Sojuz (kosmická loď)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Kosmická loď Sojuz TMA
Sojuz TMA-6 se přibližuje k Mezinárodní vesmírné stanici
Popis
Výrobce:	RKK „Energija“ im. S. P. Koroljova
Úloha:	Pilotované lety na orbitální stanici ISS
Posádka:	3 kosmonauté
Rozměry
Délka:	6,98 m
Průměr:	2,72 m (max.)
Rozpětí panelů:	10,7 m
Obyvatelný prostor:	7 m³
Hmotnosti (varianta TMA)
Celková:	7.220 kg
Návratového modulu:	2.950 kg
Vynášeného nákladu:	100 kg (+osádka)
Nákladu při přistání:	50 kg
Raketové motory
Hlavní manévrovací (N2O4/UDMH) x 1	3.920 kN
Záložní manévrovací (N2O4/UDMH) x 1	1,8 kN
Orientační RCS trysky (H₂O₂) x 24:	98 N
Výkony
Výdrž samostatného letu:	14 dní
Výdrž ve vesmíru:	200 dní
Výška pracovní dráhy:	400 km
Manévrovací shopnost:	390 m/s

Sojuz (rus. Союз) je označení řady sovětských resp. ruských pilotovaných transportních kosmických lodí různých variant. Vyvinulo je, vyrábělo a provozovalo Centralnoje konstruktorskoje bjuro eksperimentalnogo mašinostrojenija (CKBEM) (Центральное конструкторское бюро экспериментального машиностроения /ЦКБЕМ/), nyní RKK „Energija“ im. S. P. Koroljova (РКК „Энергия“ имени С. П. Королёва), Koroljov (dříve Kaliningrad), Moskovskaja obl., RSFSR (SSSR).

Tyto lodi o celkové délce 6,98 m a maximálním průměru 2,72 m sestávají ze tří části: z návratového modulu SA (spuskajemyj apparat, спускаемый аппарат), z obytné sekce BO (bytovoj otsek, бытовой отсек) a přístrojové sekce PAO (priborno-aggregatnyj otsek, приборно-аггрегатный отсек). Pokud slouží jako transportní lodi, mají v přední části obytné sekce umístěno aktivní stykovací zařízení, sloužící k připojení lodi ke kosmické stanici nebo jinému kosmickému objektu. V zadní části přístrojové sekce je umístěn zdvojený korekční motor, který slouží jednak k manévrování na oběžné dráze, jednak k brzdicímu manévru pro sestup z oběžné dráhy na Zemi. Některé verze byly vybaveny výklopnými panely fotovoltaických článků. Jednotlivé varianty se od sebe liší podle účelu, ke kterému byly určeny. Jejich podrobný popis je uveden v samostatných heslech (viz dále). Vzletová hmotnost lodí se pohybovala podle varianty od 6560 do 7250 kg.

Celá kosmická loď je pokryta izolační obšívkou zelené barvy. V průběhu startu je umístěna pod aerodynamickým krytem, jehož součástí je i motor záchranného systému SAS (sistěma avarijnogo spasenija, система аварийного спасения) na tuhé pohonné látky o tahu 785 kN.

Na oběžnou dráhu jsou tyto kosmické lodi vynášeny různými variantami nosných raket typu Sojuz.

Z kosmických lodí typu Sojuz byla odvozena i automatická nákladní kosmická loď typu Progress.

Zdá se, že konstrukcí Sojuzů byli inspirováni i čínští konstruktéři při návrhu kosmických lodí Šen-čou.

[editovat] Varianty kosmických lodí Sojuz

Kosmická loď Sojuz byla postupně zdokonalována a stavěna ve čtyřech různých řadách, které byly označovány jako:

Sojuz (1 až 40, varianty 7K-OK/A/, 7K-OK/P/, 7K-T a 7K-T/AF/)
Sojuz-T (1 až 15)
Sojuz-TM (1 až 34)
Sojuz-TMA (1 až 6)

V současné době se používá jen poslední verze TMA jako transportní a záchranný prostředek pro Mezinárodní vesmírnou stanici

