Lukrécie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Lukrécie, žena římského šlechtice Tarquinia Conlatina, zemřela tragickou smrtí, poté co byla zneuctěna synem posledního římského krále etruského původu, Sextem Tarquiniem. Zneuctění Lukrécie a její smrt je významným uměleckým námětem.
Obsah |
[editovat] Zneuctění Lukrécie
Podle Livia 1.57 – 60 tragické události předcházelo táhlé vojenské tažení v Ardei, při kterém si mladí šlechtici krátili čas četnými hostinami a pitkami. Tak se stalo, že k Sextu Tarquiniovi, synu posledního římského krále etruského původu Lucia Tarquinia Superba byl spolu s dalšími pozván k hodování Tarquinius Conlatinus, syn Eregia. Mezi mladými došlo k odvázanému rozhovoru o jejich ženách a brzy se začali předhánět v tom, čí žena je lepší manželka. Tarquinius Conlatinus navrhl, že lépe než planě mluvit, mohou za několik hodin znát skutečnou odpověď, když se nečekaně vrátí do nedalekých domovů a sami se přesvědčí, jak spořádaná je jeho žena Lukrécie. Skutečně, po příjezdu do Conlatinova domu nalezli jeho ženu zaměstnanou předením, i v tak pokročilé hodině jejich příchodu. Protože ostatní manželky se účastnily po boku svých mladých přátel luxusního banketu, stala se Lukrécie jasnou vítězkou v ženské ctnosti.
Poté následovala v domě Conlatinově hostina, během které Sextus Tarquinius propadl nejen kráse Lukrécie, ale také touze zbavit ji její prokázané ctnosti. Pro tento večer odolal a odjel spolu s ostatními do kempu, o několik dní později se tento královský syn však vrátil, aby byl nejprve přivítán jako host a pozdě v noci toho zneužil. Vkradl se k spící Lukrécii s taseným mečem a přitisknuv ji levou rukou k loži, ji probudil ze spánku s výhrůžkou zabití, pokud bude křičet o pomoc.
Nejdříve jí začal projevovat náklonnost a přesvědčovat, že pro ni udělá cokoli, bude-li mu po vůli. Když viděl, že s ní po dobrém, ani pod pohrůžkou zabití moc nesvede, pohrozil ji, že poté co zabije ji, usmrtí jednoho ze svých otroků, a položí nahého po její bok, takže její pověst bude zničena a všichni se dozví, že zemřela mečem přistižena při cizoložnictví s otrokem, mužem na nejnižším stupni tehdejší společnosti. V tomto bodě Lukrécie povolila a Sextus Tarquinius dosáhl svého. Poté opustil dům.
Lukrécie po svém zneuctění nemohla překonat ponížení a žal. Zprávu o tom, že se jí přihodilo něco hrozného vyslala svému manželovi do Ardei a svému otci do Říma. Oba měli přijet co nejrychleji v doprovodu důvěryhodného přítele. Spurius Lucretius, její otec, přijel s Publiem Valeriem a manžela Conlatina doprovázel Lucius Junius Brutus.
Po jejich příjezdu jim plačící Lukrécie vše vylíčila. Řekla jim kdo čin spáchal a jak se vše přihodilo. Každý z příchozích se snažil ji utišit a ujistit ji, že ačkoli její tělo bylo poskvrněno, její svědomí je čisté a stále je ctnostnou a milovanou ženou. Ona však neunesla tíhu ponížení a před zraky oněch čtyř mužů vytasila ukrytou dýku a bodnutím do srdce ukončila sama svůj život.
Brutus vyňal dýku z její hrudi a nad jejím mrtvým tělem a pronesl: „Při této prolité ctnostné krvi, kterou pošpinil králův syn, přísahám, Bohové buďte mým svědkem, že budu ohněm a mečem pronásledovat Lucia Tarquinia Superba, jeho hříšnou ženu i jejich děti. Nikdo z nich, ani nikdo z jejich lidu nebude více králem Říma.“
Poté Brutus předal dýku Conlatinovi, ten Lucretiovi a ten Valeriovi. Všichni byli zdrceni tragickou událostí a zároveň překvapeni Brutovou reakcí. Složili přísahu pomsty královskému rodu a vynesli bezvládné Lukrécino tělo ven na tržiště, aby všechny spravili o Sextově činu a burcovali lid proti králi a jeho rodině.
Lucius Junius Brutus se ujal aktivního vedení propagandy a s četnými příznivci dorazil do Říma, kde se mu podařilo získat veřejné mínění na svoji stranu.
