Řád templářů
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Řád templářů byl největším a nejmocnějším křesťanským rytířským řádem středověku. Celý název řádu zněl Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici), obecně se používá termín templářští rytíři či templáři. Řád byl založen roku 1118 nebo 1119 jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096-1099). Úkolem řádu bylo pomoci chránit nově založené Jeruzalémské království proti nepřátelským muslimským sousedům a zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy, putující do Jeruzaléma po jeho obsazení. Jejich odznakem byly bílé pláště, doplněné záhy o typické červené kříže.
Obsah |
[editovat] Historie řádu
Základem řádu byl devítičlenný spolek francouzských rytířů v čele s Hugonem de Payns a Godefroyem de Saint Omer na ochranu poutníků mezi Jeruzalémem a Jaffou, založený roku 1118 nebo 1119. Řád dostal jako své sídlo mešitu Kubbat as-Sachrá (Skalní chrám), stojící v místě, kde stával dříve Šalomounův chrám. Z latinského výrazu pro chrám templum pochází také název řádu. Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem prvního Řádu, jímž se činnost templářů začal řídit.
Templáři přepravovali z Evropy do Palestiny peníze a majetek křižáků a z těchto transakcí rychle zbohatli. Rozvinuli dobře fungující bankovní systém, který brzy začali využívat i evropští panovníci a šlechta. Bohatli i na směně evropských měn na platidla jeruzalémského království, transportu poutníků do Svaté země apod. Po pádu jeruzalémského království v roce 1187, respektive poslední pevnosti v Akkonu v roce 1291 se templáři přesunuli na Kypr. Již předtím ale řád tušil, že se nepodaří křižácké panství na východě udržet dlouho, proto rozvíjel své další aktivity především v Evropě. V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. budoucí sídlo řádu Templ, kde sídlili po odchodu z Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se dále věnoval převážně jen bankovnictví. Pařížský Templ sloužil jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované, které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. Sličný.
Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům. Sloužili pouze zájmům papeže. To samozřejmě popuzovalo světské panovníky. Filip IV. Sličný v letech 1307–1312 proti templářům nakonec zakročil, jelikož mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Dost možná však posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežské stolici a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky. Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní, sodomie.
Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale odmítli, přes značný nátlak, jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež, Klement V., souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu (který sice v té době nebyl součástí Francie, nicméně Petrarka v této souvislosti hovořil o „babylonském zajetí“). Je pravděpodobné, že templáři se dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností nicméně je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny. 13. října 1307 ("nešťastný pátek třináctého") bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii. Rytíři se nicméně nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem.
Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu, jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti, kdy prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 11. května 1310. Po oficiálním zrušení řádu papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr a tři další představení řádu. Ti byli v 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Nato ale velmistr Jacques de Molay a preceptor Geoffroy de Charnay popřeli znovu obvinění a ještě týž večer byli na králův příkaz upáleni.
Majetek řádu templářů byl oficiálně předán johanitům, kteří byli jejich velkými rivaly, což se projevovalo již ve Svaté zemi. I oni se však museli vzdát činnosti v bankovnictví. Ve skutečnosti získal velkou část majetku templářů Filip IV. i anglický král Edvard II., který také současně rozpustil řád v Anglii. V Německu templáři tolik populární jako ve Francii a Anglii nebyli, neboť jim tu konkuroval řád německých rytířů.
V některých zemích ale řád zcela nezanikl. Na Pyrenejském poloostrově odmítl aragonský král Jakub II. předat majetek templářů johanitům. Založil nový řád rytířů z Montesy a přesvědčil papeže, že tento nový řád mohl hospodařit s aragonským majetkem templářského řádu. Podobný postup zvolil portugalský král Diniz, který založil Řád Kristův (Christi Militia). Ten zřejmě sehrál významnou roli při podpoře prvních portugalských námořních výprav. Rovněž ve Skotsku odmítl král Robert uposlechnout papežovy výzvy k likvidaci řádu, ostatně sám byl v papežské klatbě.
[editovat] Organizace řádu
Templáři byli od počátku organizováni jako duchovní řád s přísným vojenským zřízením, čímž se odlišovali od počátečního zaměření řádu johanitů i německých rytířů. Jejich řehole vycházela z řehole cisterciáckého řádu. V čele řádu stál volený velmistr.
