Korán
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Součást seriálu Islám |
| Víra a praktiky |
|
Jedinost Boha |
| Hlavní osobnosti |
|
Mohamed |
| Texty & zákony |
|
Korán • Sunna • Šarí´a |
| Větve islámu |
|
Sunnité • Šíité • Súfismus |
| Sociopolitické aspekty |
|
Umění • Architektura |
| Podívejte se také na |
|
Slovníček islámských pojmů |
Korán (arabsky قرآن qur'ān; nejčastěji odvozováno od قرأ qara'a číst, recitovat, pak by قرآن znamenalo asi „určeno ke čtení“, "určeno k recitaci"; někdy také od قرن qarana spojovat, pak by to znamenalo „spojené“ nebo „spojení“, totiž spojení všech Božích zjevení, dříve přepisováno také Alkoran) je svatá kniha islámu, která podle muslimů obsahuje doslovné zjevení Mohamedovi. Mohamed tvrdil, že súry koránu nepocházejí od něj, ale že mu je diktoval sám archanděl Gabriel.
Korán je základem islámského vyznání. Jakožto „svatá kniha islámu“ bývá srovnáván s křesťanskou Biblí. Ačkoliv se toto srovnání nabízí, od Bible se Korán jasně odlišuje formou i obsahem. Dalo by se říci, že pro muslimy je Korán významnější než Bible pro křesťany. Jeho symbolika pro muslimy občas bývá srovnávána se symbolikou Ježíše Krista pro křesťany.
Obsah |
[editovat] Vznik Koránu
Muslimové věří, že Korán obsahuje doslovně zaznamenané zjevení, jehož se Mohamedovi dostalo prostřednictvím archanděla Gabriela (arabsky Džibril). Sám Mohamed tvrdil, že Korán, stejně jako Bible a Tóra je obrazem dokonalého nestvořeného slova Božího, tzv. „Nebeské knihy“ (umm-al-kitáb) existující věčně. Jeho kritikové později poukazovali na rozpory mezi Koránem a staršími texty, což Mohameda vedlo k teorii pokřivení původně významově shodných knih křesťanů a židů. Sám sebe označoval za tzv. „Pečeť proroků“, která uzavírá sled řady předchozích proroků, Abraháma, Mojžíše, Ježíše a dalších.
Sesílání veršů trvalo dohromady 23 let. Do podoby, v jaké Korán známe dnes, byl sestaven až po Mohamedově smrti. Mohamed původně pravděpodobně neuvažoval o písemném zachycení svých zjevení a spoléhal se čistě na svou paměť. Lze však předpokládat, že ještě před odchodem z Mekky začala být jeho slova zapisována. Z medínského období tradice uvádí, že Mohamed využíval některé ze svých přívrženců jako písařů, navíc řada lidí uměla části, nebo dokonce celé zjevení nazpaměť. Po jeho smrti se objevila potřeba stanovit jednoznačnou verzi, aby bylo zjevení uchráněno deformacím a odlišným interpretacím. Zde je potřeba zmínit nedokonalost tehdejšího arabského písma, které ve své psané formě nezaznamenávalo krátké i některé dlouhé samohlásky. Existoval tak problém se záměnami gramaticky podobných slov. Proto měla písemně zachycená seslání nižší hodnotu, než recitace zpaměti. Kvůli odlišné výslovnosti ale existovaly rozdíly i zde.
V jisté době existovalo celkem 5 exemplářů Koránu, které se drobně odlišovaly. Mělo jít o kodex Mohamedovy manželky Hafsy, Hafs Ubajje ibn Ka´ba, Abdalláha ibn Mas´úda, Abú Músy al-Aš´ařího a Miqdada ibn ´Amra. Toto schizma hrozilo způsobit rozkol v mladé islámské obci, a proto bylo nezbytné provést definitivní redakci textu. Za vlády třetího chalífy Uthmána tak došlo k vytvoření redakční komise, která především na základě Hafsiny verze Koránu a sbírky předsedy komise Zajda ibn Thábita sestavila Korán do dnešní podoby, tzv. Vulgáty mezi lety 651-656. Přestože se v historii objevily pochyby o pravosti této verze Koránu, je muslimy používána dodnes, přes některé změny z důvodu vývoje jazyka. Moderní verzí je egyptské vydání z roku 1923. Hlavní námitku proti Vulgátě vznesli šíité, kteří Uthmána podezírají, že z Koránu vyškrtal všechny zmínky o Alím. Jelikož se však různé šíitské sekty nikdy nedokázaly shodnout na společné verzi, spokojili se s Vulgátou. Tvrdí však, že skutečně správnou verzi zná jedině „skrytý imám“, jehož příchod očekávají.
[editovat] Struktura Koránu
Čtenáře může překvapit, že Korán v podstatě nemá žádnou pevnou strukturu, plynulý „příběh“. Spíše než o knihu v klasické podobě se jedná o v psané formě zaznamenaná oralní poselství, proslovy Mohameda. To také vysvětluje, proč se některé motivy a témata opakují i desítekrát. Je sice rozdělen na 114 súr (kapitol) a 6236 áj (veršů), ale i jednotlivé súry jsou často složeny ze zcela nesourodých skupin veršů, mnohdy seslaných v rozpětí mnoha let. Klíč, podle kterého byly verše zařazeny do právě 114 súr není příliš jasný. Jistý základ rozdělení na súry byl pravděpodobně položen již Mohamedem, ale definitivní podoba byla Koránu dána až později. Při uthmánské redakci došlo k seřazení súr podle délky od nejdelších k nejkratším. Ani tento postup však nebyl zcela dodržen, například na začátek byla zařazena krátká súra, tzv. „Otevíratelka“ ([[al-fátiha]]). Kromě jedné všechny súry uvádí tzv. basmala: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“, která se do počtu veršů započítává pouze jednou.