Mezitím se o nepokojích dozvěděl král Lucius Tarquinius Superbus, který byl toho času s vojskem v Ardei. Vydal se s částí posádky do Říma situaci uklidnit, avšak Brutus, očekávaje jeho příchod ho mezitím obešel a jinou cestou se vydal do Ardei, kde získal armádu na svoji stranu. Městské brány Říma nebyly králi otevřeny a byl tak vypovězen do exilu. Jeho synové ho následovali do etruského města Caere.
Podle Tita Livia vládl Lucius Tarquinius Superbus 25 let. Doba panování králů v Římě, až do osvobození a vzniku republiky trvala celkem 244 let. Po vyhnání krále byli městským prefektem za přispění Servia Tullia zvoleni dva konzulové, Lucius Junius Brutus a Tarquinius Conlatinus.
[editovat] Historický dopad a události
Převrat, při kterém došlo k vyhnání Lucia Tarquinia Superba se uskutečnil roku 510 př.n.l..
Lucius Tarquinius Superbus byl skutečně posledním králem etruského původu, vládnoucí Římu.
Jaký vliv měla situace vzniklá v souvislosti se smrtí Lukrécie, manželky jednoho z předních římských šlechticů na celkový převrat, můžeme jen spekulovat.
Pravděpodobně se však jednalo o vyvrcholení dlouhodobého vývoje, kdy moc Říma trvale stoupala, zejména v oblasti vojenství. Etruská vládnoucí třída byla laténským římským obyvatelstvem zřejmě již delší dobu vnímána jako nadřazený, cizí, trpěný živel. Od doby, kdy Etruskové město Řím založili si původní obyvatelé více a více uvědomovali svůj vliv a identitu v souvislosti se stoupajícím významem města.
Po vyhnání Lucia Tarquinia Superba nedošlo ovšem k naprostému ukončení etruského vlivu v Římě, jak se na první pohled jeví z událostí kolem Lukrécina osudu. Etruskové, v té době zřejmě také již částečně promíchaní s Římany, zaujímali nadále významné státní funkce i v nové vládě Římské republiky. Teprve vývoj v dalších stoletích předurčil dominantní roli Říma, který postupně pohltil všechna etruská města.
Vztah mezi Etrusky a Římem nelze však vidět pouze jako vztah mezi nepřáteli. I přes četné boje mezi oběma etniky, dochází také k vzájemnému ovlivňování a spolupráci v oblasti kultury, vzdělávání, hospodářství, či k postupnému dobrovolnému prolínání obyvatelstva.
Roku 396 př.n.l. Řím dobíjí etruské město Véje. Od té doby podlehla vojensky či dobrovolně všechna etruská města římské expanzi. V roce 90 př.n.l. bylo Etruskům uděleno římské státní občanství a od roku 40 př.n.l. počítáme s úplnou romanizací etruského obyvatelstva.
Rozvinutá etruská kultura byla postupem času převzata a upravena Římany. Etruský jazyk přežíval po určitou dobu pouze jako jazyk používaný při etruských náboženských rituálech. Dnes je i přes četné archeologické nálezy a znalost etruského písma neznámý.
Stopy, jako neexistence dobové písemné dokumentace o Etruscích a skoro naprosté zničení, či romanizace kulturního a do značné míry i materiálního odkazu naznačují systematické mazání důkazů o etruském podílu na založení a mocenském vzestupu Říma. Příčinou takových snah může podle řady etruskologů být pokus o vytvoření, či posilování vlastní, čistě římské identity v procesu formování nového státu a nových elitních skupin po poklesu, či později úplném zániku etruské moci v Římě.
Zneuctění a smrt Lukrécie můžeme v symbolické rovině vnímat jako projev postoje laténské římské společnosti proti vládnoucí etruské třídě předcházející vzniku republiky. Ať už tato tragická událost přispěla více, či méně k faktickému podnícení převratu, rozhodně měla význam ve formování postojů po revoluci roku 510 př.n.l.
[editovat] Lukrécie jako umělecký námět
Zneuctění a sebevražda Lukrécie je námětem mnoha malířů, včetně osobností jako Tizian, Rembrandt, Dürer, Raphael, Botticelli, Breu, či Moreelse.
Příběh zpracoval také William Shakespeare v díle z roku 1594 Zneuctění Lukrécie.
Téma se objevuje také v četných hrách a operách. V roce 1607 ho divadelně zpracoval Thomas Heywood, později např. v roce 1941 v opeře The rape of Lucretia příběh převyprávěl Benjamin Britten.
Atraktivita tohoto námětu je zřejmá díky své tragičnosti, aristokratickému prostředí, ve kterém se odehrává a velkému historickému významu, jež je události přisuzován.