[editovat] Historie

Projekt Sojuz byl zahájen v roce 1962, kdy se uvažovalo o stavbě kosmické lodi pro oblet Měsíce. Měsíční kosmická loď měla využívat tří samostatně vypouštěných dílů, a to vlastní kosmické lodi s projektovým označením 7K a motorových bloků 9K a 11K. Později byl tento projekt přerušen a omezen na jednoduchý balistický oblet měsíce modifikovanou lodí 7K-L1 (viz heslo Zond). Rozpracovaný projekt 7K byl změněn a na jeho základě se začala konstruovat víceúčelová kosmická loď 7K-OK (orbitalnyj korabl, орбитальный корабль), určený k nácviku manévrování na dráze kolem Země, spojovaní kosmických objektů ve vesmíru a k uskutečňování různých vědeckých experimentů. Tyto lodě byly stavěny ve několika modifikacích, lišicích se především tím, zda byly vybaveny aktivním nebo pasivním stykovacím uzlem. Stykovací zařízení použitého typu však neumožňovalo přestup z jednoho kosmického objektu na druhý.

Letové zkoušky byly zahájeny v roce 1966, ale všechny tři bezpilotní lety, uskutečněné utajeně v rámci programu Kosmos, byly neúspěšné. Pod politickým tlakem se v roce 1967 uskutečnil první pilotovaný let, který skončil katastrofou a při přistání se zabil kosmonaut V. M. Komarov. Následovaly proto další bezpilotní letové zkoušky, v jejichž rámci se v roce 1968 uskutečnilo první plně automatické spojení dvou kosmických těles (Kosmos 212 a Kosmos 213). Pilotované lety byly obnoveny v témže roce.

V souvislosti se zahájením programu dlouhodobých pilotovaných kosmických stanic v roce 1969, byla rozpracována nová verze kosmických lodí řady Sojuz s projektovým označením 7K-T (transportnyj, транспортный). Od předchozích variant se odlišoval především tím, že stykovací uzel byl vybaven průlezem, umožňujícím přechod na palubu kosmické stanice.

Tyto lodě sloužily především pro dopravu posádek na kosmické stanice Saljut 1, Saljut 3, Saljut 4, Saljut 5 a Saljut 6.

V první variantě byla v návratovém modulu umístěna tři křesla pro posádku, která však nemohla mít z prostorových důvodů skafandry. To se vymstilo při letu Sojuzu 11, u kterého došlo během sestupu z oběžné dráhy k dehermetizaci kabiny a celá posádka, kterou tvořili kosmonauti G. T. Dobrovolskij, V. N. Volkov a V. I.Pacajev, zahynula. Proto v dalších lodích tohoto typu byla umístěna jen dvě křesla, aby kosmonauti mohli být při startu a přistání oblečeni ve skafandrech.

Dvě z těchto lodí označované jako 7K-TM (transportnyj modificirovannyj, транспортный модифицтрованный), byly vybaveny speciálním androgynním stykovacím zařízením a byly využity v rámci společného sovětsko-amerického kosmického letu v rámci projektu Sojuz-Apollo.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. stol. začaly projekční práce na vojenské verzi kosmické lodi pod projektovým označením 7K-S. Tyto lodi měly být především vybavovány modernizovaným elektronickým vybavením včetně palubního řídicího počítače, nového systému řízení letu a zdokonaleného pohonného systému. Ministerstvo obrany SSSR však brzy od záměru využívat tyto lodě upustilo a konstrukční kancelář je předělala na typ 7K-ST, známou veřejně pod označením Sojuz-T. Vylepšení interiéru návratového modulu umožnilo opět let tří kosmonautů oblečených ve skafandrech. Tato varianta byla používána pro obsluhu kosmických stanic Saljut 6 a Saljut 7.

Dalším zdokonalením, především použitím nového hlavního manévrovacího motoru, zdokonaleného padákového přistávacího systému a nového radiotechnického systému setkávání na oběžné dráze vznikla další verze kosmické lodi, Sojuz-TM (transportnyj modificirovannyj, транспортный модифицтрованный). Ten sloužil od roku 1986 pro zajišťování výměny posádek kosmické stanice Mir a v období let 2000 až 2002 též k obsluze Mezinárodní vesmírné stanice.

Vzhledem k tomu, že někteří američtí astronauti vyššího vzrůstu by nemohli lodí Sojuz-TM využívat jako záchranného člunu, byla vytvořena další verze, označovaná Sojuz-TMA (transportnyj modificirovannyj antropometričeskij, транспортный модифицтрованный антропометрический) s upravenými křesly; kromě toho byla zdokonalena elektronika, výpočetní technika a motory měkkého přistání. Používá se od roku 2002.