V Evropě jsou časté pokusy o chronologické seřazení súr podle předpokládané doby seslání jejich podstatné části. Stejně tak činí české vydání z roku 1972 v překladu Ivana Hrbka. Takovéto řazení je o mnoho logičtější, přesto text ani tak nezískává ucelenější podobu. Chronologické řazení je však důležité i kvůli učení o verších „zrušených a zrušujících“ nasch. Podle této praxe, zavedené již Mohamedem, mají později seslané verše vyšší hodnotu a ruší význam těch starších. Důvodem byla nutnost znovu přeformulovávat příkazy a zákazy podle aktuální situace islámské obce. Tento princip (nasch) je však poměrně sporný a jsou o něm vedeny vášnivé spory mezi tradicionalisty a modernisty.
Korán není zcela srovnatelný s Biblí formou ani obsahem. Srovnávat Korán můžeme spíše se Starým zákonem, respektive Tórou. Stejně jako on je ráznější, stanovuje některá konkrétní pravidla, příkazy, zákazy a někdy dokonce i tresty za porušení těchto pravidel. V islámu není rozlišováno mezi náboženstvím a právem, což začíná již u Koránu. Příčinou jsou okolnosti vzniku této knihy. Mohamed nebyl pouze duchovní, ale též politický a vojenský představitel a obsah Koránu proto odpovídá jeho aktuální situaci a potřebám. Zpočátku, před odchodem z Mekky do Medíny (hidžra), se pokoušel přesvědčit své spoluobčany o pravosti svého poselství, a proto je text plný pohrůžek nevěřícím, popisů ráje a pekla. Posléze ztrácí naději, že se mu jeho cíl povede, a rozvíjí představy o predestinaci, předurčení některých lidí zůstat nevěřícími. Již v Mekce však formuloval některé zásady věřících muslimů, jako je například podoba modlitby, přestože právě tato pravidla se později dočkala dalších změn.
Obecně lze říct, že Korán obsahuje obrovské množství navzájem si protiřečících nesourodých veršů s různým zaměřením. Někdy jde Mohamed k velmi konkrétnímu rozebrání jistého fenoménu, o jiných věcech zpravuje jen povrchně a kouskovaně. Jeho výklad je proto oblastí zájmu islámských učenců po celé islámské dějiny. Ačkoliv Korán tvoří základ šarí´y, pro jeho výklad jsou používány další prameny a uznávané právní postupy, jakým je například pravidlo o rušících verších.
Koránský text se občas také rozděluje na 4 části podle doby seslání, které spojuje podobný obsah a forma. Jedná se o první, druhé a třetí mekkánské období a medínské období. Toto rozdělení je však spíše přibližné, není zcela možné určit jejich přesné hranice (snad vyjma posledního) a celá věc je ještě komplikována pozdějšími úpravami a doplňováním starších súr. Otázka původu jednotlivých úseků súr je velmi složitá a názor často není jednotný.
[editovat] Jazyk Koránu
Jazyk a forma Koránu jsou velice rozmanité. Jednoduše můžeme říci, že lze sledovat vývoj od velice poetických a obrazných veršů k sušším spíše právnickým a prozaickým textům. Především formou, nicméně do jisté míry i obsahem sdělení, se ze začátku Mohamed nijak nevymyká z řady předchozích staroarabských hanífů (poslů monoteismu) a káhinů (věštců). K jejich charakteristice patří krátký verš, extatická řeč, přírodní a kosmické obrazy, přísahy, hrozby, kletby a apokalyptické vize. Mnohá jejich zvolání neměla žádný smysl, sloužila pouze k upoutání pozornosti. Přirovnávání ke káhinům se přitom Mohamed při diskusích se svými kritiky ostře bránil.
Za nejpoetičtější je možno považovat verše z prvního mekkánského období, zmiňována bývá především súra 55 pro hojným výskyt až monotónně se opakujícího refrénu „Které z dobrodiní Pána svého můžete popírat?“, v dalších obdobích se postupně prosazují delší súry a delší verše, které začínají postrádat poetické prvky, jakými jsou anafora (užití stejným slov na začátku veršů), epifora (opakování stejných slov na konci veršů) a již zmíněný refrén, až se nakonec v medínském období vytrácejí takřka docela. Ani přísahy a zvolání k Bohu, které jsou ze začátku velmi často využívány jako jakési úvody súr, se v medínském období nevyskytují zdaleka v tak hojném počtu.
Jak již bylo zmíněno, arabský jazyk v době vzniku Koránu trpěl především ve své psané formě značnou nedokonalostí. Dalším problém byly nemalé rozdíly mezi různými dialekty. Posledně je nutno také říci, že ani slovní zásoba arabštiny neodpovídala Mohamedovým potřebám. Ten se proto uchyloval jednak k aktualizaci významu již existujících slov, jednak k přejímání zcela nových výrazů, například z aramejštiny, hebrejštiny, syrštiny či etiopštiny. Tento fakt však nemá žádný zásadnější vliv na výklad Koránu. Odlišné výklady se spíše objevují v souvislosti s některými gramatickými obměnami, které mohou i zcela zásadně změnit význam veršů a posloužit tak jako argument pro ten či onen postoj odporující tradičnímu výkladu. Výklad gramatiky byl také jednou z metod fikhu.