Templáři se dělili na čtyři skupiny:
- rytíři, vyzbrojeni jako těžká jízda, pocházející zprvu pouze z vyšší šlechty, až později se toto pravidlo s ohledem na vysokou úmrtnost rytířů porušovalo; nosili zprvu bílý plášť (symbolizující jejich čistotu), později doplněný o typický červený kříž;
- seržanti a zbrojnoši, tvořená příslušníky nižších společenských vrstev než rytíři; od rytířů se lišili hnědým či černým pláštěm s červeným křížem;
- klášterníci a řemeslníci, spravující majetek řádu a vykonávající řemeslnické i odborné úlohy včetně kovářů, zbrojařů a kuchařů;
- kaplani, vysvěcení kněží, zajišťující duchovní život řádu, zpovídající spolubratry (ti se nesměli zpovídat kněžím mimo řád, takže tajemství řádu se nemohla dostat mimo řád).
Později byli do řádu začleněni ještě tzv. turcopolieři, což byla lehká jízda, tvořená z místních obyvatel. Také později byl vytvořen institut jakéhosi čestného členství pro mecenáše a podporovatele řádu zvenčí. Potřeby každého rytíře v boji i běžném životě zajišťovalo přitom asi deset služebníků. Většina členů řádu měla za povinnost zajišťovat bojové úkoly. Templáři byli totiž primárně vojenským řádem, podléhajícím přímo papeži. Někdy jsou templáři považováni za předchůdce moderní profesionální armády a elitních speciálních jednotek. Ze svého nezměrného majetku vystavěl řád množství pevností po celé Svaté zemi. Válečníci, kteří je využívali jako opěrné body, byli pravděpodobně nejlépe vycvičenou a nejvíce disciplinovanou jednotkou své doby.
Někteří bratři ale nebyli válečníky, ale spíše bankéři. Řád totiž zajištoval i úschovu cenných předmětů a majetku účastníků křížových výprav. Rovněž vlastní majetek řádu byl obrovský. Řád se stal postupně jedním z nejvýznamnějších politických činitelů své doby. Díky zvláštním papežským bulám (např. Omne datum optimum z r. 1139) měl řád oprávnění vybírat daně a desátky na území, spadajícím přímo pod jeho kontrolu. Takto narůstal majetek řádu a dále rostl i jeho význam politický.
Do řádu se vstupovalo dobrovolně, buď natrvalo, nebo na předem danou dobu. Vystoupit z řádu bylo však obtížné a bylo možné pouze se souhlasem velmistra. Člen řádu nesměl vlastnit jiný majetek než vlastní meč, takže řád bohatl na majetku, který vstupující členové na řád převáděli. Přijímání nových členů bylo doprovázeno tajnou ceremonií odehrávající se v noci či nad ránem s řadou rituálů, o nichž je pojednáno dále. Členové řádu nepodléhali jurisdikci místních vládců na území, na nichž se pohybovali, ale zodpovídali se výlučně řádu a jako nejvyššímu soudci pak papeži a pouze jemu se zodpovídal i celý řád.
[editovat] Oprávněnost obvinění z hereze
Dosud není jednoznačně dořešeno, zda bylo obvinění templářů z hereze oprávněné a nakolik bylo založeno na skutečných poměrech v řádu. Během mučení se někteří templáři doznali k homosexuálním praktikám a uctívání „hlavy“, jakož i existenci tajemství označovaného jako Bafomet. Vůdcové řádu ovšem později tato přiznání popřeli, a byli proto popraveni. Mnozí historici proto neberou vynucená přiznání templářů v úvahu, jako ostatně nelze brát v úvahu ani jiná doznání, vynucovaná ve všech dobách útrpným právem.
Jiní vědci naopak předpokládají, že šlo o nepochopení tajných templářských rituálů, které pocházely z dob křížových výprav a odehrávaly se za „zavřenými dveřmi“. Tyto rituály měly zahrnovat popření Krista a trojnásobné poplivání kříže, stejně jako líbání zadku mistrů. Podle této teorie (a nedávno nalezených vatikánských dokumentů) měly tyto akty simulovat pokoření a mučení, kterým mohli být křižáci vystaveni v prípadě zajetí Saracény. Jejich účelem bylo naučit nového člena řádu popřít víru jen myslí, ale ne srdcem. Pokud se týče obvinění z uctívání „hlavy“, někteří badatelé se domnívají, že tyto rituály se vztahovaly spíše k uctívání údajných ostatků sv. Eufémie, jedné z jedenácti panen sv. Uršuly, Hugona de Payens a sv. Jana Křtitele než k uctívání pohanských model. Jedna z teorií o uctívání „hlavy“ se vztahuje také k existenci Turínského plátna, které mohli templáři získat z kořisti při 4. křížové výpravě, kdy byla křižáky dobyta Konstantinopol. Mohlo se tedy jednat o uctívání „vousaté hlavy“ z tohoto plátna. Později bylo také připisováno templářským kaplanům vytvoření slova Bafomet pomocí zašifrování (šifrou Atbaš) esoterického pojmu sofia (řec. moudrost). Tato interpretace je nicméně kontroverzní a je založena na dohadech.
