Václav II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Václav II. (27. září 1271 – 21. červen 1305) byl šestý český král a polský král z dynastie Přemyslovců (vlády se ujal v květnu 1283, korunován 1297 českým a 1300 polským králem). Byl synem Přemysla Otakara II. a jeho druhé choti uherské princezny Kunhuty.

[editovat] Neradostné mládí a "zlá léta"

Příbuzenstvo
otec	Přemysl Otakar II.
matka	Kunhuta Uherská
manželka	Guta Habsburská
manželka	Eliška Rejčka
syn	Václav III.
dcera	Eliška Přemyslovna
vnuk	Karel IV.
nevlastní bratr	Mikuláš Opavský
nemanželský syn	Jan Volek

Václav II. se stal českým králem již jako sedmiletý, poté co jeho otec Přemysl Otakar II. padl na Moravském poli. Vzhledem k jeho nezletilosti se podle Přemyslovy vůle ujal poručnictví a správy země Václavův strýc braniborský markrabě Ota Braniborský (Přemysl ho totiž znal jako uhlazeného rytíře). Své zájmy prosazoval také římský král Rudolf I. Habsburský, vítěz nad Přemyslem, který obsadil Moravu a odtrhl ji od českého státu. Přemyslovy smrti se snažil využít také další příbuzný Přemyslovců slezský kníže Jindřich IV. Probus. Vzápětí obsadil Kladsko a snažil se dosáhnout poručnictví nad Václavem. Spojence našel v královně vdově Kunhutě Uherské, která se snažila ochránit svého syna před zvůlí šlechty, jež začala drancovat královský majetek, i Oty Braniborského. O podporu pro sebe, své děti a Jindřichovo poručnictví požádala i Rudolfa Habsburského jakožto římského krále. Jindřich, podporován částí českých šlechticů, přitáhl ku Praze, kde se mu na odpor postavil Ota, podporovaný jinou šlechtickou klikou a pražským německým patriciátem. Poté se Jindřich stáhl do Slezska, Kladsko však zůstalo v jeho moci.

Když se Ota Braniborský neshodl s Kunhutou, nechal kralevice uvěznit nejprve na hradu Bezdězu, později jej odvezl jako rukojmí do Braniborska. Kunhuta Uherská počátkem roku 1279 z Bezdězu utekla a synovi už jen psala. Čechy mezitím drancovala braniborská vojska i část šlechty. Roku 1281 zemi postihla strašlivá neúroda, kterou následoval hladomor a epidemie. Tehdejší kronikáři píší o „zlých létech“. Žalostný stav rozvráceného království přiměl část šlechty, aby Václava vykoupila a vynutila si jeho vydání nazpět do Čech. Ota smlouval dlouho a stále zvyšoval nároky, nakonec obdržel část severních Čech. Rudolf I. Habsburský, Václavův velký zastánce (a tchán) ovšem Otovi nároky k tomuto území neuznal, a tak ho o ně připravil.

[editovat] Počátky samostatné vlády

Václav II.

Nastoupení Václava II. (květen 1283) na český trůn však neznamenalo okamžité zklidnění poměrů. O moc a vliv na mladého krále soupeřily dvě skupiny šlechty. Zatímco klika vedená pražským biskupem Tobiášem z Bechyně byla ode dvora vytlačena, získal převahu jeden z odbojných Vítkovců, Záviš z Falkenštejna a jeho příznivci. Záviš byl milenec (a snad manžel) Václavovy matky Kunhuty a svým vystupováním si rychle získal i Václava, za kterého příští léta de facto vládl. Falkenštejn se osvědčil jako schopný zemský správce, dosadil do úřadů Vítkovce, ovšem také posílil notně otřesenou královskou moc (Václav nakonec dal svolení k jeho svatbě s Kunhutou). Král však dospíval a stále více toužil po samostatnějším uplatnění. Jeho vztah k Falkenštejnovi se smrtí královny matky Kunhuty (1285) zprvu nezměnil a dal mu svolení k dalšímu sňatku s Alžbětou Kumánkou. Poté prosadila svůj vliv na pražském dvoře Václavova manželka Guta Habsburská. Guta i její otec považovali Záviše za odpůrce Habsburků. Václav dal Falkenštejna dal v lednu 1289 zatknout (snad ze zištných důvodů, protože brzy začal rozdávat z Falkenštejnova majetku) a nakonec popravit na hradě Hluboká.

[editovat] Dobrý král a (negramotný) vzdělanec

Traduje se, že Václava II. těžce poznamenalo neradostné dětství: podle pozůstatků lebky skutečně trpěl v dětství podvýživou. O psychických následcích nemluvě. Dalším často uváděným faktem je, že tělesně slabý byl Václav už od narození a psychickou labilitu, kdy se bál bouřek a koček, měl vlastně v rodě. Nevyrovnaností nejspíš trpěli oba jeho rodiče a určitě děd Václav I. Ten pro změnu nesnášel samotu a vyzvánění zvonů. Král se v mnohém odlišoval od svého bohatýrského otce, do jehož stínu ho stavěl třeba Dante Alighieri. Václav II. byl bystrý člověk s dobrou pamětí, ale zároveň se nikdy nenaučil psát. Nestal se významným válečníkem. Před vojenskými akcemi dával přednost diplomatickému vyjednávání, lstivému vyčkávání i uplácení nerozhodných nebo nespokojených velmožů a církevních hodnostářů. Přestože Václav nezískal v době svého mládí významnější vzdělání, zajímal se o soudobé vědění, shromažďoval vzácné spisy a zval na svůj dvůr cizí umělce (působili zde například minnesängři Ulrich von Etzenbach a Heinrich von Meissen zvaný Frauenlob). Sám král zřejmě skládal písně, psal je ovšem v německém jazyce. Pomýšlel na založení pražské univerzity, což se však setkalo s nevůlí šlechty stejně jako snaha o zavedení zemského zákoníku.