[editovat] Zdroje inspirace
Mohamed považoval své učení za návrat k přirozenému monoteismu, který hlásali již před ním mnozí prorokové a které navazuje na judaismus a křesťanství. Po odchodu do Medíny, kde se setkal s židovskou a později i křesťanskou menšinou se jeho postoj mění. Orientace modlitby se přesunuje z Jeruzaléma na Mekku.původ svého učení odvozuje od předního hanífy Abraháma, který prý dokonce měl založit modlitebnu Ka´ba. Přes tento posun, který byl zapříčiněn čistě politickými důvody, základní inspirací islámu je judaisticko-křesťanská tradice. Ostatně Mohamed stále považoval židy a křesťany za „lid Knihy“, který sice zbloudil, ale zaslouží si ochranu a úctu muslimů, pokud proti nim nepodnikají nepřátelské akce.
Není zcela jisté, jakým způsobem se k Mohamedovi židovsko-křesťanské učení dostávalo, ale vzhledem ke své původní profesi obchodníka je pravděpodobné, že se s ním seznámil již na svých cestách. Ostatně v arabském světě existovaly početné především židovské menšiny. O tom, že však se židovskou a křesťanskou věroukou nebyl v těsném kontaktu vypovídají četné posuny a dezinterpretace významu biblických příběhů. Zcela nepochopeno, částečně asi i záměrně, zůstalo křesťanské dogma o Trojici a slabým místem jeho učení se ukázala být představa o Marii jako sestře Mojžíšově.
Druhým zdrojem Mohamedovy inspirace je staroarabská tradice. Přestože se Mohamed proti minulosti ostře vymezuje, nemohl a snad ani nechtěl distancovat se od ní zcela. Rozpracovává mnohé arabské mýtické příběhy, často již není ani zřejmé, z čeho konkrétně vycházel. V Koránu se tak například objevují příběhy o starých arabských prorocích, kteří nebyli vyslyšeni. Zcela arabská je představa o [džin]ech. Jejich původ a význam je značně nejasný. Na některých místech se píše, že džinové, stejně jako lidé, jsou dobří, nebo zlí a po konci světa je čeká stejný osud. Ďábel je jednou označován za padlého neposlušného anděla (Iblís; odvozeno od Diabolos), jindy má být Satan obzvláště mocný zlý džin.
[editovat] Témata v odlišných obdobích
Ze súr prvního mekkánského období je možné cítit nadšení z přítomnosti Boží a jeho moci stvořitele. Líčení Boha, jako tvůrce všeho, nejvyššího vládce, kterému se je nutno bezpodmínečně odevzdat a poslouchat jeho vůli je záhy doplňováno eschatologickými představami o konci světa, posledním soudu, ráji a peklu. Mohamed se asi velmi rychle setkal s odporem a využívá velmi podrobného popisu ráje a pekla k přesvědčování oponentů. Verše o posmrtném životě jsou velice sugestivní a přímočaré. Pozdější kritika Mohameda ze strany židů a křesťanů se často opírá právě o tuto část Koránu. Vadí jim na ni její materialismus, přesvědčování k víře skrze přesné popisy rajských slastí a naopak vyhrožování fyzickým utrpením v pekle.
Na závěr prvního období, po odvolání „Satanských veršů“, se Mohamed rozhodně rozchází s jakýmkoliv koketováním s polyteismem a druhé období je charakteristické právě zdůrazňováním Boží jedinosti. Eschatologické představy poněkud ustupují do pozadí a hlavní argumentační proud se točí okolo příběhů předchozích proroků a obcí, které je neuposlechly. Klasická struktura příběhu, prorok – odmítnutí – Boží pomsta, se neustále opakuje, zaměňována jsou pouze jména, ale i ta se několikrát opakují. Charakteristickou by mohla být poměrně dlouhá súra 26 – Básníci. Jinak je druhé období spíše přechodné, dikce se zklidňuje a počáteční nadšení ustupuje zklamání z nepřijetí svého učení.
Podoba seslání z třetího mekkánského období je zcela určena situací Mohameda v Mekce, které začínalo být značně kritické. Na druhou stranu již Mohamed začal zcela vážně uvažovat o útěku z Mekky, a proto se snažil rozšířit své učení i mimo své domovské město. Co se formy týče, styl se začíná blížit medínskému, poezie ustupuje próze. Obsah nepřináší mnoho nového, většinou jde jen o opakování již řečených témat. To souvisí právě s potřebou šířit již existující učení dál. Pokud bychom měli vybrat jeden charakteristický rys, byla by to představa o predestinaci. Mohamed, čelící vytrvalému odmítání a posměchu spojenému i se zcela reálnými hrozbami i vůči samotnému životu Proroka, přichází s teorií předurčenosti lidí stát se věřícími nebo zůstat v rouhačské lži. Rozpor Boží všemocnosti a vševědoucnosti se svobodou lidské vůle je ostatně trvalým filosofickým tématem i v křesťanském světě. V Koránu tento problém není nijak podrobněji rozebrán a verše, zmiňující osobní odpovědnost každého člověka za svůj život jsou zastoupeny stejně jako verše determistické.