Konspirační teorie, vysvětlující příčinu likvidace templářského řádu, jdou nicméně často mnohem dále než připouští nejčastěji přijímané vysvětlení, že příčinou byla snaha o získání templářského majetku a konsolidaci geopolitické moci. Stanovisko katolické církve je v každém případě takové, že šlo o neoprávněné pronásledování, templáři se ničeho zlého nedopustili a papež byl v tom čase donucen povolit jejich pronásledování. V roce 2001 objevila dr. Barbara Frale v Tajných vatikánských archívech tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. templáře tajně omilostnil.
[editovat] Legendy
Rychlý konec kapetovské dynastie mezi lety 1314 a 1328, když zemřel francouzský král Filip IV. Sličný, jeho tři synové i jediný vnuk, vedl k obecné víře, že dynastie byla prokletá. To vyplývá i z legendy, že velmistr Jacques de Molay bezprostředně před svojí smrtí proklel Filipa IV. a papeže Klementa V. a vyzval je do roka k božímu soudu. Skutečností je, že papež následoval velmistra na věčnost o měsíc a král o sedm měsíců později.
Templáři byli později spojeni s mnoha legendami, týkajícími se řady tajemství a mystérií, pocházejících z nejstarších dob. Snad nejznámějšími z nich jsou ty o Svatém grálu či Arše úmluvy. Některé prameny říkají, že Svatý grál byl objeven a převezen do Skotska během útlaku řádu v roce 1307 a že byl ukryt pod Rosslyn Chapel ve vesnici Roslin. Řád prý také objevil Archu úmluvy, schránu, obsahující svaté předměty starých Izraelců včetně Aronovy hole a kamenných desek, popsaných Bohem textem Desatera přikázání.
Tyto legendy vycházejí především z dlouhé doby, během níž řád sídlil na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Některé záznamy také uvádějí, že templáři odhalili tajemství „Mistrů zednářů“, stavitelů původního chrámu, a dozvěděli se, že původní Archa úmluvy byla před zničením prvního chrámu převezena do Etiopie. Zmínku o tom je možné najít v reliéfech na katedrále v Chartres. Další indicie o pátrání řádu po Arše a odhalení tajemství stavitelů chrámu představuje podle některých existence monolitického chrámu v Lalibele v Etiopii, který stojí dodnes a jehož stavba je (nesprávně) připisována templářům. Ze stejné doby pochází také podzemní kostel v Aubeterre ve Francii.
V průběhu 14. století za vlády krále Edvarda I. válčila Anglie se Skotskem. V roce 1314 proběhla bitva u Bannockburnu, v níž Skotové zvítězili především díky zásahu templářských rytířů na straně skotského krále Roberta. Bitva patřila mezi jejich poslední. Templáři bývají také zmiňováni mezi členy posádky legendami opředené výpravy Henryho Sinclaira směřující ze Skotska do Severní Ameriky v roce 1398. Existují určité spekulace, že templáři vlastnili mapy pocházející z předkolumbovských výprav do Ameriky a že Kolumbovi navigátoři byli členy nástupnického portugalského řádu. Templářský kříž byl prý v roce 1492 významným symbolem na plachtách Kolumbových lodí.
Někteří badatelé a esoterici tvrdí také, že řád uchovával tajná učení, což jej spojuje s hnutími a organizacemi, jaké představují Rosenkruciáni, Převorství sionské, Rex Deus, Kataři, Hermetismus apod. a také se ztracenými proroctvími a relikviemi Ježíše Krista.
V současnosti existují mnohé skupiny označující samy sebe za templáře či jejich bezprostřední následovníky. Historickou souvislost však zpravidla — s výjimkou výše uvedených nástupnických řádů na Pyrenejském poloostrově — nelze doložit.
[editovat] Templáři v českých zemích
[editovat] Velmistři Zemí koruny české
- 1286 - Fridericus de Silvester;
- 1292 - Berthramus dictus de Czweck, preceptor Niemiec, Sławii i Morawii, w 1294
- 1291 - Bernhard von Eberstein, w 1295
- 1303 - brat Fryderyk von Alvensleben
[editovat] Podívejte se též na
[editovat] Externí odkazy
[editovat] Literatura
- Chandelle, René, Poselství Da Vinciho kódu, Jota, Brno 2005 - kapitola 2: Převorství siónské, templáři a Svatý grál
- Read, Piers Paul, Templáři, BB art, Praha 2001
- Šedivý, Jaroslav, Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu
