pokud má někdo pocit, že takovýto závazek nemůže podepsat, měl by se vzdát mandátu. Závazek podepsali všichni poslanci včetně Cyrila Svobody.
[editovat] Citát
Ideologií strany je křesťanský solidarismus, který je středem mezi “socialismem, který člověku bere svobodu a dělá z něho pouhé kolečko ve velkém stroji společenské výroby a individualistickým liberalismem uznávajícím pouze moc peněz”.
[editovat] Osobnosti strany
- Podrobnější informace naleznete v článku Předsedové strany lidovénaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
[editovat] Současnost
[editovat] Historie
[editovat] Externí odkazy
| České politické strany zastoupené v parlamentu ČR a Evropském parlamentu | ||
|---|---|---|
| Poslanecká sněmovna (2006) |
 |
|
Senát (2006) |
ODS (41) • ČSSD (12) • KDU-ČSL (11) • Klub otevřené demokracie (8 – po 1 US-DEU*, SOS*, CZ*, ODA, SZ*, LiRA*, SD–SN/ED*, nezávislý) • Senátorský klub SNK (7 – SNK ED 3, NEZÁVISLÍ 2*, HNHRM 1, NSK 1*) • nezařazení KSČM (2) | |
| Evropský parlament (2004) | ODS (9) • KSČM (6) • SNK ED (3) • ČSSD (2) • KDU-ČSL (2) • NEZÁVISLÍ (2, rozpad na Politika 21 a Nezávislí demokraté (Předseda V. Železný) po 1) | |
|
(poslední volby) |
Zdroj: ČSÚ, Senát (křesla; * pro senátory malých volebních stran, kteří nejsou jejich členy) |
|