Medínské období je z našeho pohledu nejdůležitější. Teprve po svém přesunu do Medíny získal Mohamed možnost určit konkrétní pravidla života své obce. Přestože Korán obsahuje jen velmi málo jasných příkazů, naprosto minimálně se zabývá postihy a musí být proto doplňován dalšími prameny, je obecným základem práva i etiky, jenž má nejvyšší právní autoritu. Korán sice v podstatě vychází z původního arabského práva, ale mnohá jeho pravidla změkčuje a humanizuje. Paradoxně posiluje postavení žen, jako zvláště odpornou označuje praxi zahrabávání novorozeňat ženského pohlaví do písku, která byla v Arábii poměrně běžná. Stejně tak je významně omezena krevní msta. Zákony mladé muslimské obce byly ve všech ohledech „modernější“ v dnešní slova smyslu než zákony původní. Mohamed však z politických důvodů nemohl a možná ani nechtěl jít v některých ohledech ještě dále, nicméně ve své době mohly být jeho zákony považovány za velmi progresivní.
Problematičtější věcí jsou války, které Mohamed v podstatě do konce života vedl. Jejich vedení muselo být v Koránu nějak obhájeno, a tak se do tohoto náboženského dokumentu dostalo mnoho veršů de facto obhajujících násilí při šíření víry. Tyto verše jsou částečně vyvažovány některými smířlivější a k rozvážnosti nabádajícími, celkově však nelze popřít agresivní tón medínských seslání. Otázka džihádu je ostatně jeden z nejsložitějších problému islámského práva. Modernistům se daří jen s obtížemi prokazovat, že jediným přístupným džihádem by měla být obranná války, či dokonce pouze jeho nenásilné formy. Jak již bylo řečeno, jsou v tomto období rozpracovány úvahy o hanífismu, tedy odvozování víry od Abraháma a dochází ke střetu se židy, křesťany a také „pokrytci“, tedy údajně neupřímnými muslimy.
[editovat] Vybraná témata Koránu
Po všeobecném přehledu obsahu Koránu si řekněme něco o konkrétních tématech, které Korán řeší a tvoří buď základ islámské věrouky nebo jsou jinak významná.
[editovat] Eschatologie
Koránská eschatologie je, zaměřena především na vypočítávání požitků ráje a utrpení v pekle. Verše jsou velmi barvité a nápadité. Podle Koránu budou v den posledního soudu všichni lidé rozděleni podle svých skutků na dvě, respektive tři skupiny (56:7-10[]). Po pravici budou stát ti věřící, kteří za svého života konali dobré skutky (a opakovaně je zdůrazňováno, že nestačí být ani pouze věřící, ani pouze dobrý), po levici pak nevěřící a hříšníci. Ve třetí skupině by mohli být „předáci“, význam zmínky o nich je nejasný, snad má jít o posly a proroky, kteří budou zvlášť blízko Bohu. Líčení pekelných utrpení, která budou trvat věčně, bývá spojováno s bolestí, řetěze a ohněm (súra 88), později též s utrpením žížní a hladem. Naopak v ráji se věřící mají dočkat zasloužené odměny, potekou zde řeky chladivé, dostatek bude všeho jídla, především ovoce (súra 78). Pozoruhodnou pozornost Mohamed věnuje tomu, že v ráji nebude nikoho obtěžovat prázdné tlachání. Nejspornějším podobenstvím ráje je představa tzv. huristek, húrí. Tyto „dívky s plnými ňadry“ (78:33) mají být jednou z odměn věřícím; verš 56:35 je vykládán tak, že se jejich pannenství bude neustále obnovovat. Všichni věřící mají být v ráji stejného věku, podle tradice jim bude 33 let. V dalších obdobích již není o huristkách řeč, místo toho se při líčení posmrtného života v ráji vždy objevují manželky věřících (36:56). Stejně tak zatímco verš 78:40 naznačuje blízkost konce světa, dále již je Korán nejednoznačnější, zdůrazňuje, že o této otázce je zpraven pouze Bůh sám (72:26).
[editovat] Satanské verše a nasch
Základ teorie o verších zrušených a zrušujících – nasch – byl položen odvoláním tzv. satanských veršů, které byly původně umístěny v 53:19-23. Polyteismus připouštějící verše: „Uvažovali jste o al-Lát a al-´Uzzá a Manát, té třetí, jiné? To jsou vznešené labutě, v jejichž přímluvu lze věru doufat.“ byly odvolány a nahrazeny verši „Uvažovali jste o al-Lát a al-´Uzzá a Manát, té třetí, jiné? Vy syny byste chtěli mít a On pouze dcery? To vskutku rozdělení by bylo nerovné! Ony nejsou nic než jména, kterými jste je vy a vaši otcové nazvali a o nichž neseslal Bůh žádné zplnomocnění. A oni pouze své dohady a to, k čemu srdce jejich tíhnou, následují, ačkoliv se jim již od Pána jejich dostalo správného vedení.“, které naopak na mnohobožství tvrdě útočí, využívaje k tomu staroarabskou představu bohyň ženského pohlaví. Mohamed původně podlehl nátlaku Mekkánců, aby své učení přizpůsobil starému náboženství. Brzy si však uvědomil, že přiznání práva starých bohyň jako přímluvců u Boha by znamenalo zpochybnění hlavní teze svého systému – tedy přísného monoteismu. Proto poměrně rychle verš odvolal a prohlásil jej za našeptaný satanem. Krátce na to došlo k seslání súry 109, která definitivně uzavírá možnost dohody s příznivci mnohobožství a jsou jakousi tečkou za prvním mekkánském obdobím. Verš 6 říká: „Vy máte své náboženství a já své náboženství mám.“ Zárodky naschu je ale možné hledat ještě dříve. Verš 87:7 omlouvá Mohameda, že některé verše zapomíná. Později je tato představa hlouběji rozvinuta, zejména v medínském období. Verš 2:100 tvrdí, že za každý zapomenutý či zrušený verš je seslán jiný a lepší. Ve 22:51 jde tato konstrukce tak daleko, že prý v poselství každého proroka byla část podvržena satanem proto, aby později mohla být odvolána a bylo odhaleno, kdo je skutečně pevný ve víře. Jasně se vyjadřuje verš 13:39: „vymazává i potvrzuje to, co chce, a u Něho je kniha původní“. Mohamed pravděpodobně prováděl jisté úpravy Koránu a některé zrušené verše zcela vyškrtával. Vzhledem k povaze Písma, které ještě nebylo v písemné formě, však většina takovýchto veršů v Koránu zůstala, proto museli pozdější vykladači Koránu přijít s pravidlem o rušení starších seslání novějšími.