Za Václavovy vlády došlo k dovršení velkých hospodářských a sociálních proměn českého státu posledních Přemyslovců, které byly spojeny s kolonizací, zakládáním měst, rozvojem řemesel a obchodu. Koncem 13.století byla objevena bohatá ložiska stříbrné rudy v Kutné Hoře, jejichž využití výrazně přispělo k mocenskému rozmachu českého království. Král připravil ve spolupráci se svými italskými finačními a právními rádci mincovní reformu, na jejímž základě začaly být roku 1300 raženy pražské groše, které se rychle staly žádanou měnou i v zahraničí, a vydal pro Kutnou Horu nový horní zákoník Ius regale montanorum.

Zvláště obratně si Václav počínal ve vztahu k české šlechtě. Na rozdíl od Přemysla se s ní podělil o nejvyšší moc v zemi a nevstupoval do otevřených konfliktů. Za vlády Václava II. se Čechy i Morava, navrácená k českému království, rychle vzpamatovaly z útrap minulých let a znovu začaly hospodářsky prospívat. Brzy si tak získal spojence mezi domácí šlechtou i v zahraničí a mohl se pokusit o další rozšíření přemyslovské moci. Rudolf I. Habsburský mu předem udělil v léno všechna území, která Václav dokáže získat, výměnou za jeho hlas kurfiřta ve prospěch Rudolfa mladšího.

[editovat] Tři královské koruny Přemyslovců

Václavova zahraniční politika se zaměřila dvojím směrem, do říše a na sousední, stále ještě politicky rozdrobené Polsko. Z říšských území bylo k českému státu připojeno Chebsko (věno po Gutě), dále král získal Pirnu, Freiberg s jeho stříbrnými doly a lenní svrchovanost nad Pliseňskem, neúspěšný byl v pokusu ovládnout Míšeň.

Pečeť Václava II.

Od roku 1289 začal Václav II. rozšiřovat svoji lenní svrchovanost nad jednotlivými slezskými knížectvími, 1291 ovládl Krakovsko. Jeho soupeř, Piastovec Vladislav Lokýtek, který se rovněž pokoušel sjednotit polská knížectví pod svojí vládou, byl nucen uprchnout ze země. Roku 1300 se ovdovělý Václav oženil s dvanáctiletou princeznou Eliškou Rejčkou, jejímuž otci Přemyslu II. se rok před zavražděním (1295) podařilo obnovit v Polsku království.

Před kutnohorským stříbrem se sklonil i Vladislav Lokýtek: „Tento kníže ve svém úsilí státi se nástupcem Přemyslavovým nedocházel ani podpory ni zdaru, ani uznání všeobecného, pročež zavázal se sám za okolností nám nedosti známými zápisem a přísahou osobní, před Vánocemi Léta Páně 1299. přijde do Prahy (aneb kamkoli král Václav mu poručí), odevzdá mu všecka svá knížectví (Veliké Polsko, Poznaňsko, Pomoří, Lančice, …), tak a na ten způsob, aby mu od krále Václava zase propůjčena byla právem manským, takže napotom co věrný man sloužiti sliboval jemu a jeho potomkům králům českým, začež mělo jemu potom 4000 hřiven stříbra zaplaceno a důchod jedné župy na osm let postoupen býti.“ Kdyby Lokýtek svůj lenní slib nesplnil, měl propadnout definitivní ztrátě všech svých zemí. Roku 1300 Václava hnězdenský arcibiskup korunoval polským králem tamtéž.

Portrét Václava II. od Jana Matejka.

Roku 1301 vymřela Ondřejem III. v Uhrách panovnická dynastie Arpádovců a část velmožů v čele s mocným magnátem Matúšem Csákem Trenčianským nabídla uherskou korunu Přemyslovcům. Druhým kandidátem byl Karel Robert z Anjou, kterého podporoval papež Bonifác VIII. i Václavův bývalý švagr římský král Albrecht I. Habsburský. Navzdory nesouhlasu některých členů královské rady král nabídku přijal pro svého jediného syna Václava, který byl poté korunován v Uhrách jako Ladislav V.

Přemyslovci dosáhli nebývalého úspěchu a Václav II. uvedl v úžas celou Evropu. Drželi nyní tři královské koruny a jejich panství sahalo od Baltu až k Dunaji. Rozmachu přemyslovské moci již nestačily možnosti královské pokladny, přestože byla bohatě zásobována českým stříbrem. Obrovské výdaje na vydržování vojska, diplomatů, dvora i štědré dary královým stoupencům ji vyprázdnily. Kromě toho se přílišné rozpínavosti českého krále zalekli v zahraničí. Václavovi se nepodařilo upevnit českou vládu v Uhrách ani s pomocí vojska, proto raději nechal odvézt svého syna nazpět do Čech, přičemž Uhry poplenil. Odvezeny ze země byly i uherské korunovační klenoty. Král se totiž nehodlal uherského království vzdát.

Nedlouho nato vtrhlo do Čech říšské vojsko v čele s Albrechtem a oblehlo českou pokladnici - Kutnou Horu. Habsburk doufal, že česká šlechta opět zradí svého krále, ale tentokrát byl zklamán a brzy odtáhl s nepořízenou nazpět, aniž by svedl bitvu. Odveta českého krále nepřišla, protože u něj vypukla plicní nemoc. Václav II. zemřel v 34 letech na tuberkulózu a poslední měsíce života strávil zajištěním dědictví pro syna. Přemyslovské soustátí se ale takřka hned po jeho smrti začalo rozpadat.