[editovat] Kultovní předpisy
Kultovní předpisy islámu částečně vycházejí z částečně staroarabské a židovsko-křesťanské tradice. Víra v Boha je prokazovaná skutky lásky k bližnímu a kultovními úkony. Islámská teologie později formulovala 5 základních povinností, tzv. „Pět pilířů islámu“, ke kterým některé sekty přidávají jako šestý pilíř džihád. Muslimové se původně modlili především v noci, aby se nevystavovali zbytečnému pronásledování nepřátelského okolí. V Koránu se dokonce vybízí, aby to muslimové se zbožností nepřeháněli, někteří se prý modlili i celou noc. Počet modliteb byl nižší, než dnes. Ze začátku pouze jedna, později přibyla druhá a třetí. Učení o pěti modlitbách pochází až z období po smrti Mohameda. Přesná podoba modlitby není v Koránu řešena. Orientace modlitby, qibla, byla původně směrem k Jeruzalému, ale po rozkolu s židy byla veršem 2:136 změněna na Mekku, spolu s rozvinutím učení o Abrahámovi jako zakladateli Ka'by. Korán klade poměrně velký důraz na sociální aspekty. Přikazuje dávat almužnu, pomáhat nemajetným, sirotkům, starým a nemocným. Tato povinnost, zakát (očista) se postupně změnila v náboženskou daň, kterou vůdcové náboženské obce mohli využívat nejen na sociální účely, ale i pro potřeby státu a na vojenské účely. Stejně jako qibla, pravidla půstu byla ze začátku ovlivněna judaismem. Později byl přesunut na jiný měsíc (ramadán) a jeho pravidla byla podrobněji rozpracována. Půst se drží od východu do západu slunce a nemocní a cestující jen mohou odložit na jiný termín (2: 180-181). Další náboženskou povinností je pouť do Mekky (velká a malá pouť, hadždž a 'umra). Tento zvyk je naopak čistě arabský. Pro Mekku představoval základ jejího bohatství. Proto se po vystoupení Mohameda mnozí Mekkánci obávali o osud tohoto zvyku a svých příjmů. Mohamed ji nakonec zachoval, ale změnil její vysvětlení. Mekkánská modlitebna Ka´ba byla prý založena hanífem Abrahámem a je tak symbolem nezkaženého původního monoteismu. Zdůrazňován je také kult Ismaela. Vrcholem pouti je rituální obětování zvířat tak, jak tomu bylo i dříve. Nemá však to však být oběť pro Boha, ale pouze výraz zbožnosti – oběti jsou rozdány nemajetným. Koránská pravidla stravování jsou o poznání volnější než pravidla židovská a pravděpodobně i než původní pravidla arabská. Z jídel je zakázáno pouze vepřové maso, zdechliny a maso zvířat zasvěcených jinému bohu. Korán naopak zcela zakazuje, spolu s hazardními hrami, víno (2:216, 4:46 a 5:92). Tento zákaz byl přenesen na alkoholické nápoje vůbec. Zajímavé je, že ve starším verši 16:69 je naopak existence skvělého nápoje vína ukazována jako důkaz Boží existence a dobrotivosti.
[editovat] Vztah k národům Knihy
Vztah Mohameda k židům a křesťanům prošel poměrně dramatickým vývojem, jehož odrazem je Korán. Ze začátku se považuje za hlasatele názorů těchto monoteistických systému jako protikladu k realitě Mekky. Po odchodu do Medíny, ve které žilo několik židovských kmenů, očekával, že se podrobí jeho autoritě. To se však nestalo, židé jeho proroctví zpochybňovali a dokonce se nakonec někteří spojili s jeho nepřáteli. V Koránu se ze začátku objevují trpělivé smířlivé verše, které jsou však později vystřídány verši o dost ostřejšími. Rozchod se židy je završen změnou kultovních předpisů i rozpracováním představy původu monoteismu od Abraháma (16:120). Mohamed v té době ještě nebyl v kontaktu s křesťany, a tak se zde dokonce objevuje teze o zkaženosti židů a zbožnosti křesťanů. I to však nakonec padá, při rozšiřování jeho říše se muslimové dostali do střetu i s křesťany a v Koránu se objevují útoky na křesťanské učení o Trojici. Přes to všechno je obecně tón Koránu k „národům Knihy“ vcelku příznivý, jsou označováni za zbloudilé bratry. Mají být přesvědčováni, ale nejsou zásadní nepřátelé jako modloslužebníci. Ke konverzi nemají být donucováni, pokud se však podrobí muslimskému státu, platí daň a nešíří vlastní propagandu proti islámu. Verše 5:52-53 jsou základem budoucí praxe, že každá náboženské skupina by měla žít podle pravidel vlastního Písma. Verš 5:56 naopak říká, že by si muslimové neměli mezi křesťany a židy vybírat své přátele, tedy že by jednotlivé skupiny měly sice koexistovat, ale nemísit se.
Verš 2:59 naznačuje, že muslimové, židé, křesťané a sabejci (není jasné, koho tím Mohamed myslel) si jsou rovnocenní a nemusejí se obávat setkání s Bohem. 2:72 naopak ostře odsuzuje židovskou víru o dočasnosti pobytu v pekle. 2:131 obsahuje zajímavou smířlivou tezi, že se všichni nemusejí stát muslimy, stačí, aby uvěřili v „něco podobého“. 2:136 potom ohlašuje změnu qibly.
Verš 16:119 vysvětluje rozdíly v tabuizovaných jídlech muslimů a židů. V Tóře prý původně byly předpisy stejné, jako jsou ty muslimské, ale židé jejich význam pokřivili – ke své vlastní škodě. Později se k tomuto přidává myšlenka, že více zakázaných jídel je postihem Božím za zbloudění židů.
[editovat] Džihád
Džihád je skutečně rozsáhlé téma, proto bude uvedeno jen pár veršů, které jednoduše vyjadřují postoj Koránu v této věci. V případně bližšího zájmu mohu doporučit knihu Miloše Mendela, ve které můžete nalézt kompletní seznam všech veršů, vztahujících se k džihádu.
2:186-189: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož bezpráví se dopouštějí. Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vyhnali vás, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících! Jestliže však přestanou … tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný! A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým.“
2:257: „Nebudiž žádného donucování v náboženství! …“
3:163: „A nepokládej ty, kdož na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a u Pána svého odměnu svou užívají“ – základ víry o přímém vstupu do nebe padlých mudžáhidů (bojovníků na stezce Boží)
[editovat] Etika a právo
Jak bylo řečeno, islám je v tom pojetí, v jakém byl většinu svých dějin pojímán, de facto totalitní ideologií, sjednocující v sobě veškeré aspekty života. Náboženství, etika a právo jsou proto pevně spojené pojmy. I v tomto oddílu je nutno označit za dva prameny islámu staroarabskou a židovsko-křesťanskou tradici. Tentokrát je však zcela dominantní tradice arabská. Ať již Mohamed ruší, změkčuje, nebo navazuje na původní praxi, každopádně reaguje na konkrétní realitu Arábie 7. století. Hlavním důvodem nebývale rychlého vzestupu islámu je to, že dokázal nahradit vnitrokmenovou solidaritu a naopak mezikmenovou nevraživost jednotícím systém, jednotící identitou. Islám vychází z pojetí beduínských kmenů, jakožto bratrských společenství bez nerovnosti a nahrazuje ho bratrstvím celé muslimské obce, ummy. Proto je také islám veskrze neindividualistický systém, což je nejjasněji vyjádřeno kolektivní povinností všech muslimů bez ohledu na postavení: „přikazuj vhodné a zakazuj zavrženíhodné“ (31:16). Ale kdo chce, může si v Koránu najít i verše, které naznačují soukromí svědomí před Bohem. Ve verších 11:87, 6:68 a 160 a velmi jasně ve 42:4 se praví, že prorok není strážcem nad lidem svým. To může být vyloženo i tak, že teprve Bůh má právo rozsoudit poctivé a nepoctivé. Nutno je také odmítnout, že by islám popíral hierarchii vlády i společnosti. Ostatně v čele ummy stát Prorok a následné ustanovení chalífátu není s islámským učením v rozporu. Nedošlo ani ke zrušení otroctví, přestože propouštění věřících otroků je považováno za dobrý skutek.
Mnozí věřící po Mohamedovi požadovali jakési islámské „Desatero“. Takto formulovaného seznamu pravidel se nedočkali, ale za dobrý základ mohou být považovány verše 17:23-41 či zkráceně 6:152-154. Korán (až na zabití, krádež a nevěru) nestanovuje za porušení svých pravidel žádné tresty. Obecně se v islámském právu hovoří o vyšším významu svědomí. Na druhou stranu Korán není jako Bible (respektive Nový zákon), neobsahuje jen obecná mravní poselství, ale i řadu velmi konkrétních pojednání. Samozřejmě že i verše obecnějšího rázu zde nalezneme. Důraz je kladen na sociální otázky (sirotci, chudina, nemocní) či na slušnost k ostatním, laskavost k rodině, dodržování smluv, čestnost, upřímnost a pravdomluvnost. Až legračně dnes působí počet veršů kritizující jakousi rituální pohanskou praxi podřezávání šlach na nohou velbloudům. Ve verších 4:51 a 116 je řečeno, že veškeré hříchy, kromě širku (přidružování k Bohu) může Bůh poctivému kajícníkovi prominout.
Poctivost v obchodě je jedním z důležitých přikázání. Mohamed, původem obchodník, opakovaně zdůrazňuje poctivost v dávání měr a vah. Důležitější jsou však verše zakazující lichvu a úrok vůbec. První zmínka o ni je ve verši 30:38, nicméně zde ještě není zakázána. Pouze je řečeno, že dáváním úroku nezíská člověk u Boha ničeho. Definitivní zákaz pak přichází ve verších 3:130, 2:275-280 a 4:161. Mohamed tím svým následovníkům nadělal velké problémy a dalších staletích se hledaly nejrůznější možnosti, jak jej obejít. Ostatně Osmanská říše se v době svého úpadku rozsáhle zadlužila u evropských států částečně právě pro nemožnost půjčit si z muslimských zdrojů. Dnes se mnohé muslimské tradicionalisticky nebo fundamentalisticky založené státy pokoušejí rozvinout tzv. islámské bankovnictví, které úrok nahrazuje složitými dohodami o podílnictví na zisku apod.
Mohamed vzhledem ke svému postavení nemohl nebo nechtěl vymýtit veškeré zvyklosti Arabů. Proto zůstala nezrušena i krevní msta, qijás. Přesto jde Korán v této věci cestou změkčení. Krevní msta má být vykonávána jedině na pachateli samotném, ne na celém jeho kmeni. Ve verši 2:173 stojí: „muž za muže, otrok za otroka, žena za ženu“. Doporučována je umírněnost a přijímání výkupného (dija).
Dalším prohřeškem, za který je stanoven postih, je krádež. Podle verše 5:42 má být takovémuto viníkovi useknuta ruka, není specifikováno která. V Arábii v té době pochopitelně neznali věznice a právě pouze tato praxe mohla dalším krádežím zabránit.
Poslední hřích, který má určen přesný trest, je cizoložství (ziná´). Tomuto tématu se věnují verše 4:19-20 a 24:2-9. Trestem má být sto ran bičem oběma viníkům a zákaz vstupu do manželství s věřícím (změkčeno možností pokání). Druhý chalífa Umar tvrdil, že slyšel Mohameda recitovat verše o kamenování, nicméně nakonec se nechal přesvědčit, že se mýlil a v Koránu se nic takového neobjevilo. Přesto některé přísnější právní školy trest ukamenováním požadují. Uplatnění trestu za tento prohřešek je však prakticky nemožné. Korán požaduje čtyři svědky nevěry, čehož je obtížné dosáhnout. To je poněkud změkčeno možností samotného svědectví manžela, pokud bude pětkrát přísahat, nicméně ani to není platná, pokud bude manželka pětkrát přísahat, že to není pravda.
Islámské právo zachovává nerovné postavení žen. Žena stojí o stupeň níže, než muž (2:228), což je ve verši 4:38 vysvětleno tím, že muž ji živí, chrání a stará se o ni. Tento verš ovšem také obsahuje drsnější část: „A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás však jsou poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody. …“
Oproti minulosti je však postavení žen výrazně posíleno. Mohamed velmi důrazně kritizoval praxi zahrabávání novorozeňat ženského pohlaví do písku z obavy před zchudnutím (16:60-61). Nicméně nerovné postavení žen především v manželství zůstává, svědectví ženy má také jen poloviční hodnotu co svědectví muže (2:282). Korán velice podrobně rozebírá dědické podíly (4:12 a dále) a i zde jsou ženy značně znevýhodněné. Všichni synové sice mají dědit rovné podíly a dědí i dcery, ale vdovy jsou z dědictví vyloučeny. Na druhou stranu je uváděno, že umírající musí svou manželku zaopatřit (2:241). Ženy jsou v mnoha verších vybízeny k cudnosti. Verš 33:59 je vybízí, aby „přitahovaly k sobě závoje své“, což je fundamentalisty interpretováno jako výzva k zahalování obličejů. Pravým význam je ale výzva k nenošení otevřených vyzývavých šatů, zahalování je výmyslem až pozdějších dob. Ve stejném smyslu ostatně hovoří verše 24:30-31, které doporučují zahalování ňader.
Další zachovanou praxí je mnohoženství, Korán naopak zakazuje polyandrii („mnohomužství“). Muž může mít až čtyři manželky, ale musí jim věnovat naprosto stejnou pozornost. To je ve verši 4:128 označeno za nemožné, což slouží modernistům k argumentaci za zákaz tohoto pravidla. Každopádně se v Koránu doporučuje mít pouze jednu manželku, pokud by si člověk nebyl jist, že bude schopen dostát svým závazkům. Místo toho může využít neomezeného počtu svých otrokyň-konkubín. Verš 2:220 zakazuje sňatek s modloslužebnicí a za lepší považuje právě věřící konkubínu.
Ženy nejsou rovnoprávné ani v otázce rozvodu. Nicméně Mohamed zavedl čtyřměsíční čekací dobu pro muže, kteří požádají o rozvod a zavedl povinnost postarat se o bývalou manželku, což je také možno brát jako velký krok kupředu v porovnání s minulostí.
Zajímavé je, že Korán nijak zvlášť neřeší homosexualitu. Několik negativních narážek lze najít pouze ve vyprávění o Lotovi a Sodomě a Gomoře (26:165-166, 27:56 a 29:28).
Na závěr tohoto oddílu bych rád poukázal na verše 23:97-98, 41:34 a 16:127. Verše 23:97-98 praví: „Jsme věru s to ti ukázat, co jsme jim slíbili, avšak raději odvracej zlé tím, co je lepší! My dobře známe, co si vymýšlejí“. Tyto verše pocházejí ještě z mekkánského období, proto nejsou nijak agresivní, jako většina veršů medínských. Přesto mají pro islámskou etiku velký význam, říkají vlastně, že na zlo má člověk odpovídat ještě větším dobrem. Jsou dokladem toho, že ve své době byla islámská etika skokem k větší humanitě.
[editovat] Predestinace vs. svobodná vůle
V Koránu lze nalézt řadu veršů o predestinaci i svobodné vůli. Je však nutno říci, že jednoznačně inklinuje k predestinaci. Zatímco myšlenka svobodné vůle je třeba z veršů spíše odhadovat (29:5, 33:52), verše o predestinaci hovoří jasněji. Zvláště v souvislosti s přeurčením zůstávat nevěřícím (76:30, 32:13). Velice pěkný verš, který však o sporu osudu se svobodou až tolik neříká, je 47:38: „Život pozemský je pouze hra a zábava.“
[editovat] Mohamed
V Koránu se objevuje větší množství veršů, které se obrací na Mohameda, upravuje jeho postavení a práva, či ho dokonce kárá. Verš 11:15 naráží na to, že Mohamed snad nesděloval veškerá seslání, kterých se mu dostalo. 29:47 zase popírá, že by kdy Prorok četl Bibli nebo Tóru. V medínském období se také objevují materiálnější seslání. 8:42 stanovuje, že pětina veškeré kořisti patří Bohu a poslu, příbuzným, sirotkům a nuzným, tedy že je Mohamedovi k dispozici pro potřeby obce. 33:40 zase o Mohamedovi hovoří jako o Pečeti proroků, čímž vyjadřuje, že po Mohamedovi již žádný další prorok nepřijde.
Zvláště sporně působí verše, které se vztahují k Mohamedově manželství. Verš 33:4 obhajuje jeho manželství s bývalou manželkou Mohamedova nevlastního syna. 33:49 zase umožňuje právě Mohamedovi a nikomu jinému mít neomezený počet manželek. Ostatně Mohamedův osobní život je zvláště oblíbeným zdrojem kritiky.
[editovat] Zajímavosti
V Koránu se vyskytuje řada veršů, jejichž obsah či výklad je mimořádně zajímavý a to i s ohledem k tématu této práce. Souhrně jsem je zařadil do této podkapitoly.
Celá řada biblických motivů nachází své místo i v Koránu. Vyskytují se zde ovšem mnohé odchylky. Tak kupříkladu v příhodě o Boží zkoušce Abraháma, jenž mu má obětovat svého syna Izáka, je Izák nahrazen údajným prapředkem Arabů Ismaelem (37:101). Oproti poměrně drsného pojetí tohoto příběhu v Bibli je v Koránu Abrahám na pochybách a ptá se Ismaela, co má dělat. Ten mu pak potvrdí, aby se odevzdal do vůle Boží.
Významnější „chybou“ je učení o Marii. Ta je jakousi záměnou ztotožněna se sestrou Mojžíše (súra 19). Objevuje se zde také zmínka o Svaté trojici, tou je však myšlena trojice Bůh – Marie – Ježíš, což Mohamed považuje za odporné popírání jedinosti Boží. Mohamed byl asi ovlivněna blízkovýchodní křesťanskou sektou nestoriánů, která učení o Trojici vykládala tímto způsobem.
Velice zajímavý je původ veršů 18:59 a dále. Tato súra obecně patří k nejoblíbenějším a údajně je recitována každý pátek ve všech mešitách. Zmiňovaná pasáž súry je vlastně spojením příběhu Mojžíše, Alexandra Velikého a rabínské legendy o proroku Eliášovi. Poselstvím je ukázka lidské nevědomosti a nutnosti odevzdat se do vůle vševědoucího a všemocného Boha.
Části Koránu mají také velký mystický vliv. „Verš světla“ 24:35 je občas označován za nejpoetičtější vůbec a je vepsán do kopule istanbulské mešity Ája Sofia. Za nejkrásnější súru vůbec je považována súra 12 – Josef. Cháridžovské sekty ji naopak považovaly za podvrženou pro svou údajnou přílišnou světskost.
Samostatný odstavec si zaslouží verše 17:1 a 95. Tyto verše pravděpodobně vykládají o nějakém Mohamedově mystickém snu, islámští teologové však jimi podložili rozsáhlý příběh o údajném Mohamedově setkání s Bohem. Mohamed se měl v noci zázračně přepravit do Jeruzaléma (Isrá) a po žebříku vystoupat na Nebesa (Mi´rádž). Přestože je tato konstrukce poněkud kostrbatá a nechybějí ani pochybnosti o původu těchto veršů, právě na jejím základě je Jeruzalém muslimy považován za třetí nejposvátnější město. To hraje svou roli v palestinsko-izraelském konfliktu.
Jako perličku bych mohl uvést verše 16:81 a 55:33. Verš 16:81 dokazuje Boží existenci tím, že prý ptáci nespadnou z oblohy. Verš 55:33 bývá některými muslimy vykládán jako důkaz toho, že již v Koránu byly předpovězeny kosmické lety.
Ostatně Korán je využíván rozličnými skupinami jako základ často i protichůdných názorů. Charakteristickým je výběr pouze několika konkrétních veršů a konkrétního výkladu. Modernisté i fundamentalisté využívají Koránu ve svém politickém slovníku podle toho, jak se jim to zrovna hodí. Ostatně není těžké vybrat si ze změti různých veršů, které navíc občas jsou tak ohebné, že mohou vyjadřovat prakticky cokoliv. Tak je verš 3:193 modernisty vydáván za důkaz předpokladu rovnoprávnosti mužů a žen. Verš 42:36 má zase dokazovat vhodnost parlamentarismu a demokracie. Naopak 16:73 využívají socialisté k obhajobě sociální rovnosti všech, ačkoliv významem tohoto verše je pravděpodobně pouze důraz na dávání almužny, respektive placení náboženské daně zakátu.
[editovat] Externí odkazy
- Český překlad Koránu s vyhledáváním
- Překlad Koránu na serveru Muslim-inform, na výběr jsou všechny tři verze překladů do češtiny, ale i originální text ve formátu pdf
- Islám - mýtus a skutečnost (PDF